TWILIGHT

23.kapitola "Ospravedlňujem sa, Seth. Mal som byť bližšie." Edward sa stále ospravedlňoval, čo sa mi zdalo nefér a nevhodné. Napokon, Edward úplne a neospravedlniteľne nestratil kontrolu nad sebou. Edward sa nesnažil Jacobovi odtrhnúť hlavu - Jacobovi ktorý by nefázoval aby sa bránil - a potom neúmyslene zlomiť Sethovi rameno a kľúčnu kosť keď skočil do cesty. Edward takmer nezabil svojho najlepšieho priateľa. Niežeby ten najlepší priateľ neodpovedal, ale zrejme nič, čo by Jacob spravil by ma neupokojilo. Nemala som sa ja ospravedlňovať? Skúsim to teda znova. "Seth, ja..." "Netráp sa, Bella. Som úplne v poriadku," povedal v rovnakej chvíli ako Edward: "Bella, láska nikto ťa neobviňuje. Viedla si si veľmi dobre." Zas ma nenechali dokončiť vetu. Bolo to ešte horšie, keď sa Edward celý čas usmieval. Vedela som, že Jacob si moju prehnanú reakciu nezaslúžil, ale Edward sa zdal, akoby na to našiel niečo uspokojujúce. Možno si prial ospravedlnenie byť novozrodený, aby mohol niečo spraviť, kvôlu jeho podráždenosti Jacobom. Snažila som sa vymazať svoj hnev, ale veľmi mi to nešlo, keď som vedela že Jacob je vonku s Renesmee. Udržiavajúc ju v bezpečí predomnou, šialenou novozrodenou. Carlisle zaistil Sethovo rameno ďalšou svorkou a Seth sa mykol. "Prepáč, prepáč!" Zamrmlala som, vediac že sa nikdy úplne neospravedlním. "Neblbni, Bella,"povedal Seth hladiac mi kolenou dobrou rukou, zatiaľ čo Edward mi trel rameno z druhej strany. Seth sa nezdal nijak znechutený z toho že ma má poboku na sedačke, zatiaľ čo ho Carlisle ošetroval. "Za hodinu a pol budem v pohode," pokračoval, stále mi hladiac koleno, akoby nedbal na jeho chladnú a tvrdú textúru. "Každý by spravil to isté ohľadne Jaka a Ness-" zasekol sa v polke slova a rýchlo zmenil tému. "Myslím že si ma prinajmenšom neuhryzla, ak už nič. To by bolo horšie." Zložila som si tvár do dlaní a otriasla sa myšlienkou z tejto veľmi reálnej možnosti. Mohlo sa to stať tak ľahko. A vlkodlaci nereagujú na upíry jed tak ako ľudia. Dozvedela som sa to len teraz. Je pre nich smrteľný. "Som zlý človek." "Samozrejme že nie. Mal som..." začal Edward. "Prestaň," povzdychla som si. Nechcela som aby na seba bral vinu, ostatne, ako to robil vždy. "Dobre že Ness- Renesmee nie je jedovatá," povedal Seth po sekunde nepríjemného ticha. "Pretože celý čas Jaka hryzie." Moje ruky klesli. "Hryzie?" "Áno. Kedykoľvek jej on alebo Rosalie nedá jedlo dostatočne rýchlo do úst. Rosalie si myslí že je to smiešne." Zízala som naňho, šokovaná a cítila sa previnilo, pretože som sa musela priznať že ma to potešilo. Samozrejme, už som vedela že Renesmee nie je jedovatá. Bola som prvá osoba ktorú uhryzla. Nepovedala som tento postreh nahlas, pretože som predstierala stratu pamäte nedávnych udalostí. "Dobre, Seth," povedal Carlisle keď sa narovnal a kráčal od nás. "Myslím že je to všetko čo môžem urobiť. Niekoľko hodín sa veľmi nehýb." Carlisle sa pousmial. "Želal by som si aby ošetrovanie ľudí malo takýto okamžitý efekt." Na moment položil svoje ruky na Sethove čierne vlasy. "Nehýb sa," prikázal a potom zmizol na schodoch. Počula som zavrieť dvere do jeho kancelárie a zaujímala sa, či už odstránili dôkazy mojej prítomnosti tam. "Pravdepodobne sa mi na chvíľu podarí sedieť nehybne," súhlasil Seth keď Carlisle odišiel a potom zazíval. Opatrne, dávajúc pozor aby nešklbol ramenom, zaklonil Seth hlavu a zavrel oči. O sekundu neskôr jeho ústa ochabli. Niekoľko minút som sa do tej mierumilovnej tváre mračila. Tak ako Jacob, sa Seth zdal, že má dar zaspať kedykoľvek si zaželá. Vediac že nebudem mať možnosť sa ospravedlniť , som vstala, sedačka na môj pohyb ani v najmenšom nereagovala. Všetko fyzické bolo ľahké. Ale všetko ostatné... Edward ma nasledoval k zadnému oknu a vzal ma za ruku. Leah chodila popri rieke, zastanúc a chvíľami hodila pohľadom smerom k domu. Bolo ľahké povedať kedy hľadala svojho brata a kedy mňa. Striedala úzkostlivé a vražedné pohľady. Mohla som počuť Jacoba potichu sa hádajúc s Rosalie, kto má nakŕmiť Renesmee. Ich vzťah bol negatívny, ako vždy. Jediná vec na ktorej sa zhodli bolo, že by som mala byť v bezpečnej vzdialenosti od svojho dieťaťa, kým sa stopercentne nezbavím svojich záchvatov. Edward sa s nimi kvôli tomu hádal, ale ja som to nechala tak. Chcem si byť istá. Trápila som sa kvôli tomu, že mojich sto percent a ich sto percent môžu byť dve veľmi rozdielne veci. Okrem ich hádky, Sethovho pomalého dychu a Leahinho mrzutého fučania bolo ticho. Emmett, Alice a Esme boli na love. Jasper ostal pozadu, aby ma pozoroval. Nevtieravo sa postavil za stĺp, snažiac sa nebyť protivný. Využila som ten pokoj aby som mohla rozmýšľať nad tým, čo mi Edward a Seth povedali, kým Carlisle Sethovi fixoval ruku. Počas svojho horenia som veľa vecí stratila a toto bola prvá reálna šanca dohnať to. Najpodstatnejšie bolo, že spor so Samovou svorkou skončil - čo bol dôvod prečo sa ostatní cítili bezpečne aby mohli ísť von - čo aj urobili. Ten kľud bol silnejší než kedy predtým. Alebo zväzujúcejší , záleží na uhle pohľadu, napadlo ma. Zväzujúci, pretože najabsolútnejší zákon svorky bol, že žiadny vlk nikdy nezabil osobu , do ktorej sa iný vlk otiskol. Bolesť z takej veci by bola neznesiteľná pre celú svorku. Takáto chyba, či už zamýšľaná alebo nie, bola neospravedlniteľná. Vlci by bojovali až do smrti, nemali by na výber. Stalo sa to veľmi dávno, povedal mi Seth, ale neúmyselne. Žiadny vlk by takto svojho brata nezničil. Takže Renesmee bola kvôli tomu čo k nej Jacob cítil nedotknuteľná. Snažila som sa ústrediť na úľavu z tohto faktu než aby som bola nešťastná, ale nebolo to ľahké. Moja myseľ mala dostatok priestoru aby som mohla naraz cítiť obe emócie. A Sam sa nemohol rozčuľovať nad mojou premenou, pretože Jacob - hovoriaci ako pravý Alfa -to povolil. Začala som si uvedomovať ako veľa toho Jacobovi dlhujem, pričom ja som naňho chcela byť len naštvaná. Presunula som svoje myšlienky, aby som mohla ovládať svoje emócie. Uvažovala som nad ďalším zvláštnym javom, že aj napriek pokračujúcemu tichu medzi oddelenými svorkami, Jacob a Sam zistili, že ako Alfovia sa môžu medzi sebou rozprávať aj vo vlčej forme. Nebolo to rovnaké ako predtým, nemohli počuť každú myšlienku než sa rozštiepila. Bolo to viac akoby niekto hovoril hlasnejšie, tak hovoril Seth. Sam mohol počuť jedine tie myšlienky ktoré Jacob chcel aby počul a naopak. Zistili tiež, že môžu komunikovať aj zo vzdialenosti, teraz spolu rozprávali znova. Nezistili to pokiaľ Jacob neodišiel - aj napriek Sethovmu a Leahinmu protestu - vysvetliť Samovi to s Renesmee, bolo to jediný raz čo od nej odišiel od prvej chvíle čo na ňu pozrel. Keď Sam pochopil ako sa veci zmenili prišiel s Jacobom aby sa porozprával s Carlislom. Hovorili spolu v ľudskej podobe (Edward ma odmietol opustiť aby prekladal) a zmluvu obnovili. Priateľské vzťahy však už nebudú rovnaké. Ďalšia veľká starosť. Ale stále tu bolo niečo, aj keď nie fyzické nebezpečenstvo od svorky, čo bolo čoraz neodkladnejšie. Charlie. Hovoril ráno s Esme, ale to ho neodradilo od toho aby volal znova, pár minút predtým ako Carlisle ošetroval Setha, Carlisle aj Edward nechali telefón zvoniť. Čo by bolo správne povedať mu? Mali Cullenovci pravdu? Bol by najlepší, najúnosnejší spôsob povedať mu že som umrela? Dokázala by som ležať v rakve zatiaľ čo by ma moja matka oplakávala? Nezdalo sa mi to správne. Ale vystaviť Charlieho alebo Reneé nebezpečenstvu od Volturiovcov bolo jasne mimo úvahy. Stále tu bola moja verzia - nechať Charlieho aby ma videl keď na to budem pripravená, aby si urobil svoj vlastný záver. Upírie pravidlá by ostali neporušené. Nebolo by pre Charlieho lepšie keby vedel že som nažive - viac-menej - a šťastná? Aj keby som preňho bola neznáma, iná a pravdepodobne aj desivá? Najmä moje oči boli desivé. Ako dlho potrvá kým budem schopná sa kontrolovať a zmení sa mi farba očí? "Čo sa deje Bella?" Spýtal sa Jasper potichu, cítiac moje rastúce napätie. "Nikto sa na teba nehnevá -" tiché zavrčanie od rieky s ním nesúhlasilo, ale on to ignoroval "- ani sa ti nečuduje. Dobre, som prekvapený že sme prekvapení. Prekvapení, že si bola schopná tak rýchlo sa od toho odtrhnúť. Urobila si to dobre. Lepšie než od teba ktokoľvek očakával." Pokiaľ rozprával miestnosť stíchla. Sethov dych skĺzol do tichého chrápania. Cítila som sa pokojnejšie, ale nezabudla som na svoje starosti. "Myslela som na Charlieho." Hádka vonku stíchla. "Ah," zamrmlal Jasper. "Musíme odísť, či nie?" Spýtala som sa. "Na chvíľu prinajmenšom. Predstierať že sme v Atlante alebo kde." Cítila som ako na mňa Edward uprene pozerá, ale ja som hľadela na Jaspera. Bol jediný kto mi odpovedal vážnym tónom. "Áno. To je jediný spôsob ako ochrániť tvojho otca." Na chvíľu som sa zamyslela. "Bude mi veľmi chýbať. Každý mi tu bude chýbať." Jacob, pomyslela som si. Aj keď tá túžba definitívne zmizla - čím som sa utešovala - stále bol môj priateľ. Niekto kto ma skutočne poznal a prijal. Aj ako príšeru. Myslela som na to čo mi Jacob povedal predtým než som naňho zaútočila. Povedala si, že patríme k sebe, správne? Že sme rodina. Povedala si to tak, akoby sme k tomu boli predurčení. Tak, teraz sme. To si chcela. Ale necítila som sa akoby som to chcela. Nie takto. Spomenula som si na vzdialenejšie, zmätené spomienky z môjho ľudského života. Späť do najťažšej časti mojich spomienok - času bez Edwarda, času tak temného, že som sa ho snažila pochovať v hlave. Nemohla som si vyjadriť presné slová, pamätala som si len túžbu aby bol Jacob môj brat, aby sme sa mohli milovať bez zmätku či bolesti. Rodina. Ale nikdy som do toho prirovnania nezapojila dcéru. Spomenula som si na chvíľu neskôr - jeden z mnoha krát keď som Jacobovi povedala zbohom - keď som nahlas rozmýšľala nad tým, s kým skončí, kto jeho život napraví potom čo som spravila. Povedala som niečo o tom, že ktokoľvek by bola, nebola by preňho dobrá. Odfrkla som si a Edward spýtavo zdvihol jedno obočie. Zatriasla som hlavou. Ale tak ako veľmi mi môj priateľ chýbal, som vedela že je tu väčší problém. Odišiel by niekedy Sam alebo Jared či Quil od objektu svojho otisku, Emily, Kim a Clarie? Mohli by? Čo oddelenie od Renesmee spraví Jacobovi? Spôsobí mu to bolesť? Stále som mala v sebe dosť hnevu na to, aby ma to tešilo, nie jeho bolesť, ale myšlienka mať Renesmee ďaleko od neho. Ako som bola schopná zaoberať s tým že patrila k Jacobovi, keď sotva patrila ku mne? Zvuk pohybu na verande mi prerušil myšlienky. Počula som ich vstať a potom prejsť dvermi. V rovnakej chvíli zišiel Carlise dolu schodmi s náručím plným rôznych vecí - meracie pásmo a váha. Jasper sa postavil ku mne. Akoby tu bol nejaký signál ktorý som si nevšimla, dokonca aj Leah si sadla a pozerala cez okno s výrazom ako keby očakávala niečo známe a úplne nezaujímavé. "Musí byť už šesť," povedal Edward. "A?" Spýtala som sa, oči zamknuté na Rosalie, Jacobovi a Renesmee. Postavili sa do dverí, Renesmee v Rosaliinom náručí. Rose vyzerala ostražito. Jacob vyzeral utrápene. Renesmee vyzerala krásne a nepokojne. "Čas na meranie Ness-Renesmee," vysvetlil Carlisle. "Oh. Robíte to každý deň?" "Štyrikrát do dňa," upresnil Carlisle neprítomne ako im pokynul aby išli ku gauču. Zdalo sa mi, že si Renesmee povzdychla. "Štyrikrát? Každý deň? Prečo? "Stále rastie rýchlo," zamrmlal mi Edward tichým, napätým hlasom. Stlačil mi ruku a druhou rukou sa mi omotal okolo hrude, takmer akoby potreboval oporu. Nemohla som z Renesmee spustiť oči aby som videla jeho výraz. Vyzerala perfektne, úplne zdravo. Jej pokožka alabastrovo žiarila, napriek tomu farba jej líc bola ako ruža. Na takejto žiarivej kráse nemohlo byť nič zlé. Predsa však v jej živote nemohlo byť nič nebezpečnejšie ako jej matka. Mohlo? Rozdiel medzi dieťaťom keď sa narodilo a potom čo som ho videla pred hodinou musel byť očividný pre každého. Rozdiel medzi Renesmee pred hodinou a Renesmee teraz bol nepatrný. Ľudské oči by to nerozpoznali. Ale bolo to tam. Jej telo bolo trošku dlhšie a o kúsok štíhlejšie. Jej tvár tiež nebola tak guľatá, každou minútou bola oválnejšia. Prstence vlasov jej viseli šestnásť palcov pod ramenami. Nápomocne sa v Rosaliinom náručí vystrela, kým jej Carlisle zmeral dĺžku a potom jej pás omotal okolo hlavy. Nevzal si žiadny notes. Má perfektnú pamäť. Uvedomila som si, že Jacobove ruky sa mu prekrížili na hrudi, ako sa okolo mňa omotali Edwardove ruky. Jeho obočie sa spojilo do linky nad jeho hlboko posadenými očami. Renesmee spela k veľkosti normálneho dieťaťa, samozrejme za niekoľko týždňov. Vyzerala byť na dobrej ceste k tomu, aby bola batoľaťom, len niekoľko dní po narodení. Ak by si udržala takýto rast... Moja upíria myseľ nemala s matematikou žiadne problémy. "Čo spravíme?" Zašepkala som zdesene. Edwardove ruky sa napli. Pochopil na čo myslím. "Neviem." "Spomaľuje sa to," zamrmlal Jacob pomedzi zuby. "Budeme potrebovať ešte niekoľko dní sledovať ako rastie, Jacob. Nemôžem nič sľúbiť." "Včera vyrástla o dva palce. Dnes je to menej." "Dve tridsatiny palca, pokiaľ sú moje výpočty správne," povedal Carlisle potichu. "Nech sú doktorko," výhražne povedal Jacob, Rosalie stuhla. "Vieš že to robím najlepšie ako viem," uistil ho Carlisle. Jacob si povzdychol. "To je všetko na čo sa môžem spýtať." Cítila som sa nahnevane, Jacob mi kradol myšlienky a prezentoval ich zle. Renesmee sa tiež zdala nahnevaná. Začala sa mrviť a potom sa neodbytne natiahla za Rosalie. Rosalie sa nahla aby sa jej Renesmee mohla dotknúť tváre. Po sekunde si Rosalie povzdychla. "Čo chce?" Spýtal sa Jacob, znova mi kradnúc myšlienky. "Bellu, samozrejme," povedala mu Rosalie a jej slová ma zvnútra trochu ohriali. Potom sa na mňa pozrela. "Ako sa cítiš?" "Utrápene," priznala som sa a Edward ma pritlačil. "Všetci sme. Ale na to som nemyslela." "Som pod kontrolou," sľúbila som. Smäd práve teraz bol mimo. Okrem toho, Renesmee voňala dobre, tým nejedlým spôsobom. Jacob si hrýzol peru, ale nespravil žiadny pohyb aby zastavil Rosalie keď mi Renesmee podávala. Jasper aj Edward zneisteli, ale povolili to. Mohla som vidieť aká bola Rosalie napätá a zaujímala som sa ako vníma Jasper miestnosť práve teraz. Alebo sa tak veľmi sústredil na mňa že ostatných nemohol cítiť? Renesmee sa po mne natiahla a oslepujúci úsmev rozžiaril jej tvár. Zapadla do mojich rúk tak ľahko, akoby boli vytvorené len pre ňu. Okamžite priložila svoje malé horúce rúčky k môjmu lícu. Aj napriek tomu že som bola pripravená, ma stále donútilo zalapať po dychu keď som zbadala spomienku ako víziu vo svojej hlave. Tak svetlá a farebná, ale taktiež úplne priehľadná. Spomínala si na mňa, ako som Jacobovi nadávala a ako medzi nás Seth skočil. Celé to videla aj počula úplne jasne. Vôbec som nevyzerala ako ja, tento pôvabný predátor skáčuci po svojej koristi ako šíp vystrelený z luku. Musel to byť niekto iný. Spôsobilo mi to pocit viny, ako tam Jacob stál, bezbranný, dlane zdvihnuté pred sebou. Jeho ruky sa netriasli. Edward sa uchechtol, pozorujúc Renesmine myšlienky spolu so mnou. A potom sme sa obaja trhli keď sme začuli ako sa Sethove kosti zlomili. Renesmee sa usmievala žiarivým úsmevom a jej oči v spomienke ani raz nespustili z Jacoba pohľad ani počas nasledujúcich udalostí. Ochutnala som novú chuť v spomienke - nie úplne ochrannú, skôr majetnícku - ako Jacoba pozorovala. Nadobudla som jednoznačný dojem, že bola rada keď sa mi Seth vrhol do cesty. Nechcela aby sa Jacob zranil. Bol jej. "Oh, skvelé," zaúpela som. "Perfektné." "Je to len kvôli tomu že chutí lepšie ako zvyšok z nás," ubezpečoval ma Edward, hlas chladný mrzutosťou. "Povedal som ti že ma má rada," dráždil Jacob, oči stále na Renesmee. Jeho vtipkovanie však bolo polovičaté, napätý uhol jeho obočia sa neuvoľnil. Renesmee ma netrpezlivo poplieskala po tváry, vyžadujúc si moju pozornosť. Ďalšia spomienka: Rosalie zľahka kefou prečesávala jej vlasy. Vyzeralo to pekne. Carlisle a jeho merací pás, vedela že musí byť vystretá a nehybná. Vôbec to pre ňu nebolo zaujímavé. "Vyzerá to tak, že ti chce ukázať všetko čo si zmeškala," komentoval mi Edward do ucha. Môj nos sa ohrnul ako na mňa vyvalila ďalšiu spomienku. Pach vychádzajúci z kovového hrnčeka - bol dosť tvrdý aby sa nedal prehryznúť tak ľahko - zasielal blesky ohňa do môjho hrdla. Au. A potom Renesmee zmizla z mojich rúk, ktoré boli spojené za mojim chrbtom. Nebojovala som s Jasperom, pozerala som len do Edwardovej vydesenej tváre. "Čo som spravila?" Edward sa pozrel na Jaspera za mnou a potom znova na mňa. "Ale, spomenula si na smäd," zamrmlal Edward, čelo skrčené do vrások. "Spomenula si na chuť ľudskej krvy." Jasperove ruky stlačili tie moje tesnejšie dokopy. Časť mojej mysle zaznamenala že to nie je celkom nepohodlné, nie to ešte bolestivé, ako by to bolo keby som bola človekom. Bolo to len nepríjemné. Bola som si istá že by som prelomila jeho zovretie, ale neurobila som to. "Áno," pritakala som. "A?" Edward sa na mňa chvíľu mračil a potom sa jeho výraz uvoľnil. Raz sa zasmial. "A vôbec nič, zdá sa. Tentokrát to bola moja prehnaná reakcia. Jazz, pusť ju." Zväzujúce ruky zmizli. Akonáhle som bola voľná, natiahla som sa za Renesmee. Edward mi ju dal bez zaváhania. "Nemôžem to pochopiť," povedal Jacob. "Neide mi to do hlavy." Prekvapene som za Jasperom vychádzajúcim zadnými dvermi obzrela. Leah sa pohla, nechávajúc mu široký pás priestoru ako kráčal k rieke a jedným skokom ju preskočil. Renesmee sa dotkla môjho krku, opakujúc scénu s odchodom ako okamžité prehrávanie. Mohla som v jej myšlienkach cítiť otázku odrážajúcu tu moju. Bola som šokovaná z jej zvláštneho daru. Zdalo sa to ako jej prirodzená časť, takmer očakávaná. Možno keď som teraz bola súčasťou nadprirodzeného už nebudem skeptická. Ale čo to s Jasperom bolo? "Vráti sa," povedal Edward, či mne alebo Renesmee som si nebola istá. "Potrebuje byť chvíľku osamote, aby prehodnotil svoj pohľad na život." V kútikoch jeho úst bol výhražný úškľab. Ďalšia ľudská spomienka - Edward hovoriaci mi, že Jasper by sa cítil lepšie ak by som sa "ťažko prispôsobila" bytiu upírom. Zapadlo to do diskusie o tom, koľko ľudí v prvom roku zabijem. "Je na mňa nahnevaný?" Spýtala som sa potichu. Edwardove oči sa rozšírili. "Nie. Prečo by mal?" "Čo to s ním potom je?" "Je naštvaný na seba, nie na teba, Bella. Trápi sa kvôli... seba-naplňujúcemu proroctvu, myslím že to tak môžeš nazvať." "Ako to?" Spýtal sa Carlisle predtým než som stihla ja. "Čuduje sa či je novozrodenecká zúrivosť skutočne tak rozdielna ako sme si mysleli, alebo či so správnym sústredením a postojom dokáže každý to čo Bella. Už teraz, možnože má taký nazor na to preto, že verí, že je to prirodzené a nevyhnutné. Možno ak by od seba čakal viac, čelil by tomu očakávaniu. Zneisťuješ jeho hlboko zakorenené presvedčenie, Bella." "Ale veď to je nespravodlivé," povedal Carlisle. "Každý je iný, každý má svoju vlastnú podstatu. Možno to čo robí Bella je pre ňu prirodzené. Možnože to je jej dar." Zamrzla som prekvapením. Renesmee zacítila zmenu a chytila ma. Rozpamätala sa na posledné chvíle a zaujímala sa prečo. "To je zaujímavá a celkom prijateľná teória," povedal Edward. Na krátku chvíľu mnou prešlo sklamanie. Čo? Žiadne magické vízie, žiadne útočné schopnosti ako vrhanie svetelných lúčov z očí alebo podobne? Vôbec nič užitočné či cool? A potom som si uvedomila, že to môže znamenať , že moja "super sila" nebola nič viac než výnimočné sebaovládanie. Aspoň som nejaký dar mala - nemusela som mať nič. Ale, potom ak mal Edward pravdu, som mohla zabudnúť na túto časť ktorej som sa najviac obávala. Čo ak nemusím byť novozrodená? Nie v tom zmysle ako šialený zabíjací stroj. Čo ak som mohla zapadnúť ku Cullenovcom už od prvého dňa? Čo ak sa nemusíme niekde ďaleko skrývať? Čo ak tak ako Carlisle nikdy nikoho nezabijem? Čo ak môžem byť dobrým upírom už od teraz? Mohla by som vidieť Charlieho. Povzdychla som si, akonáhle realita prešla cez nádej. Nemôžem Charlieho hneď vidieť. Tie oči, hlas, bezchybná tvár. Čo by som mu povedala? Čím by som začala? Bola som potajme rada že mám nejakú výhovorku aby som tie veci mohla na chvíľu odložiť, tak veľmi som chcela nájsť nejaký spôsob aby som si mohla Charlieho udržať v živote, ako som sa bála prvého stretnutia. Videla som jeho vyvalené oči keď sa mi pozrie do mojej novej tváre, na moju novú pokožku. Vediac že by bol zdesený. Bola som zvedavá, aké temné vysvetlenie by sa mu mohlo zrodiť v hlave. Bola som dosť zbabelá aby som čakala rok, kým by sa mi oči dali do poriadku. A uvedomila som si, že by som mohla byť nebojácnejšia keď som bola nezničiteľná. "Videl si niekedy sebaovládanie ako talent?" Spýtal sa Edward Carlisla. "Skutočne si myslíš že je to dar, alebo je to len dielo jej predprípravy?" Carlisle pokrčil plecami. "Je to trochu podobné tomu čo robila Siobhan, hoci by sme to nemali nazývať darom." "Siobhan, tvoja priateľka z tej írskej svorky?" Spýtala sa Rosalie. " Nezdalo sa mi žeby robila niečo špeciálne. Myslela som si že je to Maggie ktorá z nich bola nadaná." "Áno, Siobhan si myslí to isté. Ale dokáže nejakým spôsobom svoje rozhodnutia zacieliť a potom nejako... previesť do reality. Jej rozhodnutia sú preplánované, ale vždy som sa zaujímal či v tom nie je niečo viac. Ako keď zapojila Maggie napríklad. Liam si príliž strážil svoje územie ale Siobhan to chcela, tak sa to stalo." Edward, Carlisle a Rosalie si sadli na stoličky ako pokračovali v diskusii. Jacob si sadol ochranne k Sethovi, vyzeral znudene. Z toho ako mu klesli viečka som si bola istá že bol okamžite v bezvedomí. Počúvala som, ale moja pozornosť bola rozdelená. Renesmee mi stále rozprávala o svojom dni. Držala som ju pri sklenenej stene, moje ruky ju automaticky kolísali ako sme si pozerali do očí. Uvedomila som si že ostatní nemali dôvod si sadnúť. Stojac som sa cítila úplne pohodlne. Bolo to tak uspokojivé ako natiahnuť sa na posteli. Vedela som že by som bola schopná stáť takto aj týždeň bez pohybu a cítila by som sa aj po siedmich dňoch tak oddýchnuto ako na začiatku. Museli sedieť zo zvyku. Ľudia by si všimli niekoho kto by stál niekoľko hodín aby nepreniesol váhu z jednej nohy na druhú. Videla som Rosalie ako si prstami prehrabla vlasy, Carlisle si prekrížil nohy. Malé pohyby ich udržiavali od toho aby ostali nehybní, čo je príliž upírske. Mala by som dávať pozor na to čo robia a využila to aj v praxi. Presunula som svoju váhu na ľavú nohu. Bolo to hlúpe. Možno sa mi len snažili nechať čas osamote s mojim dieťaťom - tak samu ako to bolo bezpečné. Renesmee mi rozprávala o každej minúte každého dňa a dostávala som pocity zo znenia jej malých príbehov, chcela aby som ju poznala, tak ako veľmi som to chcela aj ja. Trápilo ju že som tie veci premeškala - ako napríklad vrabce hopkajúce bližšie a bližšie keď ju mal Jacob, obaja veľmi pokojne stáli pri jednom z veľkých bolehlavov, k Rosalie vtáky prísť nechceli. Alebo tá odporná biela vec - detské jedlo - ktorú jej Carlisle dal do pohárika, smrdelo to ako špina. Alebo pieseň ktorú jej Edward spieval, ktorá bola tak úžasná, že mi je Renesmee prehrala dvakrát; bola som prekvapená že som bola v pozadí tej spomienky, úplne nehybná, ale stále vyzerajúc zbito. Otriasla som sa, spomínajúc si na tú myšlienku z mojej perspektívy. Odporný oheň... Po takmer hodine - ostatní boli stále hlboko ponorení do diskusie, Seth a Jacob harmonicky chrápujúc na gauči - Renesmine spomienky spomalili. Na okrajoch mierne znejasneli, hnané sústredením predtým než sa dostanú do konca. V panike som sa chystala Edwarda prerušiť - bolo s ňou niečo zlé? - keď sa jej viečka zatrepotali a zavreli. Zazívala, ústa vytvarujúc do O a jej oči sa už neotvorili. Jej ruka mi spadla z tváre ako upadla do spánku - jej viečka mali levanduľovú farbu ako tenké oblaky za svitania. Opatrne, aby som ju nezobudila som zdvihla jej ruku k svojej koži a zvedavo ju tam držala. Najprv tam nebolo nič, ale po niekoľkých minútach sa začalo z jej myšlienok rozptyľovať iskrenie farieb, ako hrsť motýľov. Fascinovane som pozorovala jej sny. Nemalo to žiadny zmysel, iba farby, tvary a tváre. Bola som potešená ako často sa moja tvár - obe moje tváre, desivá ľudská a nádherná nesmrteľná - zjavovala v jej podvedomých myšlienkach. Viac než Edwardova či Rosaliina. Bola som zarovno s Jacobom, mračila som sa aby som sa nenechala uniesť. Po prvýkrát som pochopila Edwarda ako ma dokázal sledovať v spánku, noc po nudnej noci a len počúvať moje rozprávanie zo sna. Mohla by som tak Renesmee pozorovať navždy. Zmena v Edwardovom tóne upútala moju pozornosť keď povedal: "Konečne," a otočil sa, uprene hľadiac von oknom. Vonku bola hlboká, nachová noc, ale mohla som vidieť rovnako ďaleko ako predtým. Nič nebolo v tme ukryté, všetko len zmenilo farbu. Leah,stále sa mračiac, vstala a odkradla sa do krovia, keď Alice vošla do výhľadu na druhej strane rieky. Alice sa rozkývala hore-dole na vetve ako artistka na hrazde, predtým než vymrštila svoje telo do pôvabnej, rovnej vývrtky ponad rieku. Esme spravila tradičnejší skok, zatiaľ čo Emmett si to pustil priamo cez rieku, striekajúc vodu tak ďaleko že kvapky zasiahli zadné okná. Na moje prekvapenie ich Jasper nasledoval, svojim spôsobilým skokom, ktorý sa zdal miernejší, dokonca aj po tých jemných ostatných. Veľká grimasa rozťahujúca sa po Alicinej tvári, bola určitým nejasným spôsobom známa. Každý sa na mňa odrazu usmieval - Esme sladko, Emmett vzrušene, Rosalie trochu posmešne, Carlisle zhovievavo a Edward očakávajúco. Alice vhopkala dnu na čele, ruka natiahnutá pred ňou a netrpezlivo okolo seba vytvárala takmer viditeľnú auru. V jej dlani bol kľúč s veľkou ružovou saténovou mašľou obviazanou okolo. Držala kľúč predomnou a ja som automaticky zovrela Renesmee pevnejšie v pravej ruke aby som mohla nastaviť ľavú. Alice mi do nej kľúč položila. "Všetko najlepšie k narodeninám!" zaželala. Prevrátila som oči. "Nikto nepočíta narodeniny od prvého dňa narodenia," pripomenula som jej. "Tvoje prvé narodeniny sú ročne, Alice." Jej výraz bol domýšľavý. "Neoslavujeme tvoje upírie narodeniny, Zatiaľ. Je trinásteho septembra, Bella. Všetko najlepšie k tvojim devätnástym narodeninám!" 24. kapitola "Nie! V žiadnom prípade!" Zúrivo som potriasla hlavou a potom hodila pohľadom po domýšľavom úsmeve na tváry môjho sedemnásťročného manžela. "Nie, to sa neráta. Prestala som stárnuť pred troma dňami. Navždy mám osemnásť." "Čokoľvek," zamietla Alice môj prostest mávnutím ruky. "V každom prípade oslavujeme, tak sa s tým zmier." Povzdychla som si. Zriedkakedy sa dalo proti Alice argumentovať. Jej výraz sa nemožne rozšíril keď prečítala rezignáciu v mojich očiach. "Si pripravená otvoriť si darček?" Zaspievala. "Darčeky," opravil ju Edward a vytiahol ďalší kľúč - tento bol dlhší a strieborný s modrou stuhou - z jeho vrecka. Snažila som sa nepretočiť oči. Okamžite som vedela od čoho ten kľúč je - bol od "potom auta". Zaujímala som sa, či by som sa mala cítiť vzrušene. Zdalo sa, že upíria premena mi nedala žiadnu náhlu záľubu v športových autách. "Môj najprv," povedala Alice a vyplazila jazyk, predvídajúc jeho odpoveď. "Môj je bližšie." "Ale pozri ako je oblečená," Alicine slová boli viac zastonaním. "Celý deň ma to ubíja. To je jasne dôležitejšie." Moje obočie sa spojilo dohromady ako som sa čudovala ako mi kľúč môže dať nové oblečenie. Žeby mi dala celý šatník? "Dobre, strihneme si," navrhla Alice. "Kameň, papier, nožnice." Jasper sa uchechtol a Edward povzdychol. "Prečo mi rovno nepovieš kto vyhrá?" Alice sa rozžiarila. "Ja. Výborne." "Je to pravdepodobne lepšie než čakať do rána," usmial sa Edward svojim pokryveným úsmevom a kývol k Jacobovi a Sethovi, ktorí vyzerali zničení na celú noc; zaujímalo ma, ako dlho boli hore. "Myslím že by bolo zábavnejšie ak by bol Jacob hore na veľké odhalenie, nie je tak? Tak preto niekto kto dokáže vyjadriť správnu úroveň nadšenia?" Zaškerila som sa. Poznal ma dobre. "Jaj," povedala Alice, "Bella, daj Ness-Renesmee Rosalie." "Kde spáva?" Alice pokrčila plecami. "Pri Rosalie. Alebo Jacobovi. Alebo Esme. Dostala si náhľad. V jej doterajšom živote ešte nebolo položená dole. Je na dobrej ceste stať sa najskazenejším polovičným upírom na svete." Edward sa smial, zatiaľ čo Rosalie si vzala Renesmee. "Ona je tiež najneskazenejším polovičným upírom na svete," povedala Rosalie. "Je krásne byť jediným svojho druhu." Rosalie sa na mňa usmiala a ja som bola rada že vidím že to nové priateľstvo sa stále nachádza v jej úsmeve. Nebola som si úplne istá či vydrží aj potom čo Renesmin život nebude viac spojený s tým mojim. Ale asi sme na rovnakej strane bojovali dosť dlho, aby sme mohli byť priateľkami aj teraz. Napokon, spravila som rovnakú vec akú by spravila ona, keby bola na mojom mieste. Zdalo sa, že to zmietlo jej rozhorčenie z ostatných mojich rozhodnutí. Alice obtočila moje prsty okolo kľúča, schmatla ma za lakeť a viedla k zadným dverám. "Poďme, poďme," trilkovala si. "Je to vonku?" "Viac menej," povedala Alice postrkujúc ma dopredu. "Uži si svoj darček," povedala Rosalie. "Je to od všetkých. Hlavne od Esme." "Vy neidete?" Uvedomila som si, keď sa nikto nepohol. "Dávame ti príležitosť oceniť to osamote," povedala Rosalie. "Môžeš nám to povedať... neskôr." Emmett sa rozosmial. Niečo v jeho smiechu ma prinútilo cítiť sa zahanbene, aj keď som si nebola istá prečo. Uvedomila som si že veľa vecí na mne - ako úprimná nenávisť prekvapení a darčekov celkovo - sa nijako nezmenilo. Bola tu úľava z objavu zistenia ako veľa z mojej podstaty prešlo do nového tela spolu so mnou. Neočakávala som že budem sama sebou. Naširoko som sa usmiala. Alice ma ťahal za lakeť a ja som sa nemohla prestať usmievať ako som ju nasledovala do purpurovej noci. Jedine Edward šiel s nami. "To je to nadšenie ktoré som hľadala," zamrmlala Alice uznanlivo. Pustila mi ruku a spravila dva malé skoky aby preskočila rieku. "No tak, Bella," zavolala z druhej strany. Edward skočil v rovnakej chvíli ako ja; bolo to práve také zábavné ako v dnešné popoludnie. Možno trochu zábavnejšie, pretože noc všetko zmenila do nových sýtych farieb. Alice nás nechala na päte, vedúc nás presne na sever. Bolo ľahšie nasledovať zvuk jej nôh šuchotajúcich o zem a čerstvú stopu jej vône, než nespustiť z nej pohľad cez hustú vegetáciu. Na žiadnej značke, ktorú by som mohla vidieť sa otočila a bežala späť kde som zastala. "Nenapadni ma," povedala a vyskočila na mňa. "Čo to robíš?" Dožadovala som sa odpovede zvíjajúc sa keď mi vyliezla na chrbát a dala ruky cez tvár. Cítila som potrebu zhodiť ju, ale kontrolovala som to. "Uisťujem sa, že to neuvidíš." "Postarám sa o to bez nejakých trikov," pokúkol sa Edward. "Mohol by si ju nechať podvádzať. Vezmi ju za ruku a veď ju dopredu." "Alice, ja-" "Neobťažuj sa, Bella. Urobíme to po mojom." Cítila som Edwardove prsty prepletené s mojimi. "Len pár sekúnd naviac, Bella. Potom pôjde obťažovať niekoho iného." Ťahal ma dopredu. Pokračovala som ľahko. Nebála som sa vraziť do stromu, strom by bol jediný kto by sa zranil. "Mohol by si byť trochu vďačnejší," vyčítala mu Alice. "Je to tak pre teba ako pre ňu." "Pravda. Ďakujem ešte raz, Alice." "Áno, áno. Dobre." Jej hlas bol zrazu prestrieľaný vzrušením. "Zastav ju. Natoč ju trochu doprava. Áno, takto. Dobre. Si pripravená?" Vypískla. "Som pripravená." Boli tu nové vône dráždiace môj záujem, zväčšujúce moju zvedavosť. Vône ktoré nepatrili do hlbokých lesov. Zemolez. Dym. Ruže. Piliny? Tiež niečo kovové. Hojnosť hlbokej zeme, vykopanej a nezakrytej. Naklonila som sa smerom k tej záhade. Alice mi zoskočila z chrbta, uvoľnujúc zovretie mojich očí. Pozerala som do fialovej tmy. Tam, usadená na čistine, bola malá kamenná chalúpka, levanduľovo sivá v svetle hviezd. Patrila sem tak absolútne, až sa zdalo že musela vyrásť zo skaly. Zemolez liezol hore ako mreža, stáčajúc sa hore a cez hrubé drevené šindle. Neskoré ruže rozkvitali na záhrade pod tmavými hlboko posadenými oknami. Malá cestička z plochých kameňov, v noci ametystová, viedla k zvláštnym oblúkovitým dreveným dverám. Skrútila som ruku okolo kľúča ktorý som držala, šokovaná. "Čo myslíš?" Alicin hlas bol mäkký, zapadal do perfektného ticha scény ako z rozprávky. Otvorila som ústa, ale nič som nepovedala. "Esme si myslela že by sme na chvíľu chceli mať svoje vlastné miesto, ale nechcela nás tak ďaleko," zamrmlal Edward. "A miluje akúkoľvek príležitosť k renovácii. Toto malé miesto sa tu rozpadalo prinajmenšom sto rokov." Pokračovala som v zíraní, s ústami otvorenými ako ryba. "Nepáči sa ti?" Alicin výraz sklesol. "Myslím tým, som si istá že to môžeme spraviť aj inak keď chceš. Emmett bol za pridanie pár tisíc štvorcových metrov, druhého poschodia, stĺpov a veže, ale Esme si myslela že to budeš mať najradšej tak ako to je." Jej hlas začal stúpať, hovorila rýchlejšie. "Ak sa mýlila môžeme sa vrátiť do práce. Nezaberie to dlho -" "Ssh!" Dostala som zo seba. Spojila pery a čakala. Zabralo to niekoľko sekúnd kým som sa spamätala. "Ty mi dávaš dom na narodeniny?" Zašepkala som. "Nám," opravil Edward. "A nie je to nič viac než chata. Myslím že slovo dom zahŕňa viac izieb." "Neurážaj môj dom," zašepkala som k nemu. Alice zažiarila. "Máš ho rada." Potriasla som hlavou. "Miluješ ho?" Prikývla som. "Nemôžem sa dočkať kedy to poviem Esme!" "Prečo neprišla?" Alicina tvár mierne povädla, skrútila sa, akoby odpovedať na moju otázku bolo ťažké. "Oh, no vieš... všetci si uvedomujú ako si na tom s darčekmi. Nechceli na teba vyvíjať nátlak aby si to mala rada." "Ale samozrejme že ho milujem. Ako by som nemohla?" "To sa im bude páčiť." Potľapkala ma po ruke. "V každom prípade, tvoj šatník je plný. Užívaj ho rozumne. A... hádam že to je všetko." "Nepôjdeš dnu?" Spontánne urobila pár krokov dozadu. "Edward vie čo a ako. Zastavím sa... neskôr. Zavolaj ma ak si nebudeš vedieť správne skombinovať oblečenie." Hodila po mne pochybný pohľad a potom sa usmiala. "Jazz chce loviť. Uvidíme sa." Vystrelila do stromov ako tá najpôvabnejšia guľka. "To bolo divné," povedala som, keď zvuk jej behu úplne zanikol. "Som skutočne tak zlá? Nemusia zostať pozadu. Teraz sa cítim previnilo. Dokonca som jej skutočne ani nepoďakovala. Mali by sme ísť späť povedať Esme-" "Bella, nebuď hlúpa, nikto si nemyslí že si neracionálna." "Potom čo-" "Čas osamote je ich ďalší rad. Alice sa v tom snažila byť presná." "Oh." Všetko vyzeralo tak že dom zmizol. Mohli sme byť kdekoľvek. Nevidela som stromy alebo skaly, či hviezdy. Bol len Edward. "Dovoľ aby som ti ukázal čo spravili," povedal, ťahajúc ma za ruku. Nedbal na fakt že elektrický prúd pulzoval mojim telom ako adrenalínom prešpikovaná krv? Znova som cítila statu rovnováhy, čakajúc na reakciu, ktorej moje telo už nebude schopné. Moje srdce by bylo ako parník rútiaci sa na nás. Ohlušujúco. Moje líca by boli žiarivo červené. Mala by som byť vyčerpaná. Bol to najdlhší deň môjho života. Nahlas som sa zasmiala - len jeden krátky šokovaný smiech - keď som si uvedomila, že tento deň nikdy neskončí. "Mohol by som si vypočuť ten vtip?" "Nie je veľmi dobrý," povedala som, keď ma viedol k malým, oblúkovitým dverám. "Myslela som len - dnes je prvý a posledný deň večnosti. Je ťažké zosúladiť si to v hlave. Aj napriek tomu množstvu priestoru." Zasmiala som sa znova. Zasmial sa spolu so mnou. Ruku natiahol smerom ku kľučke, dávajúc mi tú česť. Zasunula som kľúč do zámky a otočila ho. "Si v tom úplne prirodzená, Bella; zabudol som aké cudzie pre teba všetko musí byť. Želám si, aby som to mohol počuť." Zohol sa a vzal ma do náručia tak rýchlo, že som to nevidela prichádzať - a to bolo skutočne niečo. "Hej!" "Prahy sú v popise mojej práce," pripomenul mi. "Ale som zvedavý. Povedz nad čím rozmýšľaš práve teraz." Otvoril dvere - posunuli sa s takmer nepočuteľným zavŕzganím - a vstúpil do malej kamennej obývačky. "Na všetko," povedala som mu. "Na všetko v rovnakej chvíli. Dobré veci a veci nad ktorými sa trápim a veci, ktoré sú nové. Ako si zvyknem na toľko mimoriadneho v mojej hlave. Práve teraz si myslím že Esme je umelkyňa. Je to perfektné!" Chatka bola niečo ako z rozprávky. Podlaha bola poskladaná z hladkých plochých kameňov. Nízky strop mal nezakryté trámy a niekto tak vysoký ako Jacob by si o nich určite udrel hlavu. Steny boli na niektorých miestach obložené drevom, na iných kamennou mozaikou. V kozube v rohu ostali zvyšky blikotajúceho ohňa. Horelu tu naplavené drevo - nízke plamene mali kvôli soli modrú a zelenú farbu. Bolo to tu zariadené vyberavým nábytkom, kusy k sebe nezapadali, ale harmonizovali spolu. Jedna stolička sa zdala mierne stredoveká, zatiaľ čo malá sedačka pri krbe bola viac súčasná a preplnené knihovníčky oproti druhému oknu mi pripomínali talianské filmy. Všetko kúsky nejako zapadali dokopy ako trojrozmerné puzzle. Niekoľko obrazov visiacich na stene som poznala - niektoré z mojich veľmi obľúbených z veľkého domu. Neoceniteľné originály, bezpochyby, ale zdali sa, akoby tu patrili, tak ako všetko ostatné. Toto bolo miesto kde by každý uveril v existenciu mágie. Miesto kde by ste očakávali Snehulienku ktorá vkráča dnu s jablkom v ruke, alebo jednorožca, ktorý by sa zastavil, aby sa popásol na ružových kríkoch. Edward si vždy myslel že patrí do hororových príbehov. Samozrejme že som vedela že sa mýlil. Bolo jasné že patrí sem. Do rozprávky. A teraz som bola v tej rozprávke s ním. Chystala som sa využiť príležitosť že sa nezastavil aby ma postavil späť na nohy a že jeho krásna tvár bola len niekoľko palcov odomňa, keď povedal, "Máme šťastie že Esme myslela na izbu naviac. Nikto Ness-Renesmee nečakal." Zamračila som sa naňho, moje myšlienky sa ubrali menej príjemným smerom. "Nie aj ty," posťažovala som sa. "Prepáč láska. Celý čas to počujem v ich myšlienkach. Vtrelo sa mi to do mysle." Povzdychla som si. Moje dieťa, morský had. Asi sa s tým už nič nedalo robiť. No ja sa nepoddám. "Som si istý že umieraš túžbou vidieť šatník. Alebo aspoň Alice poviem že áno, aby sa cítila lepšie." "Mala by som sa báť?" "Buď zdesená." Niesol ma úzkou kamennou chudbou s klenbami v strope, akoby to bol náš malý hrad. "Toto bude Renesmina izba," povedal pokyvujúc k prázdnej izbe s bledou drevenou podlahou. "Nemali veľa času aby s tým niečo spravili a ešte s nahnevanými vlkodlakmi..." Potichu som sa zasmiala, užasnutá ako rýchlo sa všetko zvrtlo k dobrému, keď to ešte pred týždňom vyzeralo tak desivo. Čert ber Jacoba za to že všetko bolo dobré týmto spôsobom. "Tu je naša izba. Esme sa snažila priniesť niečo z ostrova späť pre nás. Myslela že by sme sa na to mohli naviazať." Posteľ bola veľká a biela, s nebesami z tenkej látky visiacej z klenby až k zemi. Svetlá drevená podlaha ladila s ostatnými izbami a teraz som si uvedomila, že to malo navlas rovnakú farbu ako piesok pláže. Steny mali tú bielo-modrú farbu žiarivého slnečného dňa a zadná stena mala veľké presklené dvere vedúce do malej skrytej záhrady. Plazivé ruže a malý guľatý rybník, hladký ako zrkadlo a vybrúsený lesklými kameňmi. Malý tichý oceán pre nás. "Oh," bolo všetko čo som dokázala povedať. "Viem," zašepkal. Stáli sme tam asi minútu, spomínajúc. Aj keď boli spomienky ľudské a zahmlené, obsadili celú moju myseľ. Usmial sa krivým žiarivým úsmevom a potom sa rozosmial. "Šatník je za tými dvojitými dverami. Mal by som ťa varovať - je väčší než táto izba." Ani som na tie dvere nepozrela. Znova nebolo na svete nič len on - jeho ramená omotané okolo mňa, sladký dych na mojej tváry, jeho pery len niekoľko prstov od mojich - a nebolo nič čo by ma teraz dokázalo vyrušiť, novozrodená či nie. "Povieme Alice že som bežala priamo do šatníka," zašepkala som, zapletúc svoje prsty do jeho vlasov a pritiahla svoju tvár bližšie k jeho. "Povieme že som tam strávila hodiny prezliekajúc sa. Budeme klamať." Okamžite pochopil moju náladu, alebo v nej možno bol, ale ako gentlemal sa snažil dať mi príležitosť naplno oceniť môj narodeninový darček. Pritiahol moju tvár k svojej s náhlou divokosťou, z hrdla sa mu vydralo tiché zastonanie. Ten zvuk zaslal mojím telom elektrický prúd blížiaci sa zúrivosti, akoby som k nemu nemohla byť dostatočne blízko dostatočne rýchlo. Začula som látku trhajúcu sa pod našimi rukami a bola som rada, že moje šaty, prinajmenšom, už boli zničené. Preňho bolo príliž neskoro. Zdalo sa to takmer neslušné, ignorovať krásnu bielu posteľ, ale nemohli sme sa dostať tak ďaleko. Táto druhá svadobná cesta nebola ako naša prvá. Náš čas na ostrove bola časť môjho ľudského života. Najlepšia. Bola som pripravená môj ľudský život predĺžiť, udržať to čo bolo medzi nami na chvíľu dlhšie. Pretože fyzická časť nikdy nemala byť rovnaká. Mala som tušiť, po dni ako bol tento, že to bude lepšie. Konečne som ho mohla skutočne oceniť - mohla som poriadne vidieť každú krásnu črtu jeho dokonalej tváre, jeho dlhé, bezchybné telo, mojími novými, silnými očami, každý uhol a každú plochu z neho. Mohla som na jazyku ochutnať jeho čistú jasnú vôňu a cítiť neuveriteľnú jemnosť jeho mramorovej kože pod mojimi citlivými prstami. Moja koža pod jeho rukami bola tiež tak citlivá. Celý bol nový, iná osoba, keď sa naše telá pôvabne preplietli v jedno na pieskovej podlahe. Žiadna pozornosť, žiadne obmedzenia. Žiadny strach - obzvlášť nie ten. Mohli sme sa milovať spolu - obaja aktívni. Konečne rovní. Tak ako naše bozky predtým, každý dotyk bol viac než na čo som bola zvyknutá. Tak veľa z neho bolo potlačeného. V tom čase neodvratné, ale nemohla som uveriť koľko som toho zmeškala. Snažila som sa mať na pamäti že som silnejšia než on, ale bolo ťažké sústrediť sa na hocičo s tak intenzívnym vzrušením, každú chvíľu som premiestňovala svoje sústredenie na milíon rôznych častí môjho tela, ak som ho zranila, nedal to najavo. Veľmi, veľmi malá časť mojej hlavy sa zaoberala zaujímavou hádankou vyplívajúcou z tejto situácie. Nikdy sa neunavím a on tiež nie. Nepotrebovali sme nabrať dych, alebo oddychovať, alebo pouzívať toaletu či jesť, nemali sme žiadne pozemské ľudské potreby. Mal to najkrásnejšie perfektné telo na svete a celého som ho mala pre seba a necítila som sa, že by som niekedy mala prísť do bodu kde by som si pomyslela, Teraz mám na jeden deň dosť. Vždy budem chcieť viac. A deň nikdy neskončí. Tak, v takej situácii, kedy prestaneme? Netrápilo ma že neviem odpoveď. Akosi som zaznamenala, že obloha sa začala rozjasňovať. Malý oceán vonku sa zmenil z čiernej na sivú a škovránok niekde veľmi blízko začal spievať - možno mal hniezdo medzi ružami. "Chýba ti to?" Spýtala som sa, keď pieseň skončila. Nebolo to prvýkrát čo sme rozprávali, ale ani sme presne neudržiavali rozhovor. "Chýba čo?" Zamrmlal. "Všetko z toho - teplo, hebká koža, vôňa... Mne to vôbec nechýba a len som sa zaujímala či tebe nie." Zasmial sa ticho a jemne. "Bolo by ťažké nájsť niekoho menej smutného než som ja teraz. Nemožné, dovolím si povedať. Nie veľa ľudí dostane každú vec ktorú chce, plus všetky veci o ktoré nežiadal, v rovnaký deň." "Vyhýbaš sa otázke?" Položil mi ruku na tvár. "Si teplá," povedal. V určitom zmysle to bola pravda. Pre mňa jeho ruka bola teplá. Nebolo to rovnaké ako dotknúť sa Jacobovej plamennej kože, ale bolo to príjemnejšie. Prirodzenejšie. Potom veľmi pomaly prešiel prstami dolu mojou tvárou, ľahko kopírujúc z mojej čeľuste na moje hrdlo a potom dole až k môjmu boku. Moje oči sa mierne pretočili. "Si hebká." Jeho prsty boli ako satén na mojej pokožke, takže som mohla vidieť čo tým myslel. "A vôňa, dobre, nemôžem povedať žeby mi to chýbalo. Pamätáš si vôňu tých turistov na love?" "Veľmi som sa snažila nezapamätať si to." "Predstav si bozkávať to." Moje hrdlo pohltili plamene ako ťahanie za šnúru horkovzdušného balóna. "Oh." "Presne. Takže odpoveď je nie. Som jedine plný radosti, pretože mi nechýba nič. Nikto nemá viac než ja teraz." Chcela som sa spýtať na jedinú výnimku z jeho prehlásenia, ale moje pery boli odrazu veľmi zamestnané. Keď sa malé jazierko s východom slnka zafarbilo perleťovo, pomyslela som na ďalšiu otázku. "Ako dlho to pôjde takto? Myslím tým Carlisle a Esme, Em a Rose, Alice a Jasper - oni netrávia celé dni zamknutí v izbe. Sú na verejnosti, oblečený, celý čas. Prestane tá túžba niekedy?" Privinula som sa bližšie k nemu - prevedenie do skutočnosti - aby som dala jasne najavo o čom hovorím. "To je ťažké povedať. Každý je iný a, no, ty si z nich najrozdielnejšia. Priemerný mladý upír je príliž posadnutý krvou, aby zaznamenal aj niečo iné. Nezdá sa, žeby to platilo pre teba. U priemerného upíra sa ostatné potreby objavujú po roku. Ako smäd, ani ostatné túžby úplne nezmiznú. Je jednoduchšie naučiť ich rovnováhe, stanoviť sa priority a dokázať..." "Ako dlho?" Usmial sa, mierne ohŕňajúc nos. "Rosalie a Emmett boli najhorší. Zabralo celé desaťročie kým som mohol ostať v päť míľovej vzdialenosti od nich. Dokonca i Carlisle a Esme mali ťažké časy aby to strávili. Nakoniec tú šťastnú dvojicu vykopli. Esme im tiež postavila dom. Bol väčší než tento, ale napokon, Esme vie čo má rada Rosalie a čo ty." "Takže desať rokov potom?" Bola som si celkom istá, že Rosalie a Emmett na nás nemajú, ale mohlo by to znieť namyslene ak by som prekročila desaťročie. "Každý je potom normálny? Tak ako teraz?" Edward sa znova zasmial. "No, nie som si istý čo myslíš tým normálny. Videla si moju rodinu prechádzajúc životom slušným ľudským spôsobom, ale v noci si spala." Žmurkol na mňa. "Je tu ohromné množstvo času keď nemusíš spať. To vyváži tvoje... záujmy celkom ľahko. To je dôvod prečo som najlepší hudobník v rodine, prečo - okrem Carlisla - som prečítal najviac kníh, študoval najviac vied a ovládam najviac jazykov... Emmett by ti nakecal že som taký všetko-viem kvôli čítaniu myšlienok, ale pravdou je, že som mal len veľa voľného času." Spolu sme sa smiali a pohyb nášho smiechu zaujímavo zapôsobil na naše spojené telá, efektívne ukončujúc našu konverzáciu. 25. Laskavost Bylo to jen chvilku po tom co mi Edward připomněl moje priority. Řekl jen jedno slovo. "Renesmee…" Povzdechla jsem si. Určitě se brzo probudí.Musí být skoro sedm.Hledala mě? Najednou panika zmrazila moje tělo.Jak bude vypadat dnes? Edward pocítil rozptýlení. "Vše je v pořádku ,lásko. Obléknem se a zpátky v domě budeme za 2 vteřiny." Asi jsem vypadala jako karikatura, tím jak sem vyskočila a pak se podívala na něho - jeho diamantové tělo se slabě třpytilo v pronikavém světle - a pak na západ, kde Renesmee čekala, pak zase na něj , pak směrem k ní, moje hlava házela ze strany na stranu víc jak desetkrát za vteřinu. Edward se usmál ale nesmál,byl to silný muž. "Záleží jen na rovnováze, lásko. Jsi ve všem tak dobrá, nepředstavoval jsem si, že to dá tolik práce brát to v perspektivně." "A máme celou noc, že?" Široce se usmál. "Myslíš, že bych tě mohl vzít převlict, když tu ještě není skříň?" Bylo by už moc dostat mě skrz denní světlo.Měla bych balancovat s touto ohromující, zničující touhou,jako že bych mohla být dobrá - bylo těžké myslet na to slovo. Ačkoli Renesmee byla velmi skutečná a podstatná v mém životě, bylo stále obtížné myslet na sebe samu jako na matku. Předpokládám, že kdokoliv cítil to samé jako já, ačkoliv bez 9 měsíců, které máme pro užití té představy. A s dítětem, které se mění každou hodinu. Myšlenka na Renesmeein rychlý život mě zase okamžitě vystresovala. Nikdy jsem nepřestala myslet na ty dvojité ozdobně vyřezávané dveře, které zachytily můj dech před zjištěním co Alice uělala.Jen jsem vrazila skrz ně, se záměrem vzít si to první, co se mi připlete pod ruce. Nevěděla jsem že to nebude tak lehké. "Které z nich jsou moje?"zasyčela jsem. Jak sliboval , pokoj byl větší než naše ložnice. Možná byl větší než všechny pokoje v domě dohromady, ale rychle jsem se uklidnila.uviděla jsem stručný duševní záblesk do Alice snažící se přesvědčit Esme na ignoraci klasických rozměrů o dovolení téhle zrůdnosti. Divila jsem se jak to Alice vyhrála. Vše bylo zabaleno v oděvních taškách, starodávných a bílých v řadě za sebou. "Jak nejlíp tak všechno, ale tahle polička "dotknul se tyče, která se táhnula podél poloviční zdi nalevo ke dveřím "je tvoje." "Všechno tohle?" Pokrčil rameny. "Alice," řekli jsme společně. On řekl její jméno jako vysvětlení, já jako kledbu. "Fajn,"mumlala jsem a rozepla jsem zip zavřené tašky. Zabručela jsem když jsem uvnitř uviděla až na zem dlouhé hedvábné šaty - miminkovská růžová. Nalézt něco normálního na sebe by mi zabralo celý den. "Pomůžu ti," nabídl se Edward. Pozorně čichal ve vzduchu a pak následoval nějakou vůni na konec toho dlouhého pokoje.Byla tam vestavěna skříň. Začal čichat znova, otevřel a vytáhl.S výtězným úšklebkem mi obratně nabídl seprané džíny. Proplula jsem k němu "Jak jsi to udělal?" "Džínovina má vlastní vůni jako cokoliv jiného. Teď ....strečovou bavlnu?" Následoval svůj nos k poloviční poličce, vyhrabujíc bílé triko s dlouhým rukávem. Hodil ho po mě. "Dík," řekla jsem ohnivě. Vdechovala jsem každou barvu , abych si zapamatovala vůni pro budoucnost v tomhle bláznivém šatníku. Pamatuju si hedvábí a satén, budu se snažit jim vyhýbat. Trvalo mu to jen sekundu najít vlastní oblečení - když jsem ho neviděla neoblečeného, zapřísáhla jsem se že není nic krásnějšího než Edward v jeho khaki kalhoty a bledě béžový svetr - a pak mě vzal za ruku. Skočili jsme přes skrytou zahradu, přeskočili lehce kamennou zeď a trefili jsme do lesa mdlým sprintem. Natáhla jsem volnou ruku, mohli bychom závodit zpět. Teď mě nechal zvítězit. Renesmee byla vzhůru. Seděla na zemi s rose a Emettem visícím nad ní, hrající si s malou hromadou zkrouceného stříbra. Měla rozbitou lžíci v pravé ruce.Hned jak mě spatřila skrz sklo, zahodila lžíci na zem - kde zanechala ve dřevě škrábanec - a zamířila pánovitě mým směrem. Její obecenstvo se rozesmálo; Alice, Jasper , Esme a Carlisle seděli na pohovce, sledujíc jí jako nějaký poutavý film. Byla jsem skrz dveře dřív než jejich smích sotva začal, skákajíc přes pokoj a beroucí ji nahoru z podlahy ve stejné vteřině. Široce jsme se na sebe usmívaly. Byla jiná, ale ne moc. Zase trochu delší, její proporce se rozšiřovaly z maminkovských na dětské.Její vlasy byly delší o čtvrt palce, kudrliny energické jako jaro se všemi pohyby.Chtěla bych moji představivost nechat běžet divoce zpět na výlet a představit si to horší. Díky za moje přehnané obavy, tyto malé změny byly téměř útěchou. Dokonce i bez Carlislových měření bych si byla jistá, že se mění pomaleji než včera. Renesmee poklepala moje tváře. Soupeřila jsem. Byla zase hladová. " Jak dlouho už je vzhůru?" zeptala jsem se jak Edward zmizel do kuchyně. Byla jsem si jistá že tam jde proto, aby jí připravil snídani, když uviděl na co myslela tak čistě jako já. Zajímala jsme se jestli by si někdy všiml jejího malého škubnutí, když by byl jen jeden jediný kdo ji zná. Jemu by to pravděpodobně přišlo jako slyšet kohokoliv jiného. "Jen pár minut," řekla Rose. "Chtěli jsme tě zavolat brzo. Ptala se po tobě - dožadovala by byl lepší popis. Esme obětovala její druhý nejlepší stříbrný servis pro pobavení týhle malý příšerky." Rose se usmála na Renesmee uspokojující láskou, že kritika byla úplně beztížná. "Nechtěli jsme tě….ehm,rušit." Rusalie si kousla rty a dívala se jinam, snažila se nesmát.Mohla jsem cítit Emmetův tichý smích za mnou, posílal vibrace skrz základy tohoto domu. Držela sem bradu nahoře. "Musíme zařídit ihned tvůj pokoj," říkala jsem Renesmee. " Bude se ti to tam líbit. Je to kouzelné." Koukla sem na Esme. "Moc děkuju Esme . Je absolutně perfektní." Než mohla Esme odpovědět se Emmet zase rozesmál - tentokrát to nebylo potichu. "Takže pořád stojí?" zvládl vypustit z pusy mezi řehtáním. " Já myslel že vy dva budete klepat štěrk ještě teď . Co jste vlastně dělali minulou noc? Diskutovali o národním dluhu?" zařval smíchy. Zskřípala sem zubama a připomněla sem si negativní následek když jsem včera dostala ze sebe moji náladu. Samozřejmě Emmet nebyl tak křehký jako Seth… Myšlení na Setha mě znejistilo. "Kde jsou dnes vlci?" Podívala jsem se z okna, ale žádné znamení příchodu Leah. "Jacob odstartoval dneska pěkně brzo," řekla mi Rosalie, její čelo se trochu zamračilo. "Seth ho následoval." "Co ho naštvalo?" zeptal se Edward když přinesl Renesmee hrnek. Vpaměti Rosalie musí být víc, mohla sem to poznat z jejího výrazu. Bez dechu jsem dala Renesmee Rosalii. Se super sebekontrolou, možná, ale nebylo na výběr.Budu schopná jí nakrmit, ale teď ještě ne. "Nevím..nebo sem se spíš nestarala," zabručela Rosalie, ale na Edwardovu otázku odpověděla úplně. "Koukal jak Nessie spí , měl otevřenou pusou jak debil a pak najednou vyskočil na nohy bez jakéhokoliv vyvolání - toho sem si všimla no - a vyřítil se ven.Byla jsem ráda, že jsme se ho zbavili. Čím víc času tady tráví tím je menší šance že odstraníme ten smrad." "Rose,"Esme mírně peskovala. Rosalie pohodila vlasy "Přepokládám že na tom nezáleží. Nebudeme tu moc dlouho." "Klidně řeknu, že možná bysme měli jít rovnou do New Hampshiru a dát věci do pořádku," řekl Emmet,samozřejmě pokračujíc v dřívější konverzaci. "Bella se už registrovala na Dartmouth. Nevypadá, že by dlouho nebyla schopná ovládat školu." Otočil se a podíval se na mě se škádlivým úšklebkem."Jsem si jistý že budeš ve třídě jednička, zřejmě tady není pro tebe nic zajímavého kromě studování v noci." Rosalie se zahihňala. Neztrať rovnováhu, neztrať rovnováhu, zpívala sem si pro sebe. Byla jsem pak na sebe pyšná, že jsem zachovala chladnou hlavu. Byla jsem velmi překvapená, že Edward ne. Zavrčel - náhlý, šokovaně skřípavý zvuk - a nejčernější zuřivost se z jeho výrazu valila jako bouřkové mraky. Předtím nikdo z nás neodpověděl, Alice byla na nohou. "Co to udělal?Co to ten pes udělal, že vymazal celý rozvrh na dnešní den? Já vůbec NIC nevidím. Ne!" Vystřelila na mě letmý mučednický pohled. "podívej se na sebe! Potřebuješ mě, abych ti ukázala jak používat šatnu." Na sekundu jsem byla vděčná za cokoliv až na Jacoba. A pak se Edwardovy ruce zatnuly v pěsti a vrčel, "Řekl to Charliemu. Myslí si že Charlie ho poslechne. Přijdou sem. Dnes." Alice řekla slovo, které znělo velmi zvláštně z jejího trylkování , ušlechtilého hlasu, a pak ,zastřená v pohybu, vyrazila ven ze zadních dveří. "Řekl to Charliemu?"zalapala jsem po dechu. "Ale ..nerozuměl? Jak to mohl udělat?" Charlie o mě nemohl vědět! O upírech!To by ho zařadilo a udeřilo do seznamu, že ani Cullenovi mu z něho nemohou pomoci. "Ne!" Edward promluvil skrz zuby."Jacob je teď na cestě." Muselo začít pršet dál na východě.Jacob přišel dveřmi, třesoucí svými mokrými vlasy jako pes, zatracené kapičky na koberci a na pohovce kde dělaly trochu okolo šedé skvrny na bílém. Jeho zuby se třpytily zase na tmavých rtech; jeho oči byly jasné a vzrušené.Chodil trhavými pohyby jako kdyby byl celý rozrušený z toho že mému otci zničil život. "Čau lidi,"pozdravil nás,šklebíc se. Bylo perfektní ticho. Leah a Seth proklouzli za ním, v jejich lidské podobě - nyní; obě z jejich rukou byly roztřesené s napětím v místnosti. "Rose," řekla jsem a natáhla moje ruce. Bezeslova mi Rosalie předala Renesmee. Tiskla jsem si jí k mému nehybnému srdci , držíc jí jako talisman proti unáhlenému chování.Měla bych si jí nechat v mých rukách až do doby než si budu jistá mým rozhodnutím zabít Jacoba, které bylo radši založeno na zcela rozumném soudu než na zuřivosti. Byla velmi tichá, poslouchala a koukala se. Jak moc rozumí? "Charlie tady bude brzo," promluvil ke mně Jacob uvolněně."Jen pozor!Předpokládám, že Alice ti dá sluneční brýle nebo něco takového." "Nepředpokládáš nějak moc?,"prskala jsem přes zuby "Co. Jsi. To. Udělal?" Zašeptala jsem,"Cože si to udělal?" "Je odvážný,stejně jako ty. Nesložil se nebo něco takového.Musím říct, že jsem byl ohromený.Neměla jsi vidět jeho obličej když jsem se začal svlékat, přesto.Nedocenitelný," Jacob se radostně zasmál. "Ty naprostý blbče!Chceš aby dostal infarkt?!" "Charlie je v pohodě.Je silný. Když tomu dáš minutku uvidíš že jsem ti udělal laskavost." "Máš toho Jacobe jen půlku." Můj hlas byl rozlehlý a tvrdý."Máš 30 vteřin abys mi řekl každý slovo než dám Renesmee Rosalii a utrhnu tu tvojí ubohou hlavu.A Seth tentokrát nebude schopný mě zastavit." "Ježiši Bello.Nikdy jsi nebyla tak melodramatická. Má to něco společnýho s upírovskejma věcma?" "Dvacet šest sekund." Jacob protočil očima a sedl si na nejbližší židly. Jeho malá smečka se pohybovala a stála podél jeho boku, už ne tak uvolněně jak se zdálo být. Leahiny oči se na mě koukaly se zuby mírně odhalenými. "Tak tohle ráno jsem zaklepal na dveře u Charlieho a zeptaal jsem se ho, jestli se se mnou nechce projít.Byl zmatený, ale když jsem mu řekl že je to o tobě a že jsi byla zpátky ve městě, následoval mě ven do lesa. V každém případě jsem mu řekl že nejsi nemocná a ty věci byly trochu podivný ale dobrý. Právě chtěl jít za tebou ale řekl jsem mu že mu musím něco ukázat jako první. A pak jsem se přeměnil."pokrčil rameny. Moje zuby se jako plstnatý zlozvyk srazily."Chtěla sem každé slovo, ty monstrum." "Dobře, jen si říkala že mám 30 vteřin - okay,dobře." Můj výraz ho musel přesvědčit že nejsem v náladě pro škádlení. "Počkejte…přeměnil jsem se zpět a oblékl,a pak až začal zase dýchat, jsem řekl něco jako ´Charlie, nežiješ ve světě ve kterým si myslíš že žijes. Dobrá zpráva je že se nic nemění - kromě toho že to víš.Život jde pořád stejnou cestou. Můžeš jít přímo zpátky předstírajíc že ničemu z tohohle nevěříš." "Dal jsem mu minutu, aby si to vše srovnal v hlavě a pak chtěl vědět, o co opravdu jde s tou nemocí. Řekl jsem mu, že jsi byla nemocná, ale že už jsi v pohodě - řekl jsem mu jen, že jsi se změnila k lepšímu,zlepšila. Chtěl vědět co myslím tou změnou a já mu jen řekl, že teď vypadáš víc jako Esme než jako Renée." Edward zasyčel zatímco já hrála v hororu; zamířil nebezpečným směrem. "Za pár minut, se zeptal, velmi tiše, jestli ses taky změnila ve zvíře. A já řekl ´to by si přála,bylo by to tak cool!´" Jacob se zachechtal. Rosalie ze sebe vydala zvuk odporu. "Začal jsem mu vyprávět víc o vlkodlacích, ale nedostal jsem z něj ani slovo - Charlie mě odřízl a řekl že radši nechte vědět nic určitého.. Pak se zeptal, jestli jsi věděla to věděla než jsi si vzala Edwarda, a já řekl ´Ovšem, věděla o tom už roky, od tý doby kdy přijela do Forks.´To se mu moc nelíbilo. Nechal jsem ho mluvit až do té doby než odešel z osnovy.Poté, co se uklidnil, chtěl jen dvě věci. Chtěl tě vidět, tak jsem mu řekl že bude lepší když mi dá náskok, abych vám to vysvětlil." Zhluboka jsem se nadechla. " A co byla ta druhá věc, kterou chtěl?" Jacob se usmál. "Bude se ti to líbit. Jeho hlavní požadavek byl to, abych to řekl všechno,když je to možné. I když to pro něho nebylo naprosto podstatné, aby vše věděl a pak to v sobě držel. Jen to potřeboval vědět." Poprvé jsem cítila úlevu od té doby co Jacob přišel. "Můžu tu část ovládat." "Víc než to, chtěl by právě předstírat že je to normální." Jacobův úsměv se se změnil na samolibý;musel vědět, že bych jako první neklidně omdlévala z vděčnosti. "Co jsi mu řekl o Renesmee?"zápasila jsem abych udržela v mém hlase okrajovou břitvu, bojujíc s neochotným oceněním. Bylo to předčasné. Stále zde bylo moc špatností s touhle situací. I když Jacobův zásah způsobil lepší reakci než v jakou bych doufala… "No jo. Tak jsem mu řekl, že ty a Edward jste zdědili novou malou pusu k nasycení." Pohlédl na Edwarda. " Je to tvůj osiřelý svěřenec - jako Bruce Wayne a Dick Grayson." Jacob si odfrkl."Nikdy jsem nemyslel že budu úmyslně lhát kvůli tobě. To je součást celé hry, správně?"Edward v žádném směru nezareagoval , tak Jacob šel dál."Charlie byl tímto bodem šokován,ale zeptal se, jestli jste jí neadoptovali. ´Jako dceru?Jako bych byl druh dědečka?´byly jeho přesné slova. Řekl jsem mu že jo. ´Gratulace, děda´ a tak možně. Dokonce se trochu usmál." Bodavě jsem se vrátila do svých očí, ale tentokrát ne bez obav nebo bez muk. Charlie se usmíval nad představou být dědeček? Charlie se chtěl setkat s Renesmee. "Ale ona se mění tak rychle,"zašeptala jsem. "Řekl jsem mu, že je mnohem víc zvláštní než my všichni dohromady." Řekl Jacob něžným hlasem. Vstal a šel přímo ke mně, mávajíc odtud na Setha a Leah, když ho začali následovat.Renesmee se k němu natáhla, ale já jí sevřela pevněji. "Řekl jsem mu ´Věř mi, nebudeš o tom chtít vědět. Ale když budeš umět ignorovat všechny tyto divné věci, budeš ohromený. Je to ta nejbáječnější osoba na celém světě. ´ A pak jsem mu řekl, že pokud se s tím srovná a hodí to za hlavu, bude mít možnost se s ní setkat. Ale pokud je to pro něj moc, byla bys ho opustila. Řek, že nikdo z něj nikdy nevynutil tolik informací, a že se s tím srovná." Jacob na mě zíral s polovičním úsměvem, čekajíc. "Nechystám se ti poděkovat," řekla jsem mu. "Pořád jsi Charlieho vystavil obrovskému riziku." "Omluvám se za to, že jsem tě zranil. Nevěděl jsem, že to bude takové. Bello, věci se s námi změnily, ale vždy budeš moje nejlepší kamarádka a stále tě budu milovat. Ale správnou cestou. Je tu konečně rovnováha. Oba máme člověka, bez kterého nemůžeme žít." Usmál se tím Jacobovskám úsměvem. "Stále přátelé?" Snažila jsem se vzdorovat jak nejvíc jsem mohla, úsměv jsem mu opětovala. Ale jen malinký úsměv. Natáhl ruku: nabídka. Zhluboka jsem se nadechla a posunula Renesmeeinu váhu na jednu ruku. Položila jsem mojí levou ruku do té jeho - dokonce ani neucukl před mou chladnou pokožkou. " když dnes večer nezabiju Charlieho, budu zvažovat, že na to zapomenu." " Když dnes večer nezabiješ Charlieho, budeš mi toho ohromně dlužit." Protočila jsem očima. Natáhl svou druhou ruku k Renesmee a tentokrát se mě zeptal. "Můžu?" "Vlastně jí držím abych neměla ruce volné k tomu, abych tě zabila,Jacobe. Možná později." Povzdechl si ale nepospíchal na mě. Rozumný. Alice běžela zpět skrz dveře, s rukama plnýma a výrazem slibující zuřivost. "Ty, ty a ty," rafala zlostně na vlkodlaky. "Pokud chcete zůstat, jděte do rohu a chvilku tam buďte. Potřebuju vidět. Bello, radši jim taky dej dítě. V každém případě budeš potřebovat volné ruce." Jacob se vítězně zašklebil. Nezředěná obava prošla mým žaludkem jako ta ohavnost, která mě měla uhodit. Zahrávala jsem si s mojí pochybnou sebekontrolou a s mým čistě lidským otcem jako s morčetem. Edwardova dřívější slova mě udeřila znovu do uší. Uvažoval si o psychické bolesti, kterou tím Belle způsobíš, když bude odolávat? Nebo citovou bolest, když se jí to nepovede? Nedokázala jsem si představit bolest neúspěchu. Moje dýchání se změnilo na lapání po dechu. "Vem jí," šeptala jsem, posunujíc Renesmee do Jacobových rukou. Přikývnul, se zájmem se mu svraštilo čelo. Ukázal na ostatní a ti šli do odlehlého rohu místnosti. Seth a Jake skloňujíc se hned k podlaze, ale Leah zatřásla hlavou a našpulila pusu. "Můžu odejít?"mrmlala. Znepokojeně se koukla na své lidské tělo, oblečená do stejného špinavého trička a bavlněných kraťasů, které nosí ke mně už další den, její krátké vlasy trčely v nezvyklých trsech. Její ruce se pořád třásly. "Samozřejmě," řekl jacob. "Zůstaň na východě, ať si nezkřížíš cestu s Charliem." přidala Alice. Leah se nepodívala na Alici, sehnula se k zadním dveřím a šlápla do seskupeného křoví. Edward byl zpátky u mě, hladící můj obličej. "Dokážeš to. Vím, že jo. Pomůžu ti, my všichni." Potkala jsem se s Edwardovima očima s panikou křičící z mého obličeje. Byl silnější, aby mě zastavil, když se špatně pohnu. "Kdybych ti nevěřil, že se budeš ovládat, mohli bysme dnes zmizet. Teď hned. Ale ty to dokážeš.A budeš šťastnější, když budeš moci mít Charlieho ve svém životě." Snažila jsem se zpomalit mé dýchání. Alice natáhla ke mně ruku. Na její dlani byla bílá krabička." Tyhle budou provokovat tvoje oči - ne bolet, ale zamlží tvůj pohled. Je to otravné. Taky nebudou odpovídat tvé původní barvě, ale je to stále lepší než jasně červená, že?" Vyhodila krabičku s čočkami do vzduchu a já ji chytila. "Kdy jsi to.." "Než jsi odjela na líbánky. Byla jsem připravená na různé možné druhy budoucnosti." Přikývla jsem a otevřela nádobu. Nikdy předtím jsem nenosila čočky, ale nemohlo to být tak těžké. Vzala jsem malou hnědou čtvrtinovou kouli a stiskla ji, dutou stranou ke mně, do mého oka. Zamrkala jsem, a vrstva přerušila můj pohled. Mohla jsem přes ní vidět, samozřejmě, ale také jsem viděla strukturu tenké přepážky. Moje oko udržovalo zaostření na mikroskopické trhliny a zvlněné části. "Vidím co jsi myslela,"mumlala jsem když jsem byla přilepená na jinou. Zkušela jsem tentokrát nemrkat. Moje oči automaticky chtěly vypudit tu překážku. " Jak vypadám?" Edward se usmál. "Nádherně. Samozřejmě…" "Jo, jo, vždycky vypadá nádherně," Alice ho ukončila, ačkoliv netrpělivě." Je to lepší než červená, ale je to nejlepší pochvala kterou ti můžu dát. Blátivé hnědá. Tvoje hnědá byla mnohem hezčí. Měj na paměti, že to nebude trvat věčnost - jed z tvých očí se rozpustí za pár hodin. Tak když Charlie zůstane dýl, musíš se omluvit a jít si je vyměnit. Což je dobrý nápad, protože lidé potřebují na záchod.ů Zatřásla hlavo. "Esme, dej jí pár rad jak hrát člověka, mezitím já zásobím toaletu čočkama. " Jak dlouho ještě?" "Charlie tady bude za 5 minut. Bude to jednoduché." Esme jednou přikývla a vzala mě za ruku "hlavní věcí je nesedět příliš tiše nebo pohybovat příliš rychle," říkala mi. "Sedni si když si sedne on," vložil se do toho Emmet. " Lidé nemají rádi když stojí." "Nech svoje oči bloudit každých třicet sekund nebo tak nějak," Jasper přidal. "Lidé nezírají na jednu věc moc dlouho." "Zkřiž nohy asi na pět minut a pak na dalších pět minut je překřiž u kotníků," řekla Rosalie. Pokaždé jsem přikývla na každou radu.Stejné věci jsem zpozorovala včera. Myslela jsem, že bych mohla napodobit jejich činy. " A mrkej nejméně třikrát za minutu, " řekl Emmet. Zamračil se, pak skočil ke konec stolu, kde byl televizní dálkový ovladač. Přepnul televizi na nějakou univerzitní fotbalovou hru a přikyvoval si. "Hýbej taky rukama.Dávej si vlasy za krk nebo předstírej, že se někde škrábeš," řekl Jasper. "Řekla jsem Esme,"stěžovala si Alice , když se vrátila. "Zničíte jí." "Ne, myslím že to všechno mám." Řekla jsem. "Sedět, koukat okolo, mrkat, šít sebou." "Správně," schválila Esme. Objala moje ramena. Jasper se zamračil." Musíš zadržet dech jak nejvíc to bude možné, ale musíš trochu hýbat rameny aby to vypadalo, že dýcháš." Nadechla jsem se ještě jednou a zase jsem přikývla. Edward mě objal z volné strany. "Dokážeš to,"opakoval, povzbudivě mumlajíc do mého ucha. "Dvě minuty," řekla Alice. "Možná bys měla už vyrazit na pohovku. Po tom všem se musíš cítit špatně. Poprvé tě nebude chtít vidět, jak se pohybuješ tímto způsobem." Alice mě položila na pohovku. Snažila jsem se pohybovat pomalu, nemotorně pohybovat končetinami. Protočila oči, nemohla jsem být v tom tak dobrá. "Jacobe, potřebuju Renesmee, "řekla jsem . Jacob se zamračil, nehýbajíc. Alice zatřásla hlavou. "Bello, to mi moc nepomůže vidět." "Ale já jí potřebuju.Ona mě mírní." Prudkost paniky v mém hlase byla neklamná. "Fajn,"naříkala Alice. "Drž jí ještě jak dlouho budeš chtít a já se budu snažit koukat okolo ní." Unaveně vzdychla, jako kdyby pracovala o prázdninách přesčas. Jacob taky vzdychl, ale přinesl my Renesmee, a pak rychle ustoupil z rozzlobeného pohledu Alice. Edward si sedl za mě a položil ruce kolem mě a Renesmee.Opřel se dopředu a velmi vážně se podíval Renesmee do očí. "Renesmee, někdo velmi zvláštní se přijde podívat na tebe a na tvou mámu," řekl s vážným hlasem, jako kdyby očekával, že bude rozumět každému slovu. Rozuměla?Podívala se na něj zpět s čistýma, vážnýma očima. "Ale on není jako my nebo jako Jacob. Musíme na něj být velmi opatrní. Nesmíš mu říkat věci jako to říkáš nám." Renesmee se dotkla jeho obličeje. "Přesně," řekl. " A bude tě dělat žíznivou. Ale nesmíš ho kousnout. Nehojí se jako Jacob." "Může ti rozumět?" zašeptala jsem. "Ona rozumí. Budeš opatrná, že jo, Renesmee? Pomůžeš nám?" Zase se ho dotkla. "Ne, nevadí mi, že koušeš Jacoba. To je v pohodě." Jacob se zachechtal. "Možná bys měl odejít, Jacobe." Řekl Edward chladně, zlostný v jeho směru.Edward neodpustí Jacobovi, protože ví, bez ohledu na to co se stane, že to bude bolestivé.Ale měla bych brát bolest šťastně, když to bude nejhorší věc, které budu dnes večer čelit. "Řekl jsem Charliemu, že tu budu," řekl Jacob. "Potřebuje mravní podporu." "Mravní podpora," posmíval se Edward. "Jak Charlie vzdáleně ví, ty jsi ta nejvíc odpuzující příšera z nás všech." "Odpuzující?" Jake protestoval, a pak sám sobě potichu zasmál. Slyšela jsem zastavení pneumatik na klidné, vlhké zemi Cullenovic cesty, a moje dýchání zase bodalo. Moje srdce by tlouklo o závod. Byla jsem úzkostlivá z toho, že moje tělo nemělo ty správné reakce. Soustředila jsem se na tlukot Renesmeeina srdce, abych se uklidnila. Pracovalo pěkně rychle. "Dobrý, Bello." Jasper souhlasně zašeptal. Edward utáhl jeho ruce kolem mých ramen. "Jsi si jistý?" zeptala jsem se ho. "Rozhodně. Můžeš udělat cokoli." Usmál se a políbil mě. Nebyla jsem přesně na jeho rtech a moje divoká upíří reakce mě odzbrojila. Edwardovy rty byly jako výstřel návykové látky do mé nervové soustavy. Okamžitě jsem zatoužila po víc. Sebrala jsem všechno moje soustředění na to, že mám v rukách dítě. Jasper vycítil změnu mé nálady. "Ehm, Edwarde, myslím, že bys jí právě teď neměl takhle rozptylovat. Potřebuje být schopná se soustředit." Edward se odtáhl pryč. " Ups," řekl. Zasmála jsem se. To měla být moje dráha z úplného začátku, z úplně první pusy. "Později," řekla jsem a předtucha zkroutila moje břicho v míč. "Soustřeď se, Bello." nutil mě Jasper. "Správně." Zatlačila jsem chvění pryč. Charlie, to byla teď hlavní věc. Ochránit dnes Charlieho. Když tak máme celou noc… "Bello." "Promiň Jaspere." Emmet se smál. Zvuk Charlieho policejního auta byl blíž a blíž. Vteřina lehkomyslnosti uplynula všichni byli tiše. Zkřížila jsem nohy a cvičila moje mrkání. Auto se zastavilo před domem a bylo nečinné pár sekund. Zajímalo mě jestli byl Charlie taky nervózní jako já. Pak motor ztichl a dveře bouchly.Tři kroky přes trávu a pak osm opakujících se bouchnutí do dřevěných schodů. Další čtyři bouchnutí kroků přes verandu. Pak ticho. Charlie se dvakrát hluboce nadechnul. Vdechovala jsem, což by mohlo být naposledy. Renesmee se hlouběji uvelebila v mém náručí, skrývajíc její obličej v mých vlasech. Carlisle šel otevřít dveře.Jeho přetížený výraz se změnil na jedno z přivítání, jako když přepnete televizi na jiný kanál. "Ahoj Charlie," řekl, vypadajíc náležitě v rozpacích. Konec konců, předpokládali jsme, že budeme v nějakém centru pro tlumení bolesti v Atlantě. Charlie věděl, že by lhal. "Carlisle," Charlie se s ním strnule přivítal. "Kde je Bela?" "Přímo tady, tati." Ugh. Můj hlas byl tak špatný. Plus, mám jen omezenou zásobu vzduchu. Rychle jsem polkla a doplnila, potěšená, že Charlieho vůně ještě nenaplnila místnost. Charlieho prázdný výraz mi řekl, jak mimo byl můj hlas. Jeho oči namířily na mě a rozšířily se. Četla jsem pocity, které se rolovaly přes jeho obličej. Šok. Nedůvěra. Bolest. Ztráta. Obava. Hněv. Podezíravost. Větší bolest. Kousala jsem si rty. Bylo to vtipné. Moje nové zuby byly ostřejší oproti mé žulové pokožce než moje lidské zuby vůči mým jemným lidským rtům. "Jsi to ty, Bello?" zašeptal. "Jo."trhla jsem sebou při tom vánku - zvonivém hlase. " Ahoj tati." Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. "Hej Charlie," přivítal ho Jacob z rohu. "Jak se vede?" Charlie se jednou na Jacoba zamračil,otřesen vzpomínkou, a pak na mě zase zíral. Pomalu, Charlie šel přes pokoj, až když byl pár stop ode mě. Skočil obviňujícím pohledem na Edwarda a pak po mě jeho oči šlehly zpět. Teplo jeho těla proti mně pálivě tlouklo s každým pulsem jeho srdce. "Bello?" zeptal se znova. Mluvila jsem tišším hlasem , snažíc se nevybočovat z kruhu. "Jsem to opravdu já." Jeho čelist se zastavila. "Promiň tati." Řekla jsem. "Jsi v pořádku?" vyžadoval. "Opravdu a upřímně skvěle," slíbila jsem. "Zdravá jako řípa." To bylo to pro můj kyslík. "Jake mi řekl, že to bylo ..nezbytné.Že by jsi jinak umřela." Řekl ty slova, jako kdby jim ani trochu nechtěl uvěřit. Zocelila jsem se, soustředíc se na Renesmeeinu horkou váhu, opřená o Edwardovu podporu, jsem se zhluboka nadechla. Charlieho vůně byla plná ohně, bijící přímo skrz moje hrdlo. Ale bylo to mnohem víc, než bolest. Bylo to také horké bodnutí touhy. Charlie voněl mnohem víc lahodně než cokoliv jiného, co jsem si představovala. Charlie mě lákal dvakrát tolik, než ti přitažliví cizí turisté, když jsme byli na lovu. A byl pouze pár stop ode mě., prosakujíc lákavé teplo a vlhkost suchým vzduchem. Ale teď jsem nelovila. A byl to můj otec. Edward mi soucitně mačkal ramena, a Jacob vystřelil omluvný pokoj na mě skrz pokoj. Snažila jsem se sebrat a ignorovat tu bolest a touhu po žízni. Charlie čekal na mou odpověď. "Jacob ti řekl pravdu." "Že z tebe udělaly jednu z nich."zabručel Charlie. Doufala jsem, že Charlie si mohl minule všimnout změny v mém novém obličeji a číst výčitky. Pod mými vlasy, Renesmee taky zavětřila, jak se k ní Charlieho vůně zapsala. Přitáhla jsem si jí. Charlie uviděl můj starostlivý pohled dolů a následoval ho. "Oh." Řekl, a všechen jeho hněv z jeho obličeje zmizel, zanechajíc pouze šok. "To je ona. Sirotek, jak Jacob říkal, že jste ji adoptovali." "Moje neteř." lhal lehce Edward. Musel být přesvědčený, že podobnost mezi Renesmee a jím byla taky zřetelná k ignoraci. Nejlépe tvrdit, že souvisela z počátku. "Myslel jsem, že jsi ztratil rodinu." Řekl Charlie, s obviněním vracejícím se do jeho hlasu. "Ztratil jsem rodiče. Můj starší bratr byl adoptovaný, jako já. Nikdy jsem ho předtím neviděl. Ale soud mě objevil , když on a jeho žena zemřeli při autonehodě, zanechajíc pouze dítě bez žádné jiné rodiny." Edward v tom byl dobrý. Jeho hlas byl dokonce se správným množstvím neviny. Budu potřebovat cvičit, abych to taky zvládla. Renesmee se koukla zpod mých vlasů, znovu čichajíc. Ostýchavě pohlédla na Charlieho zpod jejích dlouhých řas a znova se ukryla. "Je, je, no, krásná." "Ano. " souhlasil Edward. "Je to velká zodpovědnost. Vy dva jste teprve odstartovali." "Co ještě bychom měli udělat?" Edward lehce otřel prsty přes její tváře. Viděla jsem ho jak se na chvilku dotknul jejích rtů - připomínka. "Chceš jí odmítnout?" "Hmm. Dobře." Nepřítomně zatřásl hlavou. "Jake říkal, že jí říkáte Nessie?" "Ne, neříkáme." Řekla jsem hlasem ostrým a pronikavým. "Její jméno je Renesmee." Charlie zaostřil zpátky na mě. "Jak se na to cítíš. Možný by měli Esme a Carlisle…" "je moje," přerušila jsem ho. "Chci jí." Charlie se zamračil. "Uděláš mě tak brzo dědečkem?" Edward se usmál. "Carlisle je taky dědeček." Charlie vystřelil nedůvěřivým pohledem ke Carlislovi, stále stojící vpředu u dveří; vypadal jako Diův mladší, lépe vypadající bratr. Charlie si odfrkl a pak se zasmál. "Odhaduju, že se cítím jaksi líp." Jeho oči zabloudily zpátky na Renesmee. "Ona je jistě něco na koukání." Jeho horký dech foukal lehce přes vesmír mezi námi. Renesmee se nahnula směrem k pachu, setřásla pryč moje vlasy a poprvé se mu pořádně koukla do obličeje. Charlie zalapal po dechu. Vím co viděl. Moje oči - její oči - se přesně kopírovaly do jejího perfektního obličeje. Charlie začal zrychleně dýchat. Jeho rty se třásly, a já mohla číst ty čísla, které si mumlal. Počítal zpět, snažíc se hodit devět měsíců do jednoho. Snažíc se to dát dohromady ale, neschopný přinutit důkazy správně dopředu aby dávaly nějaký smysl. Jacob vstal a přešel aby Charlieho poklepal po zádech. Naklonil se aby něco Charliemu zašeptal do ucha.; jen Charlie nevěděl, že to vše můžeme slyšet. "Týká se to utajených informací, Charlie. Je to v pohodě. Slibuju." Charlie polknul a přikývl. A pak jeho oči plápolaly, když přišel blíž k Edwardovy s pevně sevřenými pěstmi. "Nechci vědět všechno, ale jsem hotový z těch lží." "omlouvám se."řekl Edward klidně, "ale potřebuješ vědět víc obecný příběh než pravdu. Když budeš součástí tohoto tajemství, obecný příběh je ten, který se počítá. Je to ochrana Belly a Renesmee, která je dobrá jako klid od nás. Můžeš s tím souhlasit pro ně?" Pokoj byl plný soch. Překřížila jsem kotníky. Charlie se ještě jednou rozzlobil a pak stočil svůj pohled ke mně. " Mohla jsi mi dát nějaké varování, dítě." "Opravdu by ti to ulehčilo?" Zamračil se a pak se přede mě klekl. Mohla jsem vidět pohyb jeho krve na krku pod jeho pokožkou. Mohla jsem z toho cítit teplé vibrace. Stejně tak i Renesmee. Usmála se a natáhla k němu jednu malou růžovou dlaň. Držela jsem její záda. Zatlačila její druhou dlaní proti mému krku, žízeň, zvědavost, a Charlieho obličej v její mysli. Byl tu útlý okraj ke zprávě kterou mi předala, že rozuměla Edwardovým slovům; potvrdila žízeň, ale převyšovala to ve stejné myšlence. "Hou," zalapal Charlie, s očima na jejích perfektních zubech. "Kolik jí je?" "Ehm no…" "Tři měsíce," řekl Edward , a pak pomalu přidal, " raději, je rozměrově tří měsíčně stará, více či méně. V některých směrech je mladší, v jiných víc zralejší." Velmi vědomě na něj Renesmee zamávala. Charlie křečovitě zamrkal. Jacob ho postrčil. "Říkal jsem ti že je zvláštní, že jo?" Charlie se pod tím dotykem shrbil. "Ale no tak , Charlie,"naříkal Jacob. " Jsem pořád ta stejná osoba, kterou jsem byl. Jen předstírej, že se dnes odpoledne nic nestalo." Ta připomínka uělala to, že Charlieho ústa zbělela ale jednou přikývl. "A jaká je tvoje úloha v tomto všem, Jaku?", zeptal se. "Kolik moc toho Billy ví? Proč jsi tady?" Podíval se na Jacobův obličej, který žhnul , když zíral na Renesmee. "Dobře, můžu ti odpovědět na všechno - Billy ví absolutně všechno - a to zahrnuje všechny věci a vlko.." "Ungh!" protestoval Charlie, zakrývajíc si uši. "Nevadí." Jacob se ušklíbl. "Všechno bude dobrý, Charlie. Jen zkus nevěřit na nic, co jsi viděl." Můj táta mumlal něco nesrozumitelného. "Woo!" Emmet najednou zařval jeho hlubokým basem. " Jděte Gators!" Jacob a Charlie nadskočili. Ostatní z nás zamrzli. Charlie se uklidnil a pak se podíval přes Emmetovi ramena. "Florida vede?" "Právě dala první touchdown," potvrdil Emmet. Podíval se mým směrem, kývajíc jeho obočím jako lotr z varieté. "Někdo skóruje tady." Bojovala jsem se zasyčením. Tady pře Charlie? To bylo nepřípustné. Ale Charlie byl mimo narážku. Znova se zhluboka nadechl, nasávajíc vzduch jako kdyby se snažil ho nasát od prstů na nohou. Záviděla jsem mu. Zakymácel se na nohách, vykročil okolo Jacoba, a polovičně se skácel na volnou židli. "Dobře," vzdech si, "Odhaduju, že by jsme se měli na to podívat, když umím nad tím převzít iniciativu."