BREAKING DOWN3,4,5
28. 12. 2008
3. Velký den
Bleskově jsem otevřela oči.
Zadýchaná a chvějící se jsem ležela ještě několik minut ve své teplé posteli, pokoušejíc se osvobodit od děsivého snu. Obloha za mým oknem přešla z černé na šedou a následně na bledě růžovou, zatímco jsem čekala, až se tlukot mého srdce opět ustálí.
Když jsem se konečně vrátila do reality mého mírně chaotického, důvěrně známého pokoje, byla jsem sama sebou znechucená. O čem to sakra sním noc před svojí svatbou! To mám z toho, že se nechám uchvátit děsivými historkami uprostřed noci.
Dychtivá setřást ze sebe tu noční můru, jsem se oblékla a zamířila dolů do kuchyně dlouho předtím, než bylo nutné. Nejdřív uklidím už tak dost čisté místnosti, a potom co Charlie vstane, mu udělám palačinky. Byla jsem příliš rozrušená, než abych se starala o svoji vlastní snídani – jen jsem netrpělivě seděla na svém místě, zatímco jedl.
„Paní Weberová tě vyzvedne ve tři hodiny,“ připomněla jsem mu.
„Nemám dneska na práci nic jiného, než přivést faráře, Bells. Je nepravděpodobné, že zapomenu na svoji jedinou povinnost.“ Charlie si vzal kvůli svatbě celý den volno, takže rozhodně nebyl zahlcený starostmi. Chvílemi kradmo koukal ke schodišti, kde se nacházela jeho rybářská výbava.
„To není jediné, co máš udělat. Taky musíš být oblečený a reprezentativní.“
Zamračil se do své misky cereálií a zamumlal si pod vousy. „Opičárna.“
Ozvalo se razantní zaklepání na dveře.
„Myslíš si, jak to nemáš těžký,“ ušklíbla jsem se, zatímco jsem vstala. „Ale Alice mě bude celý den zkrášlovat.“
Charlie přikývl, připouštějíc že ho postihlo menší utrpení. Sehnula jsem hlavu a líbla ho do vlasů, když jsem kolem něj procházela – zrudl a zakuckal se – a pokračovala ke dveřím otevřít své nejlepší přítelkyni a brzy-sestře.
Aliciny krátké černé vlasy nebyly rozježené jako obvykle – měla je upravené do úhledných vln kolem jejího uličnického obličeje, přesně jak to nosila, když chtěla vypadat elegantně. Vytáhla mě z domu s mým „Ahoj, Charlie,“ volajíc jí přes rameno.
Sjela mě pohledem, sotva jsem nastoupila do jejího Porsche.
„Do háje, podívej se na svoje oči!“ zasyčela vytýkavě. „Co jsi dělala? Zůstala vzhůru celou noc?“
„Skoro.“
Probodla mě pohledem. „Mám jenom omezený čas, abych tě učinila omračující, Bello – možná by ses měla lépe starat o můj pracovní materiál.“
„Nikdo neočekává, že budu omračující. Podle mě je mnohem větším problémem, že bych mohla usnout uprostřed obřadu a neříct svoje ano ve správnou chvíli. Potom by mi Edward utekl.“
Rozesmála se. „Hodím po tobě svojí kyticí, jestli jenom přimhouříš oči.“
„Díky.“
„Při nejmenším máš spoustu času vyspat se zítra v letadle.“
Nadzvedla jsem obočí. Zítra, zopakovala jsem si v duchu. I když vyrazíme dneska večer po recepci, zítra budeme ještě pořád v letadle… takže se nechystáme do Boise v Idahu. Edward mi v tomhle směru nic neprozradil. Nevadily mi záhady, ale bylo divné nevědět, kde budu zítra spát. Nebo spíš nespát, doufejme…
Alice si uvědomila, že prozradila něco, co neměla, a zamračila se.
„Máš všechno sbaleno a přichystáno,“ řekla, aby mě rozptýlila.
Fungovalo to. „Alice, přála bych si, abys mě nechala sbalit si svoje vlastní věci!“
„To by napovědělo příliš mnoho.“
„A přišla bys příležitost jít nakupovat.“
„Už za deset hodin budeš moje oficiální sestra… Je čas přenést se přes svůj odpor k novému oblečení.“
Zlostně jsem hleděla ven skrz čelní sklo dokud jsme nebyly skoro u domu.
„Už se vrátil?“ zeptala jsem se.
„Neboj, bude tu ještě než začne hrát hudba. Ale stejně ho nesmíš vidět, bez ohledu na to, kdy se vrátí. Dodržujeme tradice.“
Odfrkla jsem si. „Tradice!“
„Dobře, s výjimkou nevěsty a ženicha.“
„Moc dobře víš, že už stejně nahlížel.“
„Ale ne – to je důvod, proč jsem jediná osoba, která tě může vidět v šatech. Byla jsem opravdu velice opatrná, abych na to nemyslela, když byl poblíž.“
„No super,“ řekla jsem, jakmile jsme zahnuly na příjezdovou cestu, „koukám, že ses rozhodla pro maturitní výzdobu.“ Tři míle cesty opětovně lemované tisíci blikotajících světýlek. Tentokrát přidala ještě bílé saténové mašličky.
„Kdo šetří, tomu nechybí. Užij si to, protože výzdobu v domě ještě nesmíš vidět.“ Zajela do prostorné garáže severně od hlavní budovy; Emmettův velký Jeep byl stále pryč.
„A od kdy přesně není nevěstě dovoleno vidět výzdobu?“ protestovala jsem.
„Od té doby, co mě pověřila přípravami. Chci, abys byla skutečně ohromená, až půjdeš dolů ze schodů.“
Než mě nechala vstoupit do kuchyně, zakryla mi oči rukama. Okamžitě mě do nosu uhodila omamná vůně.
„Co je to?“ zajímala jsem, jakmile mě vzala do domu.
„Je to příliš?“ Alicin hlas nezvykle ustaraný.
„Voní to báječně!“ ujistila jsem ji – bylo to téměř opojné, ale ne příliš ohromující, vyváženost mezi několika různými vůněmi byla delikátní a bezchybná. „Pomerančové květy… lilie … a ještě něco – mám pravdu?
„Správně, Bello. Zapomněla jsi jenom na frézie a růže.“
Neodkryla mi oči dokud jsme nebyly v její až příliš velké koupelně. Zírala jsem na dlouhý pult zaskládaný vybavením hodným salónu krásy, a pocítila nedostatek spánku minulé noci.
„Je to vážně nezbytné? Vedle něho stejně budu vypadat obyčejně, bez ohledu na to, co se mnou uděláš.“
Zatlačila mě do nízké růžové židličky. „Až s tebou skončím, nikdo si netroufne nazvat tě obyčejnou.“
„Jenom proto, že se budou bát, abys jim nevysála krev,“ zamumlala jsem. Pohodlně jsem se opřela a zavřela oči, doufajíc, že to celé prospím. Spánek ke mně střídavě přicházel a zase odcházel, zatímco čistila, pudrovala a zdokonalovala každičkou část mého těla.
Bylo po obědě, když Rosalie prošla skrz koupelnové dveře v třpytivých stříbrných šatech s jemnou korunkou nasazenou na zlatých vlasech. Až se mi skoro chtělo brečet, jak nádherná byla. Jaký mělo smysl se snažit, když byla poblíž Rosalie?
„Jsou zpátky,“ řekla a okamžitě mě popadl záchvat dětinské touhy ho vidět. Edward byl doma.
„Drž ho odsud!“
„Dneska ti nebude překážet,“ uklidnila ji Rosalie. „Na to si svůj život příliš cení. Esme je ven poslala dokončit potřebné. Chceš nějak pomoci? Mohla bych jí učesat.“
Spadla mi čelist. Pátrala jsem v hlavě, jestli už jsem od ní zažila podobné ochoty směřující na moji osobu.
Rosalie mě nikdy neměla zrovna v oblibě. Po té, co byla atmosféra mezi námi víc než napjatá, se cítila uražená mojí volbou. Třebas měla svoji neskutečnou krásu, lásku svojí rodiny a spřízněnou duši v Emmettovi, všechno by to vyměnila za možnost být člověkem. A já necitlivě zahodila všechno, co kdy v životě chtěla, na smetiště. To mě zrovna neučinilo její favoritkou.
„Jasně,“ řekla Alice nenuceně. „Můžeš začít s natáčením. Mám to promyšlený. Závoj přijde sem, dolů.“ Její ruce se mi začaly proplétat vlasy, zvedajíc je a přemisťujíc, ukazujíc tak dopodrobna, co mi vlastně na hlavě chtěla vytvořit. Když skončila s návodem, Rozáliiny ruce nahradily ty její a rychlými, sotva cítitelnými dotyky dávala mým vlasům ten správný tvar. Alice se vrátila zpátky k mému obličeji.
Poté co Rosalie obdržela slova chvály za úpravu mých vlasů, byla poslána pro moje šaty a následně najít Jaspera, který by měl jet vyzvednout moji mámu a její manžela Phila z hotelu. Z přízemí ke mně slabě doléhalo neustálé otvírání a zavírání dveří. Lidé se po nás začaly pomalu vyptávat.
Alice mě přinutila vstát, aby mi přes hlavu mohla snáze přetáhnout šaty a neponičit při tom účes ani líčení. Kolena se mi třásla tak hrozně, že mi jen ztěží dokázala zapnout perlový náhrdelník.
„Dýchej zhluboka, Bello,“ uklidňovala mě. „A snaž se uklidnit. Začíná se ti roztékat obličej.“
Zatvářila jsem se nanejvýš sarkasticky. „To přežiju.“
„Musím si teď skočit obléct se. Zvládneš to tady dvě minuty sama?“
„Uh… možná?“
Protočila oči a vyběhla ze dveří.
Soustředila jsem se na svůj dech, počítala každé vyprázdnění mých plic a zírala na podivný vzor, které osvětlení v koupelně vytvářelo na mé lesklé sukni. Bála jsem se podívat do zrcadla – příliš vyděšena z představy sebe sama ve svatebních šatech, která by u mě vyvolala nejvyšší stupeň panického záchvatu.
Alice se vrátila ještě než jsem napočítala dvoustý nádech, na sobě šaty splývající jí po štíhlém těle jako stříbrný vodopád.
„Alice – no páni.“
„To nic není. Dneska se na mě stejně nebude nikdo dívat. Ne dokud ty budeš v místnosti.“
„Ha ha.“
„A co ty? Zvládáš to sama nebo sem mám přivést Jaspera?“
„Už jsou zpátky? Je tady moje máma?“
„Zrovna sem míří. Jde po schodech.“
Od doby, co Renée před dvěma dny přiletěla, jsem s ní strávila každičkou minutu, kterou jsem mohla – každou minutu, kterou jsem ji mohla udržet od Esme a výzdoby. Užila si tady víc než dítě zamknuté přes noc v Disneylandu. Svým způsobem jsem se cítila stejně tak podrážděná jako Charlie. Všechny ty na ni tak nezvyklé, leč o to víc zbytečné, obavy …
„No teda, Bello!“ zaječela nadšením, ještě než úplně vstoupila do místnosti. „Zlatíčko, vypadáš tak nádherně! Asi se rozbrečím! Alice, jsi úžasná! Ty a Esme byste se měly profesionálně věnovat plánování svateb. Kde si objevila tyhle šaty? Jsou božské! Tak půvabné, tak elegantní. Bello, vypadáš jakoby právě vystoupila z knih Jane Austenové.“ Hlas mé matky zněl trochu vzdáleně, celá místnost byla mírně rozmazaná. „Jak nápadité, postavit téma svatby na Bellině prstenu. Tak romantické! Vědět, že byl v Edwardově rodině od osmnáctého století!“
Vyměnily jsme si s Alicí spiklenecký pohled. Moje máma byla totálně mimo z šatů, které vypadaly víc než sto let staré. A svatba se netočila okolo prstenu, ale kolem Edwarda samotného.
Ve dveřích si někdo hlasitě odkašlal.
„Renée, podle Esme je čas se jít usadit,“ ozval se Charlie.
„No Charlie, je z tebe hotový švihák!“ řekla mu Renée téměř šokovaně. To vysvětlovalo rozpaky v Charlieho odpovědi.
„Alice si mě vzala do parády.“
„To už je vážně tolik?“ řekla si Renée pro sebe, znějíc skoro stejně nervózně, jako já jsem se cítila. „Jak rychle to běží. Točí se mi z toho hlava.“
Tak to jsme byly dvě.
„Obejmi mě, než půjdu dolů,“ naléhala Renée. „Ale opatrně, ať nic nezničíme.“
Jemně mě objala kolem pasu a zamířila ke dveřím. Okamžitě se otočila zpátky ke mně.
„Svatá dobroto, skoro jsem zapomněla! Charlie, kde je ta krabička?“
Táta si chvilku prohledával kapsy, než vytáhl malou bílou krabičku, kterou podal Renée. Otevřela ji a podržela přede mnou.
„Něco modrého,“ řekla.
„A taky něco starého. Byly tvé babičky Swanové,“ dodal Charlie. „Dali jsme je klenotníkovi, aby nahradil chybějící safíry.“
V krabičce byly dva stříbrné hřebínky do vlasů. Tmavě modré safíry na nich byly seskupené v složitých květinových tvarech.
Stáhlo se mi hrdlo. „Mami, tati… to jste neměli.“
„Alice by nás nenechala udělat nic jiného,“ vysvětlila Renée. „Pokaždé, když jsme se o to pokusili, málem nám utrhla hlavu.“
Z úst se mi vydralo mírně hysterické zahihňání.
Alice k nám přistoupila a zastrčila mi oba hřebínky do vlasů. „Tady je něco starého a něco modrého,“ přemítala a ustoupila o několik kroků dozadu, aby si mě mohla prohlédnout. „A tvoje šaty jsou nové… takže tady-“
Něco po mě hodila. Automaticky jsem to chytla. V dlaních mi přistál průsvitně bílý podvazek.
„To je moje a budu to chtít zpátky,“ oznámila mi.
Zrudla jsem.
„Super,“ řekla Alice se zadostiučiněním. „Trochu barvy – přesně to jsi potřebovala. Jsi oficiálně perfektní.“ S úsměvem gratulujícím si k svému úspěchu se otočila na moje rodiče. „Renée, vážně už musíš jít dolů.“
„Rozkaz, madam.“ Renée mi poslala vzdušný polibek a spěšně opustila místnost.
„Charlie, mohl by si donést květiny, prosím?“
Když Charlie odešel, Alice mi sebrala podvazek z rukou, sehnula se a nadzvedla mi sukni. Vyjekla jsem a zapotácela se, když její studené ruce popadly můj kotník; dopravila podvazek na jeho místo.
Byla zpátky na nohou ještě než se Charlie vrátil s dvěma nadýchanými pugety. Vůně růží, pomerančových květů a frézií mě pohltila jako neviditelná mlha.
Rosalie – po Edwardovi druhý nejlepší hudebník v rodině – začala v přízemí hrát na piáno. Zprudka jsem oddechovala.
„Klid, Bells,“ řekl mi Charlie a nervózně se podíval na Alici. „Vypadá, že omdlí. Myslíš, že to zvládne?“
Její hlas zněl velice vzdálený. Přestala jsem cítit nohy.
„Bude muset.“
Alice se vedle mě postavila na špičky, upřeně se mi podívala do očí a sevřela mi zápěstí.
„Soustřeď se, Bello. Edward už na tebe dole čeká.“
Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se uklidnit.
Hudba pomalu přecházela do další skladby. Charlie do mě šťouchl. „Bells, jsme na řadě.“
„Bello?“ vrátila mě zpátky do reality Alice, stále držící moje zápěstí.
„Ano,“ pískla jsem. „Edward. Dobře.“ Nechala jsem ji odvést z mě místností a zavěsila se Charliemu na nabídnuté rámě.
Hudba byla v hale mnohem hlasitější. Linula se nahoru schodištěm doprovázená příjemnou vůní milionu květin. Soustředila jsem se myšlenku Edwarda čekajícího dole a sunula se v před.
Hudba mi přišla povědomá, byl to mírně přikrášlený Wagnerův tradiční pochod.
„Teď já,“ zazvonila Alice. „Ty napočítej do pěti a následuj mě.“ Pomalým, půvabným krokem nápadně podobným tanci se vydala po schodišti. Měla jsem si uvědomit dřív, že mít Alici jako jedinou družičku, byla chyba. Po ní budu vypadat tak neohrabaná.
Najednou se skrz vznášející hudbu rozezněly fanfáry. To byla pozvánka pro mě.
„Nenech mě spadnout, tati,“ zašeptala jsem. Charlie si položil moji ruku kolem své paže a pevně ji stiskl.
Hlavně opatrně, říkala jsem si, jakmile jsme vykročili v pomalém rytmu pochodu na schody. Nezvedla jsem oči, dokud jsem opět bezpečně nestála na rovné zemi, ačkoli jsem slyšela mumlání a šepot hostů, jakmile mě spatřili. Krev se mi nahrnula do tváří; samozřejmě že jsem počítala s tím, že budu červenající se nevěsta.
Jakmile moje chodidla opustily zrádné schodiště, rozhlédla jsem se. Na vteřinu mě ohromilo nezdravě velké množství věnců bílých květů zavěšených na dlouhých tenkých stužkách všude po místnosti. Do očích mi vhrkly slzy z listnatého altánku, který jsem viděla skrz saténem ověšené řady židlí – červenajíc se ještě víc jakmile obrátil zástup nedočkavých svoji pozornost ke mně – a konečně spatřila ho, stojícího před obloukem zaplaveným ještě více květy, více stužkami.
S těží jsem si uvědomovala Carlislovu přítomnost vedle něho a Angelina otce za nimi. Neviděla jsem ani svoji matku, která musela sedět v první řadě, nebo moji novou rodinu, nebo vůbec některého z hostů – budou muset počkat.
Potom jsem konečně dokázala zaostřit na Edwardův obličej; splnilo, ba dokonce překonalo, to všechny moje očekávání. Jeho oči měly barvu roztaveného zlata; jeho dokonalý obličej odrážel všechny jeho pocity. Když narazil na můj ohromený pohled, potěšeně se usmál tím svým dech beroucím způsobem.
Jen tlak Charlieho ruky na mé, zmařil můj neuvážený plán rozběhnout se uličkou.
Hudba byla příliš pomalá, aby moje zrychlené kroky pasovaly do rytmu. Naštěstí pro mě nebyla ulička moc dlouhá. Jen jeden krok, následovaný dalším, a byla jsem tam. Edward mi nabídl ruku. Charlie vzal tu mou a gestem starým jako byl sám svět, ji položil do Edwardovi. Dotkla jsem se jeho chladné kůže a vstoupila do ráji.
Naše sliby byly jednoduché, stejná slova byla vyřčena už milionkrát, leč nikdy ne párem třeba jen vzdáleně podobný nám. Požádali jsme pane Webera, jestli by kvůli nám mohl udělat jednu maličkou změnu. Ochotně změnil tradiční „dokud nás smrt nerozdělí“ za pro nás vhodnější „dokud budeme oba dva živi.“
Ve chvíli, kdy farář dokončil jeho část, se zdálo, že můj svět, který byl tak dlouho vzhůru nohama, se konečně ustálí ve správné pozici. Najednou jsem viděla, jak hloupá jsem byla, když jsem se toho obávala. Dívala jsem se Edwardovi do zářivých, vítězoslavných očí a uvědomila si, že i já vyhrála. Protože nezáleželo na ničem jiném než že s ním můžu zůstat na vždy.
„Ano,“ vydala jsem ze sebe přiškrceně sotva srozumitelným šepotem, divoce mrkajíc ve snaze zahnat slzy a ani na vteřinu nezmeškat jeho tvář.
Když byl na řadě on, to slovo znělo tak jasně a hrdě.
„Ano,“ přislíbil.
Pan Weber nás vyhlásil mužem a ženou a následně se Edwardovi ruce natáhly k mému obličeji a nad hlavami se nám rozsypaly okvětní lístky. Snažila jsem se uvědomit si, skrze neprůstupnou clonu slz, která mě oslepovala, tu neuvěřitelnou skutečnost, že tento úžasný člověk byl můj. Jeho zlaté oči vypadaly, jakoby i ony chtěly začít ronit slzy, kdyby něco takového bylo možné. Když ke mně sklonil hlavu, postavila jsem se na špičky a objala ho kolem krku – stále držíc svoji kytici.
Políbil mě něžně, zbožňujícně; a já zapomněla na ten dav za námi, na místo, dobu i důvod… jediné, co jsem si v tu chvíli vybavovala, bylo, že mě miluje, že mě chce, že jsem jenom jeho.
Náš polibek začal a musel ho i ukončil; lpěla jsem na něm ignorujíc hihňání i odkašlávání přihlížejících. Nakonec jeho ruce odstrčily mou tvář, odtáhl se – příliš brzy – aby se na mě mohl podívat. Pobavě, téměř zlomyslně, se usmál. Ale pod jeho momentálním pobavením z mé veřejné ukázky naší lásky, vykukovala neskonalá radost, že mě konečně pojal za svou.
Dav vybuchl v potlesk a on obrátil naše těla čelem k naším přátelům a rodině. Nemohla jsem se donutit, přestat na něj zírat, abych se na ně podívala.
Ruce mé matky mě našly nejdřív, její obličej zmáčený slzami byl první věc, kterou jsem spatřila, když jsem od Edwarda konečně, vysoce neochotně, odtrhla oči. Následně jsem byla objata snad všemi účastníky svatby, přijímala jednu gratulaci za druhou, a stěží si uvědomovala, kdo všechno mi to vlastně přál, neboť středem mého vesmíru byla Edwardova ruka pevně svírající tu mou. Poznávala jsem pouze rozdíl mezi měkkým, teplým objetím mých lidských přátel a těmi opatrnými, chladivými od členů mé nové rodiny.
Jedno horké obětí bylo však jiné než všechny ostatní – Seth Clearwater čelil zástupu upírů, aby alespoň částečně nahradil mého ztraceného vlkodlačího přítele.
4. Gesto
Samotná svatba plynule přešla v hostinu – důkaz Aliciina bezchybného plánování. Nad blízkou řekou se právě začalo stmívat; obřad trval přesně tak dlouho, aby ho doprovázelo slunce zapadající za stromy. Když mě Edward vyvedl ven skleněnými dveřmi, světélka v korunách stromů slabě zářila a osvětlovala všudypřítomné bílé květiny. Bylo jich tu snad deset tisíc, rozsévajíc kolem příjemnou vůni, a zdobily taktéž taneční parket, krytým otevřeným altánem tyčícím se na trávě pod dvěma starodávnými cedry.
Tok události se zpomalil, uklidněn pozdně srpnovým večerem kolem nás. Malý dav lidí se rozprostřel pod jemně zářící světly a my přijímali objetí našich přátel. Nastal čas na zábavu, na smích.
„Blahopřeju, lidi,“ řekl nám Seth Clearwater, sklánějící hlavu pod jedním z květinových věnců. Jeho matka, Sue, stála těsně vedle něho, ostražitě si prohlížející hosty. Její tvář byla hubená a nelítostná, zdůrazněna krátkým, strohým účesem; přesně takovým, jaký měla její dcera Leah – ale pochybovala jsem o tom, že se nechala ostříhat stejně, aby ukázala rodinnou sounáležitost. Billy Black, nacházející se po Sethově druhém boku, nebyl tak napjatý jako Sue.
Pokaždé, když jsem se dívala na Jacobova otce, bylo to, jako bych viděla spíš dva lidi než jednoho. Byl tu starý pán v kolečkovém křesle s vrásčitou tváří a bělostným úsměvem, kterého viděli všichni ostatní. A pak tu byl přímý potomek dlouhé linie mocných, magií vládnoucích náčelníků. Ačkoli jejich magie – díky nepřítomnosti potřebného podnětu – přeskočila jeho generaci, byl stále součástí mocné legendy. Schopnosti ochránce prošly skrz něj přímo do jeho syna, který se ke svému dědictví obrátil zády. Který nechal Sama Uleyho vystupovat jako vůdce jejich tajuplné smečky…
Kupodivu se zdálo, že Billy snadno snáší zdejší společnost i celou tuhle událost – jeho černé oči jiskřily, jako by právě obdržel nějaké dobré zprávy. Byla jsem ohromená jeho vyrovnaností. Moje svatba musela v Billyho očích vypadat jako opravdu velice zlá věc, nejhorší věc, která se dceři jeho nejlepšího přítele mohla stát.
Uvědomovala jsem si, že pro něj nebylo lehké potlačit svoje pocity, vezmeme-li v potaz problém, který tento večer skýtal pro dávnou smlouvu mezi Culleny a Quileuity – smlouvu, která zakazovala Cullenům stvořit dalšího upíra. Vlci věděli, jaký přestupek se chystá, na rozdíl od Cullenovích, kteří neměli ani tušení, jak jejich protivníci zareagují. Před spojenectvím by to znamenalo okamžitý útok. Válku. Ale teď, když se lépe poznali, prokázali by vůči nim vlci určitou shovívavost?
Jako odpověď na moji otázku roztáhl Seth, stojící naproti Edwardovi, ruce. Edward mu opětoval objetí.
Všimla jsem si, že se Sue nesouhlasně zatřásla.
„Je prima vidět, že ti všechno vychází, kámo,“ přiznal Seth. „Jsem vážně rád.“
„Děkuji ti, Sethe. Hodně to pro mě znamená.“ Edward se od Setha odtáhl a podíval se na Sue a Billyho. „Vám také děkuji. Za to, že jste nechali Setha přijít. Je dneska Belle velkou oporou.“
„Není zač,“ řekl Billy svým hlubokým, drsným hlasem, a já byla překvapená optimismem, který jsem v něm zaslechla. Třeba bylo v dohledu stálejší příměří.
Řada čekajících gratulantů se ještě prodloužila, takže nám Seth na rozloučenou zamával a zavezl Billiho ke stolům s jídlem. Sue ochranářsky držela každou rukou jednoho z nich.
Jako další k nám přišli Angela a Ben následování Mikem a Jessicou – kteří se k mému překvapení drželi za ruce. Nedostalo se ke mně, že by byli zase spolu. Přála jsem jim to.
Za mými lidskými přáteli byli moji noví druhové-v-zákonech, upíři z rodu Denali. Jakmile stáli před námi, zadržela jsem dech – Tanya, předpokládala jsem podle jahodových proužků v jejích blonďatých kadeřích – sevřela Edwarda v náručí. Tři další upíři se zlatýma očima vedle ní na mě zíraly s neskrývanou zvědavostí. Jedna z nich měla dlouhé, platinově blond vlasy, splývající ji po zádech jako hedvábí. Zbylá žena a muž, stojící vedle ní, byli oba černovlasí s na upíry nezvykle tmavou pokožkou.
A všichni čtyři byli tak nádherní, až se mi z toho udělalo špatně.
Tanya stále držela Edwarda.
„Ach, Edwarde,“ vzdychla. „Chyběl jsi mi.“
Edward se usmál a obratně se vymanil z jejího objetí, položiv jí ruce na ramena a ustoupivší o krok zpět, aby se jí mohl podívat do očí. „Už je to tak dlouho, Tanyo. Sluší ti to.“
„Tobě také.“
„Dovol mi představit ti moji ženu.“ To bylo poprvé, co to Edward vyslovil a byla to formálně pravda; vypadalo to, jakoby měl vybuchnou zadostiučiněním, které mu učinilo říct to. Denaliovi se místo odpovědi slabě zasmály. „Tanyo, toto je moje Bella.“
Tanya byla mnohem víc atraktivní, než jsem si představovala ve svých nejhorších nočních můrách. Prohlížela si mě pohledem, který byl víc přemýšlivý, než-li poraženecký, a potom se natáhla a vzala mě za ruce.
„Vítej do rodiny, Bello.“ Usmála se se slabým náznakem smutku. „Považujeme se téměř za členy Carlislovy rodiny, takže se omlouvám za, ehm, nedávný incident, kdy jsme se tak nezachovali. Měli jsme se s tebou setkat dříve. Dokážeš nám to odpustit?“
„Samozřejmě že ano,“ řekla jsem stále bez dechu. „Tak ráda tě poznávám.“
„Cullenovi se nám teď vyrovnali v počtu. Možná budeme příště na řadě mi, co říkáš, Kate?“ ušklíbla se na blondýnku.
„Sni dál,“ odsekla jí Kate s přimhouřenýma zlatýma očima. Vzala moji ruku z Tanyiny a pomalu protáhla své „Vítej, Bello.“
Černovlasá žena položila svoji ruku na Katinu. „Jsem Carmen a toto je Eleazar. Je nám potěšením se s tebou konečně seznámit.“
„M-mě taky,“ vykoktala jsem.
Tanya se ohlédla po lidech, kteří čekali za ní – Charlieho zástupce Mark a jeho žena. Jejich oči se při pohledu na Denalie rozšířily.
„Necháme vzájemné poznávání na později. Budeme na to mít věčnost!“ Když Tanya se svou rodinou odcházela, hlasitě se smála.
Dodrželi jsme všechny klasické tradice. Byla jsem oslepená blesky, když jsme se chystali nakrojit okázalý dort – příliš velký, myslela jsem si, pro naši relativně malou skupinu přátel a rodiny. Střídali jsme se ve vzájemném krmení; Edward statečně polykal jeho příděly, neboť jsem ho bedlivě sledovala. Hodila jsem svoji kytici nezvykle schopně přímo do Angeliných šokovaných rukou. Emmett a Jasper řvaly smíchy reagujíc na můj ruměnec, když mi Edward velice opatrně zuby sundával vypůjčený podvazek – který jsem si ovšem nenápadně setřásla blíž ke kotníku. S rychlým mrknutím na mě ho hodil přímo do obličeje Mikea Newtona.
A když začala hrát hudba, Edward si mě svinul do náručí na obvyklý první tanec; udělala jsem to velice ochotně, napříč svým obavám z tančení – zvláště z tančení uprostřed kruhu přihlížejících – byla jsme příliš šťastná z jeho dotyků. Vedl mě a já se bez námahy točila pod zástěnou baldachýnu světel a oslňujících záblesků fotoaparátů.
„Užíváš si večírek, paní Cullenová?“ zašeptal mi do ucha.
Rozesmála jsem se. „Bude chvilku trvat, než si na to zvyknu.“
„My máme víc než chvilku,“ připomněl mi radostně a sklonil se, aby mě políbil. Foťáky se nezadržitelně rozcvakaly.
Hudba se změnila a Charlie poklepal Edwardovi na rameno.
Nebylo vůbec snadné s Charliem tančit. Nebyl o moc lepší tanečník než já, takže jsme se pouze bezpečně pohupovali ze strany na stranu v malém čtverci. Edward a Esme se točili kolem nás jako Fred Astaire a Ginger Rogers.
„Budu tě doma postrádat, Bello. Už teď jsem osamělý.“
Promluvila jsem skrze stáhnuté hrdlo v zoufalé snaze zlehčit to. „Cítím se stejně tak hrozně, opustit vaření pro tebe kvůli své životní lásce – to je prakticky zločin. Měl bys mě zatknout.“
Ušklíbl se. „Předpokládám, že svoje vaření přežiju. Ale ty mi musíš volat, kdykoli budeš moct.“
„Slibuju.“
Připadalo mi, že jsem tančila snad se všemi. Bylo příjemné vidět všechny svoje staré přátele, ale ve skutečnosti jsem ze všeho nejvíc chtěla být jen s Edwardem. Byla jsem šťastná, když si pro mě konečně přišel, sotva půl minuty po začátku nové písně.
„Pořád nemáš Mikea rád, co?“ rýpla jsem si, když se se mnou Edward pohyboval směrem od něj.
„Ne když musím poslouchat jeho myšlenky. Má štěstí, že ho odsud nevykopu. Nebo hůř.“
„Jasně, správně.“
„Už si se viděla?“
„Co? Ne, nejspíš ne. Proč?“
„Tak to si nejspíš neuvědomuješ, jak naprosto srdce-lámajícně překrásná dnes večer jsi. Nejsem překvapený, že má Mike problémy s nepatřičnými myšlenkami o vdané ženě. Jsem zklamaný, že se Alice neujistila, aby jsi se opravdu podívala do zrcadla.“
„Ty nejsi objektivní.“
Povzdechl si, odmlčel se a otočil můj obličej k domu. Na skleněné stěně se odrážel večírek jako v zrcadle. Edward ukázal na dvojici přesně naproti nám.
„Tak zaujatý, ano?“
Pohlédla jsem na Edwardův odraz – perfektní duplikát jeho perfektní tvář - s tmavovlasou kráskou po jeho boku. Její kůže byla krémově růžová, její oči, překypující vzrušením, byly orámovány hustými řasami. Obepínaly ji lesklé bílé šaty, střižené tak zručně, že její tělo vypadalo elegantně a spanile – bylo to při nejmenším omračující.
Než jsem se stačila vzpamatovat, Edward se napjal a automaticky se otočil správným směrem, jako pokaždé když někdo vyslovil jeho jméno.
„Oh!“ vydechl. Na okamžik stáhl obočí, ale potom ho stejně rychle uvolnil.
Najednou se usmíval tím svým oslnivým úsměvem.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Svatební překvapení.“
„Co?“
Neodpověděl; opět se dal do tance, otočiv mě čelem na opačnou stranu než jsem byla předtím, pryč od světel, do náruče hluboké nocí, která byla narušená osvětleným tanečním parketem.
Nezastavil se, dokud jsme se nedostali do stínu jednoho z obrovských cedrů. Potom se zadíval přímo do toho nejčernější z nic.
„Děkuji ti,“ řekl do temnoty. „Je to od tebe velice… laskavé.“
„Laskavost je moje druhé jméno,“ chraplavě povědomí hlas odpověděl z černé noci. „Můžu se připojit?“
Ruce mi vyletěly k puse a kdyby mě Edward nedržel, zhroutila bych se na zem.
„Jacobe!“ vypadlo ze mě, jakmile jsem byla schopna opět dýchat. „Jacobe!“
„Zdravím, Bells.“
Klopýtala jsem rovnou za zvukem jeho hlasu. Edward mě držel za loket, dokud mě nechytila jiná silná ruka a nezatáhla mě do tmy. Teplo Jacobovy kůže na mě sálalo skrze tenké saténové šaty, jakmile si mě k sobě přitiskl. Nesnažil se tančit; jenom mě objímal, zatímco jsem mu skrývala hlavu na prsou. Sklonil se a zabořil mi obličej do vlasů.
„Rosalie by mi neodpustila, kdyby si s ní nezatančil,“ zamumlal Edward, a já věděla, že odešel, dávajíc mi svůj dar – tuto chvíli s Jakobem.
„Bože, Jacobe,“ rozbrečela jsem se; skoro jsem ty slova ze sebe nemohla dostat. „Děkuju ti.“
„Nebreč, Bello. Zničíš si šaty. Jsem to jenom já.“
„Jenom? Oh, Jaku! Teď už je všechno dokonalé.“
Odfrkl si. „Jasně – večírek začíná. Svědek dorazil.“
„Teď jsou tady všichni, které miluju.“
Cítila jsem jeho rty líbající mě do vlasů. „Promiň miláčku, jdu pozdě.“
„Jsem šťastná, že jsi vůbec přišel!“
„To byl záměr.“
Podívala jsem se směrem k hostům, ale skrze tanečníky jsem nemohla prohlédnout k místu, kde jsem naposledy viděla Jacobova otce. Ani jsem nevěděla, jestli je ještě tady. „Ví Billy, že jsi přišel?“ Jakmile jsem se zeptala, došlo mi, že to musí vědět – to jediné by vysvětlovalo zlepšení jeho nálady.
„Jsem si jistý, že mu to Sam řekl. Půjdu se za ním podívat až… až večírek skončí.“
„Bude tak nadšený, že jsi doma.“
Jacob se o kousek odtáhl a napřímil se. Nechal mi levou ruku kolem pasu a tou druhou uchopil tu moji. Přitiskl si naše ruce na hrudník; pod dlaní jsem mohla cítit, jak mu bije srdce a odtušila, že sem neumístil moji ruku náhodou.
„Nevím, jestli dostanu víc než jen jeden tanec,“ řekl a začal se mnou pomalu točit v kruhu, tak že určitě nevystihl tempo hudby doléhající k nám. „Takže bych se měl asi snažit.“
Pohybovali jsme se v rytmu jeho srdce schovaného v jeho hrudi pod mojí rukou.
„Jsem rád, že jsem přišel,“ zašeptal po chvíli. „Nemyslel jsem si, že bych mohl být. Ale je skvělé tě vidět… ještě jednou. Ne tak moc smutné jak jsem se domníval, že bude.“
„Nechci, abys byl kvůli mně smutný.“
„Já vím. A nepřišel jsem, aby ses kvůli mně cítila vinná.“
„Ne – jsem neskutečně šťastná, že jsi přišel. Je to ten nejlepší dárek, jaký jsi mi mohl dát.“
Zasmál se. „To je dobře, protože jsem neměl čas koupit ti nějaký opravdový.“
Moje oči si zvykly na tmu a tak jsem konečně mohla spatřit jeho tvář, mnohem výš než jsem ji čekala. Bylo možné, že ještě stále rostl? Jakoby měl spíš sedm stop než šest. Bylo uklidňující po tak dlouhé době znovu vidět ty důvěrně známé rysy – ty hluboké oči zastíněné širokým obočím, výrazné lícní kosti, plné rty odhalující zářivém zuby v jízlivém úsměvu, který odpovídal jeho rozpoložení. Jeho oči se míhaly ze strany na stranu; všimla jsem si, že byl dneska večer opravdu velice ostražitý. Dělal všechno, co mohl, aby mě učinil šťastnou a nepřeřekl se ani neukázal, jak moc za to platí.
Nikdy jsem neudělala nic tak dobrého, abych si zasloužila přítele jako byl Jakob.
„Kdy si se rozhodl vrátit zpět?“
„Vědomě nebo nevědomě?“ zhluboka se nadechl předtím, než si sám odpověděl. „Ani nevím. Hádám, že jsem se toulal zpátky už nějakou dobu, a to bylo asi, proč jsem sem nakonec zamířil. Ale až dneska ráno jsem se opravdu rozběhl. Nebyl jsem si jistý, jestli to stihnu.“ Začal se smát. „Nevěřila bys, jak divné je mít zase chodidla – procházet se kolem na dvou nohách. A oblečení! A je to ještě víc zvláštní, protože se cítím divně. Nečekal jsem to. Vyšel jsem ze cviku ohledně všech lidských záležitostí.“
Nepřestávali jsme tančit
„Byla by vážně škoda, nevidět tě takhle. Ta štreka sem opravdu stála za to. Vypadáš neuvěřitelně, Bello. Tak překrásně.“
„Alice si se mnou dneska opravdu vyhrála. Ale ta tma tady taky pomáhá.“
„Pro mě není taková tma.“
„Správně.“ Vlkodlačí smysly. Bylo snadné zapomenout, co všechno uměl, vypadal tak lidsky. Obzvlášť právě teď.
„Ostříhal sis vlasy,“ poznamenala jsem.
„Jo. Je to tak snazší, však víš.“
„Vypadá to dobře,“ zalhala jsem.
Odfrkl si. „Jasně. Ty rezavé kuchyňské nůžky mi v tom pomohly.“ Zeširoka se zazubil, ale po chvíli jeho tvář povadla. Jeho výraz zvážněl. „Jsi šťastná, Bello?“
„Ano.“
„Fajn.“ Cítila jsem, že pokrčil rameny. „To je to hlavní.“
„Jak se máš, Jakobe? Ale pravdu.“
„Dobře, Bello, vážně. Už se o mě nemusíš bát. A můžeš přestat vyslýchat Setha.“
„Nechodila jsem za ním jen kvůli tobě. Mám ho ráda.“
„Je to dobrej kluk. Lepší společnost než někdo. Říkal jsem ti, že kdybych se mohl zbavit těch hlasů ve své hlavě, být vlkem by bylo absolutně perfektní.“
Zasmála jsem se tomu, jak to znělo. „Jo, taky nemůžu ty moje přimět zavřít pusu.“
„ V tvém případě by to znamenalo, že jsi duševně chorá. Samozřejmě že už dávno vím, že jsi bláznivá,“ škádlil mě.
„Díky.“
„Šílenství je pravděpodobně jednodušší než sdílet tolik myslí. Hlasy šílených lidí neposílají chůvy, aby je hlídali.“
„Co?“
„Sam je tady. A několik dalších. Jen pro případ.“
„Pro případ čeho?“
„Pro případ že se neudržím, nebo něco takovýho. Že bych se rozhodl zničit večírek.“ Rychle se usmál. „Ale nejsem tady, abych ti pokazil svatbu, Bello. Jsem tady, abych…“ zarazil se.
„Abys ji učinil dokonalou.“
„To je velká výzva.“
„Tak to je dobře, že ty jsi taky tak velký.“
Zanaříkal nad mým špatným vtipem a povzdechl si. „Jsem tady jako tvůj přítel. Jako tvůj nejlepší přítel, ještě naposledy.“
„Sam by ti měl víc věřit.“
„Možná jsem byl trochu domýšlivý. Nejspíš by tu byli i tak, dohlížet na Setha. Je tu hodně upírů. Seth to nebere tak vážně, jak by měl.“
„Seth ví, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Zná Cullenovi líp než Sam.“
„To nepochybně,“ uklidnil mě dřív než se naše debata mohla otočit v hádku.
Bylo zvláštní mít ho jako diplomata.
„Ty hlasy ti nezávidím,“ politovala jsem ho. „Přála bych si, abych ti to mohla ulehčit.“ V mnoha ohledech.
„Není to tak zlý. Jsem dneska jenom trochu moc ufňukaný.“
„Jsi… šťastný?“
„Dá se to tak říct. Ale dost o mě. Dneska jsi hvězdou ty.“ Spokojeně se usmál. „Vsadím se, že si to užíváš. Být středem pozornosti.“
„Jasně. Nemůžu se toho nabažit.“
Zasmál se a zahleděl se někam za mě.
S pootevřenou pusou si prohlížel třpytivý lesk večírku, graciézní otočky tanečníků, třepetající se okvětní lístky odpadávající od květinových věnců. S ním mi to všechno připadlo tak vzdálené. Skoro jako bych pozorovala víření uvnitř sněhové koule.
„Je to velkolepé,“ řekl. „Vědí, jak uspořádat party.“
„Alice je nezastavitelný přírodní živel.“
Povzdechl si. „Píseň skončila. Myslíš, že bych mohl dostat ještě jednu? Nebo žádám příliš mnoho?“
Objala jsem ho ještě pevněji. „Dostaneš jich, kolik jen budeš chtít.“
Zasmál se. „To by mohlo být zajímavé. Ale myslím, že radši zůstanu jen u dvou. Nechci, aby začali pomlouvat.“
Znovu jsme se otočili.
„Dřív bych ti teď řekl svoje sbohem,“ zamumlal.
Zkusila jsem polknout ten knedlík v krku, ale nebyla jsem toho schopná.
Jacob se na mě podíval a zamračil se. Pohladil mě prsty po tváři a otřel moje slzy.
„Nepředpokládá se, že ty budeš plakat, Bello.“
„Všichni na svatbách brečí,“ vzlykla jsem.
„Tohle je to, co chceš, správně?“
„Správně.“
„Tak se usmívej.“
Zkusila jsem to. Moje grimasa ho rozesmála.
„Budu se snažit zapamatovat si tě přesně takhle. Předstírat že…“
„Že co? Že jsem nezemřela?“
Zaťal zuby. Bojoval sám ze sebou – s rozhodnutím učinit jeho přítomnost tady darem a ne souzením. Mohla jsem jenom hádat, co chtěl říct.
„Ne,“ odpověděl nakonec. „Ale takhle si tě uchovám ve své hlavě. Růžové tváře. Bijící srdce. Dvě levé nohy. Všechno z toho.“
Záměrně jsem mu šlápla na nohu nejsilněji, jak jsem dokázala.
Usmál se. „To je moje holka..“
Otevřel pusu, aby řekl ještě něco, ale zase ji znovu zavřel. Opět bojující, drtící mezi zuby slova, které nechtěl říct.
Můj vztah s Jacobem býval tak jednoduchý. Přirozený jako dýchání. Ale od té doby, co se Edward vrátil zpět do mého života, tu bylo neustále napětí. Protože – z Jacobova pohledu – mým výběrem Edwarda jsem si zvolila osud, horší než byla smrt, nebo přinejmenším rovnocenný.
„Co je, Jaku? Prostě mi to řekni. Můžeš mi říct všechno.“
„Já-já… Nemám nic, co bych ti řekl.“
„Ale no tak. Vyklop to.“
„Opravdu. Není nic… je-je to otázka. Chci, abys ty řekla něco mě.
„Zeptej se.“
Opět se sebou chvilku bojoval a potom vydechl. „Neměl bych. Ale to je jedno. Jsem prostě chorobně zvědavý.“
Protože jsem ho znala tak dobře, pochopila jsem ho.
„Nestane se to dneska večer, Jacobe,“ zašeptala jsem.
Jacob byl mou lidskostí posedlý snad ještě víc než Edward. Cenil si každého bouchnutí mého srdce, vědouc, že co nevidět ustane.
„Aha,“ řekl, snažíc se skrýt svoji úlevu. „Aha.“
Začala hrát další píseň, ale tentokrát si toho nevšíml.
„Kdy?“ zašeptal.
„Nevím to přesně. Týden nebo dva, řekla bych.“
Jeho hlas byl víc uštěpačný. „Proč to otálení?“
„Nechci strávit líbánky svíjením se v bolestech.“
„Raději bys je strávila jak? Hraním dámy?“
„Vážně vtipný.“
„Žertuju, Bells. Ale upřímně, nevidím v tom smysl. Nemůžeš mít skutečné líbánky s upírem, tak proč se o to snažit? Nazvěme věci pravým jménem. Tohle není poprvé, co jsi to odložila. To je, myslím, dobré,“ řekl sotva slyšitelně. „Neciť se kvůli tomu trapně.“
„Nic neodkládám,“ vybuchla jsem. „A ano, můžu mít skutečné líbánky! Můžu si dělat, cokoli budu chtít! Nepleť se do toho!“
Náhle přerušil náš pomalý tanec. Na chvíli jsem uvažovala, jestli už zpozoroval, že se hudba změnila, a v duchu si připravovala cestičku k usmíření naší malé hádky, předtím než se se mnou rozloučí. Neměli bychom se rozejít kvůli mé poznámce.
A potom se mu oči rozšířily podivným druhem zděšením.
„Co?“ zalapal po dechu. „Co jsi to řekla?“
„O čem…? Jaku? Co se děje?“
„Co jsi tím myslela? Mít opravdové líbánky? Dokud si stále člověk? Děláš si srandu? To je pěkně blbej vtip, Bello!“
Pohlédla jsem na ně. „Řekla jsem, aby ses do toho nepletl, Jaku. Tohle se tě vůbec netýká. Neměla jsem… neměli jsme o tom vůbec mluvit. Je to soukromé-“
Jeho obrovské ruce mě popadly za ramena.
„Au, Jaku! Nech toho!“
Zatřásl se mnou.
„Bello! Zbláznila ses? Nemůžeš být tak pitomá! Řekni mi, že žertuješ!“
Znovu se mou zatřást. Jeho ruce, pevně sevřené, se rozkmitaly a posílaly mi tak vibrace až hluboko do morku kostí.
„Jaku – přestaň!“
Temnota byla najednou přeplněná.
„Dej z ní ty pracky pryč!“ Edwardův hlas byl chladný jako led a ostrý jako břitva.
Za Jacobem se ze tmy ozvalo slabé vrčení, následované dalším, mnohem hlasitějším.
„Jaku, kámo, stáhni se,“ zaslechla jsem naléhání Setha Clearwater. „Přestáváš se ovládat.“
Jacob se ani nepohnul, jen na mě zíral zděšeným zvětšenýma očima.
„Ublížíš ji,“ zašeptal Seth. „Pusť ji.“
„Hned!“ zavrčel Edward.
Jacob spustil ruce k bokům a proud krev pulzující mi skrz čekající žíly byl téměř bolestivý. Než jsem stihla zaregistrovat něco jiného, chladné ruce vystřídaly ty horké, a vzduch kolem mě jeho zahučel.
Zamrkala jsem. Stála jsem šest stop od místa, kde jsem se nacházela před chvílí, ukrytá Edwardovy za zády. Byly tu dva ohromní vlci čekající mezi ním a Jacobem, ale nevypadlo to, že by chtěli zaútočit. Spíše jakoby boji zkoušeli zabránit.
Seth – společenský, patnáctiletý Seth – měl svoje dlouhé ruce omotané kolem Jacobova otřásajícího se těla a táhl ho pryč. Jestli se Jacob změní Sethovi tak blízko…
„No tak, Jaku. Jdeme.“
„Zabiju tě,“ řekl Jacob hlasem tak přeplněným hněvem, že spíš hřměl než mluvil. Jeho oči, zaměřené na Edwarda, plály zuřivostí. „Vlastnoručně tě zabiju! A udělám to hned teď!“ Trhavě sebou škobal.
Černý vlk zprudka zavrčel.
„Sethe, uhni stranou,“ zasyčel Edward.
Seth do Jacoba, ochromeného hněvem, znovu strčil a podařilo se mu ho odtáhnout několik stop dozadu. „Nedělej to, Jaku. Pojď pryč. No tak.“
Sam – větší z vlků – se připojil k Sethovi. Opřel Jacobovi hlavu do hrudníku a strkal ho pryč.
Všichni tři – Seth táhnoucí, Jake třesoucí se, Sam tlačící – rychle zmizeli do temnoty.
Zbylý vlk zíral za nimi. V tom chabém světle jsem si nebyla jistá, jakou barvu měl jeho kožich – že by čokoládově hnědou? Byl to tedy Quil?
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem směrem k němu
„Už je to v pořádku, Bello,“ zamumlal Edward.
Vlk se na něho podíval. Jeho upřený pohled nebyl přátelský. Edward stroze přikývnul. Vlk se otočil, aby následoval ostatní, a zmizel přesně jako před chvílí oni.
„Dobře,“ řekl si Edward pro sebe a pak se obrátil ke mně. „Vrátíme se zpátky.“
„Ale Jake-“
„Sam to má pod kontrolou. Je pryč.“
„Edwarde, je mi to tak líto. Byla jsem hloupá – „
„Neudělala jsi nic špatného-“
„Tolik jsem toho nakecala! Proč bych… Neměla jsem ho nechat se ke mně tak přiblížit. Co jsem si myslela?“
„Netrap se tím.“ Dotkl se mé tváře. „Musíme se vrátit na večírek než si někdo všimne naší nepřítomnosti.“
Zatřepala jsem hlavou ve snaze se přeorientovat. Než si někdo všimne? To si toho ještě někdo nevšiml?
Jakmile jsem o tom popřemýšlela, uvědomila jsem si, že potyčka, která se mi zdála tak katastrofická, byla ve skutečnosti velice rychlá a tichá, ukrytá ve stínech.
„Dej mi dvě vteřiny,“ poprosila jsem.
Byla jsem tak zmatená, zděšená a zarmoucená, ale na tom nezáleželo – nikdo nemohl vidět, jak se cítím. Teď jsem jen musela zvládnou zahrát opak.
„Co šaty?“
„Stále vypadáš nádherně.“
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla. „Fajn. Jdeme.“
Položil mi ruku kolem pasu a zavedl mě zpět na světlo. Když jsem procházeli pod blikajícími světélky, nasměroval mě k tanečnímu parketu. Splynuly jsme s ostatními tanečníky, jakoby jsme nikdy neodešli.
Rozhlížela jsem se po okolních hostech, ale nikdo z nich nevypadal šokovaně nebo vystrašeně. Pouze v těch nejbledších tvářích byly známky stresu, ale víc než dovedně je maskovali. Jasper a Emmett stáli na samém kraji parketu, semknuti u sebe, a troufám si odhadovat, že během předchozí konfrontace byli někde poblíž.
„Jsi-“
„Je mi dobře,“ kývla jsem. „Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Co to se mnou zase je?“
„Nic s tebou není.“
Tolik mě potěšilo, že Jacob přišel. Obětoval se pro mě. A já to zničila, přeměnila jeho dar v katastrofu. Měla bych být v karanténě.
Moje pitomost už dneska nesměla pokazit nic jiného. Odložila jsem to proto stranou, strčila do zásuvky a zamknula na později. Budu mít spoustu času se za to zbičovat, ale nic co bych udělala teď, by nepomohlo.
„Je po všem,“ řekla jsem. „Už na to dneska večer nebudeme myslet.“
Očekávala jsem Edwardův okamžitý souhlas, ale místo toho mlčel.
„Edwarde?“
Zavřel oči a dotkl se čelem toho mého. „Jacob má pravdu,“ zašeptal. „Co jsem si myslel?“
„Nemá.“ Snažila jsem se pro přihlížející přátele udržet příjemný výraz. „Jacob je příliš předpojatý, aby viděl věci tak, jak jsou.“
Zamumlal si pro sebe něco, co znělo skoro jako „měl bych ho nechat mě zabít, že jsem o tom jenom uvažoval…“
„Přestaň,“ zarazila jsem ho divoce. Popadla jsem jeho tvář a čekala, dokud neotevřel oči. „Ty a já. To je jediné, na čem záleží. Jediné, na co máš teď dovoleno myslet. Rozumíš?“
„Ano,“ povzdechl si.
„Zapomeň, že Jacob přišel.“ To bych mohla zvládnout. To bych chtěla zvládnout. „Kvůli mně. Slib mi, že to necháš být.“
Než odpověděl, zahleděl se mi upřeně do očí. „Slibuji.“
„Děkuju. Já se nebojím, Edwarde.“
„Já ano,“ zašeptal.
„Tak s tím přestaň.“ Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. „Mimochodem, miluji tě.“
Slabě mi můj úsměv opětoval. „Proto jsme tady.“
„Upřednostňuješ nevěstu,“ řekl Emmett přicházející Edwardovi za zády. „Nech mě zatancovat si s mojí maličkou sestřičkou. Tohle by mohla být moje poslední šance, přimět ji červenat se.“
Hlasitě se rozesmál, stejně nedotčený napjatou atmosférou jako obvykle býval.
Ukázalo se, že tu byla ještě spousta lidí, s který mi jsem netančila, a to mi dalo šanci opravdu se uklidnit. Když se ke mně znovu dostal Edward, zjistila jsem, že Jacobův šuplík byl pevně zavřený. Když kolem mě ovinul paže, byla jsem schopná vytáhnout moji dřívější radost, moje přesvědčení že všechno v mém životě bylo dneska přesně tak, jak mělo být. Usmála jsem se a položila mu hlavu na hruď. Jeho objetí zesílilo.
„Na tohle bych si dokázala zvyknout,“ přiznala jsem.
„Neříkej, že jsi se dostala skrze svůj odpor k tanci?“
„Tančení není tak špatné – s tebou. Ale myslela jsem víc z tohohle,“- a přitiskla jsem se k němu ještě víc – „že tě už nikdy nenechám odejít.“
„Nikdy,“ slíbil a sklonil se, aby mě políbil.
Byl to skuteční polibek – intenzivní, pomalý ale o to víc vášnivý…
Skoro jsem zapomněla, kde jsem, když jsem zaslechla Alicino volání. „Bello! Už je čas!“
Pocítila jsem záchvěv podráždění z vyrušení mou novou sestrou.
Edward ji ignoroval; jeho rty se opět silně přitiskly na moje, mnohem naléhavěji než předtím. Moje srdce bilo jako o závod a moje dlaně opět hladily jeho mramorový krk.
„Chcete zmeškal letadlo?“ dožadovala se pozornosti Alice stojící přímo vedle mě. „Jsem si jistá, že tábořit na letišti a čekat na další let, budou překrásné líbánky.“
Edward nepatrně odtáhl obličej a přikázal, „Jdi pryč, Alice,“ aby znovu přitiskl svoje rty na moje.
„Bello, to chceš mít ty šaty na sobě i v letadle?“ nepřestávala naléhat
Nevěnovala jsem tomu pozornost. V tu chvíli mě to prostě nezajímalo.
Alice tiše zavrčela. „Řeknu jí, kam ji bereš, Edwarde. Takže mi pomoz, nebo to udělám.“
Zarazil se. Zvedl svůj obličej od mého a rozzlobeně pohlédl na svoji oblíbenou sestru. „Jsi příšerně malá na to, abys mi tak hrozně lezla na nervy.“
„Nevybírala jsem dokonalé odjíždíme-pryč šaty, aby si je ani neoblékla,“ odsekla a popadla mě za ruku. „Pojď se mnou, Bello.“
Vymanila jsem se z jejího sevření, postavila se na špičky a ještě jednou ho políbila. Netrpělivě mě zatahala za paži, odvádějíc mě pryč od něj. Několik přihlížejících hostů se pobaveně uchechtlo.Vzdala jsem to a nechala se zavést do prázdného domu.
Vypadala naštvaně.
„Promiň, Alice,“ omluvila jsem se.
„Nic ti nevyčítám, Bello.“ Povzdechla si. „Vypadala jsi, že si nemůžeš pomoct.“
Zahihňala jsem se jejímu zmučenému výrazu a ona se zamračila.
„Děkuju ti, Alice. Byla to ta nejkrásnější svatba, jakou kdy kdo měl,“ řekla jsem jí vážně. „Všechno bylo perfektní. Ty jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejtalentovanější sestra na světě.“
To ji dostalo; ze široka se usmála. „Jsem ráda, že se ti to líbilo.“
Renée a Esme čekali nahoře. Pomohly mi z mých svatebních šatů rovnou do tmavě modrého odjíždíme-pryč kompletu. Byla jsem vděčná, když někdo vytáhl sponky z mých zvlněných vlasů a nechal je volně se mi rozprostřít po zádech. Po tvářích mé matky se celou tu domu nepřestaly kutálet slzy.
„Zavolám ti, až budu vědět, kam jedeme,“ slíbila jsem, když jsem ji objímala na rozloučenou. Věděla jsem, že tajemství, jímž byly moje líbánky zahaleny, ji pravděpodobně přivádělo k šílenství; moje matka nesnášela tajemství, pokud nebyla jeho součástí.
„Řeknu ti to, jakmile odsud bude dostatečně daleko,“ předčila mě Alice a zlomyslně se na mě usmála. Bylo vážně nespravedlivé, že budu poslední, kdo se to dozví.
„Musíte nás brzy navštívit. Je řada na vás, abyste přijeli na jih – podívat se zase jednou na slunce,“ řekla Renée.
„Dneska ani nepršelo,“ připomněla jsem jí, vyhýbajíc se jejímu požadavku.
„Zázrak.“
„Všechno je připravené,“ oznámila Alice. „Tvoje kufry jsou v autě – Jasper je odnesl.“ Odtáhla mě zpátky ke schodišti, následována Renée, stále mě napůl objímající.
„Miluju tě, mami,“ zašeptala jsem, když jsme scházeli dolů. „Jsem šťastná, že máš Phila. Dávejte na sebe pozor.“
„Taky tě miluju, Bello, miláčku.“
„Sbohem, mami. Miluju tě,“ zopakovala jsem se staženým hrdlem.
Edward na nás čekal uprostřed schodiště. Chytla jsem se jeho natažené ruky a prohledávala dav, který na nás dole čekal.
„Tátai?“ zeptala jsem se, moje oči ho stále nenašly.
„Je tady,“ zamumlal Edward. Provedl mě skrz cestičku, kterou pro nás hosti svými vlastními těly vytvořili. Nalezli jsme Charlieho skrčeného u zdi za všemi ostatními, jakoby se snad schovával. Červené kruhy kolem jeho očí vysvětlovaly proč.
„Tati!“
Objala jsem ho kolem pasu, znovu mi vyhrkly slzy – dneska večer jsem se už tolik nabrečela. Poplácal mě po zádech.
„Ale no tak. Přece nechceš zmeškat letadlo.“
Nebylo snadné mluvit s Charliem o lásce – v tomhle směru jsme si byli tak podobní, vždycky se vyhýbající trapným citovým výlevům. Ale teď nebyl čas na rozpaky.
„Miluju tě, tati,“ řekla jsem mu. „Nezapomeň na to.“
„Já tebe taky, Bells. Vždycky jsem miloval a vždycky budu.“
Líbla jsem ho na tvář ve stejnou chvíli, jako on políbil tu moji.
„Zavolej mi,“ řekl.
„Brzo,“ slíbila jsem s vědomím, že tohle bylo všechno, co jsem mu slíbit mohla. Pouze telefonát. Mému otci a matce už by nikdy nemuselo být dovoleno mě znovu vidět; budu příliš jiná a mnohem, mnohem víc nebezpečná.
„Tak už jděte,“ ponoukl mě nevrle. „Nechcete se přece opozdit.“
Hosti nám utvořili další uličku. Jakmile jsme z ní unikli, Edward si mě přitáhl těsně k boku.
„Jsi připravená?“ zeptal se mě.
„Jsem,“ odkývala jsem pravdivě.
Dav se rozjásal, když mě Edward na prahu dveří políbil. Potom jsme spěchali do auta doprovázeni deštěm rýžových zrníček. Většina z nich byla hozena prostě do prostoru, ale někdo, pravděpodobně Emmett, zamířil s neobvyklou přesností a zasáhl Edwarda plnou hrstí přímo do zad.
Auto bylo ozdobeno tolika květinami, že jimi bylo lemováno v několika řadách, a na tenkých stužkách byl přivázán tucet střevíců – navržených tak, že vypadaly zbrusu nové – volně visících za nárazníkem.
Edward mě ochraňoval před rýží, zatímco jsem nastupovala, a jakmile nastoupil i on, rozjeli jsme se pryč a já mávala z okýnka a volala „Miluju vás,“ směrem k mé rodině, která mi mávala nazpátek.
Poslední obrázek, který jsem si uchovala, byli moji rodiče. Phil něžně objímal Renée, která měla jednu ruku kolem jeho pasu a tu druhou natahovala k Charliemu, aby se ho chytla. Tak moc rozdílných druhů lásky bok boku v tento okamžik. Byl to pro mě výlev plný naděje.
Edward mi stiskl ruku.
„Miluji tě,“ řekl.
Položila jsem mu hlavu na rameno. „Proto jsme tady,“ citovala jsem ho.
Políbil mě do vlasů.
Jakmile jsme zahnuli na hlavní cestu a Edward opravdu šlápnul na plyn, i přes vrnění motoru jsem zaslechla zvuk přicházející z lesa za námi. Musel to slyšet mnohem lépe než já, ale neřekl ani slovo, neboť ten zvuk pomalu rozfoukával vítr. Také jsem mlčela.
Pronikavé, srdce lámající vytí postupně sláblo až nakonec zmizelo úplně.
5. Ostrov Esme
„Houston?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím, jakmile jsme dosáhly terminálu v Seattlu.
„Pouze zastávka během cesty,“ ujistil mě Edward se širokým úsměvem.
Připadalo mi, že sotva jsem nasedla do letadla a usnula, mě zase vzbudil. Byla jsem šíleně unavená, když mě táhl skrz letištní halu, a snažila se zapamatovat si, jak se po každém mrknutí znovu otevírají oči. Trvalo mi několik minut, pochytit v tom ten správný cvik, když se zastavil u mezinárodní přepážky zapsat nás na další let.
„Rio de Janeiro?“ zeptala jsem se mírně znepokojeně.
„Další zastávka,“ řekl mi.
Let do Jižní Ameriky byl dlouhý, ale v širokém sedadle první třídy v Edwardově náručí víc než pohodlný. Usnula jsem a probudilo mě až neobvyklé hlášení, že kroužíme nad letištěm, doprovázené světlem zapadajícího slunce dopadajícího dovnitř skrze okýnka.
Nezůstali jsem na letišti, abychom nasedli na další let, jak jsem čekala. Namísto toho jsme si chytili taxík a vydali se napříč temnými, rušnými, přeplněnými ulicemi Ria. Neschopná rozumět Edwardovým portugalsky řečeným instrukcím řidiči jsem předpokládala, že prostě jen najdeme nějaký hotel, kde se ubytujeme před další částí naší cesty. Ostré světlo, vycházející z něčeho velice blízkého, mi způsobilo nepříjemné kroucení v břiše. Taxík pokračoval skrz hemžící se dav dokud nezřídl a my nevyjeli na západním okraji města, směřujícím přímo do oceánu.
Zastavili jsme v docích.
Edward mě vedl dolů přímo k řadě bílých jachet zakotvených v nocí zčernalé vodě. Loď, u které zastavil, byla menší než ostatní, zřejmě sestrojená pro rychlou dopravu na požadované místo. Přesto byla stále luxusní a víc elegantní než ty ostatní. Nastoupil snadno, navzdory těžkým taškám, které nesl. Položil je na palubu a otočil se, aby mi pomohl přes okraj.
Mlčky jsem sledovala, jak připravoval loď k odplutí, překvapená jak zkušeně a spokojeně vypadal, protože nikdy předtím se nezmínil, že by se o lodě zajímal. Znovu se mi potvrdilo, že jeho dovednosti zahrnují naprosto všechno.
Jakmile jsem zamířili východním směrem na otevřený oceán, přehrávala jsem si v hlavě základy zeměpisu. Pokud jsem si dobře pamatovala, východně od Brazílie toho moc nebylo... až dokud se nedostanete do Afriky.
Ale Edward spěchal vpřed, zatímco světla Ria bledla a nakonec zmizela za námi. Na tváři měl důvěrně známý pobavený úsměv, jaký mu dokázal vytvořit jakýkoli druh rychlosti. Člun si razil cestu skrz vlny, až na mě jako slaný déšť dopadaly kapky mořské vody.
Konečně jsem dala průchod své zvědavosti, kterou jsem tak dlouho potlačovala.
„Jedeme hodně daleko?“ zajímala jsem se.
„Asi tak půl hodiny.“ Podíval se na moje ruce, pevně zaťaté do sedadla, a ušklíbl se.
No jasně, řekla jsem si pro sebe. Přece jenom byl upír. Třeba jsme jeli do Atlantidy.
O dvacet minut později zavolal moje jméno přes řev motoru.
„Bello, podívej se.“ Ukázal přímo před sebe.
Nejdřív jsem viděla jenom temnotu a bílou měsíční stezku zrcadlící se na vodě. Očima jsem prohledávala místo, kam ukazoval, dokud jsem ve vlnách nenašla beztvarý obrys ozářený měsíčními paprsky. Mžourala jsem do tmy a silueta dostávala více detailů. Předtím než ji opět skryly vlny, vyrostla do nepravidelného trojúhelníku s jednou stranou delší než byly ty ostatní. Jak jsme se přibližovali, mohla jsem vidět, jak se obrysy lehce houpaly ve slabému vánku.
Potom mé oči zaostřily, já si poskládala všechny dílky skládačky dohromady a najednou dávaly smysl: před námi vystupoval z vody malý ostrov s palmovými listy mávajícími nám na přivítanou a písečnou pláží bledě zářící v měsíčním osvětlení.
„Kdo to jsme?“ zamumlala jsem úžasem, zatímco změnil kurz a zamířil severně přímo k ostrovu.
Navzdory hluku motoru mě slyšel a zeširoka se usmál ozářen měsíčním světlem.
„To je ostrov Esme.“
Člun dramaticky zpomalil, přesně obkreslující krátké molo postavené z dřevěných prken zbělených svitem měsíce. Nebulo tu nic kromě vln šplouchajících na bok lodi a šelestu palem pohybujících se ve větru. Vzduch byl teplý, vlhký a provoněný – jako pára která zůstane po horké sprše.
„Ostrov Esme?“ Mluvila jsem potichu, ale jakmile moje slova narušila klid noci, zdála se mi příliš hlasitá.
„Dar od Carlisle – Esme nabídla, že si ho můžeme půjčit.“
Dar. Kdo dává ostrovy jako dar? Zamračila jsem se. Neuvědomila jsem si, že Edwardova mimořádná štědrost byl jen naučený zvyk.
Položil kufry na molo a otočil se zpět s tím jeho perfektním úsměvem na tváři a natáhl se pro mě. Místo aby mě chytl za ruku, vzal mě rovnou do náručí.
„Neměl bys počkat až na skutečný práh?“ zeptala jsem se přiškrceně, jakmile bez námahy seskočil z člunu.
Zazubil se na mě. „Jsem nic, když nejsem důkladný.“
V jedné ruce sevřel oba obrovské kufry, druhou mě stále držel ve vzduchu a nesl mě nahoru po bledé písečné cestičce skrz tmavé rostlinstvo.
Na chvilku byla pouze černočerná tma divoce rostoucího porostu hodného džungle, a následně jsem před sebou spatřila jasné světlo. Vycházelo z místa, kde jak jsem si po chvíli uvědomila, stál dům – dvě zářivá, široká, čtvercová okna formující vedle hlavního vchodu – který na mě opět zaútočil ještě důraznějším panickým strachem než předtím, horším než jsem si myslela, že dům může vyvolat.
Srdce mi zběsile bušilo do žeber, snažíc se utéct mi z hrudi, a dech mi uvíznul v krku. Ucítila jsem Edwardův pohled na mé tváři, ale odmítnula se na něj podívat. Zírala jsem přímo před sebe, ale neviděla nic.
Netypicky pro něj se nezeptal se, na co myslím. Hádala jsem, že to znamenalo, že byl stejně tak nervózní jako jsem byla najednou já.
Odložil kufry na verandu, aby mohl otevřít dveře – nebyly zamčené.
Edward na mě shlédl, čekajíc dokud jsem mu jeho pohled neopětovala, předtím než překročil práh.
Pronesl mě mlčky skrz dům, provázen rozžínajícími se světly. Můj první dojem z domu byl, že byl dost velký pro tak malinký ostrov, a zvláštně povědomý. Připomínalo mi to bledé barevné odstíny, které upřednostňovali Cullenovi; cítila jsem se jako doma. Nicméně jsem se nemohla soustředit na nic konkrétního. Zrychlený puls mi bušil za ušima a činil všechno trochu rozmazaným.
Potom Edward zastavil a rozsvítil poslední světlo.
Místnost byla velká a bílá a vzdálenější stěna byla skleněná – standardní vybavení mých upírů. Venku měsíc osvětloval bílý písek a jen několik jardů od domu zářili vlny. Ale tuto část jsem stěží vnímala. Víc jsem se soustředila na obrovskou bílou postel ve středu místnost, skrytou za nebesy z jemné síťoviny.
Edward mě postavil na nohy.
„Já… půjdu donést zavazadla.“
Místnost byla příliš teplá, dusnější než tropická noc venku. Na krku mi naskočily krůpěje potu. Pomalu jsem kráčela dopředu, než jsem byla ostatečně blízko, abych se té síťoviny mohla dotknout. Z nějakého důvodu jsem cítila potřebu ujistit se, že to všechno bylo skutečné.
Neslyšela jsem, že se Edward vrátil. Najednou mě svým chladným prstem pohladil po krku, stírajíc kapky mého potu.
„Je tu trochu horko,“ řekl omluvně. „Myslel jsem… že by to tak bylo nejlepší.“
„Důkladný,“ zamumlala jsem bez dechu a on se zasmál. Znělo to na něj neobyčejně nervózně.
„Snažil jsem se myslet na všechno, co by tohle mohlo udělat… jednodušším,“ přiznal.
Hlasitě jsem polkla, stále tváři obrácena od něj. Už někdy dřív svět zažil líbánky, jako byly ty naše?
Znala jsem odpověď. Ne. Nikdy.
„Doufal jsem,“ řekl Edward pomalu, „že… nejdřív… možná by sis se mnou chtěla jít zaplavat?“ Zhluboka se nadechl a když znovu promluvil, jeho hlas zněj víc uvolněně. „Voda bude opravdu teplá. Tohle je druh pláže, který budeš schvalovat.“
„To zní dobře.“ Zlomil se mi hlas.
„Jsem si jistý, že by jsi minutu nebo dvě chtěla být člověkem… Byla to dlouhá cesta.“
Prkenně jsem přikývla. Necítila jsem se moc lidsky; možná by mi pár minut o samotě pomohlo.
Jeho rty se mi otřely o krk. Spokojeně zavrčel a jeho chladný dech pohladil moji přehřátou pokožku. „Ať ti to netrvá příliš dlouho, paní Cullenová.“
Přejel mi rty dolů po krku až na rameno. „Budu na tebe čekat ve vodě.“
Prošel kolem mě ke skleněným dveřím, které vedly rovnou na písečnou pláž. Cestou si vysvlékl košili, upustil ji na podlahu a vyklouzl dveřmi do měsícem osvětlené noci. Rozpálený, slaný vzduch se za ním nahrnul do místnosti.
Pohltily moji kůži plameny? Podívala jsem se dolů, abych to zkontrolovala. Ne, nic nehořelo. Přinejmenším ne viditelně.
Připomněla jsem si, že musím dýchat a klopýtala přímo k obrovskému kufru, který Edward nechal otevřený na nízkém bílém stolku. Musel být můj, protože moje důvěrně známá kosmetická taštička byla přímo nahoře a byla tam také spousta růžové, ale nepoznávala jsem ani jediný kousek oblečení. Jak jsem se prohrabávala skrz úhledně poskládané hromádky – hledajíc něco povědomého a pohodlného – najednou jsem držela v rukou nechutné množství průhledných krajek a saténu. Prádélko. Opravdu velice sexy prádélko.
Nevěděla jsem jak nebo kdy, ale jednoho dne za tohle Alice zaplatí.
Prozatím jsem to hodila za hlavu a šla do koupelny, kde jsem skrz dlouhá okna, směřující na stejnou pláž jako skleněné dveře, nakukovala ven. Nemohla jsem ho vidět; odhadovala jsem, že už byl ve vodě, neobtěžujíc se vyplavat a nadechnout se. Na obloze se nakláněl téměř kulatý měsíc a písek byl pod jeho paprsky zářivě bílý. Moje oči zachytily malý pohyb – pověšený přes jednu z kývajících se palem, které lemovaly pláž, se v jemném vánku třepotal zbytek jeho oblečení.
Kůže mi znovu vzplanula.
Několikrát jsem se zhluboka nadechla a podívala se do velkého zrcadla. Vypadala jsem přesně, jako bych celý den strávila spánkem v letadle. Našla jsem svůj kartáč a nelítostně jím škubala na temenu hlavy, dokud nebyly moje vlasy uhlazené. Pečlivě jsem si vyčistila zuby, dvakrát. Opláchla jsem si obličej a cákala si vodu i na krk, což mě příjemně ochladilo. Bylo to tak dobré, že jsem si opláchla také paže a nakonec jsem to vzdala a rozhodla se dát si sprchu. Věděla jsem, že bylo absurdní sprchovat se před plaváním, ale potřebovala jsem se uklidnit a horká voda byla jediná spolehlivá cesta, jak toho docílit.
Také se mi zdálo, že znovu si oholit nohy by nebylo na zmar.
Když jsem skončila, popadla jsem z věšáku velký bílý ručník a omotala ho kolem sebe.
Potom jsem čelila rozhodnutí, které jsem předtím nezvažovala. Očekávalo se ode mě, že se obleču? Samozřejmě že nemyslím plavky. Ale zdálo se mi hloupé znovu se obléct. Ani jsem nechtěla pomyslet na věci, které mi Alice zabalila.
Znovu jsem začala zrychleně dýchat a ruce se mi roztřásly – tolik k uklidňujícímu účinku sprchy. Začala se mi mírně točit hlava, podle všeho byl další panický záchvat na cestě. Sesunula jsem se dolů na studenou podlahu složenou z bílých dlaždic a položila si hlavu na kolena. Modlila jsem se, aby se nerozhodl přijít se na mě podívat, než se zvládnu dát zase dohromady. Nedokázala jsem si představit, co by si pomyslel, kdyby mě viděl takto sesypanou. Nebylo by pro něj těžké přesvědčit se, že jsem udělali chybu.
A nevyšilovala jsem, protože jsem si myslela, že děláme chybu. Nic takového. Vyšilovala jsem, protože jsem neměla ani tušení, co mám udělat a bála jsem se vyjít ven z tohoto pokoje a tvářit se zmateně. Zvláště pak v tom sexy prádélku. Věděla jsem, že jsem na to ještě nebyla připravená.
Cítila jsem se přesně jako bych měla vystoupit před divadlo zaplněné tisícem lidí a neznala ani slovo ze svého textu.
Jak to lidé dokážou – spolknout všechny své obavy a svěřit se někomu jinému tak bezpodmínečně se všemi svými chybami a strachy – s menším než tak absolutním odevzdáním, které dal Edward mě? Kdyby Edward nebyl venku, kdybych necítila každou buňkou svého těla, že mě miluje stejně tak moc, jako já jeho – bezpodmínečně a neodvolatelně, a abych byla upřímná i iracionálně – nikdy bych nebyla schopná zvednout se ze země.
Ale Edward byl venku, takže jsem si pro sebe zašeptala „Nebuď zbabělec“ a vydrápala se na nohy. Pořádně jsem si kolem sebe upevnila ručník a rozhodně vypochodovala z koupelny. Minula jsem kufr plný oblečení i velkou postel bez povšimnutí a zamířila ven otevřenými skleněnými dveřmi na jemňoučký písek.
Všechno bylo jen černé a bílé, zbavené měsícem své barevnosti. Kráčela jsem pomalu napříč jemným pískem, zastavíc se u křivého stromu, kde zanechal svoje oblečení. Opřela jsem si ruce o hrubou kůru a zkontrolovala, jestli stále a dostatečně dýchám.
Pohlédla jsem do vln, černých v temnotě, a hledala ho.
Nebylo to těžké. Stál zády ke mně po pás ve vodě a zíral vzhůru na oválný měsíc. Bledé měsíční světlo přeměňovalo jeho kůži na dokonale bílou, přesně jako byl písek či sám měsíc, a jeho mokré vlasy dělalo stejně černé jako oceán okolo. Stál nehybně, jeho ruce odpočívali dlaněmi dolů na vodě; poklidné vlny se lámaly kolem něj jakoby byl kámen. Zírala jsem na hladké linie jeho zad, ramen, paží, krku, na jeho bezchybnou siluetu…
Po kůži mi už horečně nepřeskakovaly plameny – zklidnily se a společně z kouřem sebou odnesly všechny moje rozpaky, všechnu bázlivost. Bez váhání jsem ze sebe nechala sklouznout ručník, zanechala ho u stromu ve společnosti jeho oblečení a vykročila do bílého světla; dělalo mě stejně bledou jako sněhobílý písek.
Nemohla jsem slyšet zvuk svých kroků, když jsem kráčela k vodě, ale on určitě mohl. Neotočil se. Nechala jsem něžné vlnky převalit se mi přes špičky nohou a zjistila, že ohledně teploty vody měl pravdu – byla opravdu teplá, jako z koupele. Vkročila jsem do ní, našlapujíc opatrně po neviditelném dnu oceánu, ale pozornost nebyla nezbytná; písek pokračoval perfektně hladký, mírně se svažující směrem k Edwardovi. Klesala jsem skrz slabý proud, dokud jsem mu nestála po boku a potom jsem položila svoji ruku přes tu jeho chladnou, stále ležící na vodě.
„Nádhera,“ řekla jsem a také se podívala nahoru na měsíc.
„Máš pravdu,“ odpověděl nezaujatě. Pomalu se otočil čelem ke mně; vytvořil svým pohybem malé vlny, které se odráželi od mé kůže. Jeho oči vypadaly na jeho ledově zbarveném obličeji stříbrně. Otočil ruku nahoru tak, že mohl proplést naše prsty pod hladinou vody. Byla dost teplá, aby mi jeho chladná pokožka nezpůsobovala husí kůži.
„Ale nepoužil bych slovo nádhera,“ pokračoval. „Ne když tady na porovnání stojíš ty.“
Napůl jsem se usmála, zvedla svoji volnou ruku – tentokrát se netřásla – a položila mu ji na srdce. Bílé na bílém; pro jednou jsme si byli rovni. Nepatrně se pod dotykem mé horké kůže zachvěl. Jeho dech se zrychlil.
„Slíbil jsem, že se pokusíme,“ zašeptal, najednou napjatý.
„Pokud… pokud udělám něco špatně, pokud ti ublížím, musíš mi to hned říct.“
Vážně jsem přikývla, stále mu hledíc do očí. Udělala jsem další krok skrz vlny a opřela mu hlavu o hruď.
„Neboj se,“ zamumlala jsem. „Patříme k sobě.“
Byla jsem neočekávaně přemožena pravdivostí svých vlastních slov. Tato chvíle byla tak dokonalá, tak správná, že neexistoval způsob, jak to zpochybnit.
Jeho ruce se kolem mě ovinuly, přidržujíc si mě u sebe. Léto a zima. Cítila jsem se, jakoby se každý nerv v mém těle probudil k životu.
„Navždy,“ souhlasil a pozvolna nás zatáhl do hlubší vody.
Slunce, pálící mě na holé kůži zad, mě ráno probudilo. Pozdě ráno, možná odpoledne. Nebyla jsem si jistá. Všechno kromě času bylo jasné; věděla jsem přesně, kde jsem byla – světlý pokoj s velkou bílou postelí, oslnivé sluneční světlo proudící dovnitř otevřenými dveřmi. Síťovaná nebesa by měla tu záři zmírnit.
Neotevřela jsem oči. Byla jsem příliš šťastná, než abych něco měnila, nezáleželo na tom, jak málo by to bylo. Jediné zvuky bylo vlny venku, naše dýchání, tlukot mého srdce…
Byla jsem spokojená, dokonce i s žhnoucím sluncem. Jeho chladná kůže byla dokonalá protilátka na vedro. Ležíc mu na chladivé hrudi, s jeho rukama obtočenýma kolem mě, to vypadalo velice jednoduše a přirozeně. Divila jsem se, jak jsem mohla být z minulé noci tak vylekaná. Můj strach teď vypadal pošetile.
Jeho prsty zlehka putovaly dolů po mé páteři a já věděla, že ví, že jsem vzhůru. Nechala jsem oči zavřené a utáhla paže kolem jeho krku, držíc se tak ještě blíž k němu.
Nemluvil; jeho prsty se pohybovaly nahoru a dolů po mých zádech, sotva se mě dotýkající, když studoval vzor mé kůže.
Byla bych šťastná moci tu zůstat ležet navždy, nikdy nepřerušit tuto chvíli, ale moje tělo bylo jiného názoru. Rozesmála jsem se svému nedočkavému žaludku. Vypadalo tak všedně být hladový po tom všem, co se minulou noc přihodilo. Jako snést se zpátky na zem z nějaké vyšší úrovně.
„Čemu se směješ?“ zamumlal, stále mě hladící po zádech. Zvuk jeho hlasu, vážný a silný, s sebou přinesl záplavu vzpomínek na minulou noc a já cítila, jak mi rudnou tváře.
Jako odpověď na jeho otázku mi zakručelo v břichu. Znovu jsem se zasmála. „Nemůžu prostě utéct od bytí člověkem na moc dlouho.“
Čekala jsem, ale on se se mnou nezasmál. Pomalu, ponořující se do mnoha vrstev blaženosti zatemňujících mi mysl, přišlo uvědomění si rozdílných ovzduší venku mé vlastní barvité sféry štěstí.
Otevřela jsem oči; první věc, kterou jsem spatřila, byla jeho bledá, téměř stříbrná, kůže na jeho krku v oblouku pod bradou. Jeho čelist byla napjatá. Zvedla jsem se na loktu, abych mu mohla pohlédnout do tváře.
Zíral na průsvitná nebesa nad námi a nepodíval se na mě, když jsem zkoumala jeho vážné rysy.
„Edwarde?“ řekla jsem s divným malým knedlíkem v krku. „Co se děje? Něco je špatně?“
„Musíš se ptát?“ Jeho hlas byl tvrdý, cynický.
Můj první instinkt, produkt nejistoty v mém životě, byl zjistit, co jsem udělala zle. Přebírala jsem se skrz všechno, co se stalo, ale nemohla jsem ve svých vzpomínkách nalézt žádnou trpkou chvilku. Všechno to bylo jednodušší, než bych očekávala; byli jsme jako dva sousední dílky puzzle, museli jsme do sebe zapadnout. To mi dávalo tajné zadostiučinění – byli jsme slučitelní psychicky stejně dobře jako ve všech ostatních směrech. Oheň a led, nějakým zázračným způsobem existující společně bez toho, aby se navzájem zničili. Další důkaz, že jsem k němu patřila.
Nemohla jsem přijít na žádný důvod, který by ho přimět tvářit se takhle – tak stroze a bezcitně. Co mi ušlo?
Jeho prsty mi klouzali po ustaraných vráskách na čele.
„Na co myslíš?“ zašeptal.
„Jsi naštvaný. Nechápu to. Udělal jsem…?“ Nedokázala jsem to dokončit.
Přimhouřil oči. „Jak moc jsem ti ublížil, Bello? Pravdu – nesnaž se to zlehčovat.“
„Ublížil?“ zopakovala jsem; můj hlas zněj vyšší než obvykle, protože jeho slova mě tak zaskočila.
Nadzvedl obočí a stáhl rty.
Učinila jsem rychlou kontrolu, automaticky napjala tělo, protahujíc a ohýbajíc svaly. Dostavila se ztuhlost a také hodně bolesti, to byla pravda, ale většinou tu byl jen starý pocit, že všechny moje kosti jsou stále v celku. Nebyly tu žádné nepříjemné pocity.
A potom jsem se trochu naštvala, protože svými pesimistickými předpoklady zatemnil to nejdokonalejší ráno ze všech.
„Jak si přišel k takovému závěru? Nikdy mi nebylo líp než teď.“
Zavřel oči. „Přestaň s tím.“
„Přestat s čím?“
„Přestaň předstírat, že nejsem monstrum, když jsem s tímhle souhlasil.“
„Edwarde!“ zasyčela jsem, teď už vážně naštvaná. Protáhnul moje zářivé vzpomínky skrze temnotu, zašpinil je. „Už nikdy to neříkej.“
Neotevřel oči; bylo to, jakoby se na mě nechtěl podívat.
„Podívej se na sebe, Bello. A pak mi řekni, že nejsem monstrum.“
Zraněná, šokovaná, jsem se bez myšlení řídila jeho pokyny a zalapala po dechu.
Co se mi to stalo? Načechraný bílí sníh, který mi lpěl na kůži, mi nedával žádný smysl. Zatřepala jsem hlavou a z vlasů se mi snesl bílý vodopád.
Stiskla jsem jeden z měkkých bílých kousků mezi prsty.
„Proč jsem celá pokrytá peřím?“ zeptala jsem se zmateně.
Netrpělivě vydchl. „Roztrhal jsem polštář. Nebo dva. Ale o tom jsem nemluvil.“
„Ty jsi… roztrhal polštář? Proč?“
„Podívej se, Bello!“ téměř zavrčel. Chytl moji ruku – velice opatrně – a natáhl ji. „Podívej se na tohle.“
Tentokrát jsem spatřila, co myslí.
Pod popraškem peří mi na paži začínala kvést obrovská červenající se modřina. Moje oči ji následovaly nahoru k mému ramenu a zase dolů po žebrech. Uvolnila jsem si ruku a z blízka studovala svoje barevné levé předloktí. Dotkla jsem se ho, a potom znovu. Nepatrně mi v něm pulzovalo.
„Oh,“ vydechla jsem.
Snažila jsem se na to vzpomenout – vzpomenout si na bolest – ale nedokázala jsem to. Nemohla jsem přivolat chvíli, kdy byl jeho stisk tak pevný, kdy ke mně byly jeho ruce tak tvrdé. Vybavovala jsem si pouze jeho chvění, když mě těsněji objal a potěšení, které jeho dotyk způsobil…
„Já… tak to mrzí, Bello,“ zašeptal zatímco jsem zírala na svoje modřiny. „Věděl jsem to. Neměl bych-“ Spolknul zbytek věty. „Mrzí mě to víc, než můžu vyjádřit.“
Schoval si obličej do dlaní a dokonale znehybněl.
Dlouhou jsem seděla naprosto ochromená, snažíc se souhlasit – teď když jsem pochopila – s jeho obviňováním. Bylo to tak rozdílné s pocity, které jsem cítila, že to bylo víc než obtížné.
Šokovanost postupně mizela a nic po sobě nezanechávala. Nicota. Moje mysl byla prázdná. Nemohla jsem přijít na to, co říct. Jak jsem mu to měla vysvětlit tím správným způsobem? Jak bych ho mohla učinit tak šťastným jako jsem byla já – alespoň před chvílí byla?
Dotkla jsem se jeho ruky, ale on nezareagoval. Ovinula jsem mu prsty kolem zápěstí a snažila se mu ji odpáčit od obličeje, ale nedokázala jsem tou sochou dost škubnout, ne po tom co všechno pro mě udělal.
„Edwarde.“
Nepohnul se.
„Edwarde?“
Nic. Tak tedy povedu monolog.
„Mě to líto není, Edwarde. Já jsem… Ani ti to nedokážu popsat. Tak moc šťastná jsem. Tohle to nepředčí. Nebuď naštvaný. Nebuď. Já jsem vážně v p-“
„Neříkej v pořádku.“ Jeho hlas byl chladný jako led. „Pokud mě nepovažuješ za idiota, neříkej, že jsi v pořádku.“
„Ale já jsem,“ zašeptala jsem.
„Bello,“ zasténal. „Nejsi.“
„Ne. Ty nejsi, Edwarde.“
Pohnul rukama; jeho zlaté oči se na mě ostražitě dívaly.
„Nenič to,“ požádala jsem ho. „Já. Jsem. Šťastná.“
„Už jsem to zničil,“ zašeptal.
„Nech toho,“ vybuchla jsem.
Slyšela jsem, jak zaťal zuby.
Naštvaně jsem zavrčela. „Proč mi jenom nemůžeš číst myšlenky? Je tak nepohodlné být vnitřně němí!“
Jeho oči se nepatrně rozšířily.
„Tak to je novinka. Vždyť miluješ, že ti nedokážu nahlédnout do mysli.“
„Dneska ne.“
Upřeně se na mě zahleděl. „Proč?“
Nespokojeně jsem pohodila rukama a ignorovala bolest, která mi vystřelila v ramenu. S ostrým plácnutím jsem znovu položila ruce na jeho hrudník. „Protože celá tahle úzkost by byla naprosto nepotřebná, kdyby ses mohl podívat, jak se teď cítím! Nebo před pěti minutami. Byla jsem dokonale šťastná. Naprosto a úplně šťastná. A teď – dobře, jsem momentálně trochu naštvaná.“
„Měla by si na mě být naštvaná.“
„Dobře, tak jsem. Už se cítíš líp?“
Povzdechl si. „Ne. Nemyslím si, že by mi teď něco dokázalo zlepšit náladu.“
„Tohle,“ vyprskla jsem. „Tohle je důvod, proč jsem naštvaná. „Zabíjíš moje vzrušení, Edwarde.“
Protočil oči a zatřepal hlavou.
Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem teď víc bolesti, ale nebylo to tak zlé. Jako bych včera zvedala těžká závaží. Byla jsem hotová během jednoho z Renéiných záchvatů posilovací vášně. Šedesát pět zvedaček deseti liber v každé ruce. Příští den jsem nemohla chodit. Tohle nebylo ani z poloviny tak bolestivé.
Spolkla jsem svoji podrážděnost a snažila se o konejšivý tón. „Věděli jsem, že to bude složitý. Předpokládali jsem to. A pak – bylo to o hodně jednodušší, než jsem si myslela, že by mohlo být. A tohle vážně nic není.“ Přejela jsem si prsty podél paže. „Myslím, že napoprvé jsem nevěděli, co očekávat, byli jsme ohromení. S trochou praxe-“
Jeho výraz byl najednou tak vzteklý, že jsem se zastavila uprostřed věty.
„Předpokládali? Čekala jsi tohle, Bello? Čekala jsi, že ti ublížím? Považuješ experiment za úspěšný, protože odsud můžeš odejít? Žádné zlomené kosti – to je ekvivalent vítězství?“
Čekala jsem, nechávajíc ho to ze sebe dostat. Potom jsem čekala ještě chvíli, zatímco se jeho dýchání vracelo zpátky do normálu. Když se jeho oči uklidnily, odpověděla jsem, mluvíc s rozvážnou přesností.
„Nevěděla jsem, co očekávat – ale rozhodně jsem neočekávala, jak… jak… úžasné a dokonalé to bude.“ Můj hlas klesl do šepotu, sklonila jsem oči od jeho obličeje a zahleděla se na ruce. „Chci říct, že nevím, jaké to bylo pro tebe, ale takto to bylo pro mě.“
Chladné prsty mi zvedly hlavu.
„To je, čeho se bojíš?“ procedil skrz zuby. „Jestli jsem si to užil?“
Moje oči zůstaly sklopené. „Vím, že to není stejně. Nejsi člověk. Pokoušela jsem se ti jen vysvětlil že, pro člověka, si nedokážu představit, že bych od života dostala víc než tohle.“
Dlouho byl ticho, když jsem k němu konečně vzhlédla. Jeho tvář teď byla jemnější, všímavější.
„Vypadá to, že mám víc důvodů se ti omluvit.“ Zamračil se. „Ani jsem nesnil o to, že by sis kvůli tomu, jak se cítím po tom, co jsem ti udělal, mohla myslet, že minulá noc nebyla… ta nejlepší noc mé existence. Ale nechci na to takhle myslet, ne když ty jsi...“
Koutky mých rtů se nepatrně podzvedly. „Vážně? Nejlepší ze všech?“ zeptala jsem se potichu.
Vzal můj obličej do rukou. „Mluvil jsem s Carlislem po tobě a řekl mu o naší dohodě, doufajíc že by mi mohl pomoci. Samozřejmě mě varoval, že to pro tebe bude velice nebezpečné.“ Stín zahalil jeho výraz. „Věřil mi, ačkoli jsem si to nezasloužil.“
Chtěla jsem začít protestovat, ale položil mi dva prsty přes rty, než jsem stačila cokoli říct.
„Také jsem se ho ptal, co bych já měl očekávat. Nevěděl jsem, jaké to pro mě bude… co fakt, že jsem upír, změní.“ Napůl se usmál. „Carlisle mi řekl, že to bylo velice silné, jako nic jiného. Řekl mi, že fyzická láska je něco, co bych neměl brát na lehkou váhu. S naší mimořádnou změnou povahy nás mohou výraznými pocity změnit trvalým způsobem. Ale řekl, že se o tuhle část nemusím bát – ty už jsi mě totiž kompletně změnila.“ Tentokrát byl jeho úsměv skutečnější.
„Také jsem mluvil se svými bratry. Řekli mi, že to byla neskutečná rozkoš. Srovnatelná pouze s pitím lidské krve.“ Nakrčil obočí. „Ale já tvoji krev ochutnal a na světě není krev, která by mohla být mocnější než tohle… Nemyslím si, že se mýlí. Jen to pro nás bylo jiné. Něco víc.“
„Bylo to něco víc. Bylo to všechno.“
„To nemění nic na tom, že to bylo špatné. Dokonce i kdyby bylo možné, že to takto opravdu cítíš.“
„Co tohle znamená? Myslíš si, že to zveličuju? Proč?“
„Pro zmírnění viny. Nemůžu ignorovat důkazy, Bello.“
Uchopila jsem ho za bradu a nastavila naše tváře tak, že byly sotva palec vzdálené. „Poslouchej mě, Edwarde Cullene. Nic kvůli tobě nepředstírám, jasný? Ani jsem nevěděla, že je potřeba ti zlepšovat náladu, dokud jsi nezačal být zbědovaný. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná – ani když si se rozhodl, že mě miluješ víc než mě toužíš zabít, nebo když jsem se poprvé vzbudila a ty jsi na mě čekal… ani když jsem zaslechla tvůj hlas v baletním studiu “- trhl sebou při vzpomínce na lovce, který se mě pokusil zabít, ale já nepřestala – „nebo když jsi řekl „Ano“ a já si uvědomila, že si tě udržím už navždy. Tohle jsou nejšťastnější vzpomínky, které mám, a tohle je ještě lepší než cokoli z toho. Tak se s tím smiř.“
Dotkl se nahněvané vrásky mezi mým obočím. „Teď tě činím nešťastnou. To nechci.“
„Tak potom ty nebuď nešťastný. To je jediná věc, která je tady špatně.“
Přivřel oči, zhluboka se nadechl a přikývnul. „Máš pravdu. Minulost je minulost a já nemůžu udělat nic, abych ji změnil. Nedává smysl kazit ti teď kvůli tomu náladu. Udělám cokoli, co mohu, abych tě znovu učil šťastnou.“
Podezřívavě jsem zkoumala jeho tvář a on mi daroval vyrovnaný úsměv.
„Cokoli mě učiní šťastnou?“
V břichu mi zakručelo ve stejnou chvíli, jako jsem se zeptala
„Jsi hladová,“ řekl rychle. Pohotově vyskočil z postele a rozvířil mračno peří. Což mi připomnělo.
„Takže proč přesně jsi se rozhodl zničit Esme polštáře?“ zeptala jsem se, posadíc se a setřepávajíc peří z vlasů.
Už měl oblečené volné khaki kalhoty a stál u dveří potřásajíc vlasy, shazující z nich trochu peří.
„Nevím, jestli jsem se minulou noc rozhodl cokoli udělat,“ zamumlal. „Měli jsme štěstí, že to byli polštáře a ne ty.“ Zhluboka se nadechl a zatřepal hlavou, když k němu přicházely temné myšlenky. Na tváři se mu objevil velice důvěryhodně vypadající úsměv, a já odhadovala, že mu muselo dát hodně práce, aby tak působil.
Opatrně jsem slezla z vysoké postele a znovu pocítila, teď víc při vědomí, bolest inkriminovaných míst. Slyšela jsem ho vzdechnout. Otočil se ode mě, zaťal ruce do pěstí, až mu zbělely klouby.
„To vypadám tak hrozně?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet bezbolestný tón. Zalapal po dechu, ale neotočil se, pravděpodobně aby přede mnou ukryl svůj výraz. Vydala jsem se do koupelny, posoudit to sama.
Zírala jsem na své nahé tělo v dlouhém zrcadle za dveřmi.
Rozhodně to bylo tak hrozné. Až na světlý stín napříč jedné z mých lícních kostí a trochu oteklé rty byl můj obličej v pořádku. Ale zbytek mého těla byl ozdobený odstíny modré a fialové. Soustředila jsem se na modřiny, které by mohlo být nejtěžší schovat – moje ruce a ramena. Nebylo to tak špatné. Moje kůže se hojila snadno. Během doby, co byla modřina vidět, jsem obvykle zapomněla, jak jsem k ní přišla. Samozřejmě že tyhle se teprve rozvíjely. Zítra budu vypadat ještě mnohem hůř. To věci rozhodně neulehčí.
Podívala jsem se na svoje vlasy a vzdychla.
„Bello?“ Byl přímo za mnou, jakmile ten zvuk zaslechl.
„Tohle z vlasů nikdy nedostanu!“ ukazovala jsem si na hlavu, která vypadala, jakoby se na ní uhnízdilo kuře. Začala jsem vybírat peří.
„Měla by ses bát o svoje vlasy,“ zamumlal, ale začal vybírat peří mnohem rychleji než já.
„Jak se vydržíš nesmát? Vypadám absurdně.“
Neodpověděl, jenom pokračoval ve vybírání. Beztak jsem znala odpověď – nic by ho za tohoto rozpoložení nedokázalo rozesmát.
„Tohle nepůjde,“ povzdechla jsem si po minutě. „Je to tam všechno zacuchané. Musím to zkusit vymýt.“ Otočila jsem se a objala ho kolem pasu. „Chceš mi pomoct?“
„Bude lepší, když ti najdu něco k jídlu,“ řekl mi rychle, a opatrně se uvolnil z mého sevření. Jakmile zmizel, pohybující se příliš rychle, povzdechla jsem si.
Vypadalo to, že líbánky jsou u konce. V krku se mi usídlil velký knedlík.
Když jsem byla téměř bez peří a oblečena v neznámých bílých bavlněných šatech, které ukrývaly to nejhorší z fialových skvrn, zamířila jsem bosá za vůní vajíček, slaniny a čedaru.
Edward stál před ocelovými kamny, přendávajíc omeletu na světle modrý talíř přichystaný na lince. Vůně jídla mě ohromila. Cílila jsem se, jako bych dokázala sníst i talíř a pánev; zakručelo mi v břichu.
„Tady,“ řekl. Otočil se s úsměvem na tváři a položil talíř na stůl.
Posadila jsem se na jednu ze dvou kovových židlí a vrhnula se na horká vajíčka. Vůbec mě nezajímalo, že mě pálily v krku.
Posadil se naproti mně. „Dost často tě nekrmím.“
Polkla jsem a připomněla mu, „Spala jsem. A tohle je mimochodem vážně dobré. Působivý na někoho, kdo nejí.“
„Kanál o vaření,“ vysvětlil s mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.
Ráda jsem ho takhle zase viděla, vypadal mnohem víc sám sebou.
„Odkud jsou ta vajíčka?“
„Požádal jsem někoho od úklidu, aby nám zásobovali kuchyni. A také je budu muset požádat, aby se nějak vypořádali s tím peřím…“ řekl do ztracena, pohled upírající do prostoru nad mojí hlavou. Neodpověděla jsem, snažíc se vyvarovat vyřčení něčeho, co by ho opět mohlo rozrušit
Snědla jsem všechno, přestože udělal dost pro dva.
„Děkuju,“ řekla jsem mu. Naklonila jsem se přes stůl, abych ho políbila. Automaticky mě políbil nazpět, ale najednou ztuhl a odtáhl se.
Zaskřípala jsem zuby a otázka, na kterou jsem se mínila zeptat, vyšla ven znějící jako obvinění. „Dokud budeme tady, už se mě znovu nedotkneš, viď?“
Zaváhal, na půl se usmál a zvedl ruku, aby mě pohladil po tváři. Jeho prsty jemně klouzaly po mé kůži a já si nedokázala pomoct a opřela mu tvář do dlaně.
„Víš, že tohle nemyslím.“
Povzdechl si a spustil ruku. „Vím. A máš pravdu.“ Odmlčel se, zvedajíc mírně bradu. Potom znovu promluvil s pevným přesvědčením. „Nebudu se s tebou milovat, dokud nebudeš změněna. Už ti nikdy znovu neublížím.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář