TWILIGHT

1. Zasnoubená Nikdo na tebe nezírá, namlouvala jsem si. Nikdo na tebe nezírá. Nikdo na tebe nezírá. Ale, protože ani sobě jsem neuměla přesvědčivě lhát, musela jsem se ujistit. Jak jsem čekala, až se třetí světlo semaforu rozsvítí zeleně, nakoukla jsem doprava - ve svém minivanu, ke mě Paní Weberová otočila celou vrchní polovinu těla. Její oči se zabořily do mých, a já ucukla, přemýšlela jsem, proč nepřestává zírat nebo se netváří zahambeně. Ještě pořád platilo za společenské pravidlo nezírat na ostatní, nebo ne? Copak ani to na mě už neplatilo? A pak jsem si vzpomněla, že okna v tomhle autě byla tak tmavá, že nejspíš neměla nejmenší ponětí, že v autě sedím já, nebo že jí dokonce kdokoli přistihl, jak se dívá. Snažila jsem se utěšit tím, že ve skutečnosti vůbec nezírala na mě, jen na to auto. Moje auto. Uff. Podívala jsem se nalevo a povzdychla si. Dva chodci byli přimrazení k okraji chodníku, jak zírali míjeli příležitost přejít silnici. Za nimi Pan Marshall hloupě civěl přes skleněnou výlohu jeho obchodu se suvenýry. Přinejmenším neměl nos přilepený ke sklu. Ještě ne. Světlo zasvítilo zelenou a já, v touze rychle utéct, dupla jsem bez přemýšlení na pedál - obvyklým způsobem, jakým bych nakopla svůj prastarý Chevy náklaďáček k pohybu. Motor zavrčel jak divoký panter a auto vyrazilo vpřed tak rychle, že se mi tělo vmáčklo do černě koženého sedadla a můj žaludek se drtil o mojí páteř. "Argh!" Zalapala jsem po dechu, jak jsem se natáhla pro brzdu. Zachovala jsem si chladnou hlavu a jen skromně poklepala na pedál. Auto I přesto prudce skočilo do absolutního zastavení. Nevydržela bych, kdybych se teď podívala na reakci lidí. Pokud do teď měli jakékoli pochybnosti o tom, kdo řídí tohle auto, tak teď už ne. Špičkou palce u boty, jsem jemně popošlápla plynový pedál o méně než polovinu milimetru, a auto opět vystřelilo dopředu. Podařilo se mi dosáhnout svého cíle, benzínové pumpy. Kdybych už nejezdila na plyn, vůbec bych do města nejela. Musela jsem se touhle dobou obejít bez spousty věcí, jako sušenek Pop-Tarts a tkaniček do bot, abych se vyhnula času strávenému na veřejnosti. Rychle jako při závodě jsem otevřela poklop, sundala zátku, projela kartou a strčila licí koncovku do nádrže. Samozřejmě, nebylo nic, co jsem mohla dělat, aby číslíčka na měřící obrazovce nabrala na rychlosti. Přepínala se loudavě, téměř jako by to dělala jen aby mě naštvala. Nebylo nijak jasno - klasický den ve Forks, ve státě Washington - ale přesto jsem měla pocit, jako by všechna světla reflektorů byla nasměřovaná na mě, přitahující pozornost k nádhernému prstenu na mé levé ruce. V okamžicích jako byl tento, když jsem cítila oči na svých zádech, bylo to, jako by prsten zářil neonovým nápisem: Koukej se na mě, koukej se na mě. Bylo hloupé cítit se tak nesvá, věděla jsem to. Kromě mojí mamky a taťky, záleželo vůbec na tom, co o mém zasnoubení lidi tvrdí? O mém novém autě? O mém záhadném přijetí na kolej Ivy League*?(* Ivy League - česky doslova Břečťanová liga je název sportovního sdružení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě USA. Dnes se používá obecně jako označení pro tuto skupinu nejprestižnějších amerických univerzit jako celek.) O zářivé černé kreditní kartě, která mi v mojí zadní kapse připadala křiklavě rudá? "Jo, komu záleží na tom, co si myslí?" Mumlala jsem si pod nos. "Umm, slečno?" Obrátila jsem se, a pak jsem si přála, abych to neudělala. Dva muži stáli vedle přepychového SUV se zbrusu novými kajaky přidělanými k vrchu. Ani jeden se nedíval na mě, oba zírali na to auto. Osobně, mi to nedošlo. Ale pak jsem byla hrdá na to, že jsem dokázala vyniknou mezi značkami jako Toyota, Ford, Shevy. Tohle auto bylo leskle černé, uhlazené, a hezké, ale pro mě to bylo stále jenom auto. "Pardon za vyrušení, ale mohla byste nám říct, co je to za auto?" Zeptal se ten vysoký. "Umm, Mercedes, nebo ne?" "Ano." Řekl muž zdvořile, zatímco jeho kratší přítel vyvalil oči na mojí odpověď. "Já vím. Jen by mě zajímalo, je to... vy řídíte Mercedes Guardian?" Muž pronesl to slovo s úctou. Měla jsem pocit, že tento muž by si dobře vycházel s Edwardem, mým... snoubencem. (Opravdu nebyl způsob, jak obejít tu pravdu, když svatba byla jen pár dní daleko) "Ty by neměli být přístupné ani v Evropě," pokračoval muž, "natož pak tady." Jeho oči přejížděly kontury mého auta - Mě se nezdál rozdílný od jakéhokoli jiného Mercedes Sedana, ale co jsem mohla vědět? - obtížně jsem se v mysli prala se slovy jako snoubenec, svadba, manžel, atd. Prostě jsem si je v hlavě nedokázala dát dohromady. Na jedné straně jsem byla zahnána do kouta samotnou myšlenkou na bílé šaty a květiny. Ale víc než to, nemohla jsem si srovnat usedlé, úctyhodné, tupé pojetí manžela s mým pojetím Edwarda. Bylo to jak stavět archanděla na místo účetního. Nedokázala jsem si ho představit v žádné všední roli. Jako vždy, kdykoli jsem začala přemýšlet o Edwardovi, přistihla jsem se v mdlém proudu fantasií. Cizinec si musel pročistit krk, aby upoutal mojí pozornost: stále čekal na odpověď o výrobci a modelu auta. "Nevím." Řekla jsem upřímně. "Bude vám vadit, když si ho vyfotím?" Trvalo mi vteřinu to zpracovat. "Opravdu? Vy si chcete vyfotit auto?" "Jasně - tohle mi nikdo neuvěří, pokud nepřinesu důkaz." "Um. Dobře, fajn." Pohotově jsem vyndala vstřikovač a všourala se na přední sedadlo, abych se skryla, zatímco ten fanatik vytáhl z tašky ohromný, profesionálně vyhlížející foťák. On a jeho přítel se střídali v pózováním u kapoty, a pak se přesunuli, aby nafotili záď auta. "Chybí mi můj náklaďáček." Šeptala jsem si pro sebe. Velmi, velmi příhodné - příliš příhodné - že můj náklaďáček zahrkal svůj poslední hrk sotva týden po tom, co jsme se s Edwarem usnesli na našem nahnutém kompromisu, jehož malý detail byl, že mu bude dovoleno nahradit můj náklaďáček, jen když odejde. Edward přísahal, že už se to dá čekat každou chvilku, můj náklaďáček prý žil dlouhý, plný život a tak co nevidět umře přirozenou smrtí. Přesně jak říkal. A samozřejmě, neměla jsem, jak si ověřit tuhle pohádku nebo jak se ho pokusit pokusit vzkřísit z mrtvých na vlastní pěst. Můj oblíbený mechanik... - Chladně jsem tu myšlenku zastavila a odmítala jí nechat dojít do konce. Místo toho jsem poslouchala mužské hlasy venku, ztlumené za zdmi auta. "...ho celého plamenometem v tom on-line videu. Ani se mu neopálil lak." "Jasně že ne, přes tohle děcko bys mohl převalit tank. Není zrovna pro zdejší. Vytvořené pro středo-západní diplomaty, dealery zbraní a drogové mafiány." "Myslíš, že ta holka někdo je?" Zeptal se ten menší lehkým hlasem. Sklonila jsem hlavu. "Huh." Řekl ten větší. "Možná. Nedovedu si představit, k čemu bys tady potřeboval raketou-neprůstřelný sklo a tři sta liber (136 kilogramů) ocelového brnění. Musí mířit někam do mnohem většího nebezpečí." Ocelové brnění. Tři sta liber ocelového brnění. A raketou-neprůstřelná skla? Hezké. Co se stalo tomu starému dobrému "jen neprůstřelnému"? No, přinejmenším to dávalo smysl - pokud jste měli zvrácený smysl pro humor. Né že bych nečekala, že si z naší úmluvy vezme patřičný užitek, vyvážií to na jeho stranu tak, aby mi mohl dát o tak moc víc, než si zasloužím. Souhlasila jsem, že smí nahradit můj náklaďáček, až bude potřebovat vyměnit, i když jsem nečekala, že ten moment přijde tak brzo, samozřejmě. Když jsem byla donucena přiznat, že můj náklaďáček se nestal ničím jiným než stále žijící poklonou pro klasické Chevy v mých kruzích, věděla jsem, že jeho představa nahrazení mě přivede do rozpaků. Přinutí mě všímat si pohledů a šeptaček. V tom jsem měla pravdu. Ale ani ve svém nejpředstavivějším předvídání by mě nenapadlo, že mi Edward koupí dvě auta. Tohle je to "nejdřív" auto. Řekl mi, že bylo vypůjčené a že ho vrátí po svatbě. Nic z toho mi absolutně nedávalo smysl. Do teď. Haha. Protože jsem byla tak lidsky křehká, takovým strůjcem katastrof, a takovou obětí vlastní smůly, že mě zřejmě jen jak tank odolné auto dokázalo udržet v bezpečí. Vtipné. Byla jsem si jistá, že on i jeho bratři si tenhle vtípek za mými zády docela užili. Nebo možná, jen možná, šeptal malý hlásek v mé hlavě, to není vtip, hloupá. Možná se o tebe opravdu tak moc bojí. Tohle by nebylo poprvé, kdy něco přehnal ve snaze mě ochránit. Povzdychla jsem si. To "potom" auto jsem ještě neviděla. Bylo schované pod potahem v nejtemnější části Cullenovic garáže. Věděla jsem, že většina lidí by už nakukovala, ale já to vážně nechtěla vědět. Na tom autě pravděpodobně žádná ocel nebyla, protože po líbánkách bych ji už neměla potřebovat. Zdánlivá nezničitelnost byla jen jednou z mnoha výhod, na které jsem se těšila. Nejlepší věcí na tom být Cullenová nebyla drahá sportovní auta ani nevyčerpatelné kreditní karty. "Hej," Zavolal ten dlouhý muž, lepil ruce na sklo v marné snaze nakouknout dovnitř. "Už to máme, opravdu moc děkujeme!" "Prosím." Zavolala jsem zpátky a pak se napjala, jak jsem nastartovala motor a - jen co nejjemněji - sešlápla pedál. Bylo jedno, po kolikáté jsem jela po známé ulici směrem domů, nedokázala jsem ty deštěm smáčené letáčky donutit zmizet do pozadí. Každý z nich, ať už přibitý k telefonnímu sloupu, nebo přilepený k pouličnímu světlu, byl jako čerstvá rána do tváře. Dobře zasloužená rána do tváře. Má mysl byla stahována tou myšlenkou. Přerušila jsem to okamžitě a včas. Nemohla jsem si to na téhle silnici dovolit. Né když kolem mě v pravidelných intervalech proplouvaly obrázky mého oblíbeného mechanika. Mého nejlepšího přítele. Mého Jackoba. Vývěsky s nápisem VIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? nebyly nápadem Jackobova otce. Byl to můj otec, Charlie, kdo vytisknul tyhle letáky a rozvěsil je všude po městě. A nejenom po Forks, ale také po Port Angeles, Sequim a Hoquiam a Aberdeen a každém jiném městě na Olympijském poloostrově. Ujistil se, že každá policejní stanice ve státě Washington bude mít na zdech přilepený stejný plakát. Jeho vlastní stanice měla celou jednu tabuli vymezenou jen pro hledání Jackoba. Tabuli, která byla většinou prázdná, tolik k jeho vlastnímu zklamání a rozčilení. Mého otce znepokojovalo víc než jen nedostatečná odezva. Nejvíc byl nespokojený s Billym, Jackobovým otcem a Charlieho nejlepším přítelem. Že se Billy nechtěl víc zapojit do hledání svého šestnáctiletého "uprchlíka". Že Billy odmítal rozvěsit letáky po La Push, rezervaci na pobřeží, která byla Jackobovo domovem. Že rezignoval na Jackobovo zmizení, jakoby si myslel, že není nic, co může dělat. Že tvrdil: "Jackob je už velkej kluk. Přijde domů, jen jestli bude sám chtít.". A byl naštvaný ze mě, že jsem se stavila na Billovo stranu. Taky bych nevyvěšovala letáky. Protože jak Billy, tak já, jsme oba věděli, kde Jackob teď je, třebaže téměř nemluvil, a také jsme oba věděli, že nikdo neviděl toho chlapce. Plakáty mi vnutily do krku obvyklý velký, tlustý knedlík, obvyklé bodavé slzy do očí a byla jsem ráda, že tuhle sobotu jel Edward na lov. Kdyby Edward viděl mojí reakci, jen by se kvůli tomu taky cítil hrozně. Samozřejmě, skutečnost že byla sobota měla i své stinné stránky. Jak jsem pomalu a opatrně zajížděla do naší ulice, spatřila jsem Taťkův policejní vůz zaparkovaný u příjezdové cesty k našemu domu. Zase na dnešek vynechal rybaření. Stále trucoval kvůli té svatbě. Takže nebudu moct použít telefon vevnitř. Ale potřebovala jsem si zavolat... Zaparkovala jsem na obrubníku za sochou Chevy náklaďáčku a vytáhla z přihrádky na rukavice mobilní telefon, co mi Edward dal pro potřeby nouze. Vytočila jsem, a když vyzváněl pro jistotu jsem držela prst na tlačítku "ukončit". "Halo?" Odpověděl Seth Clearwalker a já si úlevně oddychla. Bylo trochu o nervy bavit se s jeho starší sestrou Leah. Fráze "ukousni mi hlavu" nebyla v Leahině případě zcela jen řečnickou frází. "Čau, Sethe, tady Bella." "Čauky, Bello, jak je?" Dusila jsem se, zoufalá po nějaké útěše. "Fajn." "Voláš kvůli novinkám?" "Jsi věštec." "Ne ne, nejsem žádná Alice. - jsi jen lehko předvídatelná." zavtipkoval. Z celé Quileutské smečky dole v La Push jen Seth byl v pohodě i když jmenoval Cullenovi jménem, ba dokonce žertoval na účet mé téměř vševědoucí budoucí švagrové. "To vím, že jsem." Na chvilku jsem zaváhala. "Jak je na tom?" Seth si povzdychl. "Stejně jako vždycky. Moc nemluví, přesto že my víme že nás slyší. Snaží se nemyslet jako člověk, víš. Spoléhat jen na instinkty." "Víš, kde teď je?" "Někde v severní Kanadě. Nemůžu říct, v jaké provincii. Nezajímá se moc o státní hranice." "Nějaký náznak, že by možná mohl..." "Nevrací se domů, Bello, promiň." Polkla jsem. "To je v poho, Sethe, věděla jsem to, ještě než jsem se zeptala. Jen nemůžu přestat doufat." "Jo. To my všichni." "Dík že držíš při mě, Sethe. Vím, že ostatní ti kvůli tomu ztrpčují život." "Nejsou to zrovinka tví největší fandové." Odpověděl vesele. "Trochu škoda, myslím. Jackob si vybral, ty sis vybrala. Jakeovi se nelíbí, jaký k tomu mají ostatní postoj. Protože taky není zrovna bez sebe nadšením že ho požád kontroluješ." Zalapala jsem po dechu. "Myslela jsem, že s vámi nemluví?" "Nemůže před náma schovat všechno, i když se snaží jak může." Takže Jackob Věděl, že si o něj dělám starosti. Nebyla jsem si jistá, jak jsem se na to cítila. No přinejmenším věděl, že jsem se nezavrtala do západu slunce a nezapomněla na něj. Možná si představoval, že bych toho byla schopná. "Hádám, že se uvidíme na... svadbě." Řekla jsem, to slovo jsem procedila skrze zuby. "Jo, já a mamka tam budem. Bylo od vás hustý, že jste nás pozvali." Pousmála jsem se nadšení v jeho hlase. Přestože pozvání Clearwaterů byl Edwardův nápad, byla jsem ráda, že na to myslel. Mít tam Setha by mohlo být hezké... pouto - jakkoli tenké - k mému zmizelému nejlepšímu příteli. "Bez tebe by to nebylo ono." "Pozdravuj za mě Edwarda, jo?" "Jasně." Zatřásla jsem hlavou. Přátelství, které se zrodilo mezi Sethem a Edwardem bylo něco, co stále znejišťovalo moji mysl. Byl to nicméně důkaz, že věci nemuseli být jen jedním způsobem. Že upíři a vlkodlaci spolu mohli vycházet zcela dobře, děkuji pěkně, pokud to tak oba chtěli. Né všem se líbila ta myšlenka. "Ah," Řekl Seth, jeho hlas vyskočil o oktávu nahoru. "Leah je doma." "Oh! Tak ahoj." Telefon ztichl. Nechala jsem ho na sedačce a mentálně jsem se připravovala na vstoupení do domu, kde jsem věděla že bude čekat Charlie. Můj ubohý taťka měl teď tolik starostí. Jackobův útěk byl jen jedna tříska sena na jeho přetížených zádech. Téměř stejně si dělal starosti o mě, jeho čerstvě právně dospělou dceru, co se chystala stát manželkou jen do pár dnů. Kráčela jsem pomalu skrze déšť světla a vzpomínala na den, kdy jsme mu to řekli... Jak zvuk Charlieho služebního auta ohlásil jeho příjezd, prsten na mé ruce vážil najednou o sto liber víc. Chtěla jsem si strčit levou ruku do kapsy, nebo možná si na ní sednout, ale Edwardovo chladný, pevný stisk ji držel vpředu a středu. "Přestaň sebou šít, Bello. Prosím, přeci se nejdeš přiznat k vraždě." "Tobě se to lehko řekne." Naslouchala jsem zlověstnému zvuku Charlieho bot kráčejících po chodníku. Klíč zachrastil v už otevřených dveřích. Ten zvuk mi připomínal tu část filmů, kdy si oběť uvědomí, že zapomněla zamknout... "Uklidni se, Bello." Zašeptal Edward, když naslouchal zrychlování pulzu mého srdce. Dveře se zarazily o zeď, a já sebou cukla, jak kdyby mě někdo praštil. "Ahoj, Charlie." Zvolal Edward naprosto klidně. "Ne!" Zasyčela jsem pod bradu. "Co?" Zašeptal Edward nazpátek. "Počkej, až odloží pistoli." Edward se uchechtl a zajel si volnou rukou do jeho rozcuchaných, bronzových vlasů. Charlie přišel zpoza rohu, stále ve své uniformě, stále ozbrojený a snažil se nedělat obličeje, když nás objevil sedět v láskyplném objetí. Poslední dobou ho to stálo opravdu hodně úsilí, aby se snažil mít Edwarda trochu víc rád. Samozřejmě, dnešní přiznání bude okamžitým koncem tohohle úsilí. "Hej, děcka, Co se děje?" "Chtěli bychom si s tebou promluvit." Řekl Edward. "Máme dobré zprávy." Charlieho výraz přešel z předstíraného přátelství do černého podezření během vteřiny. "Dobré zprávy?" Zabručel Charlie a díval se přímo na mě. "Posaď se, tati." Pozvednul jedno obočí, pět vteřin na mě zíral, pak přešel k opěradlu a posadil se na úplný okraj, jeho záda byla rovná jak pravítko. "Hlavně se hned neznepokojuj, tati." Řekla jsem po momentě nebezpečného ticha. "Všechno je v pořádku." Edward se zašklebil, a já věděla že je to v odpověď na slovo "v pořádku". on by pravděpodobně použil něco mnohem víc jako "úžasné" nebo "perfektní" nebo "skvělé". "Jasně, Bello, jasně, pokud je vše tak perfektní, tak proč polykáš knedlík?" "Nepolykám." Lhala jsem. Odtáhla jsem se od jeho divokého mračení, přitiskla se k Edwardovi a instinktivně si otřela hřbet ruky o čelo, abych se zbavila evidence. "Ty jsi těhotná!" Vybouchnul Charlie. "Jsi těhotná, že jo?" Přestože otázka byla pravděpodobně namířená na mě, teď zíral na Edwarda a přísahala bych, že jsem viděla, jak mu ruka cukla směrem k zbrani. "Ne! Samozřejmě že ne!" Chtěla jsem obejmout Edwarda kolem žeber, ale věděla jsem, že ten pohyb by mi přivodil akorát tak modřiny. Říkala jsem Edwardovi, že lidé si okamžitě vyvodí takový závěr! Jaký jiný možný důvod by přinutil holku, aby se vdávala v osmnácti? (Z jeho odpovědi jsem tenkrát protočila oči. Láska. No jasně.) Charlieho zuřivý pohled se o stín odlehčil. Na mé tváři bylo obvykle docela čistě vidět, kdy říkám pravdu a tentokrát mi věřil. "Oh, promiň." "Omluva se přijímá." Byla dlouhá pauza. Po chvilce mi došlo, že všichni čekají na mě, až něco řeknu. Vzhlídla jsem panicky k Edwardovi. nebyl žádný způsob, jak bych se donutila pronést ta slova. Usmál se na mě a pak se narovnal v ramenou a obrátil se k mému otci. "Charlie, uvědomuji si, že tohle dělám ve špatném pořadí. Podle tradice jsem se tě měl zeptat první. Není to míněno jako neúcta k tobě, ale vzhledem k tomu, že Bella už řekla ano a já bych nerad vyvracel její volbu v téhle věci, namísto žádání o její ruku, bych nyní rád požádal o tvé požehnání. Budeme se brát, Charlie. Miluji jí více než cokoli na tomto světě, víc než vlastní život a - nějakým zázrakem - miluje ona mě stejně. Dáš nám své tedy požehnání?" Zněl tak jistě. Tak klidně. Na kraťoučký okamžik, když jsem naslouchala jeho samozřejmému hlasu, jsem zakusila řídký moment porozumění. Viděla jsem letmě, jak svět vypadal pro něj. Na délku jednoho tluku lidského srdce dávala tahle novinka naprostý smysl. A pak jsem zachytila výraz Charlieho tváře. Jeho oči byly nyní upřené na prsten. Držela jsem dech, zatímco jeho tvář měnila barvu - z bledé na rudou, z rudé na modrou, z modré na fialovou. Začala jsem se zvedat - Nejsem si jistá, co jsem plánovala dělat. Možná použít Heimlichovo manévr, abych se ujistila, že neupadá do šoku. - ale Edward mi potřel ruku a zamumlal "Dej mu minutku" tak potichu, že jsem to mohla slyšet jen já. Tentokrát bylo ticho mnohem delší. Ale pak, pozvolna, kousek po kousku se Charliemu navracela normální barva. Našpulil rty a stáhnul obočí. Poznala jsem jeho "hluboce zamyšlený" výraz. Dlouho nás dva studoval, a já cítila, jak se Edward po mé straně uvolnil. "Hádám, že nejsem zas tak překvapený." Breptal Charlie. "Věděl jsem, že se budu muset brzo s něčím podobným vypořádat." Vydechla jsem. "Jsi si tím jistá?" Dožadoval se, díval se přímo na mě. "Jsem si Edwardem na sto procent jistá." Odpověděla jsem mu okamžitě. "Ale vdávat se? Nač takový spěch?" Jeho oči byly zase podezřívavé. Ten spěch byl odpovědí na skutečnost, že já se devatenácti přibližovala každý den, zatímco Edward byl zmrazen ve své sedmnáctileté dokonalosti. Né že by mě ten fakt nutil k manželství, ale svatba byla zapotřebí kvůli choulostivému a spletitému kompromisu, na kterém jsme se s Edwardem usnesli, abychom se dostali do téhle části, na okraj transformace ze smrtelné na nesmrtelnou. To nebylo nic, co by se Charliemu dalo vysvětlit. "Na konci roku jdeme společně s Bellou na Dartmouth, Charlie." Připomněl mu Edward. "Chtěl jsem to udělat, no, správnou cestou. Byl jsem k tomu vychovaný." Pokrčil rameny. Vlastně to teď ani nijak nezveličoval. Za první světové války byli všichni ohromně staromódně morální. Charlieho ústa se zkroutila na stranu. Pátral po okraji pádného argumentu, kterého by se mohl chytit. Ale co mohl říct? Byl bych radši, kdybys byla kriminálnice? Byl to táta. Měl svázané ruce. "Věděl jsem, že to přijde." mumlal si pro sebe, mračil se. A pak byla jeho tvář náhle perfektně hladká a čistá. "Tati?" Zeptala jsem se úzkostlivě. Hodila jsem pohledem na Edwarda, ale ani jeho výraz jsem nedokázala přečíst, jak se díval na Charlieho. "Ha!" Explodoval Charlie, a já ve své sedačce nadskočila. "Ha ha ha!" Zírala jsem nevěřícně, jak se Charlie smíchy předklonil, celé jeho tělo se kvůli tomu třáslo. Podívala jsem se na Edwarda pro překlad, ale jeho rty byly pevně stisknuté k sobě, jako by se sám snažil zadržet smích. "Dobře, fajn." Dusil se Charlie. "Vdává se..." A další várka smíchu jím třásla. "Ale.." "Ale co?" Dožadovala jsem se. "Ale mamce to řekneš sama! Já jí neřeknu ani slovo! To je jen na tobě!" Vybouchl v další zuřivý smích. Pozastavila jsem se s rukou na dveřích a pousmála jsem se. Jasně, tenkrát mě jeho slova vyděsila. Konečný soud: Povědět to Reneé. Brzké manželství bylo na jejím černém listě výš než vaření štěňátek. Kdo mohl předvídat její odpověď? Já ne. Rozhodně né Charlie. Možná Alice, ale mě nenapadlo se jí zeptat. "No, Bello," Řekla Reneé potom, co jsem vydusila a vykoktala ta nemožná slova: Mami, beru si Edwarda. "Jsem trochu naštvaná, že jsi čekala tak dlouho, než jsi mi to řekla. Letenky jsou čím dál tím dražší. Ohhhh..." Rozčilovala se. "Myslíš, že bude mít Phil už po sezóně? Úplně to zkazí fotky, pokud nebude mít na sobě oblek -" "Zadrž na chvilku mami." Zalapala jsem po dechu. "Jak to myslíš, že jsem čekala tak dlouho? Vždyť zrovna dneska jsem se za- za-..." nebyla jsem schopná vydat ze sebe to slovo zasnoubila "no, dala věci na pravou míru." "Dneska? Vážně? To je překvapení, předpokládala jsem..." "Co jsi předpokládala? Kdy jsi předpokládala?" "No, když jsi mě přijela navštívit v dubnu, vypadalo to, že věci jsou celkem dobře uvedené na pravou míru, jestli víš, co tím myslím. Není moc těžké tě číst, zlato. Ale neřekla jsem nic, protože jsem věděla, že by z toho nebylo nic dobrého. Jsi přesně jak Charlie." Povzdechla si rezignovaně. "Jakmile si něco vezmeš na mysl, není s tebou žádná řeč. Ano, přesně jak Charlie. Taky pevně lpíš na svých rozhodnutích. "Neděláš mojí chybu, Bello. Zníš vystrašeně naivně, a já myslím, že je to proto, že se bojíš mě," Zahihňala se. "toho, co si budu myslet. A já si myslím, že jsem řekla dost o manželství a hlouposti. - a to neberu zpátky, - ale ty si musíš uvědomit, že tyhle věci platí speciálně pro mě. Jsi někdo naprosto jiný než já. Děláš své vlastní chyby, a já si jsem jistá, že ve svém životě budeš mít vlastní dávku litování. Ale závazky nikdy nebyly tvůj problém, zlato. Máš větší šanci zvládnout tuhle práci než většina čtyřicetiletých co já znám." Reneé se znovu zasmála. "Mé malé dítě středního věku. Naštěstí se zdá, že jsi našla i jinou zastaralou duši." "Ty se... nezlobíš? Tedy, nemyslíš si, že dělám nějakou ohromující chybu?" "No, jasně že si myslím, že jsi mohla ještě několik let počkat. Tedy, vypadám snad podle tebe stará dost na to, být něčí tchýně? Na to neodpovídej. Ale tady nejde o ně, jde o tebe. Jsi šťastná?" "Nevím. Zrovinka prodělávám zcela netělesnou zkušenost." Reneé se uchechtla. "Dělá tě on šťastnou, Bello?" "Ano, ale-" "Budeš někdy chtít kohokoli jiného?" "Ne, ale-" "Ale co?" "Ale nebudeš mi vyčítat, že odjakživa takhle zní naprosto každý šíleně zblázněný puberťák?" "Nikdy jsi nebyla puberťačka, zlato. Víš, co je pro tebe nejlepší." Za několik posledních týdnů se Reneé nečekaně vetřela do svatebních plánů. Trávila denně hodiny na telefonu s Edwardovou matkou, Esme - žádné starosti s přiženěním. Reneé Esme zbožňovala, a já pochybovala, jestli by vůbec někdo mohl mojí líbezné téměř-tchýni odpovědět jinak. To mě stavilo naprosto z cesty. Moje rodina a Edwardova rodina se starali o svatební obřad, bez toho, abych o tom já musela cokoli říct, vědět, nebo myslet. Charlie byl samozřejmě naštvaný, ale ta nejlepší část toho byla, že nebyl naštvaný na mě. Reneé byla zrádce. Počítal s ní, že bude dělat drahoty. Co měl dělat teď, když se jeho konečný soud - přiznání matce - změnil v naprosté nic? Neměl nic, a věděl to. A tak pochodoval po bytě a mumlal si něco o tom, že na tomhle světě se už nedá nikomu věřit... "Tati?" Zavolala jsem, jak jsem odstrčila vchodové dveře. "Jsem doma." "Vydrž, Bell, zůstaň kde jsi." "Huh?" Zeptala jsem se a automaticky jsem se zastavila. "Dej mi vteřinku. Au, to bolí, Alice." Alice? "Promiň, Charlie." Odvětil Alicin zvonivý hlas. "V pořádku?" "Krvácím." "Jste v pořádku. - Neporušila jsem kůži, věřte mi." "Třicet sekund, Bello." Řekla mi Alice. "Tvá trpělivost bude odměněna." "Hmph" Dodal Charlie. Klepala jsem botou, počítala každý tlukot srdce, než jsem vešla do obýváku. "Oh," Vydechla jsem. "Nemyslíš, že vypadáš trochu-" "Hloupě?" Přerušil charlie. “Měla jsem na mysli spíš 'šarmantně'." Charlie se začervenal. Alice ho chytla za tameno a otočila jím kolem dokola, aby předvedla světle hnědý smoking. "A teď to sundej, Alice. vypadám jako idiot." "Nikdo, koho jsem kdy oblékala já nevypadá jako idiot." "Má pravdu, tati. Vypadáš úžasně. K jaké příležitosti?" Alice protočila oči. "To je jen konečné ověření velikostí. Pro oba z vás." Strhla jsem pohled z neobvykle elegantního Charlie a pohlédla na obávaný bílý látkový balíček, opatrně položený na pohovce. "Aaah." "Přesuň se do svého šťastného místečka, Bello, nebude to trvat dlouho." Vtáhla jsem do sebe hluboký nádech a zavřela oči. Držela jsem je zavřené a stoupala jsem svou cestou směrem po schodech do mého pokoje. Vyslékla jsem se do spodního prádla a nechala ruce natažené nahoru. "Člověk by si pomyslel, že ti pod nehty vrážím bambusové třísky," Mumlala si Alice pro sebe jak mě následovala dovnitř. Nevnímala jsem jí. Byla jsem ve svém šťastném místečku. V mém šťastném místečku byl všechen tenhle svatební stres dávno za mnou a pryč. Konečně překonán a zapomenut. Byli jsme sami, jen Edward a já. Místo bylo neurčité a neustále v proudu. - Morfovalo se z mlhou zahaleného lesa, po mraky pokrytého města ledové noci. - protože Edward stále udržoval místo pro naše líbánky v tajnosti, aby mě překvapil. Ale já jsem se nijak zvlášť nezajímala o tu část kde. Byli jsme spolu, a já dokonale splnila svojí část úmluvy. Vzala jsem si ho. To byla ta největší. Ale také jsem přijala všechny ty bezmezné dary a byla přijata, jakkoli zbytečně, na Dartmouth-skou kolej. Teď byl na řadě on. Než mě měl proměnit v upírku - jeho velký kompromis - měl ještě jednu smluvní výhradu, kterou musel splnit. Edward měl něco jako až fanatický zájem o všechny lidské věci, kterých bych se měla vzdát. Zkušenosti, o které mě nechtěl připravit. Ale já měla pouze jednu zkušenost, na které jsem trvala. Samozřejmě to byla ta jedna, na kterou by on byl nejradši kdybych naprosto zapomněla. Ale přesto tu ta věc stále byla. Věděla jsem, jaká budu až bude po všem. Viděla jsem novorozence z první ruky, a slyšela jsem všechny ty historky mojí budoucí rodiny o těch brzkých, divokých dnech. Po několik let bude nejpřesnější popis povahy mojí osobnosti jako "žíznivá". Bude chvilku trvat, než to budu schopná být zase já. A i kdybych se mohla dokonale ovládat, nikdy bych se nemohla cítit přesně tak, jak se cítím teď. Lidsky... a vášnivě zamilovaně. Chtěla jsem tuhle zkušenost naplnit ještě před tím, než vyměním tohle teplé, rozbitné, feromony bouřící tělo za něco krásného, silného... a neznámého. Chtěla jsem s Edwarnem opravdové líbánky. A, i přes všechno nebezpečí, kterého se obával že mě vystaví, slíbil že se pokusí. Byla jsem si jen nejasně vědoma Alice a šoupání a klouzání saténu na mé kůži. Nestarala jsem se, na ten moment o to, co si o mě zrovna celé město povídá. Nestarala jsem se o podívanou, ve které budu muset až příliš brzo zazářit. Nedělala jsem si starosti o to, do jakého nastoupím vlaku, že budu vystupovat ve špatný moment, že jsem příliš mladá, o obecenstvo nebo dokonce o prázdné místo, kde by měl sedět můj nejlepší přítel. Byla jsem s Edwardem ve svém šťastném místečku. 2. Dlouhá noc „Už teď mi chybíš.“ „Nemusím odjet. Mohl bych zůstat…“ „Hmm.“ Nastal dlouhý okamžik ticha, jen tlukot mého srdce, přerývaný rytmus našich dechů a šepot našich rtů pohybujících se v dokonalé souladu. Občas bylo tak snadné zapomenout, že líbám upíra. Ne protože vypadal normálně nebo lidsky – ani na vteřinu jsem nemohla zapomenout, že objímám spíše anděla než-li člověka – ale protože dělal jakoby nebylo nic zvláštního mít jeho rty naproti mým, naproti mé tváři, mému hrdlu. Tvrdil, že už dávno nebyl v pokušení vzít si moji krev, neboť představa mé ztráty ho vyléčila z jakékoli touhy po ní. Ale já jsem věděla, že vůně mé krve mu stále působí bolest - stále mu spaluje hrdlo, jakoby vdechoval plameny. Otevřela jsem oči a našla ty jeho strnule hledící do mé tváře. Pořád mi nedávalo smysl, proč se na mě takhle díval. Jako bych byla spíš cena než nechutně šťastný vítěz. Chvilku jsme na sebe upřeně hleděli; jeho zlaté oči byly tak hluboké, že jsem si představovala, že mu můžu nahlédnout až do duše. Zdálo se mi hloupé, že tahle skutečnost – existence jeho duše - vůbec byla v pochybnostech, dokonce i když byl upír. Měl tu nejkrásnější duši, mnohem krásnější než jeho oslnivý rozum, jedinečná tvář nebo dokonalé tělo. Podíval se zpátky na mě, jakoby i on mohl vidět moji duši, a jakoby se mu líbilo, co spatřil. Nemohl číst moje myšlenky, napříč tomu, že mysl všech ostatních mu byla otevřena. Nikdo nevěděl proč – nějaká divná závada v mém mozku mě činila imunní proti všem nadpřirozeným a děsivým věcem, které někteří nesmrtelní mohli dělat. (Pouze moje mysl byla imunní, moje tělo bylo stále přístupné upírům se schopnostmi pracujících na jiném principu než byly ty Edwardovy.) Ale byla jsem za tu poruchu, ať už byla jakákoli, vážně vděčná, neboť mi umožňovala uchovat si svoje myšlenky jen pro sebe. Opět jsem si k sobě přitáhla jeho obličej. „Rozhodně zůstávám,“ zamumlal o chvilku později. „Ne, ne. Je to tvoje rozlučka se svobodou. Musíš jít.“ Napříč tomu, co jsem řekla, jsem mu prsty pravé ruky vpletla do bronzových vlasů, a moje levá ruka ho těsně objala kolem pasu. Jeho chladné ruce mě pohladily po tváři. „Rozlučky se svobodou jsou pořádány pro ty, kteří jsou nešťastní z vidiny opuštění jejich svobodných dní. Nemohl bych být víc dychtivý, abych ty své už měl za sebou. Takže to vlastně nemá žádný smysl.“ „Pravda.“ Opět jsem se nadechla proti ledové kůži na jeho krku. Tohle bylo pekelně blízko mému šťastnému místu. Charlie spal tvrdě ve svém pokoji, což bylo skoro stejné, jako kdybychom byli sami. Přitulili jsme se k sobě na mé malé posteli, propleteni tak moc jak jen to bylo možné, uvážíme-li, že jsem byla omotaná hřejivou látkou. Nenáviděla jsem nezbytnost přikrývky, ale když začnete drkotat zuby, veškerá romantika tak nějak zmizí. A Charlie by si určitě všimnul, kdybych zapnula topení v srpnu… Ale jednu výhodu to přece jenom mělo. Když já jsem musela být zachumlaná, Edwardova košile musela ležela na zemi. Nikdy nepřestanu žasnout, jak perfektní jeho tělo je – bílé, chladné a tvrdé jako mramor. Položila jsem si hlavu na jeho kamennou hruď a prsty kopírovala křivky jeho plochého břicha. Projelo jím mírné mravenčení a jeho rty opět našly moje. Špičkou jazyka jsem obkreslila jeho hladké, bezkrvé rty. Zasténal. Jeho sladký dech – studený a lahodný – mě pohladil po tváři. Odtáhl se – to byla jeho automatická odezva kdykoli rozhodl, že věci postupují příliš daleko. Jeho ochranitelské reflexy zapůsobily, kdykoli si přál pokračovat. Edward strávil většinu svého života odmítáním jakéhokoli druhu tělesného uspokojení. Věděla jsem, že pro něj bylo hrozné pokoušet se změnit svoje zvyky právě teď. „Počkej,“ řekla jsem, objala ho kolem ramen a těsně se k němu přitiskla. Uvolnila jsem si z pod přikrývky jedu nohu a omotala mu ji kolem pasu. „Cvičení dělá mistry.“ Zachechtal se. „Tak to bychom měli být docela blízko dokonalosti, nebo ne? Spala jsi vůbec alespoň jednou za poslední měsíc?“ „Ale tohle je generální zkouška,“ připomněla jsem mu, „a my máme jenom omezenou dobu na nácvik. Nemáme čas na hraní podle pravidel.“ Myslela jsem, že se začne smát, ale neodpověděl a jeho tělo znehybnělo nenadálým stresem. Zlato v jeho očích ztvrdlo. Zamyslela jsem se nad svými slovy a uvědomila si, co v nich mohl slyšet. „Belo…,“ zašeptal. „Nezačínej s tím zase,“ řekla jsem. „Dohoda je dohoda.“ „Já nevím. Je tak těžký soustředit se, když si takhle se mnou. Já – já nedokážu racionálně uvažovat. Ztrácím nad sebou kontrolu. Mohl bych tě zranit.“ „Budu v pořádku.“ „Bello…“ „Pšt!“ Přitiskla jsem svoje rty na jeho, abych zastavila jeho náhlou úzkost. Slyšela jsem to už předtím. Nedostane se z naší dohody. Ne potom co naléhal, abych si ho nejdřív vzala. Políbil mě nazpátek, ale už nebyl tak nažhavený jako před chvílí. Obavy, pořád samé obavy. Jak odlišné by to mohlo být, kdyby se o mě pořád nestrachoval. Co by dělal se vším tím volným časem? Musel by si najít nějakou novou zálibu. „Jak se mají tvoje nohy?“ zeptal se. Vědíc, že to nemyslí doslova, jsem odpověděla. „Skoro upečené.“ „Skutečně? Žádné další myšlenky? Ještě není pozdě změnit názor.“ „Zkoušíš mě zviklat?“ Zasmál se. „Jen se ujišťuji. Nechci, abys dělala cokoli, čím si nejsi stoprocentně jistá.“ „Jsem si jistá tebou. Zbytek budu muset nějak přežít.“ Zaváhal a já uvažovala, jestli se mi do nohou ještě někdy vrátí cit. „Ano?“ zeptal se tiše. „Nemyslím svatbu – ale to potom… co René, co Charlie?“ Povzdechla jsem si. „Bude se mi stýskat.“ Horší bylo, že já budu chybět jim, ale nechtěla jsem mu dát další záminky. „Angela a Ben, Jessica a Mike.“ „Bude se mi stýskat po všech mých kamarádech.“ Ďábelsky jsem se usmála. „A nejvíc po Mikeovi. Oh, Mike! Jak to bez něj přežiju?“ Zavrčel. Rozesmála jsem se, ale následně byla opět vážná. „Edwarde, budeme muset projít spoustou věcí. Vím, že to bude těžký, ale tohle je to, co chci. Chci tebe a chci tě navždy. A lidský život pro mě prostě není dost dlouho.“ „Navždy osmnáctiletá,“ zašeptal. „Všechny ženy o tom sní,“ poškádlila jsem ho. „Nikdy změna… nikdy posun vpřed.“ „Co to znamená?“ Odpověděl pomalu. „Vzpomínáš si, jak jsme řekli Charliemu, že se budeme brát? A on si myslel, že jsi…těhotná?“ „A uvažoval, že tě zastřelí,“ hádala jsem se smíchem. „Přiznal to – chvilku to chtěl skutečně udělat.“ Neodpověděl. „Co je, Edwarde?“ „Jenom si přeji… Přeji si, aby měl pravdu.“ „Proč proboha?“ zalapala jsem po dechu. „Aby tu byla alespoň šance, aby ji mohl mít. Abychom měli tenhle druh možnosti. Nenávidím, že ji musím vzít i tobě.“ Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. „Vím, co dělám.“ „Jak bys to mohla vědět, Bello? Podívej se na moji matku, na moji sestru. Není to tak snadná oběť, jak si představuješ.“ „Esme a Rosalie si vystačí samy. A jestli to bude problém i později, můžeme udělat to, co Esme – dítě si adoptujeme.“ Povzdychl si, a jeho hlas zněl zuřivě. „To není správné! Nechci, aby ses kvůli mně musela obětovat. Chci ti věci dávat, ne ti je brát. Nechci ti ukrást tvoji budoucnost. Kdybych byl člověk-“ Dala jsem mu ruku přes pusu. „Ty jsi moje budoucnost. Tak přestaň. Žádné protesty nebo zavolám tvým bratrům, aby přišli a vyzvedli tě. Možná že potřebuješ rozlučku ze svobodou.“ „Omlouvám se. Jsem ubručený, že? To musí být nervy.“ „Jsou tvoje nohy studené?“ „Ne v tomhle smyslu. Na svatbu s tebou jsem čekal století, slečno Swanová. Svatební obřad je jediná věc, které se nemohu dočkat-“ zarazil se uprostřed myšlenky. „Pane bože!“ „Něco je špatně?“ Vycenil zuby. „Neměla jsi volat moje bratry. Emmet a Jasper mě podle všeho nenechají se z toho dneska večer vykroutit.“ Na vteřinu jsem se k němu přitiskla a potom ho pustila. Neměla jsem šanci na vítězství v tahanici s Emmettem. „Bav se.“ Ozvalo se skřípání na okně – někdo schválně škrábal ocelovými nehty přes sklo a vyráběl tak příšerný, zakryj-si-uši zvuk. Otřásla jsem se. „Jestli nepošleš Edwarda ven,“ syčel hrozivě Emmett – stále neviditelný v noci, „přijdeme si pro něj dovnitř.“ „Běž,“ smála jsem se. „Předtím než se mi vloupou do domu.“ Edward protočil oči, ale ladně vstal a opět si oblékl košili. Sklonil se a políbil mě na čelo. „Vyspi se. Zítra je tvůj velký den.“ „Díky! Konečně mi to došlo.“ „Potkáme se u oltáře.“ „Já budu ta v bílém.“ Usmála jsem se, jak perfektně samolibě jsem zněla. Zamlaskal. „Velice přesvědčivé,“ a potom se přikrčil až se jeho svaly napjaly. Zmizel - opustiv můj pokoj oknem příliš rychle, aby to moje oči stihly zaznamenat. Venku zaznělo tiché zaduněné, následované Emmetovým zakletím. „Raději byste ho neměli vracet příliš pozdě,“ zamumlala jsem s vědomím, že mě můžou slyšet. A potom se v okně objevil Jasperův obličej, jeho medové vlasy vypadaly na slabém měsíčním světle jako protkané stříbrem. „Neměj obavy, Bello. Vrátíme ho domů dřív než brzy.“ Najednou jsem byla naprosto klidná a všechny moje obavy vypadaly nedůležité. Jasper byl svým způsobem přesně tak talentovaný jako Alice s jejími záhadně přesnými předpověďmi. Jasperovy zvláštní schopnosti spočívaly v ovládání emocí. Bylo naprosto nemožné odolávat pocitům, které chtěl, abyste cítili. Posadila jsem se, stále zamuchlaná v přikrývce. „Jaspere? Co upíři dělají na rozlučce se svobodou? Neberete ho do striptýzového klubu, že ne?“ „Nic jí neříkej!“ zabručel Emmett z pod okna. Následovalo další zadunění a Edwardův tichý smích. „Uvolni se,“ řekl mi Jasper – ale já nemohla. „Culleni mají svoji vlastní verzi. Jen několik horských lvů a pár medvědů grizzly. Jen další celkem obyčejná noc.“ Nebyla jsem si jistá, jestli i já budu někdy schopná mluvit tak hrdě o své „vegetariánské“ upíří stravě. „Díky, Jaspere.“ Mihl se a zmizel mi z očí. Venku bylo úplné ticho. Skrz stěnu ke mně doléhalo pouze Charlieho hlasité chrápání. Ospalá jsem si lehla zpět na polštář. Zpoza těžkých víček jsem zírala na zdi svého malého pokoje, podivně bíle v měsíčním světle. Poslední noc v mém pokoji. Poslední noc jako Isabella Swanová. Zítra v noci už ze mě bude Bella Cullenová. Přestože mi bylo celé to manželství trnem v oku, musela jsem přiznat, že jsem ráda poslouchal, jak to zní. Na chvilku jsem nechala svoji mysl jen tak bezcílně bloudit, očekávajíc že ke mně přijde spánek. Ale po několika minutách jsem si připadala nějak víc čilá a tíživá úzkostí, která se vrátila zpět do mého břicha, překrucovala moje orgány do nepohodlných pozic. Moje postel se zdála tak měkké, tak teplá bez Edwarda. Jasper byl daleko a všechen ten klid odešel s ním. Zítra to bude nekonečně dlouhý den. Uvědomovala jsem si, že většina jsou měla strach jen z hloupostí – ale nedokázala jsem se přes ně přenést. Obavy byly prostě nevyhnutelnou součástí života. Nikdy jsem nezapadala do stáda. Avšak měla jsem několik specifických starostí, které byly úplně oprávněné. První z nich byly svatební šaty. Alicino umělecké cítění samozřejmě přebylo praktičnost. Sejít schodiště v domě Cullenů na podpatcích a nespadnout se zdálo nemožné. Měla jsem to víc trénovat. Potom tu byl seznam hostů. Rodina Tanyi, rod Denaliů, by měla přijet někdy před obřadem. Bylo by neuvážené nechat Tanyinu rodinu ve stejné místnosti jako moje hosty z reservace La Push. Danaliové nebyly zrovna fanoušci vlkodlaků. Ve skutečnosti kvůli tomu Tanyina sestra Irina vůbec nepřijede na svatbu. Stále cítila určitou touhu po krevní mstě, protože vlkodlaci zabili jejího přítele Laurenta (ale až po tom, co se pokusil zabít mě). Díky této nevraživosti opustily Denaliové Edwardovu rodinu, když je nejvíc potřebovali. Bylo to dočasné spojenectví s Quileutskými vlky, které nám zachránilo životy, když zaútočila spousta novorozených upírů… Edward mi slíbil, že nebude nebezpečné mít Denalie blízko Quileutů. Tanya a celá její rodina – kromě Iriny – se cítili strašně provinilý za to selhání. Příměří s vlkodlaky byla jen malá cena za urovnání jejich dluhu, cena, kterou se rozhodli zaplatit. To byl ten největší problém, ale byl tu ještě jeden menší: moje křehká sebeúcta. Nikdy předtím jsem Tanyu neviděla, ale byla jsem si jistá, že setkání s ní nebude potěšující zkušenost pro moje ego. Kdysi dávno, pravděpodobně ještě předtím než jsem se narodila, měla pro Edwarda slabost – ne že bych za to ji nebo kohokoli jiného vinila. Ale pořád, při nejmenším bude krásná a při nejhorším dokonalá. Ačkoli Edward očividně –stále nechápu proč - upřednostňuje mě, nejsem schopná ji konkurovat. Trochu jsem reptala dokud mě Edward, znající všechny moje slabosti, nepřinutil cítit se provinile. „Jsme to nebližší rodině, co mají, Bello,“ připomněl mi. „Pořád se cítí jako sirotci, však víš, dokonce i po takové době.“ Připustila jsem to, schovávající svoji nespokojenost. Tanya teď měla velkou rodinu, skoro tak velkou jako byli Cullenovi. Bylo jich pět; k Tanye, Kate a Irině se připojili Carmen a Eleazar bezmála stejným způsobem, jako se ke Cullenům připojili Alice a Jasper. Všichni byly spojeni touho žít víc soucitně než normální upíři. Přesto, alespoň myslím, byly Tanya a její sestry do jisté míry stále samy. Stále truchlící. Přestože to bylo už velice dávno, co přišly o matku. V živých barvách si dokážu představit tu díru, jakou po sobě jejich ztráta musela zanechat, dokonce i po tisících letech; zkoušela jsem si představit Cullenovi bez jejich stvořitele, jejich středu, jejich průvodce – jejich otce, Carlisle, ale nešlo to. Carlisle vypravoval Tanyin příběh během jednoho z mnoha večerů, kdy jsem se opozdila v Cullenovic domě, učiv se tak moc, jak jen jsem byla schopná, připravujíc se co nejvíce na budoucnost, kterou jsem si zvolila. Příběh Tanyiny matky byl uprostřed mnohých podobných výstrahou demonstrující jedno z pravidel, které jsem musela přijmout za své, když jsem chtěla vstoupit do světa nesmrtelných. Jenom jedno pravidlo – jediný zákon, který mohl být porušen v milionech různých situacích: Udržet tajemství. Udržet tajemství zahrnovalo spoustu věcí – žít nenápadně jako Cullenovi, přesunout se jinam než lidé mohli zpozorovat, že nestárneme. Nebo zůstat čistí od lidských svodů – zvláště pak v době krmení – a neuchýlit se k životnímu stylu tuláků, jakým byli James a Victoria; a jakým Jasperovi přátelé Peter a Charlotte stále žili. To znamená kontrolovat nově narozeného upíra, kterého jsi stvořil, přesně jako Jasper, když žil s Mariou. Jako Victoria selhala s jejími novorozenými. To v první řadě znamenalo několik tabu, neboť některá stvoření jsou neovladatelná. „Nevím, jak se jmenovala Tanyina matka,“ přiznal Carlisle. Jeho zlaté oči, skoro stejného odstínu jako světlé vlasy, truchlily nad vzpomínkami na Tanyinu bolest. „Nikdy o ní nemluví, když se tomu mohou vyhnout, nerady na ni myslí.“ Žena, jež stvořila Tanyu, Kate a Irinu – která je milovala – žila mnoho let předtím, než jsem se narodila, během doby kdy náš svět sužoval mor, mor nesmrtelných dětí. „Nemohu pochopit, co si ta středověká individua myslela. Vytvořily upíry z dětí, kteří měli sotva víc než sedm.“ Musela jsem spolknout žluč, která se mi dostávala až do krku při představě toho, co popisoval. „Byli nádherní,“ vysvětlil Carlisle rychle, pozorujíc moji reakci. „Tak roztomilí, tak okouzlující, že si to ani neumíš představit. Musel jsi jim ale být neustále nablízku a milovat je; to bylo samozřejmé. Naneštěstí nemohli dospět. Byli zmraženi ve věku, kterého dosáhly, než byli kousnuti. Ty zbožňování hodné dvouleté dětičky s dolíčky ve tvářích dokázaly zničit půl vesnice během jednoho ze svých výbuchů hněvu. Když byli hladoví, nakrmily se a žádné varování je nemohlo zarazit. Lidé je viděli, vyprávěli si příběhy, a rozšiřovali strach tak jako se oheň šíří v suché trávě…“ „Tanyina matka stvořila podobné dítě. Jako s jinými stařičkými zvyky, nemohl jsem přijít na její důvod.“ Hluboce zamyšlený, klidně dýchající, pokrčoval. „Volturiovi se samozřejmě zapojili.“ Zatřásla jsem se jako pokaždé, když jsem zaslechla to jméno, ale zástup upírů z Itálie – vládnoucí podle jejich vlastních pravidel – byl středem tohoto příběhu. Nemohl by nastat pořádek, kdyby nebylo žádného potrestání; nemohlo by být potrestání, kdyby nebyl nikdo, kdo by ho vykonával. Aro, Caius a Marcus řídili jejich soukromou armádu; potkala jsem se s nimi jen jednou, ale při našem krátkém setkání mi připadalo, že to Aro s jeho mocným darem člení v mysli – jediný dotek a zná jakoukoli myšlenku, co jsi kdy měl – byl skutečný vůdce. „Volturiovi studovali nesmrtelné děti, doma ve Volterre stejně tak jako po světě. Caius nakonec rozhodl, že jsou příliš mladí, aby dokázali ochránit naše tajemství. A tak museli být zničeni.“ „Říkal jsem ti, že byli rozkošní. Sabat bojoval do poslední - byli naprosto zdecimováni – aby je ochránili. Krveprolití nebylo tak hrozné jako při jižních válkách o tento kontinent, ale svým způsobem mnohem víc zničující. Dlouho ustanovené dohody, staré tradice, přátelé… Mnoho bylo ztraceno. Nakonec byli přeživší kompletně vyhlazeni. Nesmrtelné děti se staly zakázanými.“ „Když jsem žil s Volturiovými, potkal jsem dvě z nich, proto chápu jejich přitažlivost. Aro ty maličké studovalo mnoho let dokud ho katastrofa, kterou zapříčinily, nedonutila s tím přestat. Znáš jeho zvídavé sklony; doufal, že by mohli být zkroceni. Ale nakonec bylo stanoveno závazné rozhodnutí: Nesmrtelné děti nesmějí existovat.“ Myslela jsem že je to všechno a úplně zapomněla na matku sester Denali, když se k ní příběh zase vrátil. „Nevím úplně přesně, co se s Tanyinou matkou stalo,“ řekl Carlisle. „Tanya, Kate a Irina byli hrozně nedbalé, dokud si pro ně Volturiovi nepřišli. Jejich matka a její protizákonné stvoření tou dobou byli už v jejich věznění. Byla to neinformovanost, co zachránilo Tanye a jejím sestrám život. Aro se jich dotknul a viděl jejich naprostou neznalost, takže nebyly potrestány s jejich matkou.“ „Nikdo z nich předtím toho chlapce neviděl, ani nesnil o jeho existenci, dokud se nedívali, jak hoří v náručí jejich matky. Můžu se jenom domnívat, že jejich matka si zachovala svoje tajemství, aby je ochránila přesně od takového konce. Ale proč ho vůbec vytvořila? Kdo to byl? Co pro ni znamenal, že kvůli němu porušila to nejzákladnější pravidlo? Tanya se sestrami nikdy nedostaly odpověď na kteroukoli z těchto otázek. Ale nemohly pochybovat o matčině provinění a nemyslím si, že by jí někdy skutečně odpustily.“ Dokonce i s Arovými ujištěním, že Tanya, Kate a Irina jsou nevinné, je chtěl Caius upálit. Vina společenstva, říkal. Měly štěstí, že byl toho dne Aro tak milosrdný. Tanye a jejím sestrám bylo prominuto, a odcházely se zdravým respektem pro zákony a nenapravitelně zlomeným srdcem…“ Nejsem si jistá, kde přesně se moje vzpomínky změnily ve sny. V jednu chvíli to vypadalo, že ve vzpomínkách poslouchám Carlisle, hledíc mu do tváře, a potom, o chvilku později jsem se dívala na šedivé, neúrodné pole a vdechovala silný pach spáleniny roztroušený ve vzduchu. A nebyla jsem sama. Shluk postav zahalených v popelavých pláštích nacházející se ve středu pole by mě měl děsit – mohli to být jenom Volturiovi, a já byla, napříč jejich nařízení při našem posledním setkání, stále člověk. Ale věděla jsem, jako se mi to občas ve snech stávalo, že jsem pro ně neviditelná. Kolem mě byl roztroušený kouř. Poznávala jsem tu sladkost ve vzduchu a nemohla přehlédnout ty beztvaré hromady poblíž mě. Nechtěla jsem vidět tváře upírů, kteří byly popraveni, částečně ze strachu, že bych mohla poznat některou ze tváří na doutnajících hranicích. Volturiovi vojáci stáli v kruhu kolem něčeho nebo někoho, a slyšela jsem jejich chraplavé šeptavé hlasy zvýšené diskuzí. Přiblížila jsem se k nim, nucena snem podívat se, co je ta věc nebo osoba, kterou s takovým zájmem zkoumali. Opatrně jsem se vtěsnala mezi dvě syčící osoby zahalené plášti, a konečně spatřila předmět jejich debaty, nacházející se na malém pahorku nad nimi. Byl nádherný, obdivuhodný, přesně jak ho Carlisle popisoval. Chlapec byl stále batole, možná dva roky starý. Světle hnědé kadeře mu rámovaly andělský obličej se zaoblenými tvářemi a plnými rty. Třásl se, jeho oči byly zavřené jakoby se příliš bál dívat se, jak se k němu smrt každou vteřinu přibližuje stále víc a víc. Cítila jsem tak obrovské nutkání zachránit to půvabné, vyděšené dítě, že Volutiovi, navzdory jejich ničivé hrozbě, mě už víc nezajímali. Protlačila jsem se skrz ně, nestarajíc se, jestli zaznamenali moji přítomnost. Osvobodíc se od nich jsem běžela k tomu chlapci. Byla jsem v půli cesty k němu, když se můj výhled na pahorek vyjasnil a já spatřila, na čem to vlastně sedí. Nebyla to hlína a kamení, ale hromada lidských těl, tuhých a bez života. Bylo příliš pozdě, abych si nevšimla jejích tváří. Všechny jsem je znala – Angela, Ben, Jessica, Mike… a přímo pod tím božským chlapečkem ležela těla mého otce a matky. To dítě otevřelo svoje jasné, krvavě rudé oči.