Jdi na obsah Jdi na menu
 


BREAKING DOWN26,27,28,29,30

28. 12. 2008
26. ZÁŘIVÁ "Nevím kolik o tom toho můžeme říct Renée." Řekl Charlie,váhajíc s jednou nohou ke dveřím. Natáhnul se a pak jeho břicho zakručelo. Přikývla jsem. "Já vím. Nechci jí vystrašit. Lepší je jí chránit. Tyhle věci nejsou pro zbabělé." Jeho rty se smutně zkřivily. " Já se tě taky snažím ochránit, i když nevím jak. Ale já myslím, že jsi se nikdy nehodila do zbabělé kategorie, že jo?" Usmála jsem se zpět, táhnouc spalující dech skrz zuby. Charlie si nepřítomně poklepal břicho. "Na něco budu myslet. Máme čas to prodiskutovat, správně?" "Správně," slíbila jsem mu. Charlie se opozdil na večeři - Sue Clearwaterová vařila pro něj a pro Billyho. V nějakých ohledech to byl dlouhý den a v jiných tak krátký.To bylo to, o co teď šlo tenhle nešikovný večer, ale nejméně by jedl skutečné jídlo; byla jsem ráda, že se ho někdo snažil zadržet před hladovějící odměnou jeho nedostatečné kuchařské způsobilosti. Celý den napětí dělalo, že minuty plynuly pomaleji; Charlie nikdy neuvolnil strnulost v jeho ramenech. Ale nespěchal odejít.Koukal na celé dva zápasy - vděčně pohlcený v jeho myšlenkách, že ani nevnímal Emmetovy podnětné vtipy, které víc poukazovaly a víc souvisely s fotbalovým utkáním - a komentáře po hře, a pak zprávy, nehybně až dokud mu Seth nepřipomněl čas. "Chceš se ještě stavit za Billym a mojí mámou,Charlie? Pojď. Bella a Nessie tady budou i zítra. Pojďme si najít něco k jídlu, eh?" Bylo čistě vidět, že Charlie nevěří Sethovu odhadu, ale následoval ho ven. Jak se zastavil, pochybnost byla zase tady. Mraky byly řídké, bude pršet. Dokonce mohlo i slunce zapadat. "Jake říkal, že mě do toho nebudete zasahovat." Mumlal teď ke mně. "Nechci to udělat pokud bude jiná možnost, jak to obejít. To je to proč jsme ještě tady." "Řekl, že tu budeš ještě chvilku pokud budu dost silný a budu držet jazyk za zuby." "Ano…ale nemůžu ti slíbit, že nikdy neodejdu. Je to moc komplikované." "Týkající se utajovaných věcí." Připomněl mi. "Správně." "Navštívíš mě, pokud odejdeš?" "Slibuju, tati. Teď, kdyzž toho tolik víš, to myslím potřebuješ zpracovat,srovnat si to v hlavě. Uchovám to v tajnosti, jak dlouho budeš chtít." Půl vteřiny si něco mumlal pod vousy, pak se pomalu naklonil dopředu směrem ke mně s rukama opatrně rozevřenýma. Posunula jsem Renesmee - teď spící - na moji levou ruku, stiskla zuby, zadržela dech a ovinula mojí pravou ruku okolo jeho teplého měkkého boku. "Buď opravdu blízko." Mumlal."Opravdu blízko." "Miluju tě tati." Šeptala jsem skrz zuby. Zatřásl se a odtáhl se. Dala jsem ruku dolů. "Taky tě miluju, dítě. Cokoliv by se změnilo, ale tohle ne."dotknul se jedním prstem Renesmeeiny růžové tváře. "Opravdu ti je hodně podobná." Zachovala jsem tvář bez výrazu, ačkoli jsem cítila něco jiného. "Myslím že je víc jako Edward," váhala jsem a přidala, "Má tvoje kudrliny." Charlie začal a pak si odfrkl. "Heh. Myslim že jo. Heh. Děda." Pochybně zatřásl hlavou. "Můžu jí někdy pochovat." V šoku jsem zamrkala ale pak jsem se uklidnila. Po půl minutovém rozvažování a usouzení Renesmeeina zevnějšku - vypadala totálně mimo - jsem se rozhodla, že bych mohla dotlačit meze hranice mého štěstí, od doby kdy šli věci dobře podle plánu.. "Tady," řekla jsem a nabídla mu jí. Automaticky nešikovně udělal ze svých rukou kolébku a já mu podala Renesmee. Jeho kůže nebyla dost teplá jako její, ale pošimralo mě to v hrdle, když jsem ucítila horoucí prodění pod tou tenkou vrstvou. Kde se moje bílá pleť o něj otřela, tam zanechala husí kůži. Nebyla jsem si jistá, jestli to byla reakce na mojí novou teplotu nebo jen duševní reakce. Charlie tiše zavrčel jak ucítil její hmotnost. " Je no…robustní." Zamračila jsem se. Pro mě byla lehká jako pírko. Možná moje měřící schopnost byla ta tam. " Robustnost je dobrá," řekl Charlie, vidíc můj výraz. Pak si pro sebe zamumlal. " Potřebuje být silná, když je obklopená tímhle šílenstvím." Jemně uskočil rukama, kolébajících málo ze strany na stranu. "Je to nejhezčí dítě, které jsem kdy viděl, včetně tebe, dítě. Promiň ale je to pravda." "Já vím, že je." "Krásné dítě." Řekl znova ale tentokrát to bylo blíž broukání či cukrování. Mohla jsem to vidět v jeho obličeji - mohla jsem vidět jak to tam sílí. Charlie byl právě bezmocný proti jejímu okouzlení jako většina z nás. Dvě vteřiny v rukách, a už si ho přivlastnila. "Můžu zase zítra přijít?" "Jasně tati. Samozřejmě. Budeme tady." "Měla bys být." Řekl vážně, ale jeho obličej byl mírný, ještě hledící na Renesmee. "Uvidíme se zítra, Nessie." "Ty taky ne." "Huh?" "Jmenuje se Renesmee. Jako Renée a Esme dohromady. Bez obměn." Bojovala jsem abych se uklidnila bez jediného nadechnutí. "Chceš slyšet její prostřední jméno?" "Jasně." "Carlie. S písmenem C. Jako Carlisle a Charlie dohromady." Charlieho oční vrásky osvětlily jeho tvář, když se široce usmál, odložujíc ostrahu. "Díky Bells." "Já děkuju tobě. Všechno se tak rychle změnilo. Moje hlava nepřestává myslet. Když tě nenechám teď, tak nevím jak ovládnu - realitu." Měla bych spíš říct, že nevím jak ovládnu to co jsem. Bylo by to mnohem víc než potřeboval vědět. Charlie břicho zakručelo. "Běž jíst tati. Budu tady." Vzpomněla jsem si na to jak jsem se cítila, když jsem se poprvé nepohodlně ponořila do fantazie - pocit, že všechno může zmizet se světlem vycházejícího slunce. Charlie přikývl a pak mi neochotně vrátil Renesmee. Naposled se podíval na mě do domu; jeho oči byly na chvíli trochu divočejší, jak zíral okolo velkého jasného pokoje.Všichni ještě tiší, kromě Jacoba, který jak jsem mohla slyšet nájezdní chladič v kuchyni; Alice lenošila na koberečku u schodiště s Jasperovou hlavou na klíně; Carlisle měl hlavu skloněnou nad knížkou v jeho klíně; Esme si broukala, hrající na poznámkový blok, zatímco Rasalie a Emmet položili ven pod schody základ památného domu; Edward se hnal k pianu a hrál k sobě velmi něžně. Nebyl tu žádný důkaz, že by měl den skončit, že by tu měl být nějaký čas na jídlo nebo změnu aktivit na přípravu na večer. Něco nehmatatelného se na atmosféře změnilo. Cullenovi se už těžce nesnažili jako obvykle - lidská šaráda sklouzla tak jemně, dostatečně na to aby Charlie pocítil rozdíl. Otřásl se, zatřásl hlavou a povzdechl si. "Uvidíme se zítra, Bello." Zamračil se a pak přidal,"Míním, že to není jako ty, nevypadáš.. dobře. Zvyknu si na to." "Díky tati." Charlie přikývl a šel promyšleně k autu. Koukala jsem na něj dokud neodjel; nebylo to, až dokud jsem slyšela jeho pneumatiky trefit na dálnici, uvědomila jsem si že jsem to udělala. Opravdu jsem celý den nenapadla Charlieho. Úplně sama. Musím mít supersílu! Vypadalo to až moc dobře na to aby to byla pravda. Opravdu můžu mít obě moje nové rodiny a taky trochu z mé staré? Myslím, že včerejšek byl perfektní. "Wow," zašeptala jsem. Zamrkala jsem a ucítila třetí sadu rozpadlých čoček. Zvuk piana se přerušil, a Edwardova ruka mě objala a jeho brada se opřela o moje rameno. "Vzala jsi my moje slova přímo z pusy." "Edwarde, já to dokázala!" "Jo, dokázala. Byla jsi neuvěřitelná. Všechny ty starosti okolo tvého znovuzrození a pak jsi to všechno přeskočila." Zasmál se tiše. "Kdybych si nevšiml znovuzrození, tak si ještě nejsem jistý jestli je opravdu upír."zavolal Emmet zpod schodů. " Je moc krotká." Všechny trapné komentáře, které řekl před Charliem mi najednou znovu zněly v uších, byl to nepochybně dobrý nápad, že jsem držela Renesmee. Zcela neschopná pomoct mé reakci, jsem polohlasem zavrčela. "Oooo, děsivé," chechtal se Emmet. Zasyčela jsem , a Renesmee se pohnula v mé náruči. Několikrát zamrkala, pak se podívala okolo se zmateným výrazem. Zavětřila, pak dosáhla na můj obličej. "Charlie přijde zítra." Ujistila jsem jí. "Výborně," řekl Emmet. Tentokrát se s ním smála i Rosalie. "Ne skvělé," řekl Edward opovržlivě, natahujíc ruce aby si ode mě vzal Renesmee. Zamrkal na znamení když jsem zaváhala, a tak, trochu zmateně, jsem mu jí dala. "Co tím myslíš?"požadoval Emmet. "Je trochu hloupé, nemyslíš, znepřátelit si silnějšího upíra v domě?" Emmet hodil zpátečku a odfrkl si . "Prosím!" "Bello," zamumlal ne mě Edward zatímco Emmet zblízka poslouchal, "pamatuješ si před několika měsíci,jsem se tě zeptal, co by mě jednou potěšilo, až budeš nesmrtelná?" Zvonek matně zazvonil. Probírala jsem se rozmazanýma lidskýma vzpomínkami. Za chvilku jsem jsem si vzpomněla a zalapala po dechu, "Oh!" Alice dlouho trylkovala, zvonícím smíchem. Jacob strčil hlavu přes roh,s pusou nacpanou jídlem. "Co?" zabručel Emmet. "Opravdu?" zeptala jsem se ho. "Věř mi," řekl. Zhluboka jsem se nadechla."Emmete, jak se cítíš na malou sázku?" Najednou byl na nohách. "Strašlivé. Předlož to!" Na sekundu jsem se kousla do rtu. Byl tak obrovský. "Pokud se moc nebojíš…?" navrhl Emmet. Srovnala jsem ramena. "Ty. Já. Páka. Stůl v jídelně. Teď" Emmetův široký úsměv se roztáhl přes jeho obličej. "No Bello," řekla rychle Alice, "Myslím, že Esme má ten stůl docela ráda. Je starožitný." "Díky," ušklíbla se na ní Esme. Následovala jsem ho dozadu,směrem ke garáži; mohla jsem slyšet všechny ostatní, jak se vlekli za námi. Stál tu dost velký žulový balvan z opadající skály u řeky, zřejmě Emmetův cíl. Ačkoli velký kámen byl trochu kulatý a nepravidelný, vykoná svojí práci. Emmet umístil jeho loket na kámen a mával na mě, abych ho následovala. Byla jsem znova nervózní jako když jsem viděla Emmetovy tlusté svaly, ale zachovala jsem klidný obličej.Edward slíbil, že budu na chvilku silnější než kdokoliv jiný. Byl si tím tak jistý a já se cítila silně. Tak silně? Pochybovala jsem, když jsem se podívala na Emmetovy bicepsy. Ačkoli jsem nebyla ani dva dny stará, a to by mělo být k něčemu. Leda že by na mě nic nebylo normální. Možná jsem nebyla tak silná jako normální novorozený. Možná to bylo to, proč bylo ovládání se pro mě tak snadná. Snažila jsem se lhostejně nastavit můj loket proti kameni. "Dobře, Emmete. Pokud vyhraju, tak nemůžeš říct ani jedno slovo o mém sexuálním životě, nikomu, dokonce ani Rose. Ne narážky, ne poznámky - nic." Jeho oči se zužily. "Dohodnuto. Ale když vyhraju já, tak to bude ještě horší." Slyšel jak se zastavil můj dech a zle se ušklebil. V jeho očích nebyl žádný náznak blafování. "Podrobuješ se tak snadno, sestřičko?" posmíval se. "Nic divokého jako ty tady není? Vsadím se, že domek nemá ani škrábnutí." Smál se."Řekl ti Edward kolik domů jsme Rose a já rozbili?" Zaskřípala jsem zuby a uchopila jeho velkou ruku."Jedna, dva.." "Tři,"zabručel , a vyrazil proti mé ruce. Nic se nestalo. Oh, mohla jsem cítit sílu, kterou používal. Moje nová mysl se zdála být velmi dobrá na tyto druhy výpočtů, a tak jsem mohla říct, že pokud by se nesetkal s nějakým vzdorem, tak by jeho ruka bez obtíží rozmlátila přímo skrz ten kámen. Tlak se zvětšil, a já se náhodně zajímala, jestli by náklaďák jedoucí 40 mil za hodinu z ostrého svahu dovedl mít stejnou sílu. Padesát mil za hodinu? Šedesát? Nepochybně víc. Nestačilo to aby se mnou pohnul. Jeho ruka vystřelila proti mé s drtivou silou, ale nebylo to nepříjemné. Podivným způsobem to bylo dobré. Od té doby co jsem se probudila jsem musela být velmi opatrná, těžce se snažíc nic nerozbít. Bylo to divná úleva, když jsem použila svaly.Radši nechat sílu plynout než ji bojovně krotit. Emmet zabručel; jeho čelo svraštěné a celé jeho tělo napjaté v jedné strnulé přímce směrem k překážce, kterou byla moje nehybná ruka. Na moment jsem ho nechala zapotit - obrazně řečeno - zatímco jsem si užívala pocit šílené síly proudící skrz mou ruku. Za pár sekund,myslím, jsem tím byla trochu znuděná. Napnula jsem se;Emmet ztratil výšku. Zasmála jsem se. Emmet krutě zavrčel skrz zuby. "Jenom zavři pusu." Připomněla jsem mu, a pak jsem vrazila jeho ruku do kamene. Od lesa se opakovala ozvěna ohlušujícího praskotu. Skála se otřásla a kus - asi osmina hmotnosti - se odlomil u neviditelně poškozené části a roztříštil se o zem. Spadl Emmetovy na nohu , a já se zahihňala. Mohla jsem slyšet Jacobův a Edwardův tlumený smích. Emmet odkopl kousek kamene přes řeku. Ten přepůlil mladý javor před tím, jak zaduněl o základy velké jedle, která se naklonila a poté se svalila na jiný strom. "Odveta. Zítra." "To se tak rychle neopotřebuje," řekla jsem mu. "Možná bys mi měl dát tak měsíc." Emmet zabručel, zablesknouc zubama. "Zítra." "Hej, cokoliv tě udělá šťastným, velký brácho." Jak se obrátil k odchodu, praštil do žuly, narážejíc na lavinu střepů a prachu. Dětským způsobem to bylo parádní. Fascinovaná nepopiratelným důkazem, že jsem silnější než nejsilnější upír, kterého znám, jsem položila ruce, s prsty široce roztaženými, proti skále. Pak jsem pomalu zatlačila prsty do kamene, drtící spíše než tlačící;konzistence mi připomněla tvrdý sýr. Skončila jsem s hrstkou štěrku. "V pohodě/Cool," mumlala jsem. S úšklebkem roztahujícím se přes můj obličej, zakroužila jsem v neočekávaném kruhu a karate - usekla jsem skálu stranou mé ruky. Kámen zaječel a naříkal a - s velkým dýmem prachu - rozštěpil se na dva. Začala jsem se chechtat. Nedávala jsem pozor chechtání za mnou, zatímco jsem bouchala a kopala do zbytku kousků kamene.Moc jsem se bavila, nepřítomně se huhňajíc celou dobu. Až do doby, kdy jsem uslyšela nové malinké zahuhňání, posazené vysoko jako rolničky, mě odvrátilo od mé hloupé hry. "Právě se zasmála?" Všichni civěli na Renesmee se stejným ohromeným výrazem,který jsem musela mít na tváři také. "Ano," řekl Edward. "A kdo se nesmál?" zamumlal Jake a zakoulel očima. "Řekni mi, že ses na svém prvním běhu nepokusil kousnout " škádlil Edward, vůbec bez nepřátelství v hlase. "To je jiné," řekl Jacob, a já překvapeně koukala, když výsměšně praštil do Edwardova ramena. "předpokládal jsem, že Bella dospěla. Je vdaná a máma a všechno. Neměla by být důstojnější? " Renesmee se zamračila, a dotkla se Edwardovy tváře. "Co chce?" zeptala jsem se. "Méně důstojnosti," řekl Edward s úšklebkem. "Bavila se skoro stejně jako já, když jsem pozoroval jak se dokážeš sama zabavit." "Jsem vtipná?" zeptala jsem se Renesmee, skákajíc zpět a natahujíc se ve stejnou dobu kdy se ona natahovala ke mně. Vzala jsem si jí z Edwardových rukou a ukázala jí kus skály v mých rukách. "Chceš to zkusit?" Usmála se svým zářivým úsměvem a vzala si kámen do obou rukou. Zmáčkla, a malý záhyb se jí vytvořil mezi obočím, jak se soustředila. Byl tu nepatrný drtící zvuk, a trochu prachu. Zamračila se a pořádně se o mě podpírala. "Udělám to," řekla jsem , rozbila jsem kámen na písek. Zatleskala a smála se; nádherný zvuk, který nás přinutil připojit se. Slunce najednou protrhlo mraky, vystřelujíc dlouhé rubínové a zlaté paprsky přes nás deset, a já byla okamžitě ztracená kvůli kráse mé kůže ve světle západu slunce. Zmatená z toho. Renesmee pohladila jemnou, diamantově třpytivou plochu, pak položila svou ruku vedle mé. Nic co by ji drželo uvnitř po čas slunného dne jako mé svítivé odlesky.Dotkla se mého obličeje, myslíc rozladěně na rozdíly. "Jsi hezčí,"ujistila jsem ji. "Nejsem si jistý jestli s tím můžu souhlasit," řekl Edward a když jsem se otočila, abych mu odpověděla, mě sluneční světlo v jeho obličeji omráčilo do němoty. Jacob měl před obličejem ruku, předstírajíc že si chrání oči před září. "Zrůdná Bella." Komentoval Jacob. "Jak úžasné stvoření to je,"mumlal Edward, téměř souhlasně, jako kdyby byl Jacobův komentář myšlen jako kompliment. Byl obojí, oslňující i oslněn. Byl to divný pocit - ne překvapující, mínila jsem tak, protože vše co mi před tím se zdálo být divné teď - bylo něco přirozeného. Jako člověk, jsem nikdy v něčem nebyla nejlepší. Byla jsem dobrá v jednání s Renée, ale pravděpodobně hodně lidí v tom bylo lepší; zdálo se, že to Phil bere po svém.Byla jsem dobrý student, ale nikdy jednička ve třídě. Je zřejmé, že jsem se nemohla počítat mezi atlety. Ani umělecky nebo muzikálně, žádný zvláštní talent, kterým bych se mohla chlubit. Nikdo by mi nikdy neudělil trofej za čtení knih.Po osmnácti letech průměrnosti, jsem si zvykla na průměr. Teď jsem si uvědomila, že jsem se dávno vzdala touhy zazářit v čemkoliv. To co jsem zrovna dělala nejlépe ,tak celkem nezapadalo do mého světa. To bylo opravdu rozdílné. Teď jsem byla úžasná - pro ně i pro mě. Bylo to jako bych se narodila pro to být upír. Tahle představa mě rozesmála, ale taky se mi chtělo zpívat. Nalezla jsem opravdové místo na světě, místo kam jsem se hodila, místo kde jsem zazářila. 27. Cestovní plány Brala jsem báje mnohem víc vážně od doby co jsem se stala upírem. Často, když jsem se ohlédla přes mé tři měsíce nesmrtelnosti, jsem si představovala, jak by nit mého života vypadala v sudiččině tkalcovském stavu - kdo ví jestli skutečně existují? Byla jsem si jistá, že moje nit musela měnit barvu; myslím, že pravděpodobně na začátku byla pěkná béžová, něco podpůrného a neporovnatelného, něco co by vy vypadalo dobře v pozadí. Nyní to vypadá na jasně rudou, nebo možná zlatě lesknoucí. Tento nástěnný koberec rodiny a přátel, který se tkal dohromady okolo nás byl nádherný, zářící věc, plný jejich záře, doplněná barvami. Byla jsem překvapena některými vlákny které byly součástí mého života. Vlkodlaci, se svými hlubokými, lesními barvami, nebyli něco, co bych očekávala; Jakob, samozřejmě, a taky Seth. Ale moji staří přátelé Quil a Embry se stali součástí látky, když se přidali k Jakobově smečce, a dokonce i Sam a Emily byli srdeční. Napětí se mezi našima rodinama zmírnilo, převážně kvůli Renesmee. Bylo snadné ji milovat. Sue a Leah Clearwaterovi byly taky propletené v našem životě - další dvě, které jsem neočekávala. Zdálo se, že Sue vzala do svých rukou Charlieho hladký přechod do světa přetvářky. Většinou přišla ke Cullenovím s ním, i když se zdálo, že se tady nikdy necítila opravdu příjemně, díky tomu co udělal její syn a zbytek Jakobovy smečky. Nemluvila často; jen starostlivě postávala kolem Charlieho. Byla vždycky prvním člověkem, který se podíval na Renesmee, když udělala něco rušivě pokročilého - což dělala často., Ve zkratce, Sue si prohlížela Setha tak významně, jako kdyby řekla, Jo, řekni mi o tom. Lea byla ještě méně klidná než Sue a byla jen částí naší nedávno rozšířené rodiny, která byla otevřeně zaujatá ke sloučení. Nicméně, ona a Jakob měli nové kamarádství, které ji drželo blízko u nás všech. Zeptala jsem se ho na to jednou-nerozhodně, nechtěla jsem být vlezlá, ale ten vztah byl tak odlišný od toho, jaký býval kdysi až mě to překvapovalo. On pokrčil rameny a řekl mi, že je to věc smečky. Byla to nyní jeho druhá-v-pořadí, jeho "beta", jak bych to pojmenovala kdysi dávno. "Počítal jsem tak dlouho, až jsem se stal opravdovým Alfou," vysvětlil Jakob, "Lepší je zavést formality." Nová zodpovědnost dávala Leah pocit, že je třeba ho často kontrolovat, a od té doby byl pořád s Renesmee… Leah nebyla šťastná být kolem nás, ale to byla výjimka. Štěstí teď bylo hlavní součástí v mém životě, dominantní vzor v koberci. Natolik, že můj vztah s Jasperem byl nyní mnohem bližší, než bych kdy snila, že by mohl být. Ačkoli zpočátku jsem byla opravdu naštvaná. "Podlézavec!" stěžovala jsem si jednu noc Edwardovi poté, co jsme chtěli dát Renesmee do kovové tepané postýlky. "Pokud jsem nezabila Charlieho nebo Sue doteď, pravděpodobně se to už nestane. Přála bych si, aby Jasper konečně přestal s tím postáváním okolo! " "Nikdo o tobě nepochybuje Bello, ani v nejmenším," Ujistil mne. "Ty víš, jaký Jasper je - neodolá dobrému emocionální klimatu. Jsi celou dobu tak šťastná, že ho to k tobě přitahuje bez rozmýšlení. " A pak mě Edward pevně objal, protože nic ho nepotěšilo víc, než moje ohromující rozrušení v tomto novém životě. A já převážnou většinu času byla euforická. Dny nebyly dost dlouhé, abych se přesytila zbožňování své dcery; noci neměli dostatek hodin k uspokojení mé potřeby po Edwardovi. Myslím že to byl pravý opak. Pokud by jste otočili strukturu našich životů naruby, představovala jsem si ,že vzor na rubu by byl tkaný v nehostinných odstínech šedi pochybností a strachu. Renesmee řekla svá první slova, když jí byl přesně jeden týden. To slovo bylo Máma, které dokázalo udělat můj den, vylučujíc od toho, že jsem byla tak vystrašená z jejího růstu, že jsem jen stěží přinutila svoji zmrzlou tvář usmát se na ni. Nepomohlo ani to, že pokračovala od svého prvního slova ke své první větě plynule stejným dechem. "Mami, Kde je děda?" zeptala se jasným, vysokým sopránem, obtěžujíc se mluvením nahlas protože jsem byla od ní na druhé straně pokoje . Vlastně se už na to ptala Rosalie, svým normálním (nebo vážně nenormálním, z jiného úhlu pohledu), způsobem komunikace. Rosalie neznala odpověď, a tak se Renesmee obrátila na mě. 27.kapitola Když začala poprvé chodit, před méně jak třemi měsíci, bylo to stejné. Jednoduše dlouhou dobu zírala na Alici, pozorujíc soustředěně, jak její teta aranžuje květiny do váz, které rozhazovala po místnosti, tancujíc tam a zpět přes patro s rukama plnýma květin. Renesmee se postavila na nohy, velmi sebejistě, a přešla patro téměř tak půvabně. Jacob vzplanul v aplaus, protože to byla čistě odpověď, kterou Renesmee chtěla. Způsob, jakým byl na ni vázaný, dělal jeho vlastní reakce druhotnými, jeho první reflex bylo vždy dát Renesmee to, co potřebovala. Ale naše oči se setkaly, a já viděla všechnu mou paniku odrážející se v těch jeho. Začala jsem taky tleskat, snažíc se ukrýt můj strach z ní. Edward potichu tleskal vedle mě, nepotřebujíc mluvit, abychom věděli, že jsou naše myšlenky stejné. Edward a Carlisle se sami vrhli na výzkum, hledajíc nějaké odpovědi, cokoliv co bychom měli očekávat. Bylo málo, co se dalo nalézt, a nic z toho nebylo přesvědčivé. Alice a Rosalie obvykle začínaly den módní přehlídkou. Renesmee nikdy na sobě neměla stejné oblečení dvakrát, z části proto, že okamžitě ze svého oblečení vyrostla a z části proto, že Alice a Rosalie se snažily vyrobit dětské album, které by představovalo radši rozpětí let, než měsíců. Vyfotily tisíce fotek, dokumentujících každou část jejího zrychleného dětství. Ve třech měsících mohla Renesmee vypadat jako velké jednoroční nebo male dvouroční dítě. Neměla tvary přesně jako batole, byla štíhlejší a půvabnější, její proporce byly víc rovnoměrné, jako u dospělého. Její bronzové kudrlinky visely nad jejím pasem; nedokázala jsem se přinutit je osříhat, i kdyby mi to Alice dovolila. Renesmee uměla mluvit s bezchybnou gramatikou a artikulací, ale zřídka se obtěžovala, preferovala jednoduše ukázat lidem co chtěla. Neuměla jen chodit ale taky běhat a tančit. Už uměla i číst. Jednou večer jsem jí četla Tennysona, protože plynutí a rytmus jeho poezie bylo uklidňující. (Neustále jsem hledala nové materiály; Renesmee neměla ráda opakování příběhů před spaním jako ostatní děti, a neměla žádnou trpělivost pro obrázkové knížky.) Natáhla se, aby se mohla dotknout mé tváře, představa v její mysli jedné z nás, jen ona držela knihu. Usmívajíc jsem jí ji podala. "Hraje tu sladká hudba," přečetla bez potíží, "jemně padajíc než lístky utržené růže na trávu, nebo noční rosa na klidné vodě mezi stěnami stinné skály, v zářícím vá…" Moje ruce byly jako robot, když si braly knihu zpět. "Když budeš číst, tak jak chceš usnout?" zeptala jsem se hlasem, který se sotva chvěl. Podle Carlisleho výpočtů, růst jejího těla se postupně zpomaloval; ale její mysl pokračovala závodně vpřed. I kdyby tempo zpomalilo, byla by dospělá za ne víc jak 4 roky. Čtyři roky. A za patnáct stará dáma. Jen patnáct let života. Ale byla tak zdravá. Vitální, rozjasněná, nadšená a šťastná. Bylo pro mě lehké být s ní šťastná a v momentě zapomenout a nechat budoucnost na zítřek. Carlisle a Edward probírali naše možnosti do budoucna v každém úhlu tichými hlasy, které jsem se snažila neposlouchat. Nikdy nevedli tyto diskuze, když byl Jacob poblíž, protože tu byl jeden jistý způsob, jak to stárnutí zastavit, a nebylo by to něco, z čeho by byl Jacob nadšený. Já taky ne. Moc nebezpečné! Křičely na mě instinkty. Jacob a Renesmee si byli v mnoha ohledech podobní, oba bytosti půl na půl, dvě věci ve stejný čas. A všechny vlkodlačí tradice se shodovaly v tom, že upíří jed byl rozsudek smrti než k postup nesmrtelnosti. Carlisle a Edward vyčerpali výzkum, který mohli dělat z dálky, a teď se připravovali sledovat staré legendy k jejich zdroji. Půjdeme zpátky do Brazílie, kde to všechno začalo. Ticunasové mají legendy o dětech jako je Renesmee..pokud jiné děti jako ona vůbec kdy existovali, možná nějaké historky o délce života polo-smrtelných dětí, které se stále udržovali… Jedinou opravdovou otázkou bylo, kam bychom měli jít. Zdržovala jsem. Malá část z toho byla, že jsem chtěla zůstat blízko Forks dokud budou prázdniny, pro Charlieho. Ale víc než to tu byla jiná cesta, o které jsem věděla, že se stane jako první - byla to čistá priorita. Taky, že to bude sólový výlet. To byla jediná hádka, kterou jsme já a Edward měli od té doby, co jsem se stala upírem. Hlavním bodem sporu byla "sólo" část. Ale fakta jsou jaká jsou, a můj plán byl jen jeden,co dával smysl. Musela jsem vidět Volturiovi, a musela jsem to udělat úplně sama. Přestože jsem byla osvobozena od nočních můr, od snů vůbec, bylo nemožné zapomenout na Volturiovi. Ani oni nás nenechali bez připomínky. Až do dne, kdy se ukázal Arův dárek - nevěděla jsem, že Alice poslala svatební oznámení vůdcům Volturi; byli jsme daleko pryč na ostrově Esme, když měla vidinu Volturiových vojáků - mezi nimi Jane a Aleca, pustošivě mocná dvojčata. Caius plánoval poslat loveckou výpravu, aby viděl, jestli jsem pořád člověk, navzdory jejich prohlášení (protože jsem věděla o tajném upířím světe, musí mě buď připojit nebo umlčet…trvale). Takže Alice poslala e-mailem oznámení, vidějíc to, že to oddálí jejich příchod, když rozluští za tím skrytý význam. Ale eventuálně přijdou. To bylo jisté. Dárek sám o sobě nebyl zjevně hrozivý. Extravagantní, ano, téměř děsivý svou velkou extravagancí. Ta hrozba byla pod dělicí čarou Arovi blahopřejné poznámky, napsané černým inkoustem na čtverci důležitého, jasně bílého papíru Arovou vlastní rukou: Těším se , až osobně uvidím novou paní Cullenovou. Dárek byl darovaný v ozdobně vyřezávané, starodávné dřevěné krabici vykládané zlatem a perletí, zdobené duhovými drahokamy. Alice říkala, že krabička sama o sobě byla drahocenný poklad, který by zastínil jakýkoli šperk kromě jediného uvnitř. "Vždycky jsem se divil, kam zmizely korunovační klenoty po tom, co je ve třináctém století dal do zástavy Jan Anglický/ John of England," řekl Carlisle. " Myslím, že by mě nemělo překvapit, že se Volturiovi o ně podělili." Náhrdelník byl jednoduchý - zlato vetkané do tlustého řetízku, téměř šupinatého, hladkého jako had, který se obtočí těsně kolem krku. Jeden zavěšený drahokam visel z řetízku: bílý diamant o velikosti golfového míčku. Nedůvtipná připomínka v Arově dopise mě zajímala víc než šperk. Volturiovi potřebují vidět, že jsem nesmrtelná, že Cullenovi uposlechli jejich příkaz, a potřebují to vidět brzo. Nesmějí se břiblíži k Forks. Je tu jen jeden způsob jak zachovat naše životy v bezpečí. "Nepůjdeš sama," řekl Edward skrz zuby, zatínajíc jeho ruce v pěsti. "Nechtějí mi ublížit," řekla jsem tak konejšivě, jak jsem jen dokázala, nutíc můj tón do jistého tónu. "Nemají k tomu žádný důvod. Jsem upír. Případ uzavřen." "Ne. Absolutně ne." "Edwarde, je to jediný způsob jak jí ochránit." Na tohle nebyl schopný argumentovat. Moje logika byla vodotěsná. I za krátký čas, co znám Ara, mi bylo jasné, že je to sběratel - a jeho nejvíce ceněné poklady byly živé kousky. Vyhledával krásu, talent a rarity v řadách svých nesmrtelných následovníků spíš než jakýkoliv klenot uzamčený ve sklepení. Bylo už dost nešťastné, když zatoužil po Aliciných a Edwardových schopnostech. Nedávala bych mu už žádný důvod, aby žárlil na Carlisleovu rodinu. Renesmee byla krásná a nadaná a unikátní - byla jediná z dětí. Nesmíme jim dovolit aby ji viděli, a to ani prostřednictvím něčích myšlenek. A já byla jediná, jejíž myšlenky nemohli vidět. Samozřejmě, že půjdu sama. Alice neviděla žádné problémy s mým výletem, ale stále se trápila se zmatenou kvalitou svých vizí. Řekla, že byly někdy podobně nejasné, jako když je venku rozhodnutí, zda dojde ke konfliktu ale nebylo to pevně rozhodnuté. Tato nejistota způsobovala Edwardovi, už tak váhajícího, extrémní odpor k tomu, co bych měla udělat. Chtěl jet se mnou až tak daleko, až ke spoji do Londýna, ale já nechtěla nechat Renesmee bez obou rodičů. Carlisle půjde místo něho. Oba nás to s Edwardem aspoň trochu uklidnilo, s vědomím, že Carlilse bude jen pár hodin ode mě. Alice stále prohledávala budoucnost, ale věci, které našla, nesouvisely s tím, co hledala. Nový trend na burze; případná návštěva Iriny na usmíření, ačkoli ještě nebyla pevně rozhodnuta; sněhová bouřka, která neudeří po dobu dalších šesti týdnů; telefonát od Renée (trénovala jsem ´drsný´hlas, a každý den jsem se zlepšovala - aby si Renée pořád myslela, že jsem nemocná ale uzdravuju se). Kupili jsme lístky do Itálie den po tom, co Renesmee byly tři měsíce. Plánovala jsem jen velmi krátký výlet, tak jsem o tom Charliemu neřekla. Jacob věděl, a bral Edwardův pohled nad věcmi. Nicméně, dnes byla debata o Brazílii. Jacob byl odhodlán jít s námi. Tři z nás, Jacob, Renesmee a já, jsme šli dnes lovit. Dieta ze zvířecí krve nebyla Renesmeeina oblíbená - a to bylo to, proč si Jacob dovolil jít sám. Jacob z toho udělal soutěž mezi nimi, což způsobilo, že byla ochotnější než kdykoliv předtím. Renesmee měla zcela jasno co je špatné a co dobré na lovení lidí; jen si myslela, že darovaná krev je pěkný kompromis. Lidské jídlo ji zasytilo a vypadalo to, že ho její tělo přijímá, ale reagovala na všechny typy pevného jídla se stejnou zmučenou výdrží, jako když jsem jí jednou dala květák a fazole. Přinejmenším, zvířecí krev byla lepší než to. Měla soutěživou povahu, a výzva k překonání Jacoba jí dělala nadšenou k lovu. "Jacobe," řekla jsem, snažíc se s ním znova uvažovat, zatímco Renesmee tancovala před námi na dlouhé mýtině, hledajíc vůni, kterou měla ráda. "Máš tady povinnosti. Seth, Leah,…" Odfrkl si. "Nejsem chůva mé smečky. Stejně všichni mají své povinnosti v La Push." "Typu jako máš ty? Jsi oficiálně vyloučen ze střední školy, a pak? Pokud budeš držet krok s Renesmee, bude se ti studovat mnohem obtížněji." "Je to jen uvolnění ze studia. Půjdu zpátky do školy až se věci… zpomalí." Ztratila jsem soustředění nad hádkou, když tohle řekl a oba jsme se automaticky podívali na Renesmee. Zírala na sněhové vločky třpytící se jí vysoko nad hlavou, roztávající se dřív než stihli dopadnout ne zežloutlou trávu louky ve tvaru dlouhé šipky, na které jsme stáli. Její rozevláté bělostné šaty byly jen o odstín tmavší než sníh, a jejím rudě hnědým kudrlinkám se podařilo zalesknout, přestože slunce bylo hluboko pohřbeno za mraky. Jak jsme se koukali, v té chvíli se nahrbila a vyskočila patnáct stop vysoko do vzduchu. Její malé ručičky se sevřely kolem vločky, a lehce klesla na nohy. Otočila se k nám se šokujícím úsměvem - opravdu, nebylo to něco , na co by se dalo zvyknout - a otevřela ruce, aby nám ukázala perfektně tvarovanou osmicípou ledovou hvězdu v jejích dlaních před tím, než se rozpustí. "Hezký," zvolal k ní vnímavě Jacob. "Ale myslím, že jsi přetažená, Nessie." Soustředila se zpět na Jacoba; rozevřel ruce přesně v momentu, kdy po něm skočila. Měly ty pohyby perfektně synchronizované. Dělala to, když chtěla něco říct. Stále preferovala nemluvit nahlas. Renesmee se dotkla jeho obličeje,roztomile se mračíc jak jsme všichni slyšely zvuk malého stáda losů, jak se pohybují dál v lese. Jiiistě nejsi žíznivá, Nessie," Jacob odpověděl trochu sarkasticky, ale víc shovívavě, než cokoliv jiného. "Jen se bojíš, že zase chytím většího!" Vyletěla zpět z Jacobovy náruče, lehce přistála na nohou, a koulela očima - vypadala tak moc jako Edward, když to dělala. Pak odpálila směrem ke stromům. "Mám to," řekl Jacob když jsem se ji chystala následovat. Strhl si triko, když vystřelil za ní do lesa, už se chvějící. "Nepočítá se, když podvádíš,"volal na Renesmee. Usmála jsem se na lístky, které se třepetaly za nimi, třesoucí hlavou. Jacob byl někdy víc dítě, než Renesmee. Zastavila jsem se, dávajíc mým lovcům pár minut náskok. Mělo by být lehké je dál stopovat, a Renesmee by mě ráda překvapila velikostí své kořisti. Znova jsem se usmála. Úzká louka byla velmi tichá, velmi opuštěná. Poletující sníh se kolem mě rozpouštěl, téměř zmizel. Alice viděla, že se ještě pár týdnů neudrží. Obvykle jsem Edward a já společně chodili na tyhle lovecké výlety. Ale dnes Edward a Carlisle , plánovali výlet do Ria, mluvili za Jacobovými zády….Zamračila jsem se. Až se vrátíme, postavím se na Jacobovu stranu. Měl by jít s námi. Má na to stejný nárok, jako my ostatní - jeho celý život byl v sázce, jako ten můj. Zatímco se moje myšlenky ztratily v blízké budoucnosti, moje oči se stále metly úbočím, hledajíc kořist, hledajíc nebezpečí. Nepřemýšlela jsem o tom; nutkání bylo automatické. Možná, že tu byl důvod pro mé ohledávání, nějaký malinký spouštěč, že moje smysly, ostré jako břitva, se daly do pohybu dřív, než jsem to vědomě zjistila. Jak moje oči poletovaly přes okraj vzdáleného srázu, šedomodře vystupujícímu proti zeleno černému lesu, odraz stříbrného světla - nebo byl zlatý? - upoutal moji pozornost. Můj upřený pohled se zaměřil na barvy, které tam neměly být, tak daleko v mlze, že ani orel by nebyl schopen je rozlišit. Zírala jsem. Ona zírala zpět. To, že byla upír, bylo jasné. Její kůže byla mramorově bílá, struktura milionkrát hladší než lidská pleť. Dokonce i pod mraky se lehce zaleskla. Kdyby ji neprozradila kůže, byly by to její nehybnost. Jen upíři a sochy by mohli být tak perfektně nehybní. Její vlasy byly světlé, světle blond, téměř stříbrné. To byl ten záblesk, který upoutal mé oči. Visely jí rovně jako pravítko, které tupý hrany její brady, rozdělené od pěšinky stejnoměrně dolů. Byla pro mě cizí. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem jí nikdy před tím neviděla, ani jako člověk. Žádná z tváří v mé kalné paměti nebyla stejná jako tato. Ale hned jsem jí poznala podle jejích tmavě zlatých očí. Irina se po tom všem rozhodla přijít. Chvilku jsem na ní zírala a ona zírala zpět. Divila bych se, kdyby taky okamžitě hádala. kdo jsem. Napůl jsem pozvedla ruku, abych zamávala, ale její rty se malilinko zkroutily, dělajíc její obličej najednou nepřátelský. Slyšela jsem z lesa Renesmeein křik vítězství, ozvěnu Jakobova vytí, a viděla jsem Irininu reflexivní grimasu, když k ní doletěla ozvěna o několik vteřin později. Její upřený pohled se snížil mírně do prava, a já věděla, co viděla. Obrovského červenohnědého vlkodlaka, možná toho, který zabil jejího Laurenta. Jak dlouho nás pozorovala? Dost dlouho na to, aby viděla předtím náš laskavý rozhovor, tím jsem si byla jistá. Její tvář se stáhla bolestí. Instinktivně jsem otevřela ruce v omluvném gestu. Obrátila se zpátky ke mně, a její rty se ohrnuli přes zuby. Její čelist se povolila, když zavrčela. Když se slabý zvuk dostal až ke mně, ona se už obrátila a zmizela v lese. "Sakra!" zasténala jsem. Rychle jsem běžela do lesa za Renesmee a Jacobem, neochotně je spoříc z mého dohledu. Nevěděla jsem, kterým směrem to Irina vzala,nebo jak přesně byla právě teď rozzuřená. Pomsta byla posedlost společná všem upírům, nebylo snadné ji potlačit. Běžíc plnou rychlostí, mi trvalo jen dvě sekundy doběhnout je. "Můj je větší," Slyšela jsem, jak trvá Renesmee na svém, když jsem prolomila husté trní na malém prostranství, kde stáli. Jacobovy uši přilehli k hlavě,když zachytil můj výraz; nakrčil se vpřed, odhalujíc zuby-jeho čenich byl pocákaný krví z úlovku. Jeho oči střelili k lesu. Bylo slyšet vrčení deroucí se mu z hrdla. Renesmee byla právě tak v pohotovosti jako Jacob. Upustila mrtvého jelena k nohám, a skočila do mé čekající náruče, tisknouc své zvědavé ruce k mé tváře. "Přeháním," rychle jsem je ujistila. "Je to dobrý, myslím. Vydrž. " Vytáhla jsem mobilní telefon a zmáčkla rychlé vytáčení. Edward odpověděl na první zazvonění. Jacob a Renesmee odhodlaně poslouchali při mně, když jsem do toho zahrnovala Edwarda. "Přijeď, a přiveď Carlisla," vypálila jsem tak rychle, že jsem se divila, že Jacob držel krok. "Viděla jsem Irinu, a ona viděla mě, ale pak uviděla Jakoba a rozzuřila se a utekla, myslím. Ještě se tu neukázala, ale vypadala pěkně naštvaná, takže možná se ještě ukáže. Když ne, ty a Carlisle byste měli jít za ní a promluvit s ní. Cítím se tak špatně. " Jacob zahřměl. "Budeme tam za půl minuty," ujistil mě Edward, a já slyšela, jak rozvířil vzduch, když začal běžet. Vrátili jsme se zpět na dlouhou louku a pak s Jacobem tiše čekali a pozorně naslouchali, ale zvuk návratu nebylo slyšet. Když přicházel zvuk, zněl velmi povědomě. A pak byl Edward u mně, Carlisle pár sekund vzadu. Bylajsem překvapena, když jsem uslyšela těžké polštářky velkých tlapek následujících za Carlislem. Nemělo mě to překvapit. Když Renesmee hrozila i jen špetka nebezpečí, samozřejmě, že Jakob zavolal posily. "Byla nahoře na hřebenu," řekla jsem jim najednou, ukazujíc na místo. Pokud Irina běžela, měla už docela náskok. Zastaví a bude poslouchat Carlisleho? Její výraz předtím mi říkal, že ne. "Možná bys měl zavolat Emmetta a Jaspera, ať jdou s váma. Vypadala ... opravdu rozzuřeně. Vrčela na mě. " "Cože?" řekl Edward rozlobeně. Carlisle mu položil ruku na rameno. "Ona truchlí. Půjdu za ní potom." "Jdu s tebou," trval na svém Edward. Vyměnili si dlouhý pohled - možná Carlisle zvažoval hněv, který měl Edward na Irinu proti užitečnosti jako je čtení. Konečně, Carlisle přikývl, a odstartovali, aby našli stopu, aniž by zavolali Jaspera a Emmetta. Jakob se netrpělivě rozzlobil a strčil mě čumákem do zad. Musel mít Renesmee zpátky v bezpečí domu, pro všechny případy. Souhlasila jsem s ním, takže jsme pospíchali domů se Sethem a Leah v patách. Renesmee byla spokojená v náručí, jednou rukou stále na mé tváři. Vzhledem k tomu, že lov byl přerušen, musela se spokojit s darovanou krví. Její myšlenky zněly trochu samolibě. 28. BUDOUCNOST Carlisle a Edward nebyli schopni dohonit Irinu přen tím, než její cesta zmizela ve zvuku. Chtěli plavat k jiné písčině, aby viděli, jestli její cesta vedla přímo, ale na východním břehu po ní nebyla na míle daleko ani stopa. Vše byla moje chyba. Přišla, jak Alice viděla, usmířit se s Cullenovými, jen ji rozzlobilo mé kamarádství s Jakobem. Přála jsem si, abych ji zpozorovala dřív, předtím, než se Jacob proměnil. Přála jsem si, abychom lovili někde jinde. Nedalo se toho moc dělat. Carlisle volal Tanye se zklamanými novinkami.Tanya a Kate neviděly Irinu od té doby, kdy se rozhodly přijít na mnou svatbu, a byli zmatené, že Irina přišla tak blízko, dřív než se vrátila domů; nebylo pro ně snadné ztratit svou sestru, tak či tak, dočasné odloučení by mohlo být. Divila jsem se, jestli to v nich vyvolalo vzpomínku na dávnou ztrátu matky před mnoha stoletími. Alice byla schopná zachytit několik záblesků Irininy nejbližší budoucnosti, nic moc konkrétního. Nevrátí se zpět k Denali,tak dlouho jak Alice mohla říct. Obraz byl mlhavý. Všechno co Alice mohla vidět bylo to, že Irina je viditelně rozrušená; potulovala sněhovou pustinou - na sever? Na východ? - se zničeným výrazem. Neudělala žádná rozhodnutí, aby vytlačila cestu ze svého truchlivého trápení. Dny plynuly a, ačkoli jsem samozřejmě na nic nezapomněla, Irina a její bolest byla přesunuta do pozadí mé mysle. Byly důležitější věci, na které jsem teď musela myslet. Měla jsem odjet do Itálie za několik málo dní. Až se vrátím, všichni odejdeme do Jižní Ameriky. Každý detail byl přebrán už stokrát. Začali bychom s Ticunas, stopováním jejich legend, jak nejlépe bychom mohli, až ke zdroji. Teď, když bylo rozhodnuto, že Jakob pojede s námi, vzdoroval význačně v plánech - protože bylo nepravděpodobné, že lidé, kteří věřili v upíry budou mluvit s kterýmkoliv z nás o jejich příbězích. Jestli s Ticunasi narazíme na slepou uličku, bylo v té oblasti ještě mnoho příbuzných kmenů ke zkoumání. Carlisle měl nějaké dávné přátele v Amazonii; kdybychom je dokázali najít, možná by pro nás také měli informace. Nebo přinejmenším návrh, pokud jde o to, kde sehnat nějaké odpovědi. Bylo nepravděpodobné, že tři Amazonští upíři měli co dočinění s legendami o hybridech upírů, protože všechny z nich byly ženy. Nebyla tu jiná cesta, abychom věděli, jak dlouho bude naše pátrání trvat. Zatím jsem neřekla Charliemu o delším výletu, a dusila jsem se při pomyšlení, co mu řeknu, zatímco Edwardova a Carlisleova diskuze pokračovala. Jak mu sdělit aktuální zprávy správným způsobem? Zírala jsem na Renesmee, zatímco jsem vnitřně debatovala. Právě teď byla zkroucená na pohovce, její dech zpomalený tvrdým spánkem, zmuchlané kudrlinky divoce rozhozené kolem tváře. Obvykle jsme jí s Edwardem odnesli do našeho domu, abychom ji uložili do postele, ale dnes večer jsme zůstali s rodinou, on a Carlisle ponoření hluboko v jejich plánovací poradě. Mezitím, Emmett a Jasper byli více vzrušení plánováním loveckými možnostmi. Amazonie jim nabízela změnu naši normální kořisti. Jaguáři a pumy, například. Emmett toužil vyzkoušet zápas s anakondou. Esme a Rosalie plánovali, co by měli sbalit. Jakob byl se Samovou smečkou, zařizující správný chod věcí po dobu své nepřítomnosti. Alice se pomalu pohybovala - pro ní - po velkém pokoji, zbytečně uklízející již neposkvrněný prostor, urovnávajíc Esmein dokonale pověšený věnec. Právě teď znovu urovnala vázu na Esmeině hrací skříňce. Viděla jsem změny ve výrazu tváře - vize, pak prázdno, pak znovu vize - , když nahlížela do budoucnosti. Domnívala jsem se, že se snaží vidět skrz slepá místa, která v jejích vizích způsobovali Jakob a Reneesme, co se týče nastávající cesty po Jižní Americe do té doby, dokud jí Jasper neřekl, "Nech to být, Alice; ona není naše věc", a mrak klidu tiše a neviditelně zahalil místnost. Alice si musela znovu dělat starosti s Irinou. Vyplázla na Jaspera jazyk a pak zvedla jednu vázu plnou bílých a rudých růží a šla směrem do kuchyně. Na jedné z bílých květin byl drobný náznak vadnutí, ale dnes večer se Alice zdála být plně koncentrovaná na naprostou dokonalost, jako na rozptýlení svých nedostatečných vizí. Znovu pozorujíc Renesmee jsem nezpozorovala, kdy váza vyklouzla z Aliciných prstů. Jen jsem zaslechla svištění vzduchu podél letícího křišťálu, a zvedla jsem oči právě v tu chvíli, abych viděla jak se tříští na deset tisíc diamantových střepů na mramorové kuchyňské podlaze. Byli jsme absolutně klidní, když se křišťál rozletěl ve všech směrech s nehudebním cinkotem, všechny oči upřené na Alicina záda. Má první nelogická myšlenka byla, že si Alice na nás nahrála nějaký žert. Protože neexistovala možnost, že by vázu upustila náhodou. Dokázala bych skočit napříč místností, abych ji zachytila s časovou rezervou, jestli bych si myslela, že se to může stát. A v první řadě jak by vůbec propadla jejími prsty? Jejími dokonale jistými prsty… Nikdy jsem neviděla upíra cokoli udělat náhodou. Vůbec nikdy. A pak se otočila k nám, v pohybu tak rychlém že nemohl existovat. Její oči byly napůl tady a napůl v budoucnosti, doširoka rozevřené, vyplňující její drobný obličej, až hrozily, že přetečou. Pohlédnout do jejích očí bylo jako vidět svůj hrob zevnitř; byla jsem zachycená ve strachu a zoufalství a utrpení jejího upřeného pohledu. Slyšela jsem, jak Edward zalapal po dechu; byl to zlomený, napůl přidušený zvuk. "Co?" Zavrčel Jasper a přiskočil k ní rychlým pohybem, drtíc rozbitý krystal pod nohama. Popadl jí za ramena a ostře s ní zatřásl. Zdálo se, že v jeho rukách tiše chrastí "Co Alice?" Emmett se přesunul do mého periferního vidění, jeho zuby odhalené, zatímco oči mu skákaly směrem k oknu, v očekávaní na útok. Jen Esme, Carlisle a Rosalie byli potichu, ti kdo byli přimrzlí stejně jako já. Jasper zatřásl znovu Alicí. "Co je to?" "Jdou si pro nás" zašeptali Alice a Edward společně, dokonale synchronizovaní. "Všichni z nich." Ticho. Poprvé, jsem byla ten co to pochopil nejrychleji, něco v jejich slovech spustilo mou vlastní vizi. Byla to jen vzdálená vzpomínka na tísnivý sen, průhledná, nejasná jako přes silnou vrstvu mlhy. Ve své hlavě jsem viděla černou čáru postupující směrem ke mě, ducha své napolo zapomenuté lidské noční můry. Nemohla jsem vidět třpyt jejich rubínových očí ani záblesk vlhkých ostrých zubů, ale věděla jsem kde ten záblesk může být .. . . . Silnější než vzpomínka na pohled přišla vzpomínka na pocit - kroutivá potřeba chránit drahocennou věc za mnou. Chtěla jsem ji vzít do rukou, skrýt jí za mou kůží a vlasy, udělat jí neviditelnou. Ale nemohla jsem se na ni ani podívat. Cítila jsem se jako ledový kámen. Poprvé od mého zrození v upíra, jsem pocítila zimu.. Sotva jsem slyšela potvrzení mých obav. Nepotřebovala jsem to. Už jsem to věděla. Chtěla jsem ji vzít do rukou, skrýt jí za mou kůží a vlasy, udělat jí neviditelnou. Ale nemohla jsem se na ni ani podívat. Cítila jsem se jako ledový kámen. Poprvé od mého zrození v upíra, jsem pocítila zimu.. Sotva jsem slyšela potvrzení mých obav. Nepotřebovala jsem to. Už jsem to věděla. "Volturiovi" zasténala Alice. "Všichni" naříkal Edward zároveň s ní. "Proč" zašeptala Alice sama pro sebe "Jak?" "Kdy?" šeptal Edward. "Proč?" ozvala se Esme. "Kdy?" zopakoval Jasper hlasem, který zněl jako štípání ledu. Aliciny oči nemrkly, ale bylo to, jako by je zakryl závoj; staly se dokonale prázdné. Jen její pusa odrážela její hororový výraz. "Ne dlouho" ona a Edward řekli společně. Pak promluvila sama "V lese je sních, sních ve městě. Méně než měsíc" "Proč?"byl to Carlisle kdo se tentokrát zeptal. Esme odpověděla. "Musí mít důvod . Možná chtějí vidět…" "Tohle není kvůli Belle" řekla Alice poklesle. "Přicházejí všichni. Aro, Caius, Marcus, každý člen stráže, dokonce i manželky." "Manželky nikdy neopouštějí město," odporoval Jasper plochým hlasem. "Nikdy. Ani během jižního povstání. Ani když se Rumuni pokusili o převrat. Dokonce ani, když lovili nesmrtelné děti. Nikdy." "Teď přicházejí." Šeptal Edward. "Ale proč?" opakoval Carlisle. "Nic jsme neudělali! A jestli jsme udělali, co jsme možná udělali, že nás tak porazili?" "Je tam nás mnoho," odpověděl Edward tupě. "Musí se chtít ujistit, že . . .," nedokončil. "To nezodpovídá rozhodující otázku! Proč?" Cítila jsem, že znám odpověď na Carlislovu otázku, a zároveň neznám. Renesmee byla důvodem proč, byla jsem si jistá. Nějak jsem věděla, od samého začátku, že si pro ni přijdou. Mé podvědomí mě varovalo dřív, než jsem zjistila, že ji nosím. Cítila jsem teď zvláštní očekávání. Jako kdybych vždycky věděla, že Volturiovy přijdou, aby mi vzali mé štěstí. Ale to pořád nezodpovídalo otázku. "Vrať se, Alice" požádal Jasper "Koukej se po spouštěči. Hledej." Alice pomalu potřásla hlavou, její ramena poklesla. "Vyšlo to odnikud, Jazzi. Já nehledala je, ani nás. Hledala jsem Irinu. Nebyla tam, kde jsem čekala. . . . " utrousila Alice, uhýbajíc znovu očima. Dlouhou vteřinu zírala do prázdna. A pak trhla hlavou, její oči tvrdé jak křemen. Slyšela jsem, jak Edward zalapal po dechu. "Rozhodla se jít k nim," řekla Alice "Irina se rozhodla jít k Volturiovým. A pak se rozhodnou oni…je to jako kdyby na ni čekali. Jako kdyby se již rozhodli,a jenom čekají na ni. . ." Znova tu bylo ticho, jak jsme se to snažili strávit. Co Irina řekne Volturiovým, že to bude mít za následek Alicinu děsivou vizi? "Můžeme ji zastavit" zeptal se Jasper. "Není žádný způsob. Už je skoro tam." "Co dělá?" zeptal se Carlisle, ale já už jsem víc nesledovala diskusi. Celá má bytost se soustředila na vizi, která se pečlivě skládala v mé hlavě. Viděla jsem Irinu, zvažující na útesu, pozorující. Co viděla? Upíra a vlkodlaka , kteří byli nejlepší přátelé. Soustředila jsem se na ten obraz, který by asi mohl vysvětlit její reakci. Ale to nebylo všechno, co viděla. Taky mohla vidět dítě. Přenádherně krásné dítě, chlubící se v padajícím sněhu, zřetelně víc než člověk. Irina …osiřelé sestry…. Carlisle řekl, že ztráta jejich matky ve spravedlnosti Volturiových, udělala z Tanyi, Kate, a Iriny puritánky, co se týče zákona. Jen před půl minutou, Jasper sám řekl ta slova: Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti….Nesmrtelné děti - nevyjádřitelná kletba, děsivé tabu. Irina se svou minulostí, jak si mohla vysvětlit to, co viděla ten den na úzké louce? Nebyla dost blízko na to,aby slyšela Reneesmeino srdce, aby cítila žár vyzařující z jejího těla. Renesmeeiny růžové tváře mohli být jen trikem z naší strany, podle toho, co věděla. Po tom všem, Cullenovi byli ve sdružení s vlkodlaky. Z Irinina bodu pohledu, to, co bylo za námi, neznamenalo nic. Irina, ždímající ruce v zasněžené divočině truchlící za Laurentem, po tom všem, ví, že je její povinností obrátit se proti Cullenovým, ví co se jim stane, jestli to udělá. Zřejmě její svědomí vyhrálo nad staletími přátelství. A odpověď Volturiových na tento druh přestupku byla tak automatická, že již bylo rozhodnuto. Otočila jsem se a přetáhla se přes Reneesmeeino spící tělo, přikryla ji svými vlasy, schovávajíc svou tváří v jejích kadeřích. "Přemýšlejte, co viděla to odpoledne," řekla jsem tichým hlasem, přerušujíc cokoliv, co Emmett začal říkat. "Jak by vypadala Renesmee pro někoho, kdo ztratil matku kvůli nesmrtelným dětem?" Všechno znova ztichlo, jak ostatní doháněli to, kde jsem už dávno byla. " Nesmrtelné dítě," šeptal Carlisle. Cítila jsem Edwardova kolena za mnou, ovíjejí nás oba rukama. "Jenomže ona se mýlí," pokračovala jsem. "Renesmee není stejná jako ty jiné děti. Ty byli zamrzlé, ale ona každý den tolik roste. Nebylo možné je ovládnout, ale ona nikdy neublížila Charliemu nebo Sue,nebo jim dokonce neukála věci, kterými by je rozrušila. Ona se může kontrolovat sama.. Je přece už chytřejší než většina dospělých. Není žádný důvod...." Žvanila jsem, čekajíc na někoho, kdo vydechne úlevou, čekajíc na uvolnění ledového napětí v pokoji, až si uvědomí, že mám pravdu.Pokoj vypadal, jako by se ochladilo. Nakonec můj slabý hlas vlekle utichl. Dlouho nikdo nemluvil. Pak Edward zašeptal do mých vlasů. "Není to ten druh zločinu, nad kterým platil soud, lásko," řekl tiše. "Aro viděl Irinin důkaz v jejích myšlenkách. Oni přijdou ničit, ne aby si poslechli vysvětlení" "Ale oni se mýlí," řekla jsem neústupně. "Nebudou čekat na nás, až jim to ukážeme." Jeho hlas byl pořád tichý, jemný, sametový …a bolest a bída v něm byli už neodvratné. Jeho hlas byl jako Aliciny oči předtím, jako vnitřek hrobky. "Co můžeme udělat?" dožadovala jsem se. Renesmee byla tak teplá a dokonalá v mém náručí, mírumilovně snící. Tak moc jsem se strachovala o Renesmeein zrychlený věk…strachujíc se, že bude mít před sebou něco málo přes desetiletí života…to zděšení teď vypadalo ironicky. Jen trochu přes měsíc…. Jen trochu přes měsíc…. Byl to limit, a pak? Měla jsem víc štěstí, než většina lidí kdy zažila. Byl tu nějaký přírodní zákon, který požadoval rovné dělení štěstí a utrpení ve světě? Svrhla má radost rovnováhu? Byly čtyři měsíce vše, co jsem mohla mít? Byl to Emmet, kdo odpověděl na mou teoretickou otázku. "Budeme bojovat," řekl klidně. "Nemůžeme vyhrát," zabručel Jasper. Mohla jsem si představit jak by vypadal jeho obličej, jak by se jeho tělo ochranářsky obtočilo kolem Alice. " Dobře, tak nemůžeme utéct. Ne když je Demetri kolem." Emmett udělal zhnusený hluk , a já mimoděk věděla, že nebyl rozzuřený při představě Volturiova stopaře, ale při představě útěku. "A ani nevím, proč bychom nemohli vyhrát," řekl. " Máme mnoho možností k svažování. Nemusíme bojovat sami." Má hlava nad tím vylétla. "Nemůžeme taky Quilleuty odsoudit k smrti, Emmette!" "Klid Bello." Jeho výraz nebyl vůbec rozdílný od toho, když zvažoval boj s anakondami. Dokonce hrozba z vyhlazení nemohla změnit Emmetovův pohled, jeho schopnost nadchnout se k výzvě. "Nemyslel jsem smečku. Buď realistická, ačkoli - myslíš, že Jacob nebo Sam budou ignorovat tu invazi? Ještě k tomu, když to není o Nessie? Neřeknu li, díky Irině, Aro teď taky ví o našem spojenectví se smečkou. Ale já myslím naše jiné přátelé." Carlisle se ozval šeptem. "Jiné přátele nemusíme odsoudit k smrti." "Hej, necháme je, rozhodnout se," řekl Emmett uklidňujícím tónem. "Neříkám, že musí bojovat s námi." Mohla jsem vidět, jak se mu nápad vyostřoval v hlavě, když mluvil. "Když budou jen stát po našem boku dost dlouho, aby přinutili Volturiovy zaváhat. Bella má na to právo, po tom všem. Kdybychom je přinutili zastavit a poslouchat. Třeba by to mohlo zabránit boji..." V Emmetově tváři se mihl slabý úsměv. Byla jsem překvapená, že ho ještě nikdo neudeřil. Já to chtěla. "Ano" řekla Esme horlivě. "To dává smysl, Emmette. Všechno, co potřebujeme, je na moment zastavit Volturiovy. Jen musí být dost dlouhý, aby poslouchali." "Potřebovali bychom pořádnou přehlídku svědků" řekla Rosalie krutě, hlasem křehký jak sklenice. Esme souhlasně pokyvovala, jako kdyby neslyšela úšklebek v tónu Rosalie. "Můžeme požádat spoustu našich přátel. Jen svědčit." "Uděláme to pro ně," řekl Emmett. "Budeme se muset zeptat na rovinu" zamumlala Alice. Podívajíc se k ní jsem viděla, jak její oči znova ztmavly. "Budeme jim to muset ukázat velice opatrně." "Ukázat?"zeptal se Jasper. Alice a Edward oba pohlédli na Renesmee. Pak se Aliciny oči znova zamlžily. "Tanyina rodina" řekla. "Siobhanin sabat. Amunovy. Některý z nomádů… Garrett a Mary jistě. Možná Alistair" "Co Petr a Charlotte?"zeptal se Jasper bázlivě, jako kdyby doufal, že odpověď bude ne, a jeho starý bratr by mohl být ušetřen z nadcházejícího krveprolití. "Možná." " Amazonští?" ptal se Carlisle. "Kachiri, Zafrina, a Senna?" Alice se zdála být příliš ponořená do své vize, aby nejdříve odpověděla; konečně se otřásla a její oči se vrátily zpět do současnosti. Setkala se s Carlisleho upřeným pohledem na zlomek sekundy pak se podívala dolů. "Nevidím" "Co bylo tohle?" zeptal se Edward požadujícím šeptem. "Ta část v džungli. Půjdeme je hledat?" "Nevidím" opakovala Alice, vyhýbajíc se jeho očím. Zmatek proletěl Edwardovou tváří. "Musíme se rozdělit a pospíšit si, než spadne sníh. Musíme shromáždit kohokoli můžeme a dostat je sem, abychom jim to tady ukázali." Znova rozdělovala oblasti. "Zeptej se Eleazara. Je v tom víc, než jen nesmrtelné dítě." Znova nastalo zlověstné ticho po dlouhý moment, co byla Alice v transu. Když bylo po všem, pomalu zamrkala, její oči byli divně matné navzdory skutečnosti, že zřetelně byla v současnosti. "Je toho tolik. Musíme spěchat" zašeptala. "Alice?" zeptal se Edward. "Bylo to příliš rychlé a nepochopil jsem to. Co to bylo?" "Nevidím" vybouchla na něj. "Jacob je skoro tady!" Rosalie udělala krok k hlavnímu vchodu."Dohodnu se s -" "Ne, nechej ho přijít," řekla Alice rychle, její hlas byl vyšší každým slovem. Popadla Jasperovu ruku a táhla ho směrem k zadním dveřím. "Když jsem od Nessie dál, taky vidím lépe. Potřebuju jít. Já se opravdu potřebuji soustředit. Potřebuji vidět všechno, co mohu. Musím jít. Pojď Jaspere, nemáme čas nazbyt!" Mohli jsme slyšet Jacoba na schodech. Alice, netrpělivě, škubla Jasperovou rukou. Rychle ji následoval, se zmatkem v očích stejně jako Edward. Vystřelili dveřmi do stříbrné noci. "Spěchejte!" volala zpátky na nás. "Musíte je najít všechny!" "Najít co?" ptal se Jakob, zavírající za sebou hlavní vchod. "Kam Alice šla?" Nikdo neodpověděl; všichni jsme jen zírali. Jakob setřásl déšť z vlasů a tahal ruce skrz rukávy košile, oči na Renesmee. "Hej, Bells! Myslel jsem si lidi, že teď už budete doma. . . ." Konečně se podíval na mě, zamrkal, a zůstal civět. Sledovala jsem jeho výraz, jak se ho konečně dotkla atmosféra v pokoji. Pohlédl dolů, oči široce rozevřené,na mokré fleky na podlaze, rozházené růže, tříšť krystalu. Jeho prsty se chvěly. "Co?" zeptal se rovnou. "Co se stalo?" Nevěděla jsem, kde začít. Ani nikdo jiný nenašel slova. Jacob přeskočil místnost třemi dlouhými skoky a klesl na kolena vedle Renesmee a mě. Cítila jsem horké chvění vyzařující z jeho těla tak, jak se strach valil dolů směrem k třesoucím se rukám. "Je v pořádku?" dožadoval se, sahajíc ji na čelo, sklánějíc hlavu jak poslouchal její srdce. "Nehraj si se mnou, Bello, prosím!" "S Renesmee nic není ." řekla jsem přidušeně, slova rozbíjejíc se v divných místech. "Tak kdo?" "Všichni z nás, Jacobe," šeptala jsem. A také to bylo v mém hlase - zvuk z vnitřku hrobu. "Je konec. Všichni budeme odsouzeni k smrti." 29. Selhání Seděli jsme tam celou noc, sochy strachu a smutku, a Alice se ani nevrátila. Všichni jsme byly na naši horečnatou mez absolutně ticho. Carlisle byl sotva schopný hýbat rty, aby všechno vysvětlil Jacobovy. Při opakovaném vyprávění se to zdálo být horší;dokonce i Emmett jenom tiše stál a mlčel. Dokud nevyšlo slunce a já věděla, že Renesmee bude brzo neklidná pod mými pažemi, tak jsem se poprvé divila co by tak dlouho mohlo Alici zdržet. Doufala jsem, že toho budu vědět víc, než budu čelit dceřině zvědavosti. Mít nějaké odpovědi. Alespoň malé, malilinkaté kousky naděje, abych se mohla usmívat a taky držet hrůzostrašnou pravdu od ní dál. Moje tvář byla nastálo nastavená do nehybné masky, kterou jsem nosila celou noc. Nebyla jsem si jistá, že budu ještě schopna úsměvu. Jakob chrápal v rohu, hromada kůže na podlaze, úzkostlivě sebou škubajíc ve spánku. Sam věděl všechno - vlci se připravovali na to, co má přijít. Ne, že by tato příprava byla dobrá i k něčemu jinému než se nechat zabít se zbytkem mé rodiny. Sluneční paprsky se prolomily skrz zadní okno, zajiskřily na Edwardově kůži. Nezpustila jsem ho z očí od doby,kdy Alice odešla. Koukali jsme na sebe celou noc, přemítajíc nad tím, co ani jeden z nás nemohl přežít: ztrátu toho druhého. Viděla jsem záblesk svého odrazu v jeho ztrápených očích, jak se slunce dotklo mé vlastní kůže. Jeho obočí se nepatrně pohnulo, pak jeho rty. "Alice," řekl. Zvuk jeho hlasu byl jako praskání ledu, když taje. Všechny nás trochu rozlomil, trochu změkčil. Pohnul se znovu. "Byla pryč dlouho," mumlala Rosalie, překvapeně. "Kde mohla být?" podivil se Emmett, udělal krok směrem ke dveřím. Esme mu položila ruku na rameno. "Nechceme rušit…" "Nikdy předtím ji to netrvalo tak dlouho," řekl Edward. Na tváři se mu objevila nová starostlivě rozštípaná maska. Jeho rysy zase ožili, oči se rozšířili čerstvým strachem, zvlášť panickým. "Carlisle, nemyslíš-že něco předvídala? Mohla mít Alice čas, aby viděla, jestli někdo po ní jde?" Arova průsvitná tvář naplnila mou hlavu. Aro, který viděl do všech koutů Aliciny na mysli, který znal všechno, čeho byla schopná- Emmett zaklel dost nahlas, aby se Jakob naklonill k jeho nohám a zavrčel. Ve dvoře, na jeho zavrčení mu odpověděla jeho smečka. Moje rodina se už rozmazala v akci. "Zůstaň s Renesmee!" ale křikla jsem na Jacoba, když jsem celá běžela skrz dveře. Byla jsem stále silnější většina z nich, a tu sílu jsem použila, abych se odrazila vpřed. Několika skoky jsem dohonila Esme, několika dalšími Rosalii. Běžela jsem hustým lesem, dokud jsem nedoběhla Edwarda a Carlisla. "Mohli by ji teoreticky překvapit?" zeptal se Carlisle, jeho hlas zněl spíš jako by stál, než jako kdyby běžel plnou rychlostí. "Nevím, jak" odpověděl Edward. "Ale Aro ji zná lépe než kdokoliv jiný. Lépe než já. " "Je to past?" Volal z Emmett za námi. "Možná," řekl Edward. "Ani stopy po Alici a Jasperovi. Kam šli? " Alicina a Jasperova stopa se stáčela v širokém oblouku, táhla se východně od domu, na sever na druhou stranu řeky, a poté pár mil zase zpět na západ. My překročili řeku, všech šest skočilo bez vteřinových zpoždění. Edward běžel v čele, naprosto soustředěný. "Zachytil jsi stopu?" zavolala Esme pár chvil poté, co jsme chtěli přeskočit řeku po druhé. Byla nejvíc pozadu, daleko na levém okraji naší lovčí smečky. Ukázala na jihovýchod. "Držte se hlavní cesty, jsme téměř u hranice Quileutů," nařídil Edward stručně. "Držte se pohromadě. Uvidíme, jestli se obrátili na sever nebo na jih. " Nebyla jsem tak obeznámená v rozlišování dělící hranice, jako zbytek z nich, ale cítila jsem náznak vlků ve vánku, který foukal od východu. Edward a Carlisle trochu ze zvyku zpomalili, a já viděla, že se jejich halvy přelétají ze strany na stranu, čekajíc na cestu k odbočce. Pak byl vlčí zápach najednou silnější, a Edwardova hlava v momentu pohlédla nahoru. Náhle zastavil. My ostatní jsme taky zamrzli. "Same?" zeptal se Edward plochým hlasem. "Co to je?" Same?" zeptal se Edward plochým hlasem. "Co to je?" Sam přicházel skrze stromy vzdálené několik set metrů,k nám v jeho lidské podobě rychlou chůzí, doprovázen dvěma velkými vlky - Paul a Jared. Trvalo mu chvilku dostat se k nám; jeho lidské tempo mě dělalo netrpělivou. Nechtěla jsem mít čas, abych přemýšlela o tom, co se děje. Chtěla jsem být v pohybu, abych něco dělala. Chtěla jsem už objímat Alici, abych věděla, navzdory pochybnostem, že je v bezpečí. Dívala jsem se jak Edwardova tvář naprosto zbělela, jak četl to, co si Sam myslel. Sam ho ignoroval, hledíc přímo na Carlisla, jak zastavil a začal mluvit. "Přesně po půlnoci, Alice a Jasper přišli na tohle místo, a požádali o svolení překročit náš pozemek k oceánu. Povolil jsem jim to a osobně jsem je doprovodil k pobřeží. Okamžitě vešli do vody a nevrátili se. Když jsme šli , Alice mi řekla, že je životně důležité, abych nic neřekl Jacobovi a tom, že jsem ji viděl, dřív než si s tebou promluvím. Čekal jsem tady na vás, až ji přijdete hledat, abych vám dal tenhle vzkaz. Řekla mi, abych ji poslechl, jako kdyby na tom závisely všechny naše životy. " Samova tvář byla ponurá, když vytahoval poskládaný list papíru, potištěný malým černým písmem. Byla to stránka z knihy; můj ostrý zrak četl vytištěná slova, jak ho Carlisle rozprostřel, aby viděl na další stranu. Na straně obrácené ke mně byla stránka s autorskými právy z knihy The Merchant of Venice. Stopa mého vlastního pachu z něj zavála, když Carlisle papírem pohnul, aby ho narovnal. Uvědomila jsem si, že je to vytržená strana z jedné z mých knih. Vzala jsem si pár věcí z Charlieho domu do naší chaloupky; nějaké normální oblečení, všechny dopisy od mé mámy a své oblíbené knížky. Včera ráno moje ošoupaná kolekce Shakespearových brožur byla na regále v chaloupce v malém obývacím pokoji… "Alice se rozhodla opustit nás," šeptal Carlisle. "Co?" vzlykala Rosalie. Carlisle obrátil stránku tak, aby jsme ji všichni mohli přečíst. Nehledejte nás. Není času nazbyt. Pamatujte si: Tanya, Siobhan, Amon, Alistair, všechny nomády, které dokážete najít. Na naší cestě budeme hledat Petra a Charlotte. Je nám to tak líto, že vás opouštíme tímto způsobem, bez rozloučení nebo vysvětlení. Je to pro nás jediná cesta. Milujeme vás. Znova jsme stáli zmraženi, naprosté ticho ale bylo jen narušované vlčím srdečním tepem a jejich dechem. Jejich myšlenky museli být taky hlasité. Edward se hnul jako první, odpověděl na něco v Samově mysli. "Ano, je to nebezpečné." "Dost na to, aby jsi opustil rodinu?" zeptal se Sam nahlas, s nedůvěřivostí v jeho tónu. Bylo jasné, že si lístek nepřečetl, než ho odevzdal Carlislovi. Byl teď naštvaný, hledajíc, jestli lituje poslouchání Alice. Edwardův výraz byl strnulý - pro Sama nepochybně vypadal naštvaně nebo arogantně, ale já mohla vidět tvar bolesti v jeho tvrdě rovném obličeji. "Nevíme, co viděla," řekl Edward. "Alice není vůbec bezcitná a ani zbabělá. Má jen víc informací než máme my." "Neměli bychom - ," začal Sam. "Vy jste svázáni jinak, než my," odseknul Edward. "My máme ještě navzájem svobodnou vůli." Samova brada sebou škubla, a jeho oči najednou vypadaly plocho černé. "Měl bys dávat pozor na varování," pokračoval Edward. "Tohle není něco, do čeho by jste se chtěli zaplést. Můžete se stále vyvarovat tomu, co Alice viděla." Sam se ponuře usmál, "My neutíkáme." Paul si za ním odfrkl. "Nenechte svou rodinu zabít kvůli pýše," Carlisle se potichu zapojil. Sam se podíval na Carlisla s jemnějším výrazem. "Jak Edward zdůraznil, nemáme stejný druh svobody jako vy. Renesmee je součástí naší rodiny stejně jako vaší. Jacob se jí nemůže vzdát, a my se nemůžeme vzdát jeho. " Jeho oči se mihly k Alicinu lístku, a jeho rty se sevřeli do tenké linie. "Neznáte ji," řekl Edward. "A vy?" zeptal se Sam neomaleně. Carlisle položil ruku na Edwardovo rameno. "Máme ještě spoustu práce, synu. Jakkoliv se Alice rozhodne, bylo by pošetilé, neposlechnout teď její radu. Jdeme domů a dáme se do práce. " Edward přikývl, jeho tvář stále strnulá bolestí. Za sebou jsem slyšela Esmenino tiché vzlykání bez slz. Nevěděla jsem, jak plakat v tomto těle; nemohla jsem dělat nic, než koukat. Zatím jsem nic necítila. Všechno se zdálo neskutečné, jako bych po všech těch měsících opět snila. Mající noční můru. "Děkuji ti, Same," řekl Carlisle. "Je mi to líto," odpověděl Sam. "Neměli jsme ji nechat přejít." "Udělal jsi správnou věc," řekl mu Carlisle. "Alice je volná, aby dělala to, co sama chce. Neupřel bych jí to svolení." Vždycky jsem myslela na Cullenovy, jako na celek, nedělitelný útvar. Najednou jsem si vzpomněla, že to tak vždycky nebylo. Carlisle stvořil Edwarda, Esme, Rosalii a Emmetta, Edward stvořil mně. Byli jsme fyzicky spojení krví a jedem. Nikdy jsem nepomýšlela na Alici a Jaspera jako na samostatné- jak byli přijati do rodiny. Ale ve skutečnosti, Alice přijala Cullenovy. Dostavila se se svou nesouvislou minulostí, přivádějíc sebou Jaspera, a připojila se k rodině, která tu už byla. Oba, ona i Jasper,znali život mimo rodinu Cullenů. Opravdusi vybrala vést jiný nový život po tom, co viděla, že život Cullenů je u konce? Pak jsme byli odsouzeni, nebo ne? Nebyla vůbec žádná naděje. Ani záblesk,ani jiskřička, která by mohla Alici přesvědčit, že má na naší straně šanci. Jasný ranní vzduch se najednou zdál hutnější, černější, jakoby fyzicky pošpiněn mým zoufalstvím. "Nevzdám se bez boje," zavrčel Emmett hluboce šeptem . "Alice nám řekla, co dělat. Tak to uděláme." Ostatní přikývli s odhodlaným výrazem, a já si uvědomila, že byli nakloněni jakékoli šanci, kterou nám Alice dala. Že nehodlali upadnout do beznaděje a čekat na smrt. Ano, všichni chceme bojovat. Co tam ještě bylo? A patrně zapojíme ostatní, protože to Alice řekla, než nás opustila. Jak bychom nemohli uposlechnout Alicino poslední varování? Vlci taky budou bojovat s námi pro Renesmee. Budeme bojovat, oni budou bojovat, a my všichni zemřeme. Necítila jsem se stejně rozhodnuta, jako ostatní. Alice znala rozdíly. Dala nám jen šanci, kterou viděla, ale šance byla moc tenká na to, aby si na ni vsadila. Už jsem se cítila poražená, jak jsem se otočila zády k Samovu kritickému obličeji a následovala Carlisla směrem domů. Teď jsme běželi automaticky, ne stejně panicky spěchajíc jako předtím. Když jsme byli u řeky, Esmeina hlava se zvedla. "Byla tu jiná cesta. Byla čerstvá." Naklonila se dopředu, směrem , kde upoutala Edwardovu pozornost na cestě sem. Zatímco jsme závodili o Alicino bezpečí… " Je tu od rána. Je to jen Alice, bez Jaspera," řekl Edward neživě. Esme svraštila obličej, a přikývla. Posunula jsem se do prava, padajíc trochu dozadu. Byla jsem si jistá, že měl Edward pravdu, ale ve stejnou dobu...Konec konců, jak Alicin dopis skončil na stránce z mé knihy? "Bello?" zeptal se Edward bezcitným hlasem, jak jsem váhala. "Chci sledovat stopu," řekla jsem mu, cítíc tu lehkou Alicinu vůni, která vedla pryč od její dřívější dráhy letu. Byla jsem v tom nová, ale voněla přesně stejně, jen minus Jasperova vůně. Edwardovy zlaté oči byly prázdné. "Pravděpodobně to vede jenom zpět do domu." "Pak se tam s tebou setkám." Nejprve jsem si myslela, že by mě nechal jít samotnou, ale pak, jak jsem se pohla o několik kroků dál, se jeho prázdné oči zachvěly k životu. "Jdu s tebou," řekl tiše. "Setkáme se doma, Carlisle." Carlisle přikývl, a ostatní odešli. Čekala jsem, až budou z dohledu, a pak jsem se na Edwarda tázavě podívala. "Nemohl jsem tě nechat odejít ode mě," vysvětlil tichým hlasem. "Bolelo mě si to jen představit." Rozuměla jsem, bez bližšího vysvětlení. Myslela jsem na naše odloučení a nyní jsem si uvědomila, že bych cítila stejnou bolest, bez ohledu na to, jak krátké by bylo odloučení. Měli jsme tak malinko času, být spolu. Natáhla jsem k němu ruce, a on je vzal. "Musíme si pospíšit," řekl. "Renesmee se vzbudí." Přikývla jsema, a znova jsme běželi. Asi to byla hloupost, marnit časem pryč od Renesmee jen kvůli zvědavosti. Ale ten vzkaz mě rozrušil. Alice mohla vyrýt vzkaz do skály nebo kmenu stromu kdyby jí chyběly psací potřeby. Mohla ukradnout odkazový lístek z některého z domů u dálnice. Proč mojí knihu? Kdy ji získala? Jistě by stačilo, že trasa vede zpět k chatě zdlouhavou cestou, která zůstala zřetelně daleko od domu Cullenových a vlků v nedalekém lese. Edwardovo obočí se v zmatku svraštilo, když bylo zjevné, kam stopa vedla. Snažil se to zdůvodnit. "Nechala Jaspera, aby na ní počkal a přišla sem?" Byli jsme nyní téměř u chaloupky, a já se cítila nesvá. Byla jsem ráda, že mě Edward držel za ruku, ale také jsem cítila, že bych tady měla být sama. Vytrhnout stránku a přinést ji zpět k Jasperovi byla jen nadbytečná záležitost. Zdálo se, jako kdyby byl vzkaz v tom činu,jediná jsem tomu vůbec nerozuměla. Ale byla to moje kniha, takže zpráva musela být pro mě. Kdyby to bylo něco, co by chtěla, aby Edward věděl, nevytrhla by stránku z jeho knih...? "Dej mi chvilku," řekla jsem, uvolňujíc si ruku, když jsme se dostali ke dveřím. Jeho čelo se svraštilo. "Bello?" "Prosím! Třicet sekund. " Nečekala jsem až odpověděl. Skočila jsem skrz dveře, a zavřela za sebou. Šla jsem rovnou k poličce na knihy. Alicina vůně byla čerstvá - stará méně než jeden den. Oheň, který jsem nezaložila, plál nízko ale žhavě v krbu.. Vybrala jsem The Merchant of Venice z regálu a škubnutím ho otevřela na titulní stránce. Tam, vedle okousaného okraje po vyrvané stránce zanechala,pod slovy The Merchant of Venice od Williama Shakespeara, vzkaz. Znič to. Pod tím bylo jméno a adresa v Seattlu. Když Edward prošel dveřmi spíše jen po pouhých třinácti vteřinách než třiceti, sledovala jsem, jak kniha hoří. "O co tady jde, Bello?" "Byla tady. Vytrhla stránku z mé knihy, aby na ní napsala vzkaz. " "Proč?" "Já nevím proč." "Proč ji pálíš?" "Já-já-" zamračila jsem se, nechajíc všechno mé zklamání a bolest ukázat se ve svém obličeji. Nevěděla jsem, co se mi Alice snaží říct, věděla jsem jen to, že odešla do velké dálky, aby to před námi zatajila, kromě mě. Jediné osoby, kterou Edward nemohl přečíst. Takže ho musela chtít držet v nejasnosti, a asi pro to měla dobré důvody. "Přišlo mi to vhodné." "Nevíme, co dělá," řekl tiše. Zírala jsem do plamenů. Byla jsem jediný člověk na světě, který mohl Edwardovi lhát. Bylo to ono, co ode mě Alice chtěla? Její poslední požadavek? "Když jsme byli v letadle do Itálie," zašeptala jsem- to nebyla lež, snad s výjimkou kontextu -"na cestě, abychom tě zachránily ... lhala Jasperovi, aby nešel za námi. Věděla, že když bude muset čelit Volturiům, zemře. Byla ochotna radši zemřít sama, než aby ho připojila do nebezpečí. Ochotná zemřít i pro mě. Ochotná zemřít pro tebe. " Edward neodpověděl. "Má své priority," řekla jsem. Nutilo to moje mrtvé srdce bolestivě si uvědomit, že moje vysvětlení neznělo jakkoliv jako lež. "Tomu nevěřím," řekl Edward. Neřekl to jako kdyby se dohadoval se mnou, spíš jako kdyby se dohadoval sám se sebou. "Možná byl právě Jasper v nebezpečí. Její plán by fungoval pro nás ostatní, ale on by byl ztracen, kdyby zůstal. Možná..". "Mohla nám to říct. Poslat ho pryč. " "Ale šel by? Možná mu lhala znovu." "Možná" předstírala jsem souhlas. "Měli bychom jít domů. Není čas. " Edward vzal mou ruku, a běželi jsme. Alicin vzkaz nepůsobil na mě nadějně. Pokud by tu byla nějaká cesta, jak se vyhnout přicházející porážce, Alice by zůstala. Neviděla jsem jinou možnost. Tak to bylo něco jiného, co mi dala. Ne způsob k úniku. Ale co jiného by si myslela, že jsem chtěla? Možná způsob, jak zachránit něco? Bylo ještě něco, co bych měla zachránit? Carlisle a ostatní nebyli nečinní po dobu naší nepřítomnosti. Byli jsme od nich odděleni celých 5 minut, a oni se už připravovali k odjezdu. V rohu, Jacob opět jako člověk, s Renesmee na klíně a oba nás pozorovali široce otevřenýma očima. Rosalie vyměnila své hedvábné ovinovací šaty za odolně vypadající džíny, běžecké boty, a hustě tkané zapínací triko, jaké baťůžkáři používají pro dlouhé cesty. Esme byla oblečena podobně. Na konferenčním stolku byl globus, ale nekoukali na něj, jenom čekali na nás. Atmosféra byla teď více pozitivní než předtím; cítili se dobře,když byli v akci. Jejich naděje se upla na Aliciny pokyny. Podívala jsem se na globus a divila jsem se, kam jsme zamířili poprvé. "Máme tu zůstat?" zeptal se Edward, dívajíc se na Carlisla. Nezněl šťastně. "Alice řekla, že se budeme muset ukázat lidem Renesmee, a na to budeme muset být opatrní." řekl Carlisle. "Pošleme semk vám kohokoli dokážeme najít - Edwarde, budete nejlepší na chytání na téhle straně minového pole." Edward ostře přikývl, stále nešťastný. "Je tu velké území na pokrytí." "Rozdělíme se," odpověděl Emmett. "Rose a já půjdeme lovit nomády." "Budete mít tady plné ruce práce," řekl Carlisle. "Tanyina rodina tady bude dopoledne, a nemají ani tušení proč. Za prvé, musíte je přesvědčit, aby nereagovali jako Irina. Za druhé, musíte zjistit, co myslela Alice tím Eleazarem. Pak, po tom všem, zůstanou, aby pro nás svědčili? Začne to znova, až přijdou ostatní - v první řadě, jestli se nám podaří přesvědčit vůbec někoho, aby přijel. "povzdechl Carlisle. "Vaše práce může být ta nejtěžší. Vrátíme se jak nejdřív to půjde, abychom vám pomohli." Carlisle na vteřinu položil ruku na Edwardovo rameno a pak mě políbil na čelo. Esme nás oba objala, a Emmett nám oběma praštil pěstí do ruky. Rosalie s přinutila nám darovat tvrdý úsměv pro mě a Edwarda, vzdušný polibek pro Renesmee, a pak Jakobovi úšklebek. "Hodně štěstí," řekl jim Edward. "A vám taky," řekl Carlisle. "Budeme ho všichni potřebovat." Dívala jsem se, jak odcházejí, přejíc si, abych dokázala cítit aspoň naději a podpořit je, a taky jsem si přála, abych mohla být jen na pár sekund sama s počítačem. Musela jsem vyřešit, kdo je to ten J. Jenks za osobu a proč Alice nechávala jeho jméno takovou oklikou jenom pro mě. Renesmee se stočila v Jakobově náruči, aby se dotkla jeho tváře. "Já nevím, jestli Carlisleho přátelé přijdou. Doufám, že ano. Zní to, jako bychom se právě teď trochu přepočítali, "zamumlal Jacob Renesmee. Takže to věděla. Renesmee již pochopila až příliš jasně, o co jde. Celá ta otisknutý-vlkodlak-poskytne-objektu-otisknutí-cokoliv-chce věc zestárla pěkně rychle. Nebylo její krytí mnohem důležitější, než zodpovězení její otázky? Dívala jsem se pozorně na její tvář. Nevypadala vystrašeně, jen úzkostlivě a velmi važně, když konverzovala s Jacobem svým tichým způsobem. "Ne, nemůžeme pomoct; máme tady zůstat," pokračoval. "Lidé přicházejí, aby viděli tebe, a ne kulisy." Renesmee se na něj zamračila. "Ne, nemusím nikam jít," řekl jí. Pak se podíval na Edwarda, jeho tvář ohromená z uvědomění si, že by nemusel mít pravdu. "Nebo musím?" Edward zaváhal. "Ven s tím," řekl Jákob, jeho hlas surový napětím. Měl pravdu nad jeho bodem zlomu, úplně stejně, jako ostatní z nás. "Upíři, kteří přicházejí, aby nám pomohli, nejsou stejní jako my," řekl Edward. "Tanyina rodina je jediná kromě naší s úctou k lidskému životu, a dokonce si nedělají tězkou hlavu s vlkodlaky. Myslím, že by to mohlo být bezpečnější-" "Umím se sám o sebe postarat," přerušil ho Jacob. "Bezpečnější pro Renesmee," pokračoval Edward, "když výběr uvěřit našemu příběhu o ní nebude poskvrněna spojením s vlkodlaky." "Někteří přátelé. Obrátí se proti vám jen proto, koho jste si teď nakvartýrovali? " "Myslím, že za normálních okolností by většinou byli tolerantní. Ale musíš pochopit - přijmout Nessie nebude jednoduchá věc pro žádného z nich. Proč to vůbec sebenepatrněji stěžovat? " Carlisle vysvětlil Jakobovi zákony o nesmrtelných dětech. "Nesmrtelné děti byly opravdu tak špatné?" zeptal se. "Nedovedeš si představit hloubku jizvy, kterou zanechali společné psychice upírů." "Edwarde. . . " Bylo pořád ještě zvláštní slyšet Jacoba vyslovit Edwardovo jméno bez hořkosti. "Já vím, Jaku. Vím, jak těžké je být od ní pryč. Zahrajeme to smyčkou - uvidíme,jak na ni budou reagovat. V každém případě, Nessie, tu a tam během několika dalších týdnů, bude muset být inkognito. Bude muset zůstat v chatičce, dokud nenastane pro nás ta správná chvíle,zavést ji mezi ně. Tak dlouho, jak dokážeš udržet bezpečnou vzdálenost od hlavního domu. . ." "To můžu udělat. Ranní společnost, co? " "Ano. Nejbližší z našich přátel. V tomhle konkrétním případě je pravděpodobně to nejlepší, abychom si věci vyjasnili co nejdříve. Můžeš zůstat tady. Tanya o vás ví. Dokonce už potkala Setha. " "Správně." "Měl bys říct Samovi, o co jde. Brzo můžou být v lesích cizinci. " "Dobrý postřeh. I když mu dlužím nějaké ticho po minulé noci. " "Poslechnout Alici je obvykle ta správná věc." Jakobovy čelisti se sevřeli, a já viděla, že sdílel Samovy pocity, ohledně toho, co Alice a Jasper udělali. Mezitím, co mluvili, jsem putovala směrem k zadním oknům, snažíc se vypadat roztržitě a úzkostlivě. Nic složitého. Naklonila jsem hlavu směrem ke zdi, která zatáčela pryč od obývacího pokoje směrem k jídelně, hned vedle jednoho z počítačů. Běžela jsem prsty proti klávesnici a zároveň zírala do lesa, snažíc se, aby to vypadalo, jako roztržitost. Dělají někdy upíři věci roztržitě? Myslím, že se nenašel nikdo, kdo by mi věnoval zvláštní pozornost, ale neotočila jsem se, abych se ujistila. Monitor zažhnul k životu. Znovu jsem pohladila mými prsty po klávesách. Pak jsem velmi tiše zabubnovala na dřevěný povrch stolu, jen aby to vypadalo náhodně. Další tahy přes klávesnici. Snímala jsem obrazovku periferním zrakem. Žádný J. Jenks, ale byl tam Jason Jenks. Právník. Otírala jsem klávesnici, snažíc se zachovat rytmus, jako roztržité hlazení kočky, kterou jste zapoměli na klíně. Jason Jenks měl efektní webovou stránku své firmy, ale adresa na jeho domovské stránky byla špatná. V Seattlu, ale s jiným poštovním směrovacím číslem. Zaznamenala jsem telefonní číslo, a pak rytmicky zabubnovala do klávesnice. Tentokrát jsem se dívala po adrese, ale nic z toho se mi nezobrazilo, jako kdyby adresa neexistovala. Chtěla jsem se podívat na mapu, ale rozhodla jsem se nepokoušet štěstí. Jeden větší letmý dotyk k vymazání historie... Pokračovala jsem v zíraní ven z okna a několikrát se otírajíc o dřevo. Slyšela jsem lehké kroky křižující podlahu ke mě, a obrátila jsem se se, v což jsem doufala, stejným výrazem, jako jsem měla předtím. Renesmee se dostala ke mě, a já přidržela otevřenou náruč. Uvelebila se v ní, silně vonící po vlkodlacích, a uvelebujíc hlavou na mém krku. Nevěděla jsem, jestli tohle dokážu vystát. Jakkoliv jsem se obávala o svůj život, o Edwardův i o život zbytku mé rodiny, nebylo to stejné jako vnitřnosti - kroutící strach, který jsem cítila o svou dceru. Musel být způsob, jak ji zachránit, i kdyby to byla jediná věc, kterou bych mohla udělat. Najednou jsem věděla, že to bylo všechno, co jsem ještě chtěla.To ostatní bych vydržela, kdybych musela, ale ne ztrátu jejího života. Tohle ne. Ona byla jediná věc, co jsem prostě musela zachránit. Věděla Alice, jak bych se cítila? Renesmeeina ruka se lehce dotkla mé tváře. Ukázala mi mou vlastní tvář, Edwardovu, Jacobovu, Rosalienu, Esmeinu, Carlislovu, Alicinu, Jasperovu, rychleji a rychleji přeskakujíc přes všechny tváře členů naší rodiny. Seth a Leah. Charlie, Sue, a Billy. A znova a znova. Znepokojeně, stejně jako všichni ostatní. Myslím, že byla jen znepokojena.. Jake ji držel od toho nejhoršího, pokud můžu říct. Část, jak jsme si mysleli, že nemáme žádnou naději, jak všichni do měsíce zemřeme. Vytrvala na Alicině tváři, toužebně a zmateně. Kde byla Alice? "Nevím," zašeptal jsem. "Ale je to Alice. Dělá správnou věc,jako vždycky." Tak jako tak, je to správná věc pro Alici. Nesnášela jsem přemýšlení na ni tímhle způsobem, ale jak jinak porozumět téhle situaci? Renesmee si povzdechla a zatoužila intenzivněji. "Taky se mi po ní stýská." Cítila jsem, že můj obličej pracuj, snažíc se najít výraz, který by hodil ke smutku uvnitř. Moje oči byli divné a suché; vůči nepříjemnému pocitu mrkali. Kousala jsem si rty. Když jsem se znova nadechla, vzduch se mi zastavil v krku, jako kdybych se jím měla udusit. Renesmee se odtáhla, aby se na mně podívala, a já viděla můj obličej, odrážející se v jejích myšlenkách a v jejích očích. Vypadala jsem, jako Esme vypadala dnes ráno. Tak tohle bylo to, co jsem cítila jako pláč. Renesmeeiny oči se vlhce leskly, jak pozoroval můj obličej. Vyškrtla moji tvář, neukazovala mi nic, jen se mě snažila utěšit. Nikdy bych nepomyslela, že mezi námi uvidím obrácené pouto matka-dcera, jako to bylo vždy u mě a Renée. Neměla jsem velmi jasnou představu o budoucnosti. Slza vytřiskla Renesmee z koutku oka. Setřela sem ji polibkem. S úžasem se dotkla svých očí a pak se podívala na vlhká bříška svých prstů. "Neplač," řekla jsem jí. "Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. Najdu způsob, jak to obejít." Pokud tu není nic jiného, co jsem mohla dělat, ještě jsem mohla chránit mou Renesmee. Byla jsem mnohem pozitivnější než kdy jindy, že tohle bylo to, co mi Alice dala. Věděla to. Nechala mi cestu. 30. NEODOLATELNÁ Bylo toho tolik o čem bylo třeba přemýšlet. Jak se mi podaří najít čas k pátraní po J. Jenksovi, a proč Alice chtěla abych o něm vědela? Jestli Alicino vodítko nemělo nic společného s Renesmee, co mohu dělat, abych chránila svou dceru? Jak Edward a já ráno vysvětlíme věci Tanyině rodině? Co když budou reagovat jako Irina? Co když se to změní na boj? Já nevím jak bojovat. Jak bych se to mohla naučit za pouhý měsíc? Byla vúbec nějaká šance že bych se učila dost rychle na to abych byla nebezpečná pro kohokoli z Volturiú? Nebo jsem byla odsouzena k totální nepoužitelnosti? Jen další rychle vyřízený novorozenec? Tolik odpovědi, které jsem potřebovala, ale nedostala jsem šanci položit otázky. Chtějíc aspoň něco normálního pro Renesmee, trvala jsem na jejím ukládaní k spánku do postele v naši chatě. Jakob se momentálně cítil pohodlněji ve své vlčí podobě; snášel stres snadněji když byl okamžitě připraven k boji.. Přála jsem si abych to cítila taky tak, abych se cítila být připravená. Znova odběhl do lesa aby střežil. Potom co hluboce usnula, dala jsem Renesmee do její postele a potom šla do obývacího pokoje, abych položila Edwardovi své otázky. Jediné co jsem požadovala, v každém případě; jeden z mých nejobtížnějších problémů byl nápad pokusit se skrýt před ním všechno, dokonce s výhodou mých tichých myšlenek. Stál chrbtem ke mně zahleděn do ohně.. „Edwarde, já..“ Otočil se prošel pokojem téměř okamžitě, za méně než nejmenší část sekundy. Měla jsem čas jen abych zaregistrovala zuřivý výraz v jeho obličeji před tím než jeho rty začali drtit mé a jeho ruce se obemkly kolem mně jak ocelové nosníky. Na své otázky jsem po zbytek noci už nepomyslela. Netrvalo mi dlouho abych zjistila co bylo dúvodem jeho nálady, a ještě méně abych se cítila stejně. Potřebovala bych roky jen abych nějak ovládla svou ohromující fyzickou vášeň k němu. A pak staletí abych si to užila. Kdyby nám nezústával jen měsíc spolu. Dobře, nevidím jak by se dal vydržet takový konec. Právě nyní jsem si nemohla pomoct abych nebyla sobec. Všechno so jsem chtěla bylo milovat ho jak jen to bude možné po omezený čas který jsem dostala. Bylo těžké odtrhnout se od něho když vyšlo slunce, ale měli jsme co na práci, práci která mohla být složitější neš všechno hledání naší rodiny dohromady. V momentu jak jsem si dovolila myslet na to co přijde byla jsem napjatá; pocit jako by moje nervy byli natažené na skřipec, pořád víc a víc.. „Přál bych si aby byl zpúsob jak dostat od Eleazara informace, které potřebujeme, předtím než jim řeknem o Nessie.“ Zamumlal Edward jak jsme se kvapem oblékali v obřím šatníku, který mi připomínal Alici víc, než jsem si momentálně přála. „Jen pro jistotu“ „Ale kdyby nepochopil otázku k zodpovězení“ souhlasila jsem “Myslíš že nás nechají to vysvětlit? „Já nevím“ Vytáhla jsem Renesmee, ještě spící, z postýlky a držela jí tak blízko že její kadeře se mi nahrnuly do tváře; její sladká vůně, tak blízká, přemohla jakoukoli další vůni. Dnes jsem nesměla vyplýtvat ani jedinou sekundu. Byly odpovědi, které jsem potřebovala, a nebyla jsem si jistá kolik času budeme mít já a Edward dneska osamotě..Když s Tanyinou rodinou pújde všechno dobře, doufejme že budem mít společnost na delší dobu. „Edwarde, naučíš mě jak bojovat?“ požádala jsem, napjatá očekávanouo reakcí, jak mi držel dveře.. Bylo to tak jak jsem očekávala.. Ztuhl, a potom jeho oči významně zametly vzduch nade mnou, jako kdyby se na mně díval poprvé nebo naposled. Jeho oči se zastavili na naší dcerce spící v mé náruči. „Když dojde k boji, nebude toho moc, co kdokoli z nás múže udělat“ ohradil se. Pokračovala jsem vyrovnaným hlasem. "Nechal bys mně neschopnou bránit se?" Křečovitě polkl a dveře se otřásli, závěsy protestovali, jak se jeho ruce sevřeli. Pak přikývl. "Když to postavíš takhle ... Myslím, že bychom se měli dát do práce, jakmile to pújde." Přikývla jsem, taky, a začali jsme se směrem k velkému domu. Nepospíchali sme. Divila jsem se, co bych mohla udělat, aby se něco změnilo. Byla jsem trošičku zvláštní, svým vlastním způsobem-jestli se vlastnictví nadpřirozeně neprúhledné lebky dá považovat za skutečně zvláštní. Byl zpúsob, jakým se dala využít? "Co bys řekl že je jejich největší předností? Mají i nějakou slabost? " Edward se nemusel ptát, aby věděl, že myslím Volturiovy. "Alec a Jane jsou jejich největší trumf," řekl bezbarvě, jako bychom mluvili o basketbalovém týmu. "Jejich defenzivní hráči málokdy vidí skutečnou akci." "Protože Jane vás múže spálit na mísťe-alespoň psychicky. Co dokáže Alec? Neříkali jste jednou že je dokonce mnohem nebezpečnější než Jane? " "Ano. Svým způsobem, je protijed na Jane. Ona dokáže zpúsobit nejhorší bolest jakou si dokážeš představit. Alec, na druhé straně, zpúsobí že necítíš nic. Absolutně nic. Někdy, když chtějí být Volturiovi laskaví, nechají Aleca umrtvit odsouzené před exekucí. Když se vzdají, nebo je potěší jiným zpúsobem. " "Anestezie? Ale jak by to mohlo být mnohem nebezpečnější než Jane? " "Protože on přeruší všechny tvoje smysly dohromady. Žádná bolest, ale také žádný zrak nebo sluch nebo vůně. Totální senzorická deprivace. Jsi naprosto sama v temnotě. Necítíš dokonce ani když tě pálí. " Otřásla jsem se. Byl tohle to nejlepší v což jsme mohli doufat? Nevidět a necítit smrt když přichází? "To ho dělá stejně nebezpečným jako Jane," Edward pokračoval stejném lhostejným hlasem, "v tom smyslu, oba nás múžou učinit neschopnými pohyu, udělají z nás bezmocné terče. Rozdíl mezi nimi je jako rozdíl mezi mnou a Arem. Aro múže slyšet pouze mysl jednoho člověka najednou. Jane dokáže zranit jen jenu osobu na niž se zam%eří. Já múžu slyšet všechny najednou." Cítila jsem chlad, když jsem viděla kam směřuje. "Alec nás múže umrtvit všechny ve stejnou dobu?" zašeptala jsem. "Ano," řekl. "Pokud použije svúj dar proti nám, zústaneme všichni slepí a hluší, když nás přijdou pozabíjet-Možná nás prostě spálí bez toho že by se obtěžovali nás nejdřív rozdělili. Oh, my se mohli pokusit o boj, ale byla větší pravděpodobnost, že ublížíme jeden druhému, než že bychom ublížili někomu z nich. " Na pár sekund jsme ztichli. V mé hlavě se formovala myšlenka. Žádný velký příslib, ale lepší než nic. "Myslíš si, že je Alec velmi dobrý bojovník?" Zeptala jsem se. "Myslím kromě toho co dokáže. Kdyby bojoval bez svého daru. Zajímalo by mě, jestli to vúbec někdy zkoušel.. ". Edward na mě ostře pohlédl. "na co myslíš?" Podívala jsem se přímo. "No, pravděbodobně na mně jeho dar púsobit nebude, ne? Jestli je jeho dar stejný jako ARúv a Janin nebo váš. Možná ... když se opravdu nikdy nemusel bránit sám ... a já bych se naučila pár triků-" "On byl s Volturii po staletí," odřízl mě Edward, náhle panickým hlasem. Ve své hlavě pravděpodobně viděl stejný obraz jako já: o Cullenovy stojící bezmocně, beze smyslú jako sloupy, na bitevním poli-všichni kromě mě. Já bych byla jediná kdo múže bojovat. "Ano, jistě jsi imunní vůči jeho moci, ale pořád jsi novorozenec, Bello. Nemůžu z tebe udělat silného bojovník v několika týdnech. Jsem si jistý, že prošel tréninkem. " "Možná, možná ne. Je to to jediné, co můžu udělat, jenom já, nikdo jiný nemůže. Dokonce i když ho jen na chvíli rozptýlím-"Mohla jsem vydržet dost dlouho, aby dala ostatním šanci? "Prosím, Bello," řekl Edward přes zuby. "Nemluvme o tom." "Buď rozumný." "Já se budu snažit naučit tě co múžu, ale prosím, nenuť mě vidět tě jak se obětuješ pro odvrácení pozornosti-" Zadrhl se a nedokončil. Přikývla jsem. Tedy si nechám své plány pro sebe. Nejdřív Alec a potom, kdybych měla zázračně štěstí a vyhrála bych, Jane. Kdybych jenom mohla -odstranit Volturiúm jejich urážlivě drtivou výhodu. Možná pak by byla šance. ... Má mysl se rozběhla vpřed. Co když jsem byla schopna rušit je nebo dokonce odvést je pryč? Upřímně, proč by Jane nebo Alec vůbec potřebovali učit se bojové dovednosti? Nedovedla jsem si představit nedůtklivou malou Jane jak se vzdává své výhody, ani při učení. Pokud jsem byla schopna zabít je, jaký by v tom byl rozdíl. "Musím se naučit všechno. Vše co se ti povede do mně nacpat během příštího měsíce, "zašeptala jsem. Dělal jako že mně neslyší. Dobře, co dál? Mohla bych mít své plány v pořadí tak, že pokud budu žít po útoku na Aleca, nebude v mém dalším útoku váhání. Pokoušela jsem se přemyslet ve kterých situacích by ještě mohla být má neprúhledná lebka výhodou. Neměla jsem dost informací o tom, co dovedou ostatní. Je zřejmé, že bojovníci jako obrovský Felix byli mimo mě. Mohla bych se akorát pokusit dát Emmettovi jeho spravedlivý souboj. O zbytku Volturiho stráží jsem toho moc nevěděla, kromě Demetriho. . . . Moje tvář byla dokonale klidná, když jsem zvažovala Demetriho. Nebylo pochyb o tom, že je bojovník. V jiném případě by takhle dlouho nepřežil, vždy na čele během každého útoku. Vždycky je musel vést, protože byl jejich stopař-nejlepší stopař na světě, bezpochyby. Pokud by byl nějaký lepší, Volturiovy by ho vykšeftovali. Aro by se neuspokojil s druhým nejlepším. Pokud by Demetri neexistoval, mohli bychom utéct. Ti co by přežili, v každém případě. Moje dcera, teplo v mém náručí ... Někdo by s ní mohl utéct. Jakob nebo Rosalie, kdo by zústal. A ... pokud by Demetri neexistoval, pak by Alice a Jasper mohli být v bezpečí navěky. Je tohle to co Alice viděla? Část naší rodiny by mohla pokračovat? Dva z nich, přinejmenším. Mohla jsem ji to závidět? "Demetri ...," řekla jsem. "Demetri je múj," řekl Edward tvrdým, napjatým hlasem. Podívala jsem se rychle na něj a viděla, že jeho výraz byl teď zuřivý. "Proč?" zašeptala jsem. Nejdřív neodpověděl. Byli jsme při řece, když se konečně zašeptal, "Pro Alici. Je to mé jediné díky které jí mohu dát za posledních padesát let. " Takže jeho myšlenky byly v souladu s mými. Slyšela jsem jak Jakobovy těžké tlapky duněli na zamrzlé zemi. V sekundách, kdy byl poblíž, se jeho tmavé oči zaměřovaly na Renesmee. Jednou jsem mu kývla, a poté se vrátila zpět k mým otázkám. Bylo tak málo času. "Edward, proč si myslíš, že nám Alice řekla abychom se zeptali Eleazara na Volturiovy? Byl v poslední době v Itálii, nebo tak něco? Co by mohl vědět? " "Eleazar ví všechno, co se týče Volturiú. Zapoměl jsem že to nevíš. Kdysi byl jedním z nich. " Mimovolně jsem zasykla. Jakob vedle mě zavrčel. "Co?" dožadovala jsem se, v mysli se mi vybavoval krásný tmavovlasý muž, na naší svatbě byl zahalen do dlouhého popelavého pláště. Edwardova tvář změkla - trochu se pousmál. "Eleazar je velmi jemný člověk. On nebyl zcela spokojený s Volturiovými, ale respektoval zákon a potřebu ho dodržovat. Měl pocit že jeho práce směřuje k většímu dobru. Nelituje času stráveného s nima. Ale když našel, Carmen, našel své místo na tomto světě. Jsou si velmi podobní, na upíry velmi soucitní." znovu se pousmál. "Střetli Tanyu a její sestry, a už se nikdy neohlédli. Dobře se hodí k tomuto životnímu stylu. Kdyby nenalezli Tanyu, umím si představit, že by nakonec stejně objevili způsob, jak žít bez lidské krve. " V hlavě jsem měla nastřádané obrázky. Nedovedla jsem najít shodu. Soucitný Volturiho voják? Edward pohlédl na Jakoba a odpověděl na mou němou otázku. "Ne, tak říkajíc nebyl jeden z jejich bojovníků. Měl dar, který shledali vyhovujícím.. " Jakob se musel zeptat zřejmou otázku. "Má instinktivní cit pro vlohy ostatních které mají někteří upíři," řekl mu Edward. "mohl poskytnout Arovi obecnou představu o tom, čeho je daný upír schopen jen tím, že se octl v jeho nebo její blízkosti. To bylo užitečné, když Volturiovy šli do bitvy. Mohl je varovat, pokud byl v opozičním seskupení někdo s dovedností, která mohla zpúsobit problémy. To bylo vzácný, ale poměrně často to pro Volturiovy znamenalo potíže. Častější varování by dalo Arovi šanci zachránit někoho, kdo mohl být pro něho užitečný. Eleazarúv dar funguje dokonce i s lidmi, do jisté míry. S lidmi se musí opravdu soustředit, protože latentní schopnosti jsou hodně nejasné. Aro chtěl testovat lidi, které pak chtěl zapojit do svých řad, pokud by měli nějaký potenciál. Bylo mu líto když Eleazar odchádzel." "Nechali ho jít?" Zeptala jsem se. "Jen tak?" Jeho úsměv potemněl, trochu zkroucený. " Volturiovi nejsou takoví ničemové, jak si myslíš. Jsou základem naší civilizace a míru. Každý člen stráže si zvolil sloužit jim. Je to docela prestižní, všichni jsou hrdí na to že jsou součastí, nikoli z donucení. " Mračila jsem se na zem. "Připadají hnusní a zlí pouze zločincúm, Bello." "My nejsme zločinci." Jakob zahřměl ve shodě. "To oni nevědí." "Opravdu si myslíte, že je dokážeme zatavit aby naslouchali?" Edward na moment zaváhal a pak pokrčil rameny. "Kdybychom našli dost přátel kteří by nám stáli po boku. Možná." Pokud. Najednou jsem cítila naléhavost toho, co jsme měli dnes před sebou. Edward a já jsme zrychlili do běhu. Rychle jsme dostihliJakoba. "Tanya by tu měla být co nevidět," řekl Edward. "Musíme být připraveni." Jak být však připraven? My se dohadovali a pak to měnili, promýšleli znovau a znovu. Ukázat jim Renesmee rovnou? Nebo ji nejdřív skrýt? Nechat Jakoba v pokoji? Nebo venku? Řekl smečce ať zústane poblíž, ale neviditelní. Měl by udělat totéž? Na konec jsme čekali Renesmee, Jacob-ve své lidské podobě-a já za rohem před jídelnou, sedíc na velkém leštěném stolku. Jakob mě nechal držet Renesmee, potřeboval prostor pro případ, že by se musel rychle proměnit. Přestože jsem byla šťastná že ji držím v náručí, cítila jsem se k ničemu. Připomělo mi to boj s dospělými upíři, již tak jsem byla více než snadný cíl; nepotřebovala jsem volné ruce. Snažil jsem se vzpomenout si na Tanya, Kate, Carmen, a Eleazar z naší svatby. V mých špatně osvětlených vzpomínkách byly jejich tváře nejasné. Věděla jsem jen, že jsou krásné, dvě blondýnky a dvě brunety. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli bylo v jejich očích nějaké dobro. Edward nehybně stál nakloněn před zadní skleněnou stěnou, zírajíc směrem k předním dveřím. Nevypadalo to že vidí pokoj před sebou. Poslouchali jsme auta přejíždějící dálnici, žádné z nich nezpomalilo. Renesmee uhnízděná, hlavu na mém rameni, ruku na tváři ale žádné obrazy my neposílala. Ona sve nynější pocity neměla obrázky. "Co když se jim nebudu líbit?" zašeptala, a všechny naše oči se zaměřili na ni. "Jistěže budeš-," začal Jakob, ale umlčela jsem ho pohledem. "Nerozumí ti, Renesmee, protože se nikdy nesetkali s nikým, jako jsi ty," řekla jsem jí, nechtěla jsem lhát, ani slibovat něco co nemusí být pravda. "Problém spočíva v tom, donutit je porozumět." Povzdechla, a v mé hlavě zazářil obraz nás všech v jednom rychlém výbuchu. Upír, člověk, vlkodlak. Nepatřila nikam. "Jsi jedinečná, to není nic špatného." Zatřásla hlavou v nesouhlasu. Pomyslela, na naše napjaté tváře a řekla: "Je to moje vina." "Ne," řekli jsme Jakob, Edward, a já najednou, ale dříve, než bychom mohli argumentovat dále, jsme zaslechli zvuk na který jsme čekali: zpomalení motora na dálnici, gumy přecházejíci z vozovky na měkkou hlínu. Edward se vrhl za roh a čekajíc se postavil ke dveřím. Renesmee se ukryla v mých vlasech. Jacob a já jsme zírali na sebe přes stůl, se zoufalstvím ve tvářích. Vůz se rychle přesunullesem, rychleji, než když řídí Charlie nebo Sue. Slyšeli jsme ho vejít na louku a zastavit u přední verandy. Čtyři dveře se otevřeli a zavřeli. Jak se blížili ke dveřím, nemluvili. Edward otevřel dříve, než mohli zaklepat. "Edwarde!" nadšený ženský hlas. "Nazdar, Tanyo. Kate, Eleazare, Carmen. " Tři zamumlaná ahoj. "Carlisle řekl, že s námi potřebuejte mluvit hned," řekl první hlas, Tanya. Bylo slyšet, že všichni jsou pořád venku. Představovala jsem si Edwarda ve dveřích, blokujíc jim vstup. "Co je za problém? Problémy s vlkodlaky?" Jakob přetočil očima. "Ne," řekl Edward. "Naše příměří s vlkodlaky je silnější než kdy jindy." Žena se zachechtala. "Nepozveš nás dál?" požádala Tanya. A pak pokračovala, aniž by čekala na odpověď. "Kde je Carlisle?" "Carlisle musel odejít." Nastalo krátké ticho. "Co se to děje, Edwarde?" dožadovala se Tanya. "Pokud mi múžeš poskytnout pár minut výhodu pochybností," odpověděl. "Mám něco co se těžko vysvětluje, a potřeboval bych, aby vaše myšlení zústalo otevřené, kým neporozumíte." "Je Carlisle v pořádku?" Mužský hlas zněl úzkostlivě. Eleazar. "Nikdo z nás není v pořádku, Eleazare," řekl Edward, a pak něco poplácal, možná Eleazarovi na rameno. "Ale fyzicky, je Carlisle v pořádku." "Fyzicky"? zeptala se Tanya prudce. "Co tím myslíš?" "Myslím tím, že celá moje rodina je ve velmi vážném nebezpečí. Ale předtím, než to vysvětlím, žádám vás o slib. Než budete reagovat, poslechněte si vše, co chci říct. Prosím Vás aby ste mě vyslechli venku." Jeho žádosti odpovědělo delší ticho. Během napjatého ticha jsme Jacob a já na sebe němě zíral. Jeho rudé rty zbledly. "Jsme poslouchat," řekl nakonec Tanya. "Budeme poslouchat, vyslechneme si to než budeme soudit." "Díky, Tanyo," řekl Edward upřímně. "Nezatáhli bychom vás do toho, kdybychom měli jinou možnost." Edward se pohnul. Slyšeli jsme čtyři páry nohou projít dveřma. Někdo zavětřil. "Věděla jsem, že jsou v tom vlkodlaci," zamručela Tanya. "Ano, jsou na naší straně. Znovu. " Vzpomínky Tanyu umlčeli. "Kde je vaše Bella?" zeptal se jeden z dalších ženských hlasů. "Jak jí je?" "Brzy se k nám připojí. Má se dobře, děkuji. Přijala nesmrtelnost s úžasnou obratností. " "Řekni nám něco o tom nebezpečí, Edwarde," řekl tiše Tanya. "Budeme poslouchat, budeme na vaší straně, tam kde patříme." Edward se zhluboka nadechl. "Chtěl bych, abyste se pro začátek přesvědčili sami. Poslouchejte-vedle v místnosti. Co slyšíte? " Nejdřív ticho, a pak pohyb. "Nejdřív jen poslouchejte, prosím," řekl Edward. "Vlkodlak, předpokládám. Slyším jeho srdce, "řekla Tanya. "Co dál?" Edward požádal. Pauza. "Co je to třepetání?" zeptala se Kate nebo Carmen. "Je to ... nějaký pták?" "Ne, ale zapomeňte, co jste slyšeli. Teď, co cítíte? Kromě vlkodlaka. " "Je zde člověka?" zašeptal Eleazar. "Ne," nesouhlasila Tanya. "To není lidské, ale ... ... blíže k lidskému než zbytek vůní tady. Co je to, Edwarde? Myslím si, že jsem tuhle vúni nikdy předtím necítila. " "Zcela jistě ne, Tanyo. Prosím, pamatujte, že je to pro vás něco zcela nového. Zahoďte všchny předpojaté představy. " "Slíbila jsem že budu poslouchat, Edwarde." "Dobrá tedy. Bello? Přiveď Renesmee, prosím. " Cítila jsem podivně strnulé nohy, ale věděla jsem, že je to jen pocit v mé hlavě. Přinutila jsem se nedržet zpátky, nepohybovat se váhavě, jak jsem vstala šla těch pár krokú k rohu. Teplo z Jakobova těla pálilo blízko za mnou, jak šel v mých stopách. Udělala jsem krok do většího pokoje a ztuhla, neschopna pohnout se dál. Renesmee se zhluboka nadechla a pak vykoukkla zpod mých vlasú, její ramena trochu ztuhlá, očekávajíc odmítnutí. Myslela jsem, že budu připravene na jejich reakci. Na obvinění, křik, nehybnost hlubokého rozrušení. Tanya couvlacčtyři kroky zpět, její jahodové kadeře chvějící se, jako člověk konfrontován s jedovatým hadem. Kate skočila zpátky k předním dveřím a ztuhla proti zdi. Šokovaně vypískla skrze sevřené zuby. Eleazar se v ochranném přikrčení hodil před Carmen. "Oh, prosím," Slyšela jsem Jakoba zanaříkat. Edward dal ruku kolem Renesmee a mně. "Slíbila jsi že budete poslouchat," připomněl jim. "Některé věci nemohou být vyslyšeny!" vykřikla Tanya. "Jak jsi mohl, Edwarde? Což nevíte, co to znamená? " "Musíme se odsud dostat," řekla Kate úzkostlivě, ruku na dveřích. "Edwarde. . ". zdálo se že Eleazarovi došly slova. "Počkejte," řekl Edward, jeho hlas byl teď těžší. "Vzpomeňte si, co jste slyšeli a cítili. Renesmee není to, co si myslíte. " "Neexistují žádné výjimky z tohoto pravidla, Edwarde," odsekla Tanya. "Tanyo," řekl Edward", můžete slyšet tlukot jejího srdce! Zastavte a přemýšlejte o tom co to znamená. " "Její tep?" zašeptala Carmen, civějící spoza Eleazarových ramenou. "Ona není úplně upíří dítě," odpověděl Edward, zaměříc svoji pozornost směrem ke Carmen méně nepřátelsky. "Je poloviční člověk." Čtyři upíři na něj zíral, jako by mluvil jazykem, který ani jeden z nich nezná. "Poslouchej mě." Edwardúv hlas přešel do hladkého sametového tónu přesvědčování. "Renesmee je jediná svého druhu. Já jsem její otec. Ne její stvořitel, nýbrž biologický otec. " Tanya potřásla hlavou, jen nepatrný pohyb. Nezudálo se že o tom chce slyšet. "Edwarde, nemůžete očekávat, abychom-" začal říkat Eleazar. "Řekni mi další vysvětlení, které by vyhovovalo, Eleazare. Můžete ve vzduchu cítit teplo jejího těla. Krev která jí teče v žilách, Eleazare. Můžete cítit její pach. " "Jak?" vydechla Kate. "Bella je její biologická matka," řekl ji Edward. "Otěhotněla, vynosila, a porodila Renesmee, ještě kým byla člověk. Téměř ji to zabilo. Byl jsem přetížen než jsem dostal dostatek jedu do jejího srdce abych ji zachránil." "Nikdy jsem neslyšel o něčem takovm," řekl Eleazar. Jeho ramena byla ještě strnulá, jeho výraz chladný. "Fyzikální vztahy mezi upíry a lidi nejsou běžné," odpověděl Edward, v jeho tónu nyní bylo trochu černého humoru. "Lidí kteří by něco takového prožili je ještě mén. Souhlasíš, bratranče? " Oba Kate a Tanya se na něj mračilo. "No tak, Eleazare. Jistě vidíš podobnost. " Byla to Carmen, kdo reagoval na jeho slova. Vykročila kolem Eleazara, ignorujíc jeho napoly vyslovené varování, a opatrně podešla předemně. Mírně nakloněná dolů, pečlivě hleděla do Renesmeeiny tváře. "Zdá se, že máš matčiny oči," řekla v nízkým, klidným hlasem, "ale tvář svého otce." A pak, jakoby si nemohla pomoci, se na Renesmee pousmála. Renesmeeina odpověď v podobě úsměvu byla oslňující. Dotkla se mého obličeje, aniž by zpustila oči z Carmen. Přemítla mi dotek na Carmenině tváři, tázajíc se jestli je v pořádku. "Vadilo by ti, kdyby ti o tom Renesmee řekla sama?" zeptala jsem se Carmen. Byla jsem ještě příliš rozrušena, než abych mlvila více než šeptem."Ona má dar vysvětlovat věci." Carmen se stále usmívala na Renesmee. "Mluvíš, malá?" "Ano," odpověděl jí Renesmee vysokým zpěvavým sopránem. Všichni členové Tanyiny rodiny s výjimkou Carmen couvli před zvukem jejího hlasu. "Ale můžu vám ukázat víc, než mohu říct." Položila svou malou ruku s dolíčky Carmen na tvář. Carmen ztuhla jako kdyby dostala elektrický šok. Eleazar byl v okamžiku u ní, jeho ruce na jejích ramenou, jako kdyby ji chtěl odtrhnout pryč. "Počkej," řekla Carmen udýchaně, její nemrkající oči uvízlé v Renesmeeinych. Renesmee "ukazovala" Carmen její vysvětlení dlouhou dobu. Edward tvář soustředěná jak to sledoval s Carmen, a já jsem si moc přála, abych mohla taky slyšet, co slyšeli oni. Jakob za mnou netrpělivě přesunul váhu a, a já věděla, že si přeje to samé. "Co ji Nessie ukazuje?" vydechl. "Všechno," odpověděl Edward. Prošla další chvíle a Renesmee sundala ručku z Carmeniny tváře. Vítězně se pousmála na ohromenou upírku. "Ona je opravdu tvoje dcera, že?" vydechla Carmen otáčejíc své široké topasové oči na Edwarda. "Takový dar života! To mohlo vzejít jenom z velmi nadaného otce. " "Věříš tomu co ti ukázala?" zeptal se Edward s napjatým výrazem. "Bezpochyby," řekla prostě Carmen. Eleazarova tvář byla ztuhlá a zarmoucena. "Carmen!" Carmen ho vzala za ruce a ztisla mu je. "Nemožné, jak se zdá, Edward vám ale řekl pravdu. Dovolte dítěti ukázat. " Carmen postrčila Eleazara blíž ke mně a pak kývla na Renesmee. "Ukaž mu, mi querida." Renesmee se zašklebila, zjevně potěšena, přijetím od Carmen, a lehce se dotkla Eleazarova čela. "Ay caray!" vyplivl a odtrhl se od ní. "Co ti udělala?" dožadovala se Tanya, ostražitě se blížící. Taky Kate se plížila vpřed. "Ona se jen prostě snaží ukázat vám její část příběhu," řekla mu Carmen konejšivým hlasem. Renesmee se netrpělivě zamračila. "Podívej se, prosím," zavelela Eleazarovi. Natáhla k němu ruce nechajíc mezi nima a jeho tváří několik palcú. Eleazar na ni podezřívavě koukl a pak zalétl pohledem ke Carmen o pomoc. Ona povzbudivě přikývla. Eleazar se zhluboka nadechl a pak se opřel o její ruce znovu. Otřásl se, když to začalo, ale tentokrát vydržel a se zavřenýma očima se soustředil. "Á," povzdechl si, když se jeho oči znovu otevřeli o několik minut později. "Vidím." Renesmee se na něj usmála. Zaváhal, pak se v odpovědi mírně neochotně pousmál. "Eleazare?" zeptala se Tanya. "Je to všechno pravda, Tanyo. To není nesmrtelný dítě. Ona je napúl člověk. Pojeďte. Přesvědčte se sami. " V tichu, opatrně stojící přede mnou došla Tanya na řadu, a pak Kate, obě šokovány prvním obrazem. Ale pak, stejně jako Carmen a Eleazar, se zdálo, že mají úplně vyhráno, jakmile bylo hotovo. Střelila jsem pohledem na Edwardúv příjemný obličej a přemýšlela, zda-li to opravdu mohlo být tak jednoduché. Jeho zlaté oči byly jasné, nezastíněné. Ale nebyl to klam. "Děkuji vám že jste poslouchali," řekl tiše. "Ale je zde vážné nebezpečí před kterým jste nás varovali," řekla Tanya. "Nepramení přímo z tohoto dítěte, jak vidím, ale pak jistě z Volturiú. Jak to o ní zjistili? Kdy přijedou? " Nebyla jsem překvapena jejím rychlým pochopením. Po tom všem, co by mohlo být hrozbou pro rodinu tak silnou jako je moje? Pouze Volturiovi. "Když Irina viděla, Bellu ten den v horách," vysvětlil Edward, "Renesmee byla s ní." Kate zasyčela, její oči se zúžili do štěrbin. " to udělala Irina? Vám? Carlislovi? Irina? " "Ne," zašeptal Tanya. "Někdo jiný. . ". "Alice ji viděla jít k nim," řekl Edward. Byla jsem zvědavá, zda-li si ostatní všimli jak sebou škubl při jejím jměně. "Jak by mohla něco takového udělat?" zeptal se Eleazar sám sebe. "Představte si, kdyby jste měli vidět Renesmee pouze z dálky. Kdyby jste nečekali na vysvětlení. " Tanyiny oči se zúžili. "Bez ohledu na to, co si myslí ... Vy jste naše rodina." "Není nic, co nyní můžeme udělat s Irininým rozhodnutím. Je příliš pozdě. Alice nám dala měsíc. " Oba, Tanya a Eleazar napřímili hlavy ke straně. Kate zvraštila čelo. "Tak dlouho?" zeptal se Eleazar. "Přijedou všichni. Příprava nějaký čas potrvá. " Eleazar těžce vydechl. "Celá garda?" "Není to jen garda," Řekl Edward, jeho čelisti se sevřeli. "Aro, Caius, Marcus. Dokonce i ženy. " Šok proletěl všema očima. "To je nemožné," řekl Eleazar bezvýrazně. "Před dvěma dny bych řekl to samé," Řekl Edward. Eleazar se zachmuřil, a když mluvil, téměř vrčel. "Ale to nedává smysl. Proč by vystavovali sami sebe a ženy v nebezpečí? " " z tohoto úhlu to nedává smysl. Alice řekla, že v tom je více než jen trest za to, co si myslí, že jsme udělali. Myslela, že byste nám mohl pomoct. " "Více než trest? Ale co jiného? "Eleazar začal procházet ke dveřím a zpátky, jako kdyby zde byl sám, obočí zvrásněné,jak zíral na podlahu. "Kde jsou ostatní, Edward? Carlisle a Alice a zbytek? "zeptala se Tanya. Edwardovo zaváhání bylo téměř nepozorovatelné. Zodpověděl pouze část z její otázky. "Šli hledat přátele, kteří by nám pomohli." Tanya se naklonila směrem k němu, držíc ruce před sebou. "Edwarde bez ohledu na to, kolik přátel posbíráte, nemůžeme vám pomoci vyhrát. Můžeme s vámi pouzr umřít. To ale víte. Samozřejmě, možná čtyři z nás si to zaslouží, po tom, co Irina udělala,a taky po tom, jak jsme vám minulosti odmítli pomoci." Edward rychle potřásl hlavou. "My nežádáme abyste s námi bojovjali a umírali, Tanyo. Víte, že to by Carlisle nikdy nežádal. " "Pak co, Edwarde?" "Jen prostě hledáme svědky. Pokud je dokážeme zastavit pouze na moment. Pokud by nás nechali vysvětlit. . ". Dotknul se Renesmeeiny tváře; chytila jeho ruku a přitlačila si ji na kúži. "Je těžké pochybovat o našem příběhu pokud jste jej sami viděli." Tanya pomalu přikývla. "Myslíte si, že její minulosti je bude tolik zajímat?“ "Pouze proto, že naznačuje její budoucnost. Smyslem tohoto omezení bylo chránit nás před ohrožením, před ukrutností dětí, které nelze ovládat. " "Já vůbec nejsem nebezpečná," zapojila se Renesmee. Poslouchala jsem její vysoký, jasný hlas s novýma ušima, představujíc si jak asi zní ostatním. "Já jsem nikdy neublížila Ďedečkovi, nebo Sue nebo Billymu. Mám ráda lidi. A vlčí-lidi, jako můj Jakob." Upustila Edwardovu rukudosah ruky do zad a poklepala Jakobovi na rameno. Tanya a Kate si vyměnily rychlý pohled. "Kdyby Irina nepřišla tak brzy," uvažoval Edward, "mohli bychom se tomuhle všemu vyhnout. Renesmee roste nevídanou rychlostí. Než mine měsíc, získáme púl roku vývinu. " "No, to je něco, co můžeme jistě dosvědčit," řekla Carmen rozhodným tónem. "Budeme schopni dosvědčit, že jsme ji sami viděli rúst. Jak by mohli Volturiovi ignorovat takový důkaz? " Eleazar zamumlal "Jak vlastně?", Ale nevzhlédl, a pokračoval v procházení, jako kdyby nedával vúbec pozor. "Ano, můžeme pro vás svědčit," řekla Tanya. "Zajisté alespoň tolik. Budeme zvažovat, co víc bychom mohli udělat. " "Tanyo," protestoval Edward, slyšíc víc v jejích myšlenkách než ve skutečných slovech, "my neočekáváme, že budete bojovat s námi." "Pokud Volturiovi nezastaví aby vyslechli naše svědectví, nemůžeme jenom přihlížet," trval na svém Tanya. "Samozřejmě, že bych měla mluvit pouze za sebe." Kate zafrkala. "To vážně tolik pochybuješ sestřičko?" Tanya se na ni široce usmála. "Nakonec je to sebevražedná mise." Kate se zašklebila zpět a pak nonšalantně pokrčila rameny. "jdu do toho" "Já taky, udělám, co mohu abych ochránila dítě," souhlasil Carmen. Pak, jako kdyby jí nemohla odolat, natáhla ruce směrem k Renesmee. "Můžu si tě podržet, bebe linda?" Renesmee se nedočkavě natáhla ke Carmen, potěšena svými novými přáteli. Carmen ji sevřela v naručí, mumlajíc k ni ve španělštině. Bylo to stejné jako s Charliem, a před tím se všemi Cullenovy. Renesmee byla neodolatelná. Co to v ní bylo, co je k ní všechny táhlo, že byli ochotni dokonce položit životy k její obraně? Na chvíli jsem si myslela, že možná to, o co se pokoušíme by se mohlo povést. Možná Renesmee mohla udělat nemožné a vyhrát nad našimi nepřáteli, stejně jako vzhrála nad našimi přáteli. A pak jsem si vzpomněla, že nás Alice opustila, a moje naděje zmizela stejně rychle jako se objevila.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

díky :-)

(tessiiii, 25. 2. 2009 12:33)

hej super :) (www.stepheniemeyerova.blog.cz)