TWILIGHT

31. TALENTOVANÁ "Jakou roli v tom hrají vlkodlaci?" zeptala se Tanya poté, zírajíc na Jakoba. Jakob přehovořil dřív než Edward mohl odpovědět. "Pokud Volturiovi nezastaví a nebudou poslouchat o Nessie, myslím Renesmee," sám se opravil, mějíc na paměti, že Tanya nebude rozumět jeho hloupé přezdívce, "my je zastavíme." "Velmi statečné, dítě, ale to by bylo nemožné pro mnohem zkušenější bojovníky, než jste vy." "Vy nevíte, co dovedeme." Tanya pokrčila rameny. " je to tvůj vlastní život, zajisté, když ho promarníš je to tvoje volba.." Jakob bleskl očima po Renesmee-ta byla pořád v náručí Carmen s Kate postávající kolem-a bylo snadné, přečíst v nich touhu. "Je zvláštní, ta malá," uvažoval Tanya. "je těžké ji odolat." "Velmi talentovaná rodina," zamumlal Eleazar, jak procházel. Jeho tempo se zvyšovalo, přeletěl od dveří ke Carmen a zpět za sekundu. "Otec čte myšlenky, matka je štít, a pak, cokoli čím nás tohle mimořádné ditě okouzlí. Zajímalo by mě, jestli existuje jméno pro to, co dovede, nebo je to normální dovednost upířího míšence. Jako kdyby něco takového vůbec mohlo být považováno za normální! Upíří míšenec, vskutku! " "Promiňte," Řekl Edward překvapeným hlasem. Nazáhl se a sáhl Eleazarovi na rameno, jak ho cestou míjel. "Co jste právě řekl o moji ženě?" Eleazar se na Edwarda zvědavě podíval, na moment zapoměl i na své šílené procházeníi. "štít, myslím. Blokuje mně, takže si nemohu být jistý. " Zírala jsem na Eleazara, moje obočí se ve zmatku svraštilo. Štít? Co myslel tím že ho blokuju? Stále jsem volně hned vedle něj, v žádném případě jsem nebyla defenzivní. "Štít?" opakoval Edward rozpačitě. "No tak, Edwarde! Pokud v ní nemúžu číst, pochybuji že ty múžeš. Můžeš slyšet její myšlenky právě teď?" zeptal se Eleazar. "Ne," zamumlal Edward. "Ale já jsem toho nikdy nebyl schopen. Ani když byla člověk. " "Nikdy?" zamrkal Eleazar. "Zajímavé. To by ukazovalo spíše na silný latentní talent, jestli se to tak jasně projevilo ještě před transformací. Nemůžu přes její štít vúbec proniknout, abych se o tom něco dověděl. její talent je ještě stále syrový- je jen pár měsíců stará. " pohled, který teď věnoval Edwardovi byl téměř podrážděný. "Zřejmě si vúbec neuvědomuje co dělá. Úplně nevědomě. Ironie. Aro mě posílal po celém světě hledat takové anomálie, a vy na ni prostě narazíte náhodou a to si ani neuvědomujete, co máte. "Eleazar potřásl nedůvěřivě hlavou. Já se zamračila. "O čem to mluvíš? Jak můžu být štít? Co to vúbec znamená?"Všechno, co jsem si dovedla pod tím slovem představit byl směšný oblek ze středověkého brnění. Eleazar naklonil hlavu na stranu, jak mě zkoumal. "Myslím, že jsme byli příliš puntičkářskí v gardě. V pravdě, kategorizace talentů je subjektivní, chaotický podnik, každý je jedinečný talent, nikdy nevidíte přesně stejnou věc dvakrát. Ale tebe, Bello, je poměrně snadné zatřídit. Talenty, které jsou čistě defenzivní, které chrání některé aspekty nosiče, jsou vždy nazývané štíty. Už jsi někdy zkoušela své schopnosti? Zablokovat někoho kromě mně a svého partnera?" Trvalo mi několik vteřin, navzdory tomu jak rychle můj nový mozek pracoval, dát dohromady odpověď. " funguje to pouze s některými věcmi," řekla jsem mu. "Moje hlava je jakýmsi ... soukromím. Ale nezabránilo to Jasperovi hrát si s mými náladami nebo Alici vidět mou budoucnost. " "Čistá psychická obrana." Eleazar přikývl pro sebe. "Omezená, ale silná." "Aro ji neslyšel," zapojil se Edward. "I když byla ještě člověk když ji potkal." Eleazarovy oči se rozšířily. "Jane se snažila mi ublížit, ale nemohla," řekla jsem. "Edward si myslí, že mě Demetri nedokáže najít, a že Alec mi taky nedokáže ublížit. Je to dobře? " Eleazar, stále zírající, přikývl. "Dost." "Štít!" Řekl Edward, z jeho tónu vyzařovalo hluboké uspokojení. "Nikdy jsem si nemyslel, že je to takhle. Jediný který jsem kdy potkal byla Renata, a to, co dovedla, bylo něco úplně jiného. " Eleazar se pomalu vzpamatoval. "Ano, žádný talent se neprojevuje přesně stejným způsobem, protože nikdo nikdy nemyslí přesně stejným způsobem." "Kdo je Renata? Co dovedla? "Zeptala jsem se. Renesmee se taky se zájmem nakláněla od Carmen tak, aby viděla přes Kate. "Renata je Arúv osobní strážce," řekl mi Eleazar. "Velmi praktický druh štítu, velmi silný." Nejasně jsem si vzpomněla na malý dav upírů postávající poblíž Ara v jeho hrůzostrašné věži, nějací muži, taky ženy. Nemohla jsem si vzpomenout na ženské tváře v nepříjemné, děsivé vzpomínce. Jedna z nich musela být Renata. "Zajímalo by mě ...," uvažoval Eleazar. "Vidíte, Renata je mocný štít proti fyzickému útoku. Pokud se někdo k ní nebo Arovi přiblíží, ona je vždy blízko vedle něj a každou nepřátelskou situaci, ve které se ocitnou ... odkloní. Kolem ní je síla, která je odpuzuje, i když je téměř nepozorovatelná. Ty jednoduše sama zvolíš jít jiným směrem, než si plánovála, se zmatenou paměti, proč jsi prvně chtěla jít jinudy. Dokáže svúj štít rozprostřít několik metrů od sebe. Také chrání Caia a Marca, když je potřeba, ale Aro je její prioritou. "Ačkoli co dělá, není ve skutečnosti fyzikální. Stejně jako drtivá většina našich darů, se odehrává v mysli. Zajímalo by mě, kdo by vyhrál, kdyby se snažila udržet zpátky tebe,? "potřásl hlavou. "Nikdy jsem neslyšel že by někdo odstínil Arúv nebo Janin dar" "Mámo, jsi neobyčejná," řekla mi Renesmee bez jakéhokoli překvapení, jako kdyby komentovala barvu mojich šatú. Cítila jsem se dezorientovaně. Neznala jsem svúj dar již předtím? Měla jsem super-sebe-ovládání, které mi umožnilo přeskočit strašlivý první rok po znovuzrození. Upíři mají většinou jen jednu extra schopnost, ne? Nebo měl na začátku Edward pravdu? Před tím než Carlisle navrhl, že moje sebeovládání by mohlo být něco extra, Edward si myslel, že moje sebekontrola byl jen dúsledek dobré přípravy-soustředění a postoje, jak prohlásil. Který z nich měl pravdu? Bylo toho víc co bych mohla umět? A jméno a kategorii, pro to co jsem? "Múžeš to předvést?" požádala zaujatě Kate. "Předvést?" Zeptala jsem se. "Potlač to od sebe," vysvětlila Kate. "Zkus zaštítit někoho vedle sebe." "Já nevím. Já jsem to nikdy nezkoušela. Nevěděla jsem, že bych mohla. " "Ach, ty toho nemusíš být schopna," řekla Kate rychle. "Nebe ví, že na tom pracuji již po staletí a jediné co dokážu, je pustit proud přes mou kůži." Zírala jsem na ni, zmatená. "Kate má ofenzivní schopnosti," Řekl Edward. "Něco takového, jako je Jane." Automaticky jsem od Kate Ustoupila, a ona se zasmála. "Nejsem sadista," ujistila mě,. "Je to prostě něco, co přijde vhod během boje." Katina slova se vsakovala, počínajíc tvořit spojení v mé mysli. Štítit někoho vedle sebe, tak to řekla. Jako kdyby byl nějaký způsob, jak zahrnout další osobu do mé podivné, nepředvídatelné tiché hlavy. Vzpomněla jsem si na Edwarda shrbeného na prastarých kamenech hradní věže Volturiú. Ačkoliv se jednalo o lidskou vzpomínku, bylo to ostřejší, více bolestivé než většina ostatních-jako by to bylo vypáleno do tkáně mého mozku. Co když jsem mohla zabránit aby se to stalo znova? Co když jsem ho mohla ochránit? Ochránit Renesmee? Co kdyby tam bylamalinkatá jiskřička možnosti, že bych je mohla zaštítit taky? "Musíte mně naučit co mám dělat!" trvala jsem na svém, bezmyšlenkovitě škubajíc Katinu ruku. "Musíš mi ukázat, jak!" Kate se vyškubla s mého sevření. "Možná-jestli přestaneš drtit múj okruh." "Jejda! Omlouvám se! " "Jsi stíněna, v pořádku," řekla Kate. "Tento krok ti měl dát šok do paže. Necítilas nic? " "To vskutku nebylo nutné, Kate. Ona ti v žádném případě nechtěla ublížit, " zamručel Edward. Ani jedna z nás mu nevěnovala pozornost. "Ne, necítila jsem nic. Dělalas tu věc s elektrickým proudem? " "Dělala. Hmm. Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by to necítil, nesmrtelným, nebo jakýmkoli. " "Říkala jsi, že ho pustíš? Přes kůži? " Kate přikývla. "Mám to v dlaních. Něco jako Aro. " "Nebo Renesmee," zapojil se Edward. "Ale po hodně dlouhém cvičení, ho dokážu vyzařovat po celém těle." Je to dobrá obrana. Každý, kdo se zkusí mě dotknout dopadne jako člověk, který je byl Tasered. Položí ho to jen na sekundu, ale to stačí. " Poslouchala jsem Kate jen napoly, moje myšlenky kroužili kolem nápadu, že bych mohla být schopna chránit svou malou rodinu, pokud bych se naučila být dostatečne rychlá. Já si upřímně přála, abych byla v téhle zaštiťovací věci dobrá stejně, jako jsem byla nějak záhadně dobrá ve všech ostatních aspektech svého upírství. Můj lidský život mě nepřipravil na věci, které se přirozeně staly, a já se nemohla přinutit věřit této schopnosti, že vydrží. Vypadalo to, jako bych nikdy nechtěla nic tak naléhavě, než toto: abych byla schopna ochránit to, co jsem milovala. Vzhledem k tomu, že jsem byla tak roztržitý, ani jsem si nevšimla tiché výměny mezi Edwardem a Eleazarem, dokud se nestala hlasitou konverzací. "Nemúžeš udělat ani jednu výjimku?" požádal Edward. Porozhlédla jsem se kolem abych našla smysl jeho připomínky a zjistila jsem, že všichni ostatní už upírali zrak na ty dva. Záměrně se k sobě nakláněli, Edwardúv výraz napjatě podezřelý, Eleazar nešťastný a váhající. "Nechci na ně myslet tímto zpúsobem," řekl Eleazar přes zuby. Byla jsem překvapena, z náhlé změny v atmosféře. "Jestli máš pravdu-," Eleazar začal znovu. Edward ho usekl. "Tato myšlenka byla tvoje, ne moje." "Když mám pravdu ... ani nemůžu pochopit, co by to znamenalo. Změnilo by to vše ve světě který jsme vytvořili. Změnilo by to smysl života. Kterého jsem byl součástí. " "Tvé záměry byly vždy ty nejlepší, Eleazare." "Záleželo by na tom? Co jsem udělal? Kolik životů. . ". Tanya mu položila ruku na rameno v uklidňujícím gestu. "Co jsme zmešklai, můj příteli? Chci vědět, jestli se múžu stotožnit s těmito myšlenkami. Nikdy si neudělal nic co by si zasloužilo takovouhle kritiku sebe sama. " "Oh neudělal?" zamumlal Eleazar. Pak pokrčil rameny aby setřásl její ruku a dal se opět do procházení, rychleji než dříve. Tanya ho půl vteřiny sledovala a pak se zaměřila na Edwarda. "Vysvětluj." Edward přikývl, jak mluvil jeho napjaté oči sledovali Eleazara,. "Snažil se pochopit, proč by nás tak přišlo potrestat tak mnoho Volturiú. Není to obvyklá zpúsob jak věci dělají. Jistě, jsme největší skupina dospělých se kterou jednali, ale v minulosti se jiné skupiny připojily k jejich ochraně, a nikdy nepředstavovali velkou výzvu, navzdory jejich počtu. Jsme těsněji vázaní, a to je činitel, ale ne obrovský. "Vzpomínal na jiné trestné výpravy kde byli potrestány skupiny, pro to nebo ono, a uvědomil si v tom vzorec. Byl to vzorec, který zbytek gardy nikdy nezaznamenal, od té doby co byl Eleazar jediný zústávající přiměřeně inteligentní po Arově boku. Vzorec, který se opakoval pouze každé druhé století nebo tak. " "Jaký byl tento vzorec?" zeptala se Carmen, sledujíc Eleazara stejně jako Edward. "Aro se často trestných výprav osobně nezúčastňoval," Řekl Edward. "Ale v minulosti, když Aro chtěl něco konkrétního, nikdy netrvalo dlouho kým se objevili dúkazy prokazující, že táto skupina nebo tamta spáchala neomluvitelný zločin. Starší se rozhodli jít podívat na stráž vykonávající spravedlnost. A pak, jakmile byla skupina téměř zničena, Aro udělil milost, jednomu členu, jehož myšlenky, jak tvrdil, byly zvláště kajícné. Vždy vyšlo najevo, že tahle osoba byla obdařena darem, který Aro obdivoval. Vždy tato osoba dostala místo u stráže. Nadaný upír byl vždy získám více než rychle, vždy byl vděčný za čest. Nebyly zjištěny žádné výjimky. " "Musí to být těžké, být vybrán," prohodila Kate. "Ha!" Eleazar zavrčel, stále v pohybu. "Je jeden z členú stráže," řekl Edward, vysvětlujíc Eleazarovu rozzlobenou reakci. "Její jméno je Chelsea. Má vliv na citové vazby mezi lidmi. Umí tak uvolnit jak zpevnit tyto vazby. Múže zpúsobit, že se někdo cítí Volturiúm zavázán, že jim chce patřit, že jim chce sloužit. . . ". Eleazar náhle zastavil. "Všichni jsme pochopili, proč byla Chelsea důležitá. V boji, kdybychom mohli uvolnit loajálnost mezi spřátelenými skupinami, můžeme je porazit mnohem snadněji. Pokud bychom mohli citově vzdálit nevinné příslušníky skupiny od vinných, mohlo by být spravedlnosti učiněno zadost bez zbytečné brutality-vinník by mohl být potrestán bez zbytečného rušení, a nevinný by mohl být ušetřen. Jinak bylo nemožné, odvrátit skupinu od boje jako celek. Takže Chelsea by narušila vazby, které je k sobě poutali. Připadalo mi to jako veliká laskavost důkaz o Arově milosti. Měl jsem podezření že Chelsea tesněji svazuje také naši partu, ale to byla taky dobrá věc. Dělala nás více efektivní. Usnadňovala nám spolužití. " Tohle mi vyjasnilo staré vzpomínky. Neměla jsem předtím tušení jak je možné, že stráže poslouchají své velitele s takou radostí téměř s milenckou oddaností. "Jak silný je její dar?" zeptala se Tanya ostrým hlasem. Její upřený pohled se rychle dotkl každého člena její rodiny. Eleazar pokrčil rameny. "Byl jsem schopen odjet s Carmen." A pak potřásl hlavu. "Ale cokoli slabší než pouto mezi partnery je v nebezpečí. Alespoň v běžných skupinách. Ačkoli ty maji slabší pouta jak naše rodina. Odříkaní si lidské krve nás činí více civilizované-umožňuje nám formovat opravdová pouta lásky. Pochybuji, že by mohla proměnit naši oddanost, Tanyo. " Tanya přikývla, zdánlivě uklidněná, zatímco Eleazar pokračoval ve své analýze. "Mohu se jen domnívat, že dúvod proč se Aro rozhodl přijít osobně a vzít tolik upíru sebou, není trest ale získání," řekl Eleazar. "Potřebuje tady být aby mohl kontrolovat situaci. Ale taky potřebuje celou stráž aby byl chráněn před takhle velkou a obdarovanou skupinou. Na druhé straně, to by nechlo ostatní starší ve Volterre nechráněné. Příliš riskantní-někdo by se mohl pokusit získat výhodu. Tak přijdou všichni. Jak jinak by si mohl být jist, že bude zachován dar, který chce? Musí ho chtít velice naléhavě, "uvažoval Eleazar. Edwardúv hlas byl tichý jak výdech. "Z toho co jsem viděl v jeho myšlenkách loni na jaře, Aro nikdy nechtěl nic víc, než co chce Alice." Poklesla mi sanice jak jsem si vzpoměla na strašidelné obrazy v mých dávných představách: Edward a Alice v černých pláštích s krvavě rudýma očima, jejich tváře chladné a vzdálené, stojící jak stíny, Arovy ruce na jejich. ... Viděla Alice nedávno tohle? Viděla jak se Chelsea snaží uvolnit její lásku k nám aby ji připoutala k Arovi a Caiovi a Marcovi? "Je to to proč Alice odešla?" zeptal jsem se, můj hlas se zlomil u jejího jména. Edward mi položil ruku na tvář. "Myslím, že musí být. Zabránit Arovi aby získal to co chce ze všeho nejvíc. Udržet svou moc daleko od jeho rukou. " Slyšela jsem Tanyu a Kate mumlat rozrušenými hlasy a vzpoměla si, že ony o Alici nevědeli. "Chce taky tebe," zašeptala jsem. Edward pokrčil rameny, jeho tvář se náhle trochu vyrovanala. "Zdaleka ne tolik. Nemůžu mu dát opravdu nic víc, než už má. A samozřejmě, závisí to na jeho rozhodnutí jakým zpúsobem mně donutí dělat co chce on. Zná mně a ví jak to bude nepříjemné." Sardonicky pozvedl jedno obočí. Eleazar se zamračil na Edwardovu nenucenost. "On také zná tvé slabé stránky," poukázal Eleazar, a pak se podíval na mě. "To není nic co bychom museli projednat nyní," Řekl Edward rychle. Eleazar ignoroval narážku a pokračoval. "Asi chce taky tvou partnerku, a to bez ohledu. Musel být zaujat talentem, který mu dokázal vzdorovat už ve svém lidském vtělení. " Edwardovi bylo toto téma nepříjemné. Ani jedno se mi nelíbilo. Pokud Aro chtěl, abych udělal něco-nebo nic-všechno, co musel udělat bylo ohrozit Edwarda a já bych mu vyhověla. A obráceně. Byla smrt, menší hrozbou? Bylo to opravdu chycení z čeho bychom měli mít strach? Edward změnil téma. "Já si myslím, že Volturiovi na tohle čekali-aby měli záminku. Nemohli vědět, v jaké forme záminka přijde, ale tento plán byl již na světě, když přišla. To je důvod, proč Alice viděla jejich rozhodnutí dřív než to Irina spustila. Rozhodnutí již bylo učiněno, pouze se čekalo na záminku a ospravedlnění." "Pokud Volturiovi zneužívají důvěru všech nesmrtelných ve hře ..." zamumlala Carmen. "Záleží na tom?" zeptal se Eleazar. "Kdo by tomu věřil? A i kdyby se nám podařilo ostatní přesvědčit že zneužívají svou moc, jaký by to mělo vliv? Nikdo se proti nim nemůže postavit. " "Přestože někteří z nás jsou prý dost šílený aby to zkusili," zabručela Kate. Edward potřásl hlavou. "Vy jste tu jen jako svědci, Kate. Ať už je Arúv cíl kdokoli, nemyslím si, že je připraven pro něj poskvrnit pověst Volturiú. Pokud bychom mohli odstranit jeho argument proti nám, bude nucen opustit nás v míru. " "Pochopitelně," zamumlala Tanya. Nikdo nevypadal být přesvědčen. Několik dlouhých minut, nikdo nic neřekl. Pak jsem zaslechla zvuk pneumatik jedoucích z dálnice po hliněné příjezdové cestě ke Cullenúm. "Doprdele, Charlie," zabručela jsem. "Možná by se Denalijští mohli nakvartýrovat nahoru kým-" "Ne," Řekl Edward vzdáleným hlasem. Jeho oči byly vzdálené, bezvýrazně zíral na dveře. "To není tvůj otec." Jeho pohled padl na mě. "Alice nakonec poslala Petra a Charlotte. Čas připravit se na další kolo. " 32. SPOLEČNOST Cullenovic obrovský dům byl plný hostů více, než by kdokoli předpokládal, že by mohlo být pohodlné. Společnost spolupracovala jak nejlépe mohla. Ve Forks a La Push vymezili prostor, pro lov ve výjimečné situaci; Edward byl dobrý hostitel, půjčoval své vozy podle potřeby, aniž by dělal grimasy. Tento kompromis mi byl nepříjemný, tak jsem si říkala že jinak by klidně bezohledně lovili někde ve světě. Jakob byl naštvanej ještě víc. Vlkodlaci existují, aby se zabránilo ztrátám na lidských životech, a tady bylo na denním pořádku odpuštení vražd sotva mimo hranic smečky. Ale za těchto okolností, s Renesmee v akutním nebezpečí, držel jazyk za zuby a hleděl raději do země. Byla jsem ohromena Jakobovým snadným přijetím upířích hostú, problémy které Edward očekával se nevynořili. Jakob se zdál být pro ně více nebo méně viditelný, ne tak zcela člověk, ale také ne jídlo. Vnímali ho zpúsobem jakým lidé, kteří nemají rádi domáci mazlíčky vnímají mazlíčky svých přátel. Leah, Seth, Quil a Embry byli teď přideleni k běhaní se Samem, a Jakob by se k nim nejraději přidal, s výjimkou toho, že nemohl zústat pryč od Renesmee a ta byla zaneprázdněna fascinující podivnou sbírkou přátel Cullenových. Opakovali jsme scénu uvedení Renesmee do Denalijské skupiny ještě púltuctu krát. Nejprve pro Petra a Charlotte, které Alice a Jasper poslali k nám bez jakéhokoliv vysvětlení, jako většina lidí, kteř znali, Alici, dúvěřovali jejím instrukcím navzdory nedostatku informací. Alice jim neřekla nic o směru, kterým ona a Jasper šli. Neslíbila jim že se ještě někdy v budoucnu potkají. Ani Petr, ani Charlotte nikdy předtím neviděli nesmrtelné dítě. Přestože znali pravidla, jejich negativní reakce nebyla tak prudká jako předtím u Denalijských upírú. Zvědavost je poháněla umožnit Renesmee její "vysvětlení". A bylo to. Teď byli přijati za svědky, stejně jako Tanyina rodina. Carlisle poslal přátelé z Irska a Egypta. Irský klan dorazil jako první, a překvapivě se nechali snadno přesvědčit. Siobhan- žena obrovské postavy, jejíž veliké tělo bylo obojí - krásné i okouzlující, jak se při pohybu hladce vlnila – byla vúdkyní, ale ona a její partner s tvrdou tváří, Liam, již dlouho důvěřovali úsudku nejnovějšího člena klanu. Malá Maggie, se svými poskakujícími rudými kudrlinkami, nebyla fyzicky tak impozantní jako ostatní dva, ale měla dar rozpoznat když ji někdo lže a její soud nebyl nikdy mylný. Když Maggie prohlásila, že Edward mluví pravdu, tak Siobhan a Liam přijali náš příběh ještě před tím než se Renesmee dotkli . Amun a ostatní egyptští upíři byli jiný příběh. I po té co dva mladší členové jeho klanu, Benjamin a Tia, byli přesvědčeni Renesmeeiným na vysvětlením, odmítl se jí Amun dotknout a nařídil svému klanu odjezd. Benjamin- zvláštně veselý upír, který vypadal sotva starší než kluk a zdál se být naprosto sebajistý a naprosto bezstarostný -Amuna přemluvil aby zůstali, několika nenápadnými hrozbami o rozpuštění jejich spojenectví. Amun zůstal, ale nadále odmítal dotek Renesmee a nedovoli dotknout se jí ani své družce Kebi. Jejich seskupení vypadalo nepravděpodobné - všichni Egypťané vypadali tak stejně, s jejich vlasy púlnočné černi a olivově-tónovanou bledostí, že by klidně mohli být biologickou rodinou. Amun byl starším členem a nejmenovaným vúdcem. Kebi nikdy nezabloudila od něj dál než stín, a nikdy jsem ji neslyšela promluvit jediné slovo. Tia, Benjaminova družka, byla také klidná žena, takže když promluvila byl tom náhled a vše, co řekla mělo velkou váhu. Přesto se zdálo že se všichni točí kolem Benjamina, jako kdyby měl nějaký neviditelný magnetismus na kterém závisela rovnováha ostatních. Viděl jsem jak Eleazar zíral na toho kluka s rozšířenýma očima a předpokládala, že Benjamin má talent, který ostatní k němu přitahuje . "Tak to není" řekl mi Edward v noci, když jsme byli sami v pokoji. "Jeho dar je tak výjimečný, že Amun je vyděšený, že ho ztratí. Stejně jako jsme měli v plánu držet Renesmee z Arova dosahu –povzdechl- Amun držel Benjamina daleko od Arovi pozornosti. Když Amun stvořil Benjamina, vědel, že bude zvláštní." "Co dokáže?" "Něco co Eleazar nikdy předtím neviděl. Něco o čem jsem nikdy neslyšel. Něco, proti čemu by nic nezmohl ani tvúj štít." Obrátil se ke mně s úšklebem. "On skutečně dokáže ovlivňovat elementy-zemi, vítr, vodu a oheň. Opravdivá fyzické manipulace, ne iluze mysli. Benjamin s tím stále experimentuje, a Amun se snaží zformovat jej do zbraně. Ale vidíš, jak nezávislý Benjamin je. Ten se nenechá využít. " "Líbí se ti," odhadla jsem z tónu jeho hlasu. "Má velmi jasný smysl pro to co je správné a co špatné. Líbí se mi jeho postoj. " Amunúv postoj bylo něco jiného, on a Kebi si ho nechali pro sebe, zatímco Benjamin a Tia byli na dobré cestě rychle se zpřátelit jak s Denalii tak s irským klanem. Doufali jsme, že Carlislúv návrat by mohl uvolnit jeho přetrvávající napětí. Emmett a Rose poslali jednotlivce, všechny Carlislovy nomádské přátele které se jim podařilo vystopovat. Garrett přišel první - vysoký, vytáhlý upír s dychtivě rubínovýma očima a dlouhými pískovými vlasy, které měl svázané koženým řemínkem- bylo okamžitě zřejmé, že je to dobrodruh. Uměla jsem si představit, že bychom mu mohli představit jakoukoli výzvu a on by ji přijal, jen aby vyzkoušel sám sebe. Rychle zapadl k sestrám z Denali, pokládajíc nekonečné množství otázek o jejich neobvyklém zpúsobu života. Přemýšlela jsem jestli je naše vegetariánství pro něj jen další výzva kterou musí zkusit, jen aby zjistil zda to dokáže. Mary a Randall přišli také- přátelé, i když necestovali společně. Vyslechli Renesmeein příběh a zůstali jako svědci stejně jako ostatní. Stejně jako Denalijští, přemýšleli, co by dělali, kdyby se Volturiovy nepodařilo zastavit aby si poslechli vysvětlení. Všichni tři nomádi se stotožnili s myšlenkou, že budou stát při nás. Samozřejmě, s každým dalším přírůstkem byl Jakob mrzutejší. Udržoval si odstup pokud to šlo, a když nemohl stěžoval si Renesmee, že mu někdo bude muset poskytnout seznam, pokud někdo očekává, že bude všechny nové krvepijce znát jménem. Carlisle a Esme se vrátili týden poté, co odešli, a Rosalie Emmett jen o pár dní později, a my všichni jsme se cítili lépe, když byli doma. Carlisle sebou přivedl ještě jednoho kamaráda, i když přítel nejspíš nebylo to správne slovo. Alistair byl misantropický anglický upír, který počítal Carlisla mezi své nejbližší známé, i když těžko by vydržel návštěvu více než jednou za století. Alistair velmi preferoval toulky osamotě, a Carlisle ho požádal o velikou laskavost, když ho chtěl mít zde. Vyhýbal se všem, a bylo jasné, že v shromáždené skupině neměl žádné obdivovatele. Hloubavý tmavovlasý upír vzal Carlisla za slovo o Renesmeeině púvodu, odmítajíc se jí dotknout, stejně jako Amun. Edward řekl Carlislovi, Esme, a mně, že Alistair se bál přijít, ale víc se bál neznat dúsledky. Byl velmi podezřívavý ke všem autoritám, a proto byl přirozeně podezřívavý i k Volturiúm. To co se dělo nyní, jak se zdá, potvrzovalo všechny jeho obavy. "Pochopitelně, teď budou vědět, že jsem tady byl," slyšeli jsme ho nadávat si v podkroví kam s oblibou chodil trucovat."V tomto bodě již není zpúsob jak udržet Ara z dosahu. Bude to znamenat staletí na útěku. Všichni kto s Carlislem v poslední dekádě mluvili budou na seznamu. Nemůžu uvěřit, že jsem se sám nechal vtáhnout do této šlamastyky. To je v fajn způsob, jak zacházet se svými přáteli." Ale kdyby měl prvdu o útěku před Volturiovými, alespoň měl víc naděje,že se mu to povede než zbytek z nás. Alistair byl stopař, i když zdaleka ne tak přesný a efektivní jako Demetri. Alistair měl prostě pocit, neuchopitelné táhnutí směrem za čímkoli co hledal. Ale tohle táhnutí by stačilo k tomu aby věděl kudy utíkat -opačným směrem od Demetriho. A pak dorazila další neočekávaná dvojice přátel - nečekané, protože ani Carlisle ani Rosalie nebyli schopni kontaktovat Amazonské. "Carlisle," vyšší ze dvou velmi vysokých kočičích žen ho pozdravila, když přijeli. Obě vypadali jako kdyby je někdo natáhl-dlouhé paže a nohy, dlouhé prsty, dlouhé černé lemování a dlouhé tváře s dlouhými nosy. Neměli na sobě nic, než zvířecí kúže- vesty a těsně padnoucí kalhoty, přichycené na bocích koženými řemínky. Nebylo to jen jejich výstřední oblečení, které je dělalo tak divoké, ale všechno kolem nich, od jejich neklidných karmínových očí až k jejich kvapným, mrštným pohybům. Nikdy jsem nepotkala méně civilizované upíry.. Ale Alice je poslala, a to byly zajímavé novinky, aby to zmírnila. Proč byla Alice v Jižní Americe? Jen proto, že by viděla, že nikdo jiný by se do kontaktu s Amazonky nedostal? "Zafrina a Senna! Ale kde je Kachiri?"zeptal se Carlisle. "Nikdy jsem neviděl, že by jste se vy tři rozdělili" "Alice nám řekla že je třeba rozdělit se," odpověděla Zafrina drsným, hlubokým hlasem, který zodpovídal jejímu divokému vzhledu. "Je to nepříjemné, být pryč od ostatních, ale Alice nás ujistila že je nás tady zapotřebí, zatímco ona velmi potřebuje Kachiri někde jinde. To je vše, co nám řekla, s výjimkou toho, že musíme mít naspěch? "Zafrinino prohlášení sklouzlo do otázky,- a já jim přinesla Renesmee s otřesenými nervy, bez kterých se to nikdy neobešlo, bez ohledu na to, jak často jsem to dělala. Navzdory jejich nelítostnému vzhledu, ale poslouchali náš příběh velmi klidně, a potom nechali Renesmee podat dúkaz. Přijali ji jako kterýkoliv z ostatních upírů, ale já jsem se nemohla zbavit obav, jak jsem sledovala jejich rychlé, trhané pohyby tak blízko vedle ní. Senna byla vždy poblíž Zafriny, nikdy nemluvila, ale nebylo to stejné jako Amon a Kebi. Kebiino chování se zdálo být spíš poslušné, Senna a Zafrina byly jako dvě části jednoho organismu-Zafrina akorát byla tou mluvící částí. Zprávy o Alici byli zvláštně uklidňující. Je zřejmé, že byla na nějaké své vlastní obskurní misi, jak se snažila předejít čemukoli co měl Aro v plánu. Edward byl vzrušený, že jsou Amazonky s námi, protože Zafrina byla hodně talentovaná, její dar by mohl být velmi nebezpečnou útočnou zbraní. Ne že by Edward požádal Zafrinu aby se přidala na naši na stranu v bitvě, ale pokud by Volturiovi nezastavili díky svědkúm, možná zastaví z dúvodu změny scény. "Je to velmi jednoduchá iluze," vysvětlil Edward když se ukázalo, že jako obvykle jsem nic neviděla. Zafrina byla upoutána a pobavena mojí imunitou-něco, s čím se nikdy předtím nesetkala-a nepokojně posedávala zatímco mi Edward popisoval, co jsem zameškala. Edwardovy oči se lehce rozostřili jak pokračoval. "Dokáže většinu lidí vidět to, co ona chce aby viděli-jenom to a nic jiného. Například, právě teď bych se octl sám uprostřed deštného pralesa. Je to tak jasné, že bych tomu klidně uvěřil, nebýt toho že tě držím v naručí." Zafrininy rty sebou cukli v její tvrdé verzi úsměvu. O sekundu později, Edward opět zaostřil, a zašklebil se. "Působivé," řekl. Renesmee byla konverzaci fascinována, a odvážně se natáhla k Zafrině. "Můžu se podívat?" Zeptala se. "Co bys chtěla vidět?" zeptala se Zafrina. "To co jsi ukázala, tátovi." Zafrina přikývla, a já úzkostlivě pozorovala, jak Renesmee bezvýrazně zírala do prázdna. O sekundu později, se ji rozlil po tváři oslňující úsměv.. "Ještě," přikázala. Po tomhle bylo těžké udržet Renesmee od Zafriny a jejích hezkých obrázkú. Měla jsem strach, protože jsem si byla docela jistá, že Zafrina byla schopna vytvořit obrázky, které vůbec nebyly hezké. Ale přes Renesmee a její myšlenky jsem mohla vidět Zafrininy vize taky-byly tak jasné jako kterákoli z Renesmeeinych vlastních vzpomínek, jako by byli skutečné-a tedy jsem mohla posoudit sama, zda jsou vhodné či nikoliv. Přestože jsem se ji nevzdávala snadno, musela jsem přiznat, že je dobře, že Zafrina Renesmee zabávala. Potřebovala jsem své ruce. Měla jsem toho tolik k učení, jak fyzicky, tak psychicky, a byla tak krátká doba. Můj první pokus v učení boje nešel dobře. Edward mě přibil asi za dvě sekundy. Ale místo toho aby mě nechal zápasit volným stylem, ve kterém jsem měla šanci-vyskočil nahoru a pryč. Věděla jsem hned, že něco nebylo v pořádku, ještě pořád byl jako kámen, zírajíc přes louku kde jsme cvičili. "Je mi to líto, Bello," řekl. "Ne, já jsem v pohodě," řekla jsem. "Pojďme znovu." "Nemůžu." "Co myslíš tím, že nemúžeš? Právě jsme začali. " Neodpověděl. "Podívej, vím, že v tomhle nejsem dobrá, ale nemůžu se zlepšit, pokud mi nepomúžeš" Neřekl nic. Hravě jsem na něj skočila. Nebránil se a my oba jsme padli na zem. Zústal bez hnutí když jsem mu přitiskla rty ke krku. "Vyhrála jsem," oznámila jsem. Jeho oči zúžily, ale neřekl nic. "Edwarde? Co je špatně? Proč mě nechceš učit? " Přešla celá minuta než znovu promluvil. "Já to prostě ... nesnesu. Rosalie a Emmett vědí tolik co já. Tanya a Eleazar patrně ještě víc. Zeptej se někoho jinýho. " "To není fér! Jsi v tomhle dobrý. Předtím jsi pomohl Jasperovi –bojoval jsi s ním a všichni ostatní taky. Proč ne já? Co jsem udělala špatně? " On povzdechl, podrážděný. Jeho oči byly tmavé, téměř žádné zlato nerozsvítilo černou. . "Podívám-li se na tebe tímto způsobem, analyzujíc tě jako cíl. Vidět všechny způsoby, jak tě můžu zabít." Povzdechl. "Prostě se to tím stáva pro mě příliš reálné. Nemáme tolik času, aby byl rozdíl v tom kdo je tvúj učitel. Každý tě může naučit základy. " Zamračila jsem se.. Dotkl se mého našpuleného spodního rtu a usmál se. "Kromě toho, je to zbytečné. Volturiovi se zastaví. Donutíme je porozumět. " "Ale když ne! Potřebuji se to naučit. " "Najdi si jiného učitele." To nebyl náš poslední rozhovor na toto téma, ale nikdy jsem ho neodklonila ani palec od jeho rozhodnutí. Emmett byl více než ochoten pomoci, i když jeho vyučování mi připadalo spíše jako pomsta za všechny ztracené zápasy v páce. Pokud bych si ještě mohla udělat modřinu, byla bych purpurová od hlavy až k patě. Rose, Tanya, Eleazar všichni byly trpěliví a podpůrní. Jejich výuka mi připomínala Jasperovy bojové instrukce k ostatním v červnu minulého roku, i když ty vzpomínky byly zametné a nezřetelné. Někteří z návštěvníků shledali mé vzdělávání zábavné, a někteří z nich dokonce nabídli pomoc. Nomád Garrett mi dopřál pár kol- byl překvapivě dobrý učitel, tak snadno ve styku s ostatními obecně, že jsem se divila, že nikdy nezaložil klan. Dokonce jsem jednou bojovala se Zafrinou zatímco nás Renesmee sledovala z Jakobovy náruče. Naučila jsem se několik triků, ale nikdy jsem ji nepožádala o pomoc znovu. V pravdě, i když jsem měla Zafrinu hodně ráda a věděla jsem, že by mi skutečně neublížila, divoká žena mě děsila k smrti. Naučila jsem se od mých učitelů spoustu věcí, ale měla jsem pocit, že moje znalosti byly pořád nemožně základní. Netušila jsem, kolik sekund bych vydržela proti Alecovi a Jane. Jen jsem se modlila, aby to bylo dost dlouho na to, aby to pomohlo. Každou minutu dne, kdy jsem nebyla s Renesmee či se neučila bojovat, byla jsem na dvoře a pracovala s Kate, snažíc se tlačit můj vnitřní štít ven ze svého vlastního mozku na ochranu někoho jiného. Edward mne v tomto tréninku podporoval. Věděla jsem, že doufal, že bych mohla najít způsob, jak přispět, který mě uspokojí, a zároveň mě udrží z linie palby. Bylo to tak těžké. Nebylo nic, čeho bych se chytla, nic pevného s čím by se dalo pracovat. Měla jsem jen moji zuřivou snahu být užitečná, abych byla schopna udržet Edwarda, Renesmee, a tak velkou část mé rodiny, jak je možné, se mnou v bezpečí. Znovu a znovu jsem se pokoušela přinutit mlhavý štít mimo sebe, jenom s chabým, sporadickým úspěchem. Cítila jsem se, jako bych napínala neviditené gumové pásmo, které se mohlo změnit z betonové hmatatelnosti na křehký kouř v každém náhodném okamžiku. Pouze Edward byl ochoten být naše morče-dostávajíc šok za šokem od Kate, když jsem se nekompetentně vypořádavala s vnitřkem mé hlavy. Pracovali jsme již hodiny, a já jsem se cítila, jako bych měla být pokryta potem z vypětí, ale samozřejmě moje dokonalé tělo by mě takhle nezradilo. Všechna moje únava byla duševní. Zabíjelo mě, že to byl Edward, kdo musel trpět, mé paže neužitečně omotané kolem něho, když se škubal znova a znova od Katina "nízkého" nastavení. Zkoušela jsem tak tvrdě jak to jen šlo tlačit můj štít kolem nás obou, pokaždé se mi to povedlo, a pak znovu proklouzlo mezi prsty. Nesnášela jsem tohle cvičení a přála si, aby mi místo Kate pomohla Zafrina. Pak všechno co by Edward musel udělat by bylo dívání se na Zafrininy iluze, dokud bych mu v tom nezabránila. Kate, ale trvala na tom, že jsem potřebovala lepší motivaci-, kterou myslela to, jak nenávidím pomyšlení na Edwardovu bolest. Začínala jsem pochybovat o jejím tvrzení z prvního dne, kdy jsme se setkali, že svúj dar sadisticky nevyužívá. Zdálo se že si mě vychutnává. "Ahoj," řekl Edward vesele, snažíc se skrýt důkaz vyčerpání v hlase. Cokoliv, aby mě udržel od cvičení boje. "Sotva to píchlo. Dobrá práce, Bello. " Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se pochopit, co přesně jsem udělala dobře. Testovala jsem elastické pásmo, snažíc se, aby zústalo pevné, jak jsem ho rozvinula od sebe. "Znova, Kate," zavrčela jsem přes sevřený zuby. Kate přitlačila dlaň na Edwardovo rameno. On povzdechl úlevou. "Tentokrát nic." Pozvedla jedno obočí. "Tahle tedy nebyla slabá." "Dobře," nafoukla jsem se. "Připrav se," řekla mi, a dotkla se Edwarda znovu. Tentokrát se otřásl a tichý vzdech mu zasyčel mezi zuby. "Promiň! Omlouvám se! Promiň! "skandovala jsem, kousajíc si do rtů. Proč mi to nejde udělat správně.. "Děláš úžasnou práci, Bello," Řekl Edward, přitáhnouc si mě tesně k sobě. "Pracuješ na tom opravdu jenom pár dnú a již se ti sporadicky daří. Kate, řekni jí, jak dobře si vede. " Kate ohrnula rty. "Já nevím. Má samozřejmě obrovskou schopnost a jsme pouze na začátku. Jsem si jistá že to umí i lépe. Jen prostě postřádá podněty." Zírala jsem na ni v nevíře, mé rty se automaticky ztáhly se zubú. Jak to mohla myslet, že mi chybí motivace, když dává Edwardovi šoky přímo přede mnou? Slyšela jsem mumlání z publika, které neustále rostlo jak jsem cvičila- nejdřív pouze Eleazar, Carmen, a Tanya ale pak se přidal Garrett, pak Benjamin a Tia, Siobhan a Maggie, a nyní se dokonce v okně na třetím podlaží objevil Alistair. Diváci souhlasili s Edwardem, mysleli si, že si vedu již dobře. "Kate ..." Řekl Edward varovným hlasem, když se objevila v nové akci, ale ona byla již v pohybu. Vrhla se k zákrutu řeky, kde se Zafrina, Senna a Renesmee pomalu procházeli, Renesmee ruku v Zafrinině jak sdíleli obrázky tam a zpět. Jakob je sledoval několik krokú opodál. "Nessie," řekla Kate-nově příchozí si rychle zvykli na dráždivou přezdívku "Nechtěla bys pomoci své matce?" "Ne," napúl jsem zavrčela. Edward mě konejšivě objal. Setřásla jsem ho jak Renesmee přelétla přes nádvoří ke mně s Kate, Zafrinou, a Sennou v patách. "Rozhodně ne, Kate," zasyčela jsem. Renesmee se ke mně natáhla, a já jsem automaticky otevřela náruč. Zkroutila se ke mě, vtlačíc mi hlavu pod rameno. "Ale Mami, já chci pomoci," řekla rozhodným hlasem. Její ruce se opřeli proti mému krku, posílila své přání obrázkem, my dvě spolu, jeden tým. "Ne," řekla jsem, rychle couvajíc pryč. Kate udělala úmyslný krok v mém směru, její ruka napjatá směrem k nám. "Drž se od nás, Kate," Varovala jsem ji. "Ne" Ona začala postupovat vpřed. Pousmála se jako lovec zaměřující svou kořist. Posunula jsem Renesmee tak, abych ji měla za zády, stále ještě daleko bez podpory takového tempa, které by se shodovalo s Kate. Teď jsem měla ruce volné, a pokud Kate chtěla uchopit její ruce za zápěstí, bylo by lepší kdyby si udržela odstup. Kate pravděpodobně nepochopila, sama nepoznajíc vášeň matky ke svému dítěti. Ani netušila jak daleko zašla. Byla jsem tak rozzuřená, že moje vidění mělo podivný načervenalý nádech, a na jazyku jsem cítila chuť spáleného kovu. Síla se kterou jsem obvykle pracovala zdrženlivě protékala přes mé svaly, a já věděla, že bych ji mohla rozmačkat do diamantově tvrdé suti, jestli mě to donutí udělat. Vztek zpúsobil že se mé bytí v každém aspektu zostřilo. Mohla jsem dokonce přesněji cítit elasticitu mého štítu -cítit že to není ani tak jedno pásmo jako spíš vrstvy, tenké vrstvy, které mě pokrývají od hlavy až k patě. S hněvem vlnícím se přes mé tělo, jsem ho lépe cítila, mohla ho lépe udržet. Napla jsem jej kolem sebe, od sebe, zabalíc Renesmee zcela uvnitř, jen pro případ že by Kate pominula mé varování. Kate udělala další vypočítaný krok vpřed, a z mého krku se vydralo přes sevřené zuby neurvalé vrčení. "Buď opatrná, Kate," upozornil Edward. Kate udělala další krok, a pak udělala chybu jako někdo nezkušený, jak jsem mohla rozpoznat. Jen krátký skok koukajíc pryč, obracejíc pozornost ode mne k Edwardovi. Renesmee byla bezpečně za zády, nakrčila jsem se ke skoku. "Můžeš slyšet něco od Nessie?" zeptala se ho Kate: její hlas klidný a lehký. Edward se vrhl do prostoru mezi námi, blokujíc mou linii ke Kate. "Ne, vůbec nic," odpověděl jí. "Dej Belle nějaký čas, ať se uklidní, Kate. Neměla bys ji dráždit. Vím, že to tak nevypadá, ale je jí jen pár měsíců. " "Nemáme čas jít na to jemně, Edwarde. Musíme na ni přitlačit. Máme jen pár týdnů, a ona má potenciál-" "Ustup na minutu, Kate." Kate se zamračila, ale vzala Edwardovo varování vážně víc, než by vzala moje. Renesmeeina ruka byla na mém krku; pamatovala si útok Kate, ukazujíc mi, že to neznamenalo nic zlého, že táta v tom byl taky. ... To mě neuklidnilo. Spektrum světla které jsem viděla bylo pořád s rudými skvrnami. Ale mohla jsem se líp kontrolovat a viděla jsem že Kate má pravdu. Hněv mi pomohl. Pod tlakem se budu učit rychleji. To neznamená, že se mi to líbí. "Kate," zabručela jsem. Položila jsem ruku na malou na Edwardově hřbete. Pořád jsem mohla cítit můj štít, jako silný, pružný povlak kolem Renesmee a mne. Potlačila jsem ho dál, kolem Edwarda. Nic nenaznačovalo chybu v elastické pokrývce, ani kapka hrozby. Funěla jsem úsilím, a slova ze mě vycházela spíš bezdechá než šílená vztekem. "Znova," řekla jsem Kate. " pouze Edward." Překulila očima, ale připlula dopředu a přitlačila dlaň na Edwardovo rameno. "Nic," Řekl Edward. Slyšela jsem úsměv v jeho hlasu. "A teď?" zeptala se Kate. "Pořád nic." "A teď?" Tentokrát byl v jejím hlase zvuk napětí. "Vůbec nic." Kate zavrčela a stupňovala dál. "Vidíte to?"zeptala se Zafrina svýmí hlubokým divokým hlasem, odhodlaně hledíc na nás tři. Její angličtina byla podivně akcentovaná, slova natahovala na nečekaných místech. "Nevidím nic co bych neměl," Řekl Edward. "A ty, Renesmee?" zeptala se Zafrina. Renesmee se usmála na Zafrinu a potřásla hlavou. Můj vztek již téměř zcela ochabl, a já měla zuby sevřené, rychle a těžce jsem dýchala, jak jsem tlačila proti elastickému štítu, čím déle, tím se mi zdál težší. Ztáhl se zpátky, táhnouc dovnitř. "Nepanikařte," varovala Zafrina malou skupinku divákú. "Chci vidět, jak daleko může zajít." Šokovaný výdech od všech co byli přítomni-Eleazar, Carmen, Tanya, Garrett, Benjamin, Tia, Siobhan, Maggie-Senna, ale všichni se zdáli být připraveni pro cokoli co Zafrina dělala. Oči ostatních byli prázdné, výraz úzkosti na tvářích. „Zvedněte ruku, když se vám vidění vrátí," instruovala Zafrina. "Nyní, Bello. Podívej se, kolik jich múžeš zaštítit" Zlostně jsem vydechla. Kate byla kromě Edwarda a Renesmee nejblíže, ale i ona byla asi deset stop daleko. Sevřela jsem čelisti a potlačila, snažíc se zdvihnout ochranu dál od sebe. Palec po palci jsem ho roztahovala ke Kate bojujíc se zpětnou odezvou kterou to mělo s každým zlomkem který jsem získala. Jen jsem sledovala Katin znepokojený výraz, když jsem pracovala, a já tiše zasténala úlevou, když její oči zamrkali a zaostřili. Zvedla ruku. "Fascinující!" zamumlal Edward v tichém výdechu. "Je to jako jednosměrně prúhledné sklo. Můžu číst vše, co si myslíte, ale vy ke mně nedosáhnete. A slyším Renesmee, co jsem nemohl, když jsem byl venku. Vsadím se že by mi Kate teď mohla dát šok, protože i ona je teď pod deštníkem. I přesto tě nemůžu slyšet ... hmmm. Jak to funguje? Zajímalo by mě, kdyby. . ". Pokračoval v mumlání sám k sobě, ale já nedokázala poslouchat. Ztiskla jsem zuby, snažíc se rozšířit účinnost štítu na Garretta, který byl nejblíže ke Kate. Zvedl ruku. "Velmi dobře," složila mi Zafrina poklonu. "A teď-" Ale promluvila příliš brzy; s prudkým výdechem, cítila jsem, jak můj štít ucouvl jako gumička roztažená příliš daleko, pukl zpět do své původní podoby. Renesmee, zažívajíc poprvé slepotu kterou Zafrina vykouzlila pro ostatní, se třásla za mými zády. Unaveně jsem bojovala proti elastickému táhnutí, nutíc štít dosáhnout znovu k ní. "Mohu dostat minutu?" zasupěla jsem. Co jsem se stala upírem, ještě nikdy předtím jsem necítila potřebu odpočinku. Bylo to znervózňující cítit se tak utahaná a tak silná současně. "Pochopitelně," řekla Zafrina, a diváci se uvolnili jak jim vrátila znovu zrak. "Kate," ozval se Garrett jako ostatní mumlali a posouvali se o něco dál, rozrušeni okamžikem oslepnutí, upíři nebyli zvyklí cítit se bezbranně. Vysoký blonďatý Garrett byl jediný nenadaný nesmrtelný, který vypadal být unešen mým cvičením. Zajímalo by mne, co dobrodruha tak lákalo. "Já bych to nedělal, Garrette," upozornil ho Edward. Garrett pokračovat směrem ke Kate navzdory varováním, rty staženy spekulací. "Říká se, že umíš dostat upíra na lopatky." "Ano," souhlasila. Pak se lstivým úsměvem, zavrtěla na něj prsty. "Zvědavý?" Garrett pokrčil rameny. "To je něco, co jsem nikdy neviděl. Vypadá to, že by to mohlo být trochu přehnané. ." "Možná," řekla Kate, její tvář náhle vážná. "Možná to funguje pouze na slabé či mladé. Nejsem si jista. Vypadáš být silný. Možná bys mohl odolat mému nadání." Natáhla ruce k němu, dlaní nahoru-jasná výzva. Rty sej í zkroutili, a byla jsem si docela jista že její seriózní výraz byl pokusem o donucení. Garrett se na výzvu zašklebil. Velmi sebevědomě se dotkl její dlaně ukazováčkem. A pak, s hlasitým zalapáním po dechu, se jeho kolena podlomila a on se převrátil vzad. Jeho hlava práskla do kusu žuly s ostrým práskavým hlukem. Bylo šokující dívat se. Mé instinkty couvli vidíc zneschopnění nesmrtelného takovým zpúsobem, bylo to hluboce nesprávné. "Říkal jsem ti to," zamumlal Edward. Garrettova oční víčka se po dobu několika sekund třásla, a pak oči doširoka otevřel. Zíral nahoru na culící se Kate, a udivený úsměv mu osvětlil tvář. "Wow," řekl. "Líbilo se ti to?" Zeptala se skepticky. "Nejsem blázen," zasmál se, potřásajíc hlavou, jak se pomalu dostával na kolena, "ale určitě to bylo něco!" "To je to, co jsem slyšel." Edward překulil oči. A pak nastal malý rozruch na předním dvoře. Slyšela jsem jak Carlisle koktajíc odpovědel překvapeným hlasúm. "Poslala vás Alice?" Zeptal se někoho, jeho hlas nejistý, lehce rozrušený. Další neočekávaný host? Edward se vrhl do domu a ve většina ostatních ho napodobila. Sledovala jsem je pomaleji, Renesmee ještě posazenou na zádech. Chtěl bych dát Carlislovi chvíli. Nechat ho zahřát nového hosta, připravit ho nebo ji, nebo je- pro představu o tom, co se blíží. Vzala jsem Renesmee do náruče, jak jsem šla opatrně kolem domu abych vstoupila přes dveře do kuchyně, poslouchajíc to, co jsem nemohla vidět. "Nikdo nás neposlal," hluboký šeptavý hlas Carlislovi odpověděl na otázku. Okamžitě mi připomněl hlasy starých Ara a Caia, a zmrazil mě uvnitř kuchyně. Věděla jsem, že přední pokoj byl přeplněný-téměř všichni se šli podívat na nejnovější návštěvníky, ale byl tam sotva nějaký hluk. Mělké dýchání, to bylo vše. Carlislúv hlas byl ostražitější, když reagoval. "Tak co vás sem teď přivádí?" "Slovo, cesty," odpověděl jiný hlas, stejně lehký jako první. "Slyšeli jsme narážky že Volturiovi jdou proti vám. Šeptá se, že by jste neměli být sami. Je zřejmé, že co se šeptá byla pravda. Tohle je impozantní shromažďení." "Nevyzýváme Volturiovy," odpověděl Carlisle napjatým tónem. "Došlo k nedorozumění, to je všechno. Velmi vážnému nedorozumění, buďte si jisti, ale budeme doufat, že se vyjasní. Co vidíte, jsou svědci. Potřebujeme jen aby nás Volturiovi vyslechli. Nemáme- " "My se nestaráme o to co říkají že jste udělali" přerušil ho první hlas. "A je nám jedno jestli jste porušili zákon." "Nezáleží na tom, jak neslýchaně", zazněl druhý. "My jsme čekali tisíciletí a půl abychom vyzvali italskou spodinu," uvedl na prvním místě. "Pokud existuje šance, že padnou, budeme tady abychom to viděli." "Nebo dokonce pomůžeme porazit je," dodal druhý. Vystoupili v hladkém tandemu, jejich hlasy natolik podobné, že méně citlivé uši by předpokládali, že byl pouze jeden. "Pokud si myslíme, že máte šanci na úspěch." "Bello"? zavolal na mě Edward pevným hlasem. "Přines sem Renesmee, prosím. Možná bychom měli otestovat tvrzení našich rumunských návštěvníků." Pomáhalo mi vědět že polovina upírú ve vedlejší místnosti by pravděpodobně přiběhla bránit Renesmee, pokud by tito Rumuni byli z ní rozrušení. Nelíbil se mi zvuk jejich hlasú, nebo temná hrozba v jejich slovech. Jak jsem šla do pokoje, viděla jsem že nejsem sama tohohle názoru. Většina nehybných upírú hleděla nepřátelsky, a pár-Carmen, Tanya, Zafrina a Senna-se přemístili do nepatrně defenzivní polohy mezi nově příchozí a Renesmee. Oba upíři u dveří byli útlí a nízcí, jeden tmavovlasý-a druhý s vlasy tak popelavě blonďatými že vypadali jako sivé. Měli stejnou pudrovou barvu kúže jako Volturiovi, i když myslím, že ne až tak výrazně. Nebyla jsem si tím jista, nikdy jsem Volturiovy neviděla jinak než svýma lidskýma očima, takže jsem nemohla perfektně srovnávat. Jejich ostré, úzké oči měli barvu tmavého burgundského, bez jemného filmu. Měli na sobě velmi jednoduché černé šaty, které by mohly vypadat moderně nebýt starých vzorů. Ten tmavý se zašklebil, když jsem přišla do zorného pole. "Dobře, dobře, Carlisle. Byli jste zlobiví, ne? " "Není to, co si myslíte, Stefane." "A my se stejně nestaráme," reagoval blonďák. "Jak jsme říkali předtím." "Tak vítejte na pozorování, Vladimire, ale rozhodně není náš plán napadnout Volturiovy, jak jsme říkali předtím." "Pak jen skřížíme naše prsty," začal Stefan. "A budeme doufat ve štěstí," dokončil Vladimir. V závěru jsme měli dohromady sedmnáct svědků-Irské, Siobhan, Liama a Maggie, Egyptské, Amuna, Kebi, Benjamina, a Tiua; Amazonky, Zafrinu a Sennu, Rumunské, Vladimira a Stefana; a nomády Charlotte a Petra, Garretta, Alistaira, Marya a Randalla-k doplnění naší jedenáctičlenné rodiny. Tanya, Kate, Eleazar a Carmen trvali na tom, aby byli započítáni jako součást naší rodiny. Kromě Volturiových to byl asi největší shromáždění spřátelených upírú v historii nesmrtelných. Všichni jsme začínali pociťovat naději. Dokonce ani já jsem si nemohla pomoct. Renesmee zvítězila nad tolika v tak krátkém čase. Volturiovým stačí jen poslouchat jen na moment. . . . Poslední dva přežívší Rumunové-soustředěni pouze na svou hořkou zášť k těm, kteří rozvrátili jejich říši patnáct století dříve-přijali vše za pochodu. Nedotýkali se Renesmee, ale neprojevili vůči ní žádnou averzi. Zdálo se že si záhadně oblíbili naše spojenectví s vlkodlaky. Sledovali mé cvičení se štítem se Zafrinou a Kate, sledovali Edwardovy odpovědi na nevyslovené dotazy, sledovali Benjaminovo vytváření gejzírú z vody z řeky nebo ostré poryvy větru vytvořené z bezvětří pouze myslí, a jejich oči nelítostně zářili nadějí, že k utkání s Volturiovými nakonec dojde. Nedoufali jsme ve stejné věci ale doufali jsme všichni. 33. PADĚLEK "Charlie, pořád ještě jsme v situaci kdy potřebuješ jen vyloženě nezbytné informace. Vím, že to je více než týden, co jsi viděl Renesmee, ale návštěva teď prostě není dobrý nápad. Co kdybych já přinesla Renesmee k tobě? " Charlie byl zticha tak dlouho, že jsem hloubala, jestli slyšel mé nervy pod fasádou. Ale pak zamumlal, "Potřebuji vědět, fuj", a uvědomila jsem si, to byla jen jeho ostražitost před nadpřirozenem, co ho donutilo tak pomalu odpovědět. "Dobře, dítě," řekl Charlie. "Múžeš ji přinést během dnešního rána? Sue mi přinese oběd. Ona je stejně tak vyděšena mým vařením jako ty když si přijela poprvé. " Charlie se zasmál a pak povzdechl jako za starých časů. "Ráno bude perfektní." Čím dříve, tím lépe. Odbíjela jsem ho již příliš dlouho. "Přijede Jake s vámi?" Přestože Charlie nevěděl nic o vlkodlačí smečce, nikdo nemohl být nevšímavý vúči vztahu mezi mezi Jacobem a Renesmee. "Pravděpodobně." Nebyl způsob, jak by si Jakob dobrovolně nechal ujít odpoledne s Renesmee bez krvepijcú. "Možná bych měl pozvat taky Billy," uvažoval Charlie. "Ale ... hmm. Možná někdy jindy. " Věnovala jsem mu pozornost jen napúlCharlie-dost na to abych si všimla podivné neochoty v jeho hlase, když hovořil o Billym, ale ne dost na to, abych se obávala čím to asi bylo. Charlie a Billy spolu vyrústali, pokud se mezi nimi něco bylo, mohli si to vyřešit sami. Měal jsem příliš mnoho dalších důležitých věcí, kterými jsem byla posedlá. "Uvidíme se za pár," řekla jsem mu, a zavěsila. Tento výlet byl asi více, než jen ochrana mého otce před sedmadvaceti zvláštně podobnými upíry, kteří všichni měli přísahat, že nezabijí nikoho v okruhu 300 mil, ale přesto ... Je zřejmé, že žádná lidská bytost by se neměla dostat kamkoliv k této skupině. To byla omluva kterou jsem dala Edwardovi: brala jsem Renesmee k Charliemu, takže se on nerozhodne přijít sem. Byl to dobrý důvod odchodu z domu, ale vůbec ne můj skutečný. "Proč si nemůžeme vzít tvé Ferrari?" stěžoval si Jakob, když mě potkal v garáži. Byla jsem již s Renesmee u Volva. Edward šel napřed aby odhalil mé poté auto, musel mít podezření, nebyla jsem schopna prokázat odpovídající nadšení. Jistě, bylo hezké a rychlé, ale já ráda běžela. "Příliš nápadné," odpověděla jsem. "Můžeme jít pěšky, ale pak by Charlie vyšiloval." Jakob reptal, ale sedl na přední sedadlo. Renesmee vyšplhal z mého klína k němu. "Jak se máš?" Zeptala jsem se ho, jak jsem vytáhla z garáže. "Jak asi myslíš?" zeptal se Jakob kousavě. "Jsem nemocný ze všech těchto čpavých pijavic." Viděl múj výraz promluvil dřív, než jsem mohla odpovědět. "Jo, já vím, já vím. Jsou to dobrý kluci, jsou tady aby pomohli, jsou tady aby nás všechny zachránili. Etcetera, etcetera. Říkej si co chceš, já si pořád myslím, že Dracula jedna a Dracula Dva jsou plíživá-politická linie. " Musela jsem se usmát. Rumuni tedy nebyli mými oblíbenými hosty. "Nemúžu než s tebou souhlasit." Renesmee potřásla hlavou, ale neřekla nic, na rozdíl od zbytku nás, shledávala Rumuny zvláštně fascinujícími. Dala si tu námahu a mluvila k nim nahlas, protože se ji nechtěli dotknout. Její otázka byla o jejich neobvyklé kůži, a přestože jsem se bála, že by to mohl být horší, byla jsem ráda že se zeptala. Byl jsem taky zvědavá. Nezdálo se že by je její zájem rozrušil. Možná trochu rozlítostil. "My seděli nehybně po velmi dlouhou dobu, dítě," odpověděl Vladimír, spolu se Stefanovým přikyvováním, ale nepokračoval ve Vladimirově větě jako to často dělával. "Rozjímajíc o vlastním božství. Bylo to znamení naši moci, že všechno přišlo k nám. Kořist, diplomaté, kteří se snažili o naši laskavost. Seděli jsme na svých trúnech a pomýšleli na sebe jako na bohy. Dlouho jsme nezaznamenali změnu, téměř zkamenělí. Myslím, že Volturiovi nám udělali laskavost, když spálili naše hrady. Alespoň Stefan a já, jsme přestali nadále kamenět. Nyní se oči Volturiú potahují prašným povlakem, ale naše jsou jasné. Myslím si že nám to dává výhodu, když jim ty jejich budeme chtít vydlabat. " Po tomto jsme se snažila držet Renesmee od nich dál. "Jak dlouho budem nakvartýrovaní u Charlieho?" zeptal se Jakob, a přerušil moje myšlenky. Byl viditelně uvolněný, jak jsme opustili dúm a všechny nové spolubydlící. Měla jsem radost, že mě mezi upíry opravdu nepočítal. Byla jsem stále jen Bella. "Nějakou chvíli určitě“ Tón mého hlasu upoutal jeho pozornost. "Děje se ještě něco kromě návštěvy tvého otce?" "Jaku, víš, jak jsi dobrý v ovládání myšlenek kolem Edwardem?" Pozvedl jedno tlusté černé obočí. "Ano?" Jen jsem přikývla, střihnouc očima po Renesmee. Hleděla ven z okna, a já nemohla říct, jak moc sledovala naši konverzaci, ale rozhodla jsem se že nebude riskovat tím že bych pokračovala. Jakob čekal že ještě něco přidám, a pak vystrčil spodní ret, jak přemýšlel o tom málu co jsem řekla. Jak jsme jeli v tichu, zašilhala jsem přes otravné kontaktní čočky do studeného deště; nebyl dost studený aby z něj byl sníh. Moje oči již nebyly tak upíří jako na začátku-určitě měli blíž k temně načervenale pomerančové než k zářivě purpurové. Brzy budou dost jantarové abych se čoček zbavila. Doufala jsem, že změna Charlieho příliš nerozruší. Jakob ještě pořád přežvykoval naši okleštěnou konverzaci, když jsme se přjeli k Charliemu. Jak se procházeli skrze padající déšť rychlým lidksým krokem, nemluvili jsme. Můj táta nás čekal, a měl otevřené dveře dřív, než jsem mohla zaklepat. "Čau, lidi! Vypadá to, jako by to byly roky! Koukni na sebe, Nessie! Pojď k Dědovi! Přísahám žes vyrostla o púl stopy (15 cm). A vypadáš hubeně, Ness. " hleděl na mě. "Nekrmí tě tam?" "Je to jen rychlý růst," zamumlala jsem. "Ahoj, Sue," zavolala jsem mu přes rameno. Vůně kuřecího masa, rajčat, česneku, sýra šla z kuchyně, k hocikomu jinému by to pravděpodobně vonělo dobře. Taky jsem cítila vúni čerstvých borovic a zatuchlý prach. Renesmee blískla dúlkami. Nikdy před Charliem nemluvila. "No, pojďte z té zimy, děti. Kde je můj zeť "? "Věnuje se přátelúm," řekl Jakob, a pak odfrkl. "Jsi tak šťastný že ses z toho vyvlékl, Charlie. To je všechno, co jsem múžu říct. " Lehce jsem praštila Jakoba do ledvin, zatímco Charlie se zděsil. "Au," stěžoval si Jakob tichým dechem; no, já myslela, že jsem ho praštila lehce. "Vlastně, Charlie, mám nějaké pochůzky co musím oběhat." Jakob střelil po mě pohledem ale neřekl nic. "Za svými vánočními nákupy, Bells? Máš už pouze pár dní, to víš. " "Jo, vánoční nákupy," řekla jsem chabě. Tím se vysvětluje ta zatuchlina. Charlie musel vyndat staré ozdoby. "Neměj strach, Nessie," šeptal jí do ucha. "Ochráním tě jestli maminka upustí kouli." Přetočila jsem oči, ale v pravdě, na svátky jsem vúbec nemyslela. "Oběd je na stole," zavolala z kuchyně Sue. "Pojďte lidi." "Uvidíme se později, tati," řekla jsem, a vyměnila si rychlý pohled s Jakobem. I kdyby nechtěl pomoci a myslel na tohle poblíž Edwarda, alespoň tam nebylo toho moc o co se podělit. Neměl tušení, co mám za lubem. Samozřejmě pomyslela jsem si, jak jsem sedala do auta, ne že bych ja o tom měla moc ponětí. Silnice byli kluzké a tmavé, ale řizení už mi strach nenahánělo. Moje reflexy byly v pohotovosti, a sotva jsem věnovala pozornost silnici. Problém spočíval v udržení rychlosti abych nepoutala pozornost, když jsem měla společnost. Chtěla jsem být hotova s dnešním posláním, abych vyřešila tajemství, abych se dostala zpět k učení životně důležitých úkolů. Naučit se chránit některé, naučit se zabít ostatní. Byla jsem stále lepší a lepší s mým štítem. Kate již necítila potřebu mě motivovat- nebylo těžké najít důvody abych cítila vztek, teď jsem věděla, že to byl klíč-a tak jsem většinou pracovala se Zafrinou. Byla potěšena mým rozšířením, byla jsem schopna pokrýt téměř deset stop prostoru na více než minutu, i když mě to vyčerpávalo. Dnes ráno, ona se pokoušela zjistit, jestli bych dovedla odtlačit štít z mé mysli úplně. Neviděla jsem v tom smysl, ale Zafrina si myslela, že mě to pomůže posílit, stejně jako cvičení na svaly v břiše a zpět, spíše než jen zbraň. Nakonec, mohli byste vyvinout větší sílu, kdy byly všechny svaly silnější. Nebyla jsem v tom velmi dobrá. Z řeky v džungli kterou mi ukazovala jsem viděla jenom záblesk. Ale byli různé způsoby, jak se připravit na to, co přichází, a jen dva týdny zústavali, měla jsem strach, že bych mohla opomenout nejdůležitější. Dneska bych opomenutí napravila. Měla jsem zapamatovanou vhodnou mapu, a neměla jsem problém najít cestu k která neexistovala on-line, tu s J. Jenksem. Múj další krok by byl Jason Jenks na jiné adrese, na té kterou mi Alice nedala. Říct že to nebylo pěkné sousedství by bylo nepostačující. Neméně výrazné ze všech Cullenovic aut bylo na této ulici ještě pořád pobuřující. Můj starý Chevrolet by tady vypadal zdravě. Během svých lidských let, bych měla zamčené dveře a odjela bych tak rychle jak bych se jen odvážila. Teď jsem byla trochu fascinovaná. Snažila jsem se představit si Alici na tomto místě, ať už z jakéhokoli důvodu, a selhala jsem. Budovy-všechny tři poschodové, všechny úzké, všechny o něco opřené, jako kdyby se klaněli v bombardování deště-byly většinou staré domy rozdělené do několik bytů. Bylo těžké říct, jaká měla být barva v oloupaném nátěru. Všechno bylo vybledlé do odstínů šedé. Několik budov mělo kanceláře na prvním patře: špinavý bar s okny namalovanými na černo; obchúdek s okultní nabídkou s neonovýma rukama a tarotovýma kartama trhaně zářícíma na dveřích, tetovací salon a péče o děti s izolepu slepeným poškozeným předním oknem. Uvnitř žádného z pokojú nesvítili lampy, i když bylo venku dost pochmurně, aby lidé světlo potřebovali. Slyšela jsem tiché mumlání hlasů v dálce, znělo to jako televize. Kolem bylo několik lidí, kteří si to šinuli deštěm v opačném směru a jeden člověk sedící na plytké verandě úřední laciné advokátní kanceláře, četl mokré noviny a pískal si. Zvuk byl pro okolí příliš veselý. Byla jsem tak zmatený bezstarostným pískáním, že jsem si nejdřív neuvědomila, že opuštěná budova je přesně na adrese kterou jsem hledala. Na zchátralém místě nebyla žádná čísla, ale tetovací salon byl jen o dvě čísla dál. Přibrzdila jsem a na sekundu znehybněla. Dostanu se do této díry tak či onak, ale jak to udělat tak, aniž by si mě pískající všimnul? Mohla bych zaparkovat v další ulici a přijít odzadu ... Na té straně by mohlo být více svědků. Možná střechy? Byli dost tmavý na něco takového? "Hej, paní," zavolal na mě pískač. Stáhla jsem dolů okno na straně spolujezdce jako kdybych ho nelyšela. Muž položil noviny stranou, a jeho oblečení mě teď, když jsem ho viděla překvapilo. Pod dlouhýma rozedranýma handrama byl moc dobře oblečen. Nebyl vítr, který by mi umožnil cítit pach, ale lesk na jeho tmavě červené košili vypadal jako hedvábí. Jeho černé kudrnaté vlasy byli zašmodrchané a divoké, ale jeho tmavá kůže byla hladká a dokonalá, zuby bílé a rovné. Protiklady. "Možná byste tady neměli parkovat to auto, paní," řekl. "Nemuselo by být tady až se vrátíte." "Díky za upozornění," řekla jsem. Vypla jsem motor a vystoupila. Možná, že můj pískající přítel mi mohl dát odpověď kterou jsem potřebovala rychleji než vloupání a vstup. Otevřela jsem velký šedý deštník- opravdu ne že bych se starala o dlouhý, o dlouhý kašmírový svetr –jež jsem měla na sobě. Bylo to to co by udělal člověk. Ten člověk zašilhal přes déšť na mou tvář, a pak se jeho oči rozšířily. Polkl, slyšel jsem jak jeho srdce zrychlilo jak jsem se přiblížila. "Někoho hledám," začala jsem. "Já jsem někdo" odtušil s úsměvem. "Co pro vás mohu udělat, krásná?" "Jste J. Jenks?" Zeptala jsem se. "Aha," řekl a jeho výraz se změnil z očekávání v pochopení. Postavil se a zkoumal mě zúženýma očima. "Proč hledáte J?" "To je moje věc." Kromě toho jsem neměla ponětí. "Jste J?" "Ne" Jstáli jsme čelem k sobě na dlouhý moment, zatímco jeho ostrý zrak běžel nahoru a dolů po perleťové šedém plášti který jsem měla na sobě. Jeho upřený pohled se nakonec dostal k mému obličeji. "Nevypadáte jako obvyklý zákazník." "Pravděpodobně nejsem obvyklá," připustila jsem. "Ale potřebuju ho vidět co nejdříve." "Nejsem si jistý, co mám dělat," přiznal. "Proč mi neřeknete své jméno?" zašklebil se. "Max." "Těší mě, Maxi. A teď, proč mi neřeknete to, co říkaté obvyklým klientúm? " Jeho škleb přešel v zamračení. "No, obvyklí J-ovi klienti nevypadají jako vy. Takoví jako vy se neobťežují s kancelářemi v centru. Vy prostě jdete rovnou do své oblíbené kanceláře v mrakodrapu. " Zopakovala jsem druhou adresu, udělajíc se seznamu čísel otázku. "Jo, to je to místo," řekl, znovu podezřívavěé. "Jakto, že jste nešla tam?" "Tohle byla adresa, kterou jsem dostala -od velmi spolehlivého zdroje." "Jestliže jste byla nahoru, nebyla by jste tady." Našpulila jsem rty. Nikdy jsem nebyla moc dobrá v blafování, ale Alice mi nenechala moc na výběr "Možná jsem nahoru nebyla." Max se zatvářil provinile. "Podívejte se, slečno-" "Bello." "Správně. Bello. Koukněte, já potřebuji tuto práci. J mi docela dobře platí za to že se tady většinou celý den povaluju. Chci vám pomoct, opravdu chci, ale- samozřejmě mluvím hypoteticky, že jo? Nebo neoficiálně, nebo mimo záznam-, ale pokud nechám někoho projít skrz dostane ho to do průšvihu, já mám po práci. Vidíte v čem je můj problém? " Zamyslela jsem se asi na minutu, kousajíc si rty. "nikdy dříve jste tady neviděl nikoho, jako jsem já? Dobře, tak někoho mého druhu. Moje sestra je mnohem menší než já, a má střapaté tmavě černé vlasy. " "J zná vaši sestru?" "Myslím že ano." Max to chvíli přemýšlel. Usmála jsem se na něj a jeho dech se zasekl. "Řeknu vám, co budu dělat. Zavolám J-ovi a popíšu vás. Ať se rozhodne. " Co věděl J. Jenks? Bude múj popis pro něj něco znamenat? To byla znepokojující myšlenka. "Moje příjmení je Cullenová," řekla jsem Maxovi, přemýšlejíc jestli to nebude příliš mnoho informací. Začínala jsem být na Alici naštvaná. Musela jsem být opravdu takhle slepá? Mohla mi dát o jedno nebo dvě slova víc... "Cullenová, mám to." Sledovala jsem jak vytáčí, snadno vybírajíc čísla. Dobře, mohla bych zavolat J. Jenksovi sama, pokud toto nebude fungovat. "Hej J, tady Max. Vím, že na toto číslo prý nemám volat, kromě případu nouze. . . ". Je tu nějaké nebezpečí? Slyšela jsem slabě z druhého konce. "No, ne tak docela. Je tady ta dívka, která tě chce vidět. . . ". Nevidím v tom případ nouze. Proč jsi nepostupoval obvyklým zpúsobem? "Nepostupoval jsem obvyklým zpúsobem, protože ona obvykle nevypadá-" Je to odznak? "Ne-" Nejsi si tím jist.. Vypadá jako jedna z Kubarevú-? "Ne-nech mě mluvit, jo? Ona říká, že znáš její sestra, nebo tak něco. " Nepravděpodobné. Jak vypadá? "Ona vypadá. . . "Jeho oči uznale běželi od mého obličeje k mým botám. "No, ona vypadá jako zpropadená supermodelka, tak vypadá." Usmála jsem se a on na mě mrknul, pak pokračoval. "Houpavé tělo, bledé jako list, tmavě hnědé vlasy skoro do pasu, potřebuje se vyspat-zní něco z toho povědomě?" Ne, nezní. Nejsem rád, že necháš svoji slabost pro hezké ženy přerušit - "Jo, tak jsem zelenáč pro ty hezké, co je na tom? Omlouvám se že jsem tě obtěžoval, vole. Prostě na to zapomeň. " "Jméno:" zašeptala jsem. "Oh pravda. Počkej, "řekl Max. "Ona říká, že její jméno je Bella Cullenová. Pomůže to? " Zústalo mrtvé ticho a pak se hlas na druhém konci byl náhle rozkřičel, přičemž použil mnoho slov které často mimo zastávek kamionistú neslyšíte. Maxúv celý výraz se změnil, všechen humor zmizel a jeho rty zbledli. "Protože ses neptal!" Křičel Max zpátky, zpanikařil. Další pauza, jak se J sbíral. Krásná a bledá? Zeptal se J trošičku klidnější. "Řekl jsem to, ne?" Krásná a bledá? Co tento člověk věděl o upírech? Byl sám jedním z nás? Nebyla jsem připravena na tento druh konfrontace. Zaskřípala jsem zubama. Alice, do čeho jsi mě to dostala? Max čekal asi minutu přes další salvu křičených urážek a instrukcí a pak blýskl po mě očima, které byly téměř vyděšené. "Ale ty sse setkáváč s klienty z centra pouze ve Čtvrtek-jo, jo! Mám to. "sklopil telefon. "Chce mě vidět?" Ptala jsem se zářivě. Max zlostně hleděl. "Mohla jste mi říct, že jste byla přednostný klient." "Já nevěděla, že jsem." "Myslel jsem, že byste mohla být policajt," připustil. "Myslím, nevypadáte jako policajt. Ale jednáte zvláštním zpúsobem, krásné. " Pokrčil rameny. "Drogový kartel?" Hádal. "Kdo, já?" Zeptala jsem se. "Jo. Nebo váš přítel, nebo co. " "Ne, promiňte. Nejsem opravdu fanda do drog, a ani můj manžel. Stačí říct ne a tak. " Maxovi se zasekl dech. " Vdaná. Nelze dát si pauzu. " usmála jsem se. "Mafie"? "Ne." "Pašování diamantú?" "Prosím! Tohle je ten typ lidí, s nimiž jednáte obvykle, Maxi? Možná potřebujete novou práci. " Musela jsem přiznat, že jsem si to maličko užívala. Nebyla jsem moc ve styku s lidma kromě Charlieho a Sue. Bylo zábavné sledovat ho jak se kroutí. Také jsem byla potěšena tím, jak snadné bylo nezabít ho. "Vy jste se zapletla do něčeho velkého. A špatného, "prohlásil uvažujíc. "takhle to opravdu není." "To je to, co všichni říkají. Ale kdo jiný potřebuje papíry? Nebo kdo jiný si může dovolit zaplatit J-ovy ceny, měl bych říct. Nikdo mého postavení, tak jako tak, "řekl, a pak opět zamumlal slovo vdaná. On mi dal zcela novou e-mailovou adresu se základními směry, a pak pozoroval múj odjezd s podezřívavýma, lítostivýma očima. V tomto bodě, jsem byla připravena na téměř cokoli- nějaké hi-tech doupě James Bondovského zloducha by bylo vhodné. Tak jsem myslela, že Max mi musel dát špatnou adresu jako test. Nebo možná to bylo podzemní doupě, velmi obvykle pod středovým pásem úmistněné naproti lesnatým kopcúm v hezké rodinné čtvrti. Zatáhla jsem na volné místo a vzhlédla na vkusně nenápadné znamení, kde stálo JASON SCOTT, advokát. Kancelář uvnitř byla béžové s celerově zeleným nádechem, neškodná a nenápadná. Nebyla tady ani stopa upíří vúně, a to mi pomohlo uvolnit se. Nic než neznámý člověk. A cela pro podezřelé byla zasazena do zdi, a dost nezajímavá blond recepční seděla za stolem. "Ahoj," pozdravila mě. "Jak vám mohu pomoci?" "Já jsem tady abych se setkala s panem Scottem." "Máte domluvenou schůzku?" "Ne tak docela." Trochu se uculila. "Pak by to mohlo nějaký čas trvat6 „Proč jsi zatím nesednete, zatímco já-" April! Požadující mužský hlas zavřeštěl z telefonu na jejím stolu. Očekávám paní Cullenovou zakrátko. Pousmála jsem se a ukázala na sebe. Pošlete jí okamžitě. Chápete to? Já se nestarám, co to přeruší. Mohla jsem slyšet něco jiného v jeho hlasu kromě netrpělivosti. Stres. Nervy. "Právě přijela," řekla April, jakmile mohla mluvit. Co? Pošlete jí! Na co čekáte? "Hned to bude, pane Scotte!" Vstala, třepotajíc rukama jako mně vedla cesta dolů krátkou chodbou, nabízejíc mi kávu nebo čaj, nebo cokoliv jiného, co bych chtěla. "Jsme tady," řekla, když mě uvedla do mocenské kanceláře, vybavené těžkým dřevěným stolem a falešnou zdí. " Zavři za sebou dveře," nařídil chraplavý tenor. Zkoumala jsem muže za stolem, přičemž April se dala na bezhlavý ústup. Byl nízký a plešatící, pravděpodobně asi padesát pět, s břichem. Měl na sobě červenou hedvábnou kravatu s modro-bílou-pruhovanou košilí a jeho sako v námořnícké modři viselo na křesle. Také se třásl, zbledl na nezdravě těstovitou barvu, na jeho čele se leskl pot, představila jsem si semeniště vířící hluboko pod zámkem. J se dal dokupy a vratce se zdvihl ze své židle. Natáhl ruku přes stůl. "Paní Cullenová. Je mi absolutním potěšením. " Popošla jsem k němu a jednou mu rukou rychle potřásla. Mírně se lekl mé studené kůže, ale nezdál se být překvapen. "Pan Jenks. Nebo upřednostňujete Scotta? " Znovu sebou škubl. "Cokoliv si přejete, Zajisté." "Co takhle říkejte mi Bella a já vám budu říkat J?" "Jako staří přátelé," souhlasil, vytírájíc si čelo hedvábným šátkem. Ukázal na židli abych si sedla a taky si sedl. "Musím se zeptat, setkávám se konečně s rozkošnou ženou pana Jaspera?" Na sekundu jsem to zvažovala. Takže tento člověk znal Jaspera, Alice ne. Znal ho a vypadal taky trochu poděšeně. "Jeho švagrová, ve skutečnosti." Našpulil rty, jako kdyby byl chtivý pochopit stejně zoufale jako já. "Věřím, že pan Jasper je v dobrém zdravotním stavu?" Zeptal se opatrně. "Jsem si jistá, že jeho zdraví je výborné. Právě teď je na prodloužené dovolené." Zdálo se že tohle vysvětlilo některé J-ovy zmatky. Přikývl a promnul si prsty. "Jen tak. Měla jste přijít do hlavní kanceláře. Moji asistenti by vás dovedli rovnou ke mně-nemusela by jste projít nepohostinnými kanály. " Jen jsem přikývla. Nebyla jsem si jista, proč mi Alice dala adresu v ghettu. "Ah, dobře, že jste tady. Co pro vás mohu udělat? " "Papíry," řekla jsem, snažíc se, aby můj hlas zněl jako že vím o čem mluvím. "Jistě," souhlasil J. "Mluvíme o rodném listu, úmrtném listu, řidičském průkazu, pasu, sociálném pojištění ...?" Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Dlužím Maxovi velký čas. A pak můj úsměv opadl. Alice mě sem poslala z nějakého důvodu, a byla jsem si jistá, že to bylo pro ochranu Renesmee. Její poslední dárek pro mne. Jedna věc o které veděla že ji budu potřebovat. Jediný důvod, proč by Renesmee potřebovala falzifikátora, byl že by utíkala. A jediný důvod, proč by Renesmee utíkala by byla naše prohra. Pokud bychom Edward a já utíkali s ní, nepotřebovala by tyto dokumenty ihned. Já si byla jistá, že doklady byly něco co Edward věděl jak sehnat, nebo udělat sám, a byla jsem si jistá, že znal způsob, jak uniknout bez nich. Můžeme s ní utíkat tisíce mil. Múžeme se s ní plavit přes oceán. Abychom ji zachránili. A všechna to tajemství, abych to udržela v tajnosti před Edwardem. Protože bylo dost možné že co ví on, věděl by taky Aro. Kdybychom prohráli, Aro by jistě získal informace, které nutně potřeboval, ještě než by zničil Edwarda. Bylo to tak jak jsem si myslela. Nemohli jsme vyhrát. Ale budeme mít štěstí při zabití Demetriho než prohrajeme, když Renesmee bude mít šanci utéct. Moje tiché srdce bylo v mé hrudi jako balvan –drtivá váha. Všechny mé naděje vybledli jako mlha na sluníčku. Mé oči píchali. Kdo by tohle chtěl? Charlie? Ale on byl tak bezbranný člověk. A jak bych dostala Renesmee k němu? Nebude nikde poblíž boje. Takže zústává jediná osoba. Nikdo jiný tady opravdu není. Tohle jsem promyslela tak rychle, že J ani nezaznamenal mou odmlku "Dva rodné listy, dva pasy, jeden řidičský průkaz," řekl jsem tichým, podrážděným tónem. Pokud si všiml, že jsem změnila výraz, předstíral že ne. "Jména?" "Jakob ... Vlk. A ... Vanessa Vlková. "Nessie se zdála být dobrá přezdívka pro Vanessu. Jakoba přinutí odejít ta věc s Vlkem. Jeho pero škrábalo rychle napříč právním blokem. "Prostřední jména?" "Stačí dát něco všeobecného" "Pokud tomu dáváte přednost. Věk? " "Dvacet sedm muž, pět dívka." Jakob by to mohl dokázat. Bylo to zvíře. A při tempu jakým Renesmee rostla, bych raději odhadovala výšku. Mohl by být její nevlastní otec. ... "Budu potřebovat fotky, pokud dáváte přednost hotovým dokumentům," řekl J, přerušíc moje myšlenky. "Pan Jasper si obvykle přál dokončit je sám. " No, tím se vysvětluje proč J nevěděl jak vypadá Alice. "Vydržte," řekla jsem. Tohle bylo štěstí. Měla jsem několik rodinných fotografií zastrčené v peněžence a jednu perfektní-Jakob držící Renesmee na předních schodech na verandu - pouze měsíc staré. Alice mi je dala jen několik dní před ... Aha. Možná v tom nebylo až tolik štěstí. Alice věděla, že mám ty obrázky. Možná měla nějaké tlumené záblesky že je budu potřebovat, než mi je dala. "Tady to máte." J chvíli zkoumal obrázky. "Vaše dcera je vám velice podobná." Napjala jsem se. "Spíš je podobná svému otci." "Kterým není tenhle člověk." Dotknul se Jakobova obličeje. Moje oči se zúžily a na J-ově lesklé hlavě vyskočili nové perličky potu. "Ne To je velmi blízký přítel rodiny. " "Odpusťte mi," zamumlal, a pero opět začalo škrábat. "Jak brzy budete potřebovat doklady?" "Můžu je mít za týden?" "To je spěšná rychlost. Budeto stát dvakrát tolik, -ale odpusťte mi. Já zapoměl s kým mluvím. " Je zřejmé, že znal Jaspera. "Jen mi dejte sumu." Vypadal že váhá říct to nahlas, i když jsem si byla jistá, že když jednal s Jasperem, musel vědět, že cena nebyla podstatná. Ani s přihlédnutím k nafouklým účtům, které existovali po celém světě s různými jmény Cullenú, po celém domě byl poschovávaný dostatek peněz, který by uživil malou krajinu tak po desetiletí; zpúsobem který mi připomněl jak byla vždycky stovka rybářských háčkú vzadu každé zásuvky v Charlieho domě. Nepochybovala jsem že malý úbytek, který jsem přemístila jako přípravu na dnešek si nikdo ani nevšimne. J napsal cenu dolů na spodek právníckého bločku. Já klidně přikývla. Měla jsem sebou víc než jen tolik. Znova jsem rozepla tašku a odpočítala požadovanou částku-všechno byli bankovky-roztříděné po 5000 dolarových svazcích, takže to bylo v okamžiku. "Tady." "Ah, Bello, opravdu mi nemusíte dávat celou částku ihned. Je obvyklé, že si púlku nacháte až do doručení dokumentú. " Vyčerpaně jsem se pousmála na nervózního muže. "Ale já vám věřím, J. Mimochodem, Dám vám bonus-stejný znovu, když dostanu doklady." "To není nutné, ujišťuji vás." "Nedělejte si starosti." Nebylo to, jako bych si to mohla vzít s sebou. "Takže se setkáme tady za týden ve stejnou dobu?" Věnoval mi bolestný pohled. "Vlastně bych dal přednost tomu, aby se taková transakce dělala v místech, která nesouvisí s mými různými obchody." "Pochopitelně. Jsem si jista, že jsem to nedělala tak, jak očekáváte. " "Jsem zvyklý nemít očekávání, pokud jde o rodinu Cullenú." Zapitvořil se a pak rychle poskládal tvář znovu. "Mohli bychom se sejít v osm hodin za týden ode dneška v The Pacifico? Je to na Union Lake a jídlo je výborné. " "Perfektní." Ne, že bych se k němu připojila na večeři. Skutečně by se mu nelíbilo kdybych to udělala. Vstala jsem a potřásla znovu jeho rukou. Tentokrát necouvl. Ale zdálo se že má nějakou novou obavu. Jeho ústa byla ztuisnutá záda napjatá. "Budete mít problémy s termínem?" Zeptala jsem se. "Cože?" podíval se, vytržen z pozoru při mé otázce. " termín? Aha, ne. Nemějte obavy. Já jistě budu mít vaše dokumenty hotové včas. " Bylo by hezké mít tady Edward, takže bych věděla, co bylo skutečnou J-ovou obavou. Povzdechla jsem. Udržet tajemství před Edwardem bylo dost zlé, být od něj pryč bylo téměř stejně zlé. "Pak se uvidíme za týden." 34. PROHLÁŠENÍ Slyšela jsem hudbu ještě než jsem vystoupila z auta. Edward se nedotkl klavíru od té noci co Alice odešla. Teď, když jsem zavřela dveře, slyšela jsem, jak se píseň změnila v mou ukolébavku. Edward mě vítal doma. Pohybovala jsem se pomalu, jak jsem táhla tvrdě spící Renesmee z auta - my byli pryč celý den. Nechali jsme Jakoba u Charlieho- řekl, že se sveze domů se Sue. Přemítala jsem, jestli se snažil naplnit hlavu dostatkem drobnosti aby z ní vytlačil obrázek toho jak vypadala moje tvář když jsem vcházela skrz Charlieho dveře. Jak jsem šla pomalu ke Cullenovic domu, cítila jsem, že naděje a povznešení jak se zdálo, mají kolem velkého bílého domu téměř viditelnou auru, moje byla ráno taky taková. Teď se mi to zdálo cizí. Chtělo se mi znovu plakat, slyšíc Edwarda hrát pro mě. Ale posbírala jsem se. Nechtěla jsem aby mu to bylo podezřelé. Nezanechám v jeho hlavě Arovi žádná vodítka když si budu moci pomoct. Edward zvedl hlavu a pousmál se, když jsem vešla do dveří, ale hrál dál. "Vítej doma," řekl, jako kdyby to byl jen další normální den. Jako kdyby v pokoji nebylo dvanáct dalších upírú zapojených do různých činností, a tucet dalších roztroušených někde kolem. "Bavili jste se dneska s Charliem dobře?" "Ano. Promiň, že jsem byla pryč tak dlouho. Vyběhla jsem, udělat nějaké vánoční nákupy pro Renesmee. Já vím, že to nebude veliký svátek, ale. . . " pokrčila jsem rameny. Edwardovy rty se obrátili dolů. Přestal hrát a otočil se na lavičce tak, že jeho tělo bylo celé otočené ke mě. Dal mi ruku kolem pasu a přitáhl si mně blíž. "Moc jsem o tom nepřemýšlel. Pokud z toho chceš udělat svátek-" "Ne," přerušila jsem ho. Vnitřně jsem couvla před myšlenkou že bych se měla pokusit předstírat více nadšení než jen minimum. "Jen jsem nechtěla nechat je projít bez toho, že bych jí dala alespoň něco." "Mám si to prohlédnout?" "Budeš-li chtít. Je to jen maličkost. " Renesmee byla úplně v bezvědomí, jemně chrápala proti mému krku. Já jí záviděla. Bylo by hezké, uniknout realitě i když jen na pouhých pár hodin. Opatrně jsem vylovila malou sametovou krabičku na šperky bez toho abych otev řela peněženku, aby Edward neviděl hotovost kterou jsem měla pořád u sebe. "Zazřela jsem z okna jeden obchod se starožitnostmi, když jsem jela kolem." Setřásla jsem malý zlatý medailón na jeho dlaň. Byl kulatý s lemováním v podobě štíhlé vinné révy vyřezané kolem okraje kruhu. Edward rozepjal malý úchyt a hleděl dovnitř. Byl tam prostor pro malý obrázek, na protější straně nápis ve francouzštině. "Víte, co tady stojí?" zeptal se jiným tónem, podmaněn víc než dříve. "Obchodník mi řekl, že to je něco jako 'více, než můj vlastní život.' Je to pravda?" "Ano, měl pravdu." Podíval se na mě, jeho topasové oči sondovali. Jeho pohled se na moment potkal s mým, pak předstíral, že ho upoutala televize. "Doufám, že se jí bude líbit," zamumlala jsem. "Jistě že bude," řekl lehce, mimochodem, a já jsem si v té sekundě byla jistá, že věděl, že před ním něco tajím. Byl jsem si také jistá, že nemá představu co. "Vezmeme ji domů," navrhl, jak stál položil mi ruku kolem ramen. Váhala jsem. "Co?" zeptal se. "Chtěla jsem trochu cvičit s Emmettem. . . . "Ztratila jsem celý den v této zásadní záležitosti, cítila jsem zpoždění. Emmett-na pohovce s Rose držíc dálkové ovládání, samozřejmě-vzhlédl a zašklebil se v předtuše. "Výborně. Les potřebuje probírku. " Edward se zamračil na Emmetta a pak na mě. "Bude na to dost času zítra," řekl. "Nebuď směšný," stěžovala jsem si. "Neexistuje nic takového, jako spousta času. Tento pojem neexistuje. Mám se toho hodně naučit, a-" Odřízl mě. "Zítra". A jeho výraz byl takový, že ani Emmett neprotestoval. Byla jsem překvapena, jak těžké bylo vrátit se zpátky k rutině po všem novém. Ale odstranění i toho malého kousku naděje kterou jsem v sobě živila zpúsobilo že se všechno zdálo nemožné. Snažila jsem se soustředit na pozitiva. Byla tady dobrá šance, že moje dcera přežije to co se blíží, a Jakob taky. Pokud by měli budoucnost, pak by to byl druh vítězství, nebo ne? Naše malá skupina musí udržet své postavení, pokud byla pro Jakoba a Renesmee možnost utéct. Ano, Alicina strategie by měla smysl, kdybychom svedli opravdu dobrý boj. Takže, taky jakýsi druh vítězství, protože se domnívám, že Volturiovy za tisíciletí nikdy nikdo vážně nezpochybnil. Nebude to konec světa. Jen konce Cullenú. Konec Edwarda, konec mně. Dávala jsem tomu takhle přednost-té poslední části tak jako tak. Já nechci znovu žít bez Edwarda, pokud by opustil tenhle svět, pak bych šla hned za ním. Marně jsem se divila nyní a pak, jestli pro nás bude něco na druhé straně. Věděla jsem, že tomu Edward opravdu nevěří, ale Carlisle ano. Nedovedla jsem si to představit. Na druhou stranu jsem si nedovedla představit že by Edward neexistoval nikde, kdekoli. Pokud jsme mohli být spolu, kdekoli, pak to byl šťastný konec. A tak vzor mých dní pokračoval, jenže mnohem těžší než dřív. Šli jsme navštívit Charlieho na První svátek vánoční, Edward, Renesmee, Jakob a já. Byli tam všichni z Jakobovy smečky plus Sam, Emily, a Sue. Byla to velká pomoc, mít je v Charlieho malinkatých pokojích, jejich obrovské, teplé postavy zaháknuty v rozích kolem jeho řídce vyzdobeného stromku-moli jste přesně vidět kdy ho to začalo nudit a přestal- a jeho přetékající nábytek. Dalo se vždy spolehnout na to, že vlkodlaci budou opilí nastávajícím bojem bez ohledu na to jak bude sebevražedný. Elektřina jejich vzrušení poskytovala pěkný zpúsob maskování mého naprostého nedostatku oduševnění. Edward byl jako vždy lepší herec, než já. Renesmee nosila medailónek, který jsem jí dala za úsvitu, a v kapse kabátu měla MP3 přehrávač který jí dal Edward-malinkou věc, která si pamatovala pět tisíc písní, již zaplněnou Edwardovými oblíbenými. Na jejím zápěstí byla komplikovaně pletená Quileutská verze snubního prstenu. Edward nad tím skřípal zubama, ale mně to nevadilo. Brzy, tak brzy, ji odevzdám Jakobovi aby ji odnesl do bezpečí. Jak by mě mohl obtěžovat jakýkoli symbol odhodlání k tomu na co jsem spoléhala? Edward zachránil den věnováním dárku taky pro Charlieho. Ukázal mu ho až včera-přednosti noční plavby- a Charlie strávil celé dopoledne čtením tlustého návodu ke svému novému rybářskému sonarovému systému. Ze způsobu jakým vlkodlaci jedli, jsem usuzovala, že Suin oběd musel být dobrý. Přemýšlela jsem jak by sešlost púsobila na někoho cizího. Hráli jsme svúj part dobře? Myslel by si cizinec že jsme šťastný kruh přátel vychutnávajících si dovolenou s náhodnou radostí? Myslím, že Edwardovi a Jakobovi se ulevilo stejně jako mně, když byl čas jít. Přišlo mi zbytečné vynakládat energii na lidskou fasádu, když bylo tolik dalších důležitých věcí, které bylo třeba udělat. Bylo pro mně těžké soustředit se. Zároveň to byla možná poslední možnost vidět Charlieho. Možná bylo dobře, že jsem byla příliš ochromená než abych to opravdu zaregistrovala. Neviděla jsem svoji matku od svatby, ale zjistila jsem že múžu být jen ráda z narústajícího odcizení které začalo před dvěma roky. Byla příliš křehká pro můj svět. Nechtěla jsem jí v žádné částí tohoto. Charlie byl silnější. Možná dokonce dost silný abychom se teď rozloučili, jenomže já ne. V autě bylo velmi tiše; déšť venku byl jen mlha vznášející se na hraně mezi kapalinou a ledem. Renesmee seděla na mém klíně, hrála si s medailónkem, otevírala ho a zavírala. Dívala jsem se na ní a představovala jsem si co bych řekla Jakobovi kdybych slova nemusela skrývat před Edwardem. Pokud je to vůbec bezpečné zase ji vzít k Charliemu. Řekni mu jednoho dne celý příběh. Řekni mu, jak moc jsem ho milovala, jak jsem se nemohla unést jeho opuštění i když múj lidský život skončil. Řekni mu, že byl nejlepší otec. Řekni mu, ať odevzdá moji lásku Renée, všechny mé naděje, že bude šťastná a bude jí dobře. . . . Chtěla jsem dát Jakobovi doklady dřív než bude příliš pozdě. Dám mu vzkaz taky pro Charlieho. A dopis pro Renesmee. Něco co si přečte, když už jí nebudu moct povědět jak moc ji miluji. Na vnějšku Cullenovic domu nebylo nic neobvyklého jak jsme zajeli na louku, ale bylo slyšet nějakou jemnou vřavu. Mnoho tichých hlasú šumělo a bručelo. Znělo to intenzivně, a znělo to jako hádka. Carlislúv a Amunúv hlas šel rozpoznat častěji než ostatní. Edward zaparkoval před domem, raději než jít kolem do garáže. Vyměnili jsme si jeden varovný pohled než jsme vystoupili. Jakobův postoj se změnil, jeho tvář se změnila ve vážnou a opatrnou. Vytušila jsem, že byl nyní v režimu Alpha. Samozřejmě, něco se stalo, a on získával informace, které by on a Sam mohli potřebovat. "Alistair je pryč," zamručel Edward, jak jsme po krocích postupovali. Uvnitř přední místnosti byla hlavní konfrontace fyzicky patrná. Okruh divákú lemujících stěny, každý upír, který se k nám přidal, s výjimkou Alistaira a tří zapojených v hádce. Esme, Kebi a Tia byli nejblíže ke třem upírúm v centru, uprostřed místnosti, Amun se posmíval v Carlislovi a Benjaminovi. Edward zaťal zuby a přešel rychle na Esmeinu stranu, táhnouc mě za ruku. Renesmee jsem si tiskla těsně k hrudi. "Amune, pokud chcete jít, nikdo vás nenutí zůstat," řekl Carlisle v klidu. "Ty jsi ukradl polovinu mého klanu, Carlisle!" Amun křičel, bodajíc prstem k Benjaminovi "To je důvod, proč jsi mě sem zavolal? Ukrást mi ho? " Carlisle povzdechl a Benjamin překuli oči. "Ano, Carlisle si vybral boj s Volturii, ohrozil celou svoji rodinu, jen aby mě tady nalákal na smrt," řekl Benjamin sarkasticky. "Buď rozumný Amune. Jsem odhodlán udělat správnou věc, já se nepřipájím k žádnému jinému klanu. Můžete si dělat, co chcete, samozřejmě, jak Carlisle poukázal. " "Toto neskončí dobře," zavrčel Amun. "Alistair byl tady jediný rozumný. Všichni bychom měli utéct. " "Přemýšlej koho jsi právě nazval příčetným," zareptala tiše Tia stranou. "Všichni budeme poraženi!" "K boji nedojde," řekl Carlisle pevným hlasem. "Říkáš ty!" "Pokud se tak stane, vždy můžeš vyměnit stranu Amune. Jsem si jistá, že Volturiovi ocení vaši pomoc. " Amun se mu posmíval. "Možná to je odpověď." Carlislova odpověď byla měkká a upřímná. "Já bych to proti tobě nevydržel, Amune. Byli jsme přátelé po dlouhou dobu, ale nikdy bych tě nežádal abys za mě zemřel. " Amunúv hlas byl taky více kontrolovaný. "Ale vy stáhnete mého Benjamina dolú sebou." Carlisle položil ruku na Amunovo rameno, Amun ji setřásl. "Zústanu Carlisle, ale může to být ve váš neprospěch. Připojím se k nim, jestli to bude cesta k přežití. Všichni jste blázni, jestli si myslíte že múžete vzdorovat Volturiovým. "Zachmuřil se, pak povzdechl, pohlédl na Renesmee a mě, a dodal podrážděným tónem," budu svědkem, že dítě vyrostlo. To je nic než pravdu. Každý to uvidí. " "To je vše, co jsme kdy žádali." Amun se zašklebil "ale ne vše co jste získali, jak se zdá." obrátil se na Benjamína. "Dal jsem ti život. Mrháš jím." Benjaminova tvář vypadala chladnější, než jsem kdy viděla; výraz zvláštně kontrastoval s jeho chlapeckými rysy. "Škoda že jsi v tom procesu nemohl nahradit moji vúli svou, pak bys možná byl se mnou spokojen." Amun přihmouřil oči. Náhle mávl na Kebi, a odkráčeli předními dveřmi. "Neodejde," řekl mi tiše Edward, "ale od nynějška si bude udržovat ještě větší odstup. Neblufoval, když hovořil o přestupu k Volturiúm. " "Proč Alistair odešel?" zašeptala jsem. "Nikdo si není jistý, nenechal vzkaz. Z jeho mručení bylo jasné, že si myslí, že boj je nevyhnutelný. Navzdory jeho chování, ve skutečnosti se příliš obával že Carlisle zústane s Volturii. Předpokládám, že se rozhodl že nebezpečí bylo příliš mnoho."Edward pokrčil rameny. Přestože náš rozhovor byl jednoznačně jenom mezi námi, samozřejmě ho mohl slyšet každý. Eleazar odpověděl na Edwardovu poznámku jako by byla určena pro všechny. "Podle toho jak znělo jeho mumlání, to bylo trochu víc než to. Nemluvili jsme o Volturiových pořád, ale Alistair se bál, že nezáleží na tom, jak rozhodně můžeme dokázat vaší neviny, Volturiovi nebudou poslouchat. Myslí si, že tady budou hledat záminku k dosažení svých cílů. " Upíři na sebe znepokojeně hleděli. Představa, že by Volturiovi zmanipulovali své nedotknutelné zákony pro vlastní zisk nebyla populární. Pouze Rumuni byli pokojní, jejich malé poloironické úsměvy. Zdáli se být potěšeni tím, co si ostatní myslí o jejich prastarých nepřátelích. Mnoho tichých diskuzí začalo naráz ale byli to Rumuni koho jsem poslouchala. Možná proto, že světlovlasý Vladimir průběžně střílel pohledem v mém směru. "doufáme že Alistair měl v tomhle pravdu," šeptal Stefan Vladimirovi. "Bez ohledu na výsledek, slovo se bude šířit. Je na čase aby náš svět viděl čím se Volturiovi stali. Oni nikdy nepadnou, když každý věří těm nesmyslúm o ochraně nášho zpúsobu života. " "Alespoň, když jsme vládli, byli jsme upřímní o tom co jsme," odpověděl Vladimír. Stefan přikývl. "Nikdy jsme si nenasadili bílé klobouky a nenazývali se svatými." "Já přemýšlím, nadešel čas, abychom bojovali," řekl Vladimír. "Umíš si představit že kdy najdeme lepší síly které budou stát s námi? Jinou stejně dobrou příležitost? " "Nic není nemožné. Možná jednoho dne-" "My jsme čekali patnáct set let, Stefane. A oni za ta léta jenom zmocněli. "Vladimir zmlkl a znovu se na mě podíval. Nedal najevo překvapení když viděl, že se na něj taky dívám. "Pokud v tomto konfliktu zvítězí Volturiovi, odejdou s větší mocí než s jakou přišli. S každým podmaněním posílí svoji sílu. Přemýšlejte o tom, co by jim mohla dát tato samotná novorozená "-vystrčil bradu mým směrem-" a to sotva objevuje své nadání. A ovladač země ". Vladimir kývl směrem k Benjaminovi, který ztuhl. Téměř všichni teď poslouchali Rumuny, stejně jako já. "S jejich čarodějnickými dvojčaty nemají potřebu iluzí nebo doteku požáru." Jeho oči se přesunuli k Zafrině, potom Kate. Stefan se podíval na Edwarda. "Stejně tak čtenář myšlenek není naprosto nezbytný. Ale vidím vaše místo. Vskutku, získají mnoho jestli vyhrajou. " "Víc než si můžeme dovolit nechat je získat, souhlasíte?" Stefan povzdechl. "Myslím, že musím souhlasit. A to znamená ... " "Že sej jim musíme postavit kým ještě existuje naděje." "Pokud je múžeme oslabit, dokonce je odhalit. . ". "Potom, jednoho dne, jiní práci dokončí." "A naše dlouhá krevní msta bude zaplacena. Konečně. " Jejich oči na okamžik znehybněli a pak zašeptali unisono. "Zdá se být jediná cesta." "Takže budeme bojovat," řekl Stefan. Byť jsem mohla vidět, že byly rozervaní, sebezáchova válčící s pomstou, úsměvy jež si vyměňovali byli plné očekávání. "Budeme bojovat," souhlasil Vladimir. Předpokládám, že to bylo dobře; stejně jako Alistair i já jsem si byla jistá že bitvě se nelze vyhnout. V tom případě, další dva upíři bojující na naší straně se hodí. Ale rozhodnutí Rumunů mě rozechvělo. "Budeme bojovat taky," řekl Tia, a její obvykle dústojný hlas byl více slavnostní než kdy jindy. "Jsme přesvědčeni, že Volturiovi překročí své pravomoci. Nechceme patřit k nim. "Její oči viseli na jejím partnerovi. Benjamin se zašklebil a hodil jeden šibalský pohled směrem k Rumunům. "Zdá se, že jsem horkou komoditou. Zdá se mi že musím vyhrát právo být volný. " "Nebude to poprvé co budu bojovat abych se držel mimo dosah královských pravidel," řekl Garrett škádlivým tónem. Šel k Benjaminovi a popleskal ho po zádech. "Tudy ke svobodě od útlaku." "Stojíme při Carlislovi," řekla Tanya. "A budeme bojovat s ním." Zdálo se že prohlášení Rumunú nutilo ostatní prohlásit co sami cítí. "My jsme se nerozhodli," řekl Peter. Podíval se dolů na svou nepatrnou společnice, Charlottiny rty byly nespokojeně zkroucené. Vypadalo to, že ona již rozhodnutí udělala. Přemýšlela jsem jaké. "Totéž platí pro mě," řekl Randall. "A mě," dodala Mary. "Smečka bude bojovat s Culleny," řekl náhle Jakob. "My nemáme strach z upírů," dodal s úšklebkem. "Děti," zamumlal Peter. "Kojenci," opravil ho Randall. Jakob se jízlivě zašklebil. "Jdu taky do toho," řekla Maggie, krčíc rameny pod Siobhaninou zadržující rukou. "Vím, že pravda je na Carlislově straně. Nemůžu to ignorovat. " Siobhan zírala na nejmladší členku klanu s obavou. "Carlisle," řekla, jako kdyby byli sami, neberouc v úvahu formální cítění shromážděných a nečekané vzplanutí prohlášení, "Nechci, aby došlo k boji." "Ani já, Siobhan. Ty víš, že je to poslední, co chci. "napúl se usmál. "Možná byste se měli zaměřit na dodržování míru." "Víš, že to nepomúže," řekla. Vzpomněla jsem si na Rosinu a Carlislovu diskusi o irské vůdkyni; Carlisle věřil, že Siobhan má jemný ale mocný dar, jak zpúsobit aby se věci děli po jejím-a Siobhan sama ještě nevěřila. "Ublížit to nemúže," řekl Carlisle. Siobhan překulila oči. "Mám vizualizovat výsledek který si přeji?" Zeptala se sarkasticky. Carlisle se nyní otevřeně křenil. "Pokud to nevadí." "Pak není pro múj klan nutné aby vydával prohlášení, ne?" odsekla. "Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná možnost boje." Položila ruku zpět na Maggieno rameno, a přitáhla dívku blíž k sobě. Siobhanin druh Liam stál tiše a bezvýrazně. Téměř všichni ostatní v místnosti vypadali být v rozpacích z Carlislovy a Siobhaniny výměny vtípkú, ale nevysvětlili si to. To byl konec dramatických projevú na noc. Skupina se pomalu rozptýlila, někteří šli na lov, někteří si krátili čas v Carlislových knihách nebo u televizorů nebo počítačů. Edward, Renesmee, a já jsme šli na lov. Jakob značkoval poblíž. "Hloupý pijavice," prohlásil mumlajíc si sám pro sebe, když jsme byli venku. "Myslí si jak jsou nadřazení." Zafrkal "Budou šokováni když kojenci zachrání jejich nadřazené životy, ne?" řekl Edward. Jake se pousmál a práskl mu pěstí do ramene. "Sakra jo, oni budou." Tohle nebyla naše poslední lovecká výprava. My všichni pújdem znovu lovit když se přiblíží čas návštěvy Volturiú. Vzhledem k tomu, že lhůta nebyla přesná, plánovali jsme zústat pár nocí na velké baseballové čistině kterou Alice viděla, jen pro jistotu. Všechno co jsme vědeli bylo, že ten den kdy sníh pokryje zemi přijde. Nechtěli jsme mít Volturiovy příliš blízko k městu, a Demetri je mohl zavést za námi, ať jsme byli kdekoli. Přemítala jsem koho bude stopovat, a hádala jsem, že to bude Edward, protože nemohl vystopovat mně. Přemýšlela jsem o Demetrim když jsme lovili, věnujíc trochu pozornosti mé kořisti nebo vznášejícím se sněhovým vločkám, které se nakonec objevili ale topili se ještě než dopadli na skalnaté podloží. Uvědomuje si Demetri že mě nemúže stopovat? Co to bude pro něj znamenat? Co pro Ara? Nebo se Edward mýlil? Byly tady ty malé výjimky, že bych mu nemohla odolat, ty cesty kolem mého štítu. Vše, co bylo mimo moji mysl bylo zranitelné-otevřené věcem které dělali Jasper, Alice a Benjamin. Možná taky Demetriho talent pracoval trošku jinak. A pak myšlenka která mě krátce napadla. Zpola vypitý los mi vypadl z ruky na kamenitou zem. Sněhové vločky se odpařovali pár centimetrů od těla s nepatrným teple syčícím zvukem. Bezvýrazně jsem zírala na své krvavé ruce. Edward viděl moji reakci a pospíchal ke mně opouštějíc svou vlastní nevypitou kořist. "Co se děje?" zeptal se tiše, jeho oči zametli les kolem nás, hledajíc co zpúsobilo mé chování. "Renesmee" zaskřehotala jsem. "Je jen tady přes ty stromy," ujistil mě. "Slyším její i Jakobovy myšlenky. Je v pohodě. " "To není to, co jsem myslela," řekla jsem. "Přemýšlela jsem o mém štítu-Vážně si myslíš, že to za něco stojí, že to nějak pomůže. Vím, že ostatní jsou v naději, že budu schopna ochránit Zafrinu a Benjamina, i když ho udržím jen pár sekund. Co když je to omyl? Co když vaše důvěra ve mně je ten důvodu proč prohrajem? " Můj hlas byl na pokraji hysterie, i když jsem měla dost kontroly, abych ji udržela na nízké úrovni. Nechtěla jsem rozrušit Renesmee. "Bello, co tohle zpúsobilo? Samozřejmě, je úžasné že se můžeš sama chránit, ale nejsi odpovědná za ničí záchranu. Nestresuj zbytečně sama sebe. " "Ale co když nemůžu chránit nic?" Šeptala jsem těžce oddechujíc. "To, co dělám, to je chybné, je to nevyzpytatelné! Není v tom žádný rým žádný dúvod. Možná to proti Alecovi vúbec nepomúže. " "Ššt," uklidňoval mě. "Nepanikař. A o Aleca se neboj. Co dělá není nic jiného než co dělá Jane nebo Zafrina. Je to jen iluze- nemůže se dostat dovnitř tvé hlavy o nic víc než já. " "Ale Renesmee múže!" Zasyčela jsem zběsile přes zuby. "Zdálo se mi to tak přirozené, nikdy jsem se nad tím nepozastavila. Je to vždy jen část toho kdo je. Ale ona dává myšlenky přímo do mé hlavy, stejně jako to dělá s ostatními. Múj štít má díry, Edwarde! " Zírala jsem na něj zoufale, čekajíc potvrzení, mého strašného objevu. Jeho rty byly stažené, jako kdyby se snažil rozhodnout jak něco vyjádřit. Jeho výraz byl naprosto klidný. "Přemýšlíš o tom už dlouho, že?" dožadovala jsem se, cítíc se jak idiot protože jsem měsíce přehlížela očividné. Přikývl a úsměv na omdlení mu roztáhl koutky úst. "Poprvé co se tě dotkla." Povzdechla jsem nad svou vlastní hloupostí, ale jeho klid mě nějak obměkčil. "A to tě netrápí? Nevidíš to jako problém? " "Mám dvě teorie, jedna s větší pravděpodobností než ostatní." "Nejdřív tu méně pravděpodobnou." "No, je to tvoje dcera," podotkl. "tvá genetická polovina. Použil jsem na tebe šprým o tom že tvá mysl nevysíla v rovnakých frekvencích, než zbytek z nás. Možná, že je na tom stejně. " Tohle na mě nezabralo. "Ale múžeš slyšet její mysl úplně v pohodě. Každý slyší její mysl. A co když Alec běží na jiné frekvenci? Co když-? " Dal prst na mé rty. "Taky jsem se domníval. Což je důvod, proč myslím, že příští teorie, je mnohem pravděpodobnější. " Zaskřípala jsem zuby a čekala "Pamatuješ si, co mi o ní řekl Carlisle, hned poté, co ti ukázala první vzpomínku?" Samozřejmě jsem si vzpomněla. "On řekl: 'Je to zajímavý výměna. jako dělá přesný opak toho, co dovedeš ty '." "Ano. Taky jsem se divila. Možná si vzala tvůj talent a převrátila ho taky. " Uvažovala jsem to "Ty držíš všechny venku," začal. "A nikdo neudrží ji?" dokončila jsem nerozhodně. "To je moje teorie," řekl. "A když se ti dostane do hlavy, pochybuju že je na téhle planetě štít, který by ji zadržel uvězněnou. To pomůže. Z toho, co jsme viděli, nikdo nemůže pochybovat o pravdivosti jejích myšlenky poté, co jí dovolil, aby mu je ukázala. A myslím si, že nikdo ji nemúže v tom zabránit,pokud se dostane dost blízko. Pokud jí Aro umožňí to vysvětlit. . . ". Otřásla jsem se při představě Renesmee tak blízko Arových lačných, mléčnych očí. "Dobře," řekl šouchajíc má ztuhlá ramena. "Alespoň není nic, co by mu mohlo zabránit vidět pravdu." "Ale je pravda dost aby ho zastavila?" zašeptala jsem. Na to Edward neměl odpověď. 35. Konečný termín "Jdeš ven?" zeptal se Edward nonšalantním tónem. V jeho výrazu byla jakási nucená vyrovnanost. Jenom si Renesmee přitiskl trochu těsněji na hruď. "Ano, pár věcí na poslední chvíli ...," reagovala jsem právě tak. Pousmál se mým oblíbeným úsměvem. "Pospíchej zpátky ke mně." "Vždycky". Vzala jsem si zase své Volvo; zajímalo by mne jestli si přečet počítadlo kilometrů od mé poslední vyjížďky. Kolik si toho poskládal? To že mám tajemství určitě. Domyslí si dúvod proč jsem se mu nesvěřila? Došlo mu že Aro by brzy věděl všechno co ví on? Myslela jsem že Edward by mohl dojít k tomuto závěru, což by vysvětlovalo, proč ode mne nepožadoval žádné vysvětlení. Myslím že se snažil moc nad tím nespekulovat, snažíc se nemyslet na mé chování. Spojil si dohromady mé představení to ráno po Alicině odjezdu, když jsem spálila knížku v ohni? Já nevěděla jestli tento skok udělal. Byl to bezútěšné odpoledne, temné jako před setměním. Spěchala jsem šerem, oči na těžkých mracích. Bude dneska padat sníh? Dost aby pokryl zemi a vytvořil scénu z Aliciny vize? Edward odhadoval, že máme asi tak dva dny. Pak se přemístíme na čistinu, abychom dovedli Volturiovy na námi zvolené místo. Jak jsem mířila přes tmavnoucí les, zvažovala jsem můj poslední výlet do Seattlu. Myslím že jsem znala dúvod proč mě Alice poslala na chátrající místo kde J. Jenks vybavoval své pochybné klienty. Kdybych šla do jedné z jeho ostatních, více legitimních kanceláří, věděla bych vúbec na co se mám zeptat? Pokud bych se s ním potkala jako s Jasonem Jenksem nebo Jasonem Scottem, legitimním právníkem, byla bych někdy odhalila J. Jenkse, dodavatele nelegálních dokumentů? Musela jsem jít cestou, která mi dala jasně najevo , že jsem k ničemu. To byla moje stopa. Bylo temno, když jsem zatáhla na parkoviště u restaurace o pár minut dřív, ignorujíc dychtivé poslíčky u vchodu. Vrazila jsem si své čočky a pak šla čekat na J dovnitř restaurace. Přestože jsem spěchala, abych ukončila tuhle deprimující nezbytnost a byla zpátky u mé rodiny, J se zdál být opatrný aby zústal neposkvrněný u své základní asociace, měla jsem pocit že by se předání na tmavém parkovišti mohlo dotknout jeho cítění. Při vstupu jsem udala jméno Jenks, a servilní sloužící mě vedl nahoru do malého soukromého pokoje s ohněm praskajícím v kamenném ohništi. Vzal také plášť slonovinové barvy dlouhý po lýtka, který jsem měla na sobě abych zakryla fakt, že jsem měla na sobě něco co podle Alicina mínění bylo vhodným oblečením, těžce jsem vydechla v mých ústřicových saténových koktejlových šatech. Nemohla jsem si pomoci a byla jsem trochu polichocena, pořád jsem ještě nebyla zvyklá být nádherná pro každého nejenom pro Edwarda. Sluha vykoktal napoly zformulované komplimenty, když vratce couval z místnosti. Stála jsem u ohně a čekala, držíc prsty natažené k plameni, aby se trochu zahřáli před nevyhnutelným potřesením ruky. Ne že by si J. samozřejmě nebyl vědom toho, že s Cullenovými něco bylo, ale pořád to byl dobrý zvyk k cvičení. Na púl sekundy mi přeletělo hlavou jaké by to bylo strčit ruce do ohně. Jaký by to byl pocit, kdybych hořela... J-úv vstup narušil mé morbidní úvahy. Sluha vzal taky jeho kabát, a bylo zřejmé, že jsem nebyla jediná, kdo se oblékl na tuhle schůzku. "Omlouvám se že jdu pozdě," řekl J., jakmile jsme byli sami. "Ne, jdete právě včas." Natáhl ruku, a jak jsem jí potřásla, pořád se mi zdálo že je výrazně teplejší než moje. Nezdálo se že by mu to vadilo. "Vypadáte ohromně, pokud mohu být tak smělý, paní Cullenová." "Děkuji vám, J., prosím, říkejte mi Bella." "Musím říct, že pracovat s vámi je jiný zážitek jako s panem Jasperem. Mnohem méně ... znepokojující." váhavě se pousmál. "Opravdu? Já jsem vždycky shledala Jasperovu přítomnost velmi uklidňující. " Jeho obočí se spojilo. "Je to tak?" slušně zamumlal, zatímco stále zjevně nesouhlasil. Jak zbytečné. Co Jasper tomuto muži udělal? "Znáte Jaspera dlouho?" Povzdechl, vypadajíc v rozpacích. "Pracoval jsem s panem Jasperem více než dvacet let, a múj starý partner ho znal ještě patnáct let před tím. ... Vúbec se nezměnil." J se jemně přikrčil. "Jo, to je Jasperúv druh humoru." J potřásl hlavou, jako kdyby mohl setřást znepokojující myšlenky. "Nechcete se posadit, Bello?" "Vlastně mám trochu naspěch. Mám dlouhou cestu domů." Jak jsem mluvila, vzala jsem si tlustou bílou obálku s jeho bonusem z mé tašky a odevzdala mu ji "Aha," řekl, v jeho hlase byl malý zlomek zklamání. Zastrčil obálku vnitřní kapsy kabátu bez toho že by se obtěžoval zkontrolovat částku. "Doufal jsem, že bychom si mohli na chvíli promluvit." "O čem?" zetala jsem se zvědavě. "Dobře, dovolte mi, abych vám odevzdal vaše papíry. Chci se ujistit, že jste spokojena. " Obrátil se, položil svou aktovku na stůl, a cvakl zámkama. Vyndal hnědou právníckou obálku. Přestože jsem neměla tušení, co mám hledat, otevřela jsem ji a věnovala obsahu letmý pohled. J převrátil Jakobovu fotografii a změnil barvy tak, že nebylo hned zřejmé, že se jedná o stejný obrázek na cestovním pase a řidičském průkazu. Oba se mi zdály naprosto v pořádku, ale to mělo jen malý význam. Podívala jsem se na zlomek vteřiny na fotografii Vanessy Vlkové na pasu, a pak se rychle podívala jinam, s hrčí rostoucí v hrdle. "Děkuji," řekla jsem mu. Jeho oči se mírně zúžili, a cítila jsem, že byl zklamán, že má prohlídka nebyla důkladnější. "Mohu vás ujistit, že každý kus je perfektní. Vše projde i tou nejpřísnější kontrolou odborníků. " "Jsem si jistá, že ano. Opravdu oceňuji, co jste pro mě udělal, J. " "Bylo mi potěšením, Bello. Kdyby Cullenovic rodina v budoucnu cokoli potřebovala, klidně dejte vědět." Neznělo to ani tak jako výzva, jako spíš pozvánka pro mě, abych převzala Jasperovo místo jako styčná osoba. "Bylo něco, co jste chtěli probrat?" "Eh, ano. Je to trochu choulostivé. . . . "Ukázal na kamenné ohniště s tázavým výrazem. Sedla jsem si na okraj kamene, a on si sedl vedle mě. Pot mu znova vyrazil na čele, vyndal z kapsy jeden modrý hedvábný šátek a začal si ho utírat. "Vy jste sestra ženy pana Jaspera? Nebo manželkou jeho bratra? "Zeptal se. "Vdaná za jeho bratra,"objasnila jsem, přemýšlejíc kam směřuje. "Pak budete nevěsta pana Edwarda, ne?" "Ano." Omluvně se usmál. "Jak vidíte, viděl jsem všechna jména, mnohokrát. Moje opožděné gratulace. Je hezké, že pan Edward nalezl takovou krásnou partnerku po takové době. " "Velice vám děkuji." Odmlčel se, otírajíc pot. "Dovedete si představit, že jsem si během těch let vyvinul velmi zdravou úroveň úcty k panu Jasperovi a celé rodině." Opatrně jsem přikývla. Zhluboka se nadechl a vydechl bez toho že by promluvil "J., prosím, řekněte, co potřebujete." Znova se nadechl a pak rychle, nesrozumitelně promluvil, splétajíc slova dohromady. "Pokud by jste mě mohla ujistit, že neplánujete únos malé holčičky od jejího otce, spal bych dnes v noci mnohem lépe. lépe." "Aha," řekla jsem ohromeně. Trvalo mi chvíli pochopit chybný závěr ke kterému došel. "Ale ne. Vůbec nic takového." slabě jsem se usmála snažíc se ho uklidnit. "Prostě si jen připravuju bezpečné místo pro ni v případě, že by se něco stalo mému manželovi a mně." Jeho oči se zúžily. "Vy očekáváte že se něco stane?" Zrúžověl a pak se omluvil. "Ne, že by to byla moje věc." Dívala jsem se na červenou rozlévající se mu pod tenkou kúží a byla ráda-jako jsem byla často-že jsem nebyla průměrný novorozenec. J. vypadal jako dost milý člověk, odhlédnouc od kriminálního chování, a byla by škoda zabít jej. "Člověk nikdy neví." Povzdechla jsem. Zamračil se. "Múžu vám tedy popřát hodně štěstí. A prosím, nebuďte mnou pobouřena, moje drahá, ale ... kdyby měl přijít pan Jasper ke mně a ptát se, jaká jména jsem dal na tyto dokumenty. . ". "Pochopitelně, měli byste mu to okamžitě říct. Nic by se mi nelíbilo víc, než kdyby byl pan Jasper plně informován o naší transakci. " Zdálo se že moje prúhledná upřímnost trochu zmírnila jeho napětí "Velmi dobře," řekl. "Nepodaří se mi přesvědčit vás aby jste zústala na večeři?" "Je mi líto, J. Momentálně mám málo času." "Tedy opět, hodně zdraví a štěstí. Cokolo bude rodina Cullenových potřebovat, neváhejte se obrátit na mě, Bello. " "Děkuji vám, J." Odešla jsem se svým kontrabandem, otočíc se zpět na J. jsem viděla že na mě zíral, v jeho výrazu směs úzkosti a lítosti. Zpáteční cesta mi trvala kratší dobu. Noc byla černá, a tak jsem vypla světlomety a uzemnila ji. Když jsem se dostala zpátky do domu, většina vozů, včetně Alicina Porsche a mého Ferrari chyběla. Tradiční upíři zašli tak daleko, jak jen bylo možné ukojit svou žízeň. Zkoušela jsem nemyslet na jejich noční lov, slepá k obrazu jejich obětí v mé mysli. Pouze Kate a Garrett byly v přední místnosti hravě se hádajíc o výživové hodnotě zvířecí krve. Usoudila jsem, že Garrett se pokusil o lovecký výlet vegetariánského stylu a zjistil že je to obtížné. Edward musel vzít Renesmee domů spát. Jakob, bezpochyby, byl v lese poblíž chaty. Zbytek mé rodiny taky musel být na lovu. Možná byli s ostatními Denalijskými. Čím mi v podstatě nechali dům pro sebe, čehož jsem rychle využila. Cítila jsem, že jsem byla první po dlouhé době, kdo vstoupil do Alicina a Jasperova pokoje, možná první od té noci co odešli. Předrala jsem se v tichosti přes jejich obrovský šatník, kým jsem nenašla ten správný druh tašky. Musela být Alicina, byl to malý černý kožený ruksak, druh, který se obvykle používá jako kabelka, dost malý aby ho mohla nést Renesmee bez dozoru. Pak jsem udělala nájezd na jejich drobnou hotovost, přičemž jsem si vzala asi dvojnásobek ročního příjmu pro průměrnou americkou domácnost. Vytušila jsem že moje krádež bude méně znatelná zde než kdekoliv jinde v domě, neboť tento pokoj každého rozesmutnil. Obálka s falešnými pasy a občankami šla do vaku na vrch peněz. Pak jsem seděla na okraji Aliciny a Jasperovy postele a dívala se na žalostně nepatrný balíček, který byl vše, co jsem mohla dát svoji dceři a mému nejlepšímu příteli, abych pomohla zachránit jejich životy. Sesunula jsem se k sloupku postele s pocitem bezmocnosti. Ale co jiného jsem mohla dělat? Seděla jsem tam na několik minut se skloněnou hlavu, když jsem dostala dorý nápad. Kdyby ... Kdybych předpokládala, že Jakob a Renesmee utečou, pak by to vycházelo z předpokladu, že Demetri by byl mrtvý. To by dalo všem pozústalým čas nadechnout se včetně Alice a Jaspera. Tak proč by nemohla Alice a Jasper pomoci Jakobovi a Renesmee? Pokud by se spojili, Renesmee by měla nejlepší představitelnou ochranu. Neexistoval žádný důvod proč by to nemohlo být takhle, kromě skutečnosti, že Jake a Renesmee byli v Alicině mrtvém úhlu. Jak by je mohla začít hledat? Chvíli jsem uvažovala, pak jsem opustila pokoj a přešla přes halu do Carlislova a Esmeina apartmá. Jako obvykle, Esmein stolek byl zaplněn s plány a náčrtz, všechno úhledně naskládané ve vysokých hromadách. Stúl měl nad pracovní plochou spoustu poliček, v jedné byla krabička s psacími potřebami. Vzala jsem si nový list papíru a tužku. Potom jsem zírala celých pět minut na prázdnou slonovinovou stránku, soustředíc se na své rozhodnutí. Alice nemusí být schopna vidět Jakoba nebo Renesmee, ale mohla vidět mě. Představovala jsem si ji jak vidí tuto chvíli zoufale doufajíc, že nebude příliš zaneprázdněna, aby ji věnovala pozornost. Pomalu, záměrně jsem napsala slova RIO DE JANEIRO velikými písmeny cez celou stránku. Rio se mi zdálo jako nejlepší místo kam je poslat: Bylo to daleko odtud, Alice a Jasper již podle posledních zpráv byli v Jižní Americe, a naše staré problémy nezmizeli jenom proto že jsme teď měli problémy horší. Pořád tady ještě bylo tajemství Renesmeeiny budoucnosti, strachu z jejího rychlého rústu. Stejně bychom zamířili na jih. Teď to bude Jakobova a doufám i Alicina práce pátrat po legendách. Znovu jsem sklonila hlavu v náhlém nutkání vzlykat tisknouc zuby. Bylo lepší, že Renesmee pújde dál beze mě. Ale už teď mi chyběla tolik, že jsem to téměř nemohla vydržet. Zhluboka jsem se nadechla a položila lístek na dno lodního pytle, kde jej Jakob brzy najde. Vsadila bych se, že-protože je nepravděpodobné, že by jeho střední nabízela Portugalštinu-Jake měl alespoň španělštinu jako volitelný jazyk. Nezbývalo nic, než čekání. Dva dny, zústali Carlisle s Edwardem na mýtině na které viděla Alice přicházet Volturiovy. Bylo to stejné bojové pole, kde zaútočili Victoriini novorozenci loni v létě. Byla jsem zvědavá se, bude-li mít Carlisle pocit déjá vu. Pro mne to všechno bude nové. Tentokrát Edward a já zústaneme se svou rodinou. Můžeme se jen domnívat, že Volturiovi budou stopovat buď Edwarda nebo Carlisla. Přemítala jsem zda-li budou překvapeni že jejich kořist neutíká. Donutí je to mít se na pozoru? Nedovedla jsem si představit že by kdy měli potřebu být opatrní. Přestože jsem byla-doufejme-neviditelná pro Demetriho, zůstala jsem s Edwardem. Jistě. Zbývalo nám jen pár hodin spolu. Neměli jsme s Edwardem žádnou velkolepou scénu loučení, ani jsme ji neplánovali. Vyslovit to by znamenalo konec. Bylo by to stejné, jako ta slova napsat. Konec na poslední stránce rukopisu. Tak jsme o našem loučení nemluvili a zústávali pořád poblíž jeden druhému pořád se dotýkajíc navzájem. Ať už nás konec najde kdekoli, nenajde nás odděleně. Postavili jsem stan pro Renesmee několik yardů zpátky pod ochranou lesa, pak tam bylo více déjávu, jak jsme zjistili že táboříme tam kde předtím s Jakobem. Bylo téměř nemožné uvěřit, kolik věcí se změnilo od loňského června. Před sedmi měsíci se zdál být náš trojúhelníkový vztah nemožný, tři různé druhy žalu, kterým nešlo zabránit. Teď bylo všechno v perfektní rovnováze. Zdálo se šeredně ironické, že kousky skládačky začínají do sebe zapadat právě ve chvíli kdy má být všechno zničeno. Začalo sněžit už noc před Silvestrem. Tentokrát se malé sněhové vločky na sklanaté púdě mýtiny nerozpouštěli. Zatímco Renesmee a Jakob spali-Jakob chrápajíc tak hlasitě, že jesem se divila že se nevzbudila-sníh vytvořil na zemi tenkou pokrývku, která postubně hrubla. Když vyšlo slunce, scéna z Aliciny vize byla kompletní. Drželi jseňme se s Edwardem za ruce a zírali jsme přes třpytivou bílou plochu, ani jeden z nás nepromluvil. Počas skorých ranních hodin se shromáždili ostatní jejich oči odráželi tichý dúkaz přípravy-některé světle zlaté, jiné sytě karmínové. Brzy poté, co jsme se sešli všichni jsme mohli slyšet vlky pohybující se v lese. Jakob se objevily u stanu, opouštejíc Renesmee ještě spící, aby se k nim připojil. Edward a Carlisle rozestavili ostatní do volné formace, naše svědky po stranách, jako galerii. Dívala jsem se z povzdálí, čekanjíc u stanz kým se Renesmee probudí. Když se vzbudila, pomohla jsem ji obléct se do šatú, které jsem starostlivě vybrala dva dny předtím. Šaty, které vypadali nazdobeně a žensky, ale ve skutečnosti byli odolné vúči opotřebení-dokonce i kdyby je na sobě měl někdo kdo pojede na vlkodlačím hřbetě přes pár státú. Přes bundu jsem sí dala černý kožený batoh s doklady, peníze, záchytné body, a múj s láskou psaný odkaz s pro ni, Jakoba, Charlieho a Renée. Byla dost silná, aby to pro ni nebylo zátěží. Její oči byly obrovské, jak si přečetla utrpení v mé tváři. Ale pochopila dost, aby se neptala co jsem dělala. "Miluju tě," řekla jsem jí. "Víc než cokoliv." "Já tebe taky, Mami," řekla. Dotkla se medajlonku na svém krku, ve kterém nyní byla fotografie jí, Edwaeda a mne. "Vždycky budeme spolu." "V našich srdcích budeme vždy spolu," Opravila jsem se šeptem tichým jako dech. "Ale když dnes přijde čas, budeš mě muset opustit." Její oči se rozšířily, a dotkla se rukou mé tváře. Tichý „ne“ bylo hlasitější než když ho vykřikla. Bojoval jsem s polykáním, v oteklém hrdle. "Uděláš to pro mě? Prosím? " Přitlačila prsty silněji na mou tvář. Proč? "Nemůžu říct," šeptala jsem. "Ale brzy porozumíš. Slibuji. " V mé hlavě, jsem viděla Jakobovu tvář. Přikývla jsem, pak dala prsty pryč. "Nemysli na to," vdechla jsem jí do ucha. "Neříkej to Jakobovi, až kým vám neřeknu aby jste běželi, jo?" Tohle pochopila. Taky přikývla. Vybrala jsem si z kapsy poslední detail. Při balení Renesmeeiných věcí, mi do oka zablýskla nečekaná jiskra barvy. A nadějný paprsek slunce přes světlík osvětlil šperky v drahé starožitné krabičce nacpané dovysoka, která stála nedotčená nahoru na poličce v koutě. Chvíli jsem to zvažovala a pak jsem pokrčila rameny. Po tom co jsem si poskládala úlomky Aliciných videní jsem nemohla doufat, že nadcházející střetnutí bude vyřešeno v míru. Ale proč nezkusit pro začátek, tak přátelsky jak jen to pújde? Ptala jsem se sám sebe. Komu to mohlo ublížit? Takže myslím, že jsem asi musela nějaká naděje zústat, po tom všem-slepá, nesmyslná naděje-protože jsem vylezla na polici a vzala si Arúv svatební dar. Teď jsem měla připevněný hrubý zlatý řetěz kolem krku a cítila jsem jak se váha obrovského diamantu uvelebila v prohlubni mého krku. "Hezké," zašeptala Renesmee. Pak omotala ruce kolem mého krku jako svěrák. Přitiskla jsem si jí k hrudi. Takhle propletená jsem ji vynesla ze stnau na mýtinu. Jak jsem se blížila Edward pozvedl jedno obočí, ale jinak múj příchod nekomentoval. Jeno položil ruce kolem nás, na jeden dlouhý okamih a pak nás s hlubokým povzdechem nechal jít. Nikde v jeho očíchjsem neviděla nashledanou. Možná že měl větší naději, že po tomhle ještě něco bude, než si připouštěl. Zaujali jsme svá místa, Renesmee čile sedící na mých zádech, abych měla ruce volné. Stála jsem pár stop za přední linii tvořené Carlislem, Edwardem, Emmettem, Rosalie, Tanyou, Kate a Eleazarem. Hned vedle mě byli Benjamin a Zafrina, mým úkolem bylo chránit je tak dlouho, jak to jen pújde. Byli to naše nejlepší útočné zbraně. Kdyby Volturiovi byly těmi, kteří oslepnou, byť i jen na pár okamžikú, mohlo by to změnit vše. Zafrina byla ztuhlá a neúprosná se Sennou jako svým téměř zrcadlovým obrazem na druhé straně. Benjamin seděl na zemí, dlaně vtlačené do hlíny a tiše si mumlal o zlomových liniích. Minulou noc navršil hromady kamenú aby to vypadalo přirozeně, a nyní byli sněhem pokryté hromady po celé zadní části louky. Nestačili k zranění upíra, ale doufejme, že stačí, aby je rozptýlili. Svědci se seskupili po naší levicí a pravicí, někteří blíž než ostatní-ti, kteří vydali prohlášení byli nejblíže. Všimla jsem si že Siobhan si tře skráně, oči zavřené v soustředění, poslechla Carlisla? Snažila se vizualizovat diplomatické řešení? V lesích za námi, stáli připravení neviditelní vlcibylo slyšet slyšet pouze jejich těžké dýchání, a tlukot jejich srdce. Přivalili se mraky rozptylující světlo tak, jako by bylo ráno nebo odpoledne. Edwardy oči spozorněli jak prohlédl zorné pole, a já jsem si byla jistá, že tuto scénu vidí podruhé-poprvé v Alicině vizi. Méla by to být přesně ta samá až přijedou Volturiovi. Zbývali nám nyní jen minuty nebo sekundy. Celá naše rodina a spojenci teď zpevněli. Z lesa vyšel obrovský červenohnědý Alpha, aby se postavil ke mně; muselo to pro něj být hodně těžké, být tak daleko od Renesmee, když byla v bezprostředním nebezpečí. Renesmee se natáhla aby mohla proplést prsty v ohromném kožichu na rameni, a její tělo se trošičku uvolnilo. Byla klidnější když byl Jakob poblíž. Taky jsem se cítila trošku lépe. Kým bude Jakob s Renesmee, vše bude v pořádku. Bez toho aby riskoval pohled dozadu Edward došel zpátky ke mně. Natáhla jsem ruku, abych ho mohla chytit. Ztiskl mi prsty. Další minutu odtikala, a já zjistila že se namáhám abych zachytilia nějaké zvuky příchodu. A pak Edward ztuhl a tiše zasyčel mezi sevřenýma zubama. Jeho oči se zaměřili přímo na les severně od místa, kde jsme stáli. My zírali tam kam on, a čekali jsme, až uběhnou poslední sekundy.