TWILIGHT

6. Rozptýlení Moje obveselení se na ostrově Esme stalo prioritou číslo jedna. Potápěli jsem se (dobře, já se potápěla, zatímco on se vychloubal jeho schopností na neurčitě dlouho zadržet dech). Prozkoumávali jsme malou džungli, která se rozprostírala kolem nízkého skalnatého vrcholku. Byli jsme se podívat na papoušky žijící v korunách stromů na jižním konci ostrova. Pozorovali jsme západ slunce na západní skalnatém pobřeží. Plavali jsme s delfíny, kteří si hrály v teplé, mělké vodě. Nebo přinejmenším já; když byl ve vodě Edward, delfíni zmizel jakoby byl poblíž žralok. Věděla jsem, o co jde. Snažil se mě udržet zaneprázdněnou, roztržitou, abych nemohla pokračovat v přemlouvání ohledně sexu. Kdykoli jsem s ním o tom zkusila mluvit, ulehčujíc to jedním z milionu DVD promítaných na obrovské plazmové televizi, vylákal mě ven z domu pomocí kouzelných slov jako korálové útesy, podmořské jeskyně a mořské želvy. Celý den jsme byli v neustálém pohybu, takže když konečně zašlo slunce, byla jsem naprosto vyhladovělá a vyčerpaná. Každý večer mi během večere únavou padala hlava do talíře; jednou jsem dokonce usnula přímo na stole a on mě musel donést do postele. Součástí toho bylo také, že pro mě Edward pokaždé přichystal příliš mnoho jídla, ale já po všem tom celodenním plavání a šplhání byla tak hladová, že jsem toho většinu snědla. A potom, plná a utahaná, jsem jen stěží mohla udržet otevřené oči. Nesporně dokonalý plán. Vyčerpanost mým pokusům o přemlouvání moc nepomáhala. Ale nevzdávala jsem se. Zkoušela jsem zdůvodňovat, naléhat i naříkat, všechno bezúspěšně. Většinou jsem odpadla, ještě předtím než jsem na něj skutečně mohla začít tlačit. A potom se moje sny zdály tak skutečné – převážně noční můry nabíraly na realističnosti, odhadovala jsem že díky příliš jasným barvám ostrova – že jsem se probouzela unavená a nezáleželo na tom, jak dlouho jsem spala. Asi po týdnu stráveném na ostrově jsem se rozhodla zkusit kompromis. To nám v minulosti už pomohlo. Teď jsem spávala v modrém pokoji. Lidé na úklidu měli přijít až následující den, takže bílý pokoj byl stále zahalen sněžnou přikrývkou. Modrý pokoj byl menší a postel rovněž. Zdi byly tmavé, obložené dřevem, a všechny doplňky z luxusního modrého hedvábí. Chtěla jsem si na spaní obléct něco z kolekce Alicina spodního prádla – které nebylo tak odhalující v porovnání s úspornými bikinkami, které mi zabalila. Přemítala jsem, jestli měla vizi, proč bych takové věci chtěla a otřásla se v rozpacích z té myšlenky. Vyrazila jsem pomalu v lehkém saténu obávající se, že odhalováním své kůže bych mohla věci ještě zhoršit, ale schopná vyzkoušet všechno. Edward vypadal, že si ničeho nevšimnul, jako bych měla oblečené to stejné staré pyžamo, které jsem nosila doma. Modřiny teď už nebyly tak hrozné – na některých místech zežloutly a jinde už zmizely úplně – takže když jsem se dneska večer připravovala v koupelně, vytáhla jsem jeden z děsivějších kousků prádla. Bylo černé, jemné a přepadaly mě v něm rozpaky, dokonce i když tu ještě nebyl. Dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do zrcadla předtím, než se vrátím do ložnice. Nechtěla jsem ztratit odvahu. S potěšením jsem sledovala jeho na vteřinu vytřeštěné oči, než znovu ovládl svůj výraz. „Co myslíš?“ zeptala jsem se a otočila se okolo své osy, aby mě mohl vidět ze všech úhlů. Odkašlal si. „Vypadáš nádherně. Jako ostatně vždycky.“ „Díky,“ řekla jsem trochu nevrle. Byla jsem příliš unavená, než abych oddalovala ulehnutí do měkké postele. Obmotal kolem mě ruce a přitáhl si mě na hrudník, ale to nebylo nic nového – bylo moc horko na to, abych spala bez blízkosti jeho chladného těla. „Dohodneme se,“ řekla jsem ospale. „Nebudu se s tebou na ničem domlouvat,“ odpověděl. „Ještě si ani neslyšel, co nabízím.“ „Na tom nezáleží.“ Povzdechla jsem si. „Sakra. A já vážně chtěla… No dobře.“ Protočil oči. Zavřela jsem ty svoje a nechala nahozenou návnadu. Zívla jsem. Trvalo to jenom minutu – ne dost dlouho na to, abych vytuhnula. „Tak dobře. Co by jsi chtěla?“ Na vteřinu jsem pevně zkousla, bojujíc s úsměvem. Jestli tu bylo něco, čemu nedokázal odolat, bylo to příležitost něco mi dát. „No, přemýšlela jsem… Vím, že se předpokládá, že celá ta věc s Dartmouthem bude jen krytí, ale upřímně, jeden semestr na vysoké by mě pravděpodobně nezabil,“ řekla jsem, opakujíc slova, co kdysi sám řekl, když se mě snažil přesvědčit, abych odvolala svoji přeměnu na upíra. „Vsadím se, že Charlie by byl z vysokoškolských příběhů nadšený. Samozřejmě že by mohlo být trapné, kdybych tam nevydržela. Ale stejně… osmnáct, devatenáct. To vážně není tak velký rozdíl. Není to jako by mi měli příští rok narůst krkavčí nohy.“ Dlouho byl ticho. Potom řekl tiše: „Můžeš počkat. Můžeš zůstat člověkem.“ Vyplázla jsem jazyk a zavrhla tak jeho návrh. „Proč mi tohle děláš?“ procedil skrz zuby rozzlobeně. „Není to dost těžké už i bez toho?“ Samou zlostí mě chytil za lem prádla a na chvilku jsem myslela, že ho roztrhne. Jeho ruce se opět uvolnily. „Na tom nezáleží. Nebudu se s tebou na ničem domlouvat.“ „Chci jít na vysokou.“ „Ne, nechceš. A není nic, kvůli čemu by stálo za to znovu riskovat tvůj život. To je cena za tvoje zranění.“ „Ale já tam chci jít. Dobře, není to úplně vysoká, co chci – chci být člověkem ještě trochu déle.“ Zavřel oči a nadechl se nosem. „Mateš mě, Bello. Neměli jsme tuhle hádku už milionkrát a ty si pokaždé neprosila, že chceš být upírem okamžitě?“ „Ano, ale… teď mám důvod, který jsem předtím neměla, pro to být člověkem.“ „Jaký?“ „Hádej,“ řekla jsem a nadzvedla se z polštářů, abych ho políbila. Políbil mě nazpátek, ale ne způsobem, který by mě přesvědčil, že jsem vyhrála. Bylo to spíš jakoby byl jenom opatrný, aby neranil moje city; naprosto, nesnesitelně se kontroloval. Po chvíli mě od sebe jemně odstrčil a znovu položil na hruď. „Jsi tak lidská, Bello. Ovládaná svými hormony.“ Usmál se pro sebe. „To je přesně ono, Edwarde. Líbí se mi tahle část lidství. Ještě se jí nechci vzdát. Nechci čekat roky jako krvežíznivý novorozený než se ke mně nějaká část tohohle vrátí.“ Zívla jsem a on se usmál. „Jsi unavená. Spi, lásko.“ Začal broukat ukolébavku, kterou složil, když jsme se poprvé setkali. „A já se divím, proč jsem tak utahaná,“ zamumlala jsem sarkasticky. „Tohle musela být součást tvého plánu.“ Zachechtal se a vrátil se k pobrukování. „Na to, jak bývám unavená, bych měla spávat lépe.“ Přetnul svoji píseň. „Spíš jako zabitá, Bello. Od té doby, co jsme tady, si neřekla ani slovo. Kdybys nechrápala, bál bych se, jestli jdi neupadla do kómatu.“ Ignorovala jsem tu chrápací část; nechrápala jsem. „Neházela jsem sebou? To je zvláštní. Obvykle když mám noční můry, převaluju se přes celou postel. A křičím.“ „Ty míváš noční můry?“ „Dost živé. To proto jsem tak unavená.“ Zívla jsem. „Nemůžu uvěřit, že jsem o nich celou noc nemluvila.“ „O čem se ti zdá?“ „Tak různě – ale jsou svým způsobem všechny stejné, však víš, kvůli těm barvám.“ „Barvám?“ „Všechno je tady tak jasné a skutečné. Obvykle když sním, tak o tom vím. Ale s těmihle nevím, že spím. To je dělá děsivější.“ Když znovu promluvil, zněl znepokojeně. „Co tě děsí?“ Nepatrně jsem se otřásla. „Většinou…“ Zaváhala jsem. „Většinou?“ pobízel mě k pokračování. Nebyla jsem si jistá proč, ale nechtěla jsem mu říct o dítěti ve svých neustále se vracících nočních můrách; na mém osobním strachu bylo něco soukromého. Takže namísto toho, abych mu to plně vylíčila, sdělila jsem mu jen jeden prvek z mnoha. Rozhodně dostačujících na vyděšení mě nebo kohokoli jiného. „Volturiovi,“ zašeptala jsem. Těsněji mě objal. „Už nás nebudou obtěžovat. Brzo se staneš nesmrtelnou a už k tomu nebudou mít důvod.“ Nechala jsem ho uklidnit mě, cítíc se mírně provinile, že nepochopil. Noční můry nebyly přesně takové. Nebylo to, že bych se bála o sebe – bála jsem se o toho chlapce. Nebyl to ten stejný chlapec jako v prvním snu – upíří dítě s krvavýma očima sedící na hromadě mrtvých lidí, které jsem milovala. Tento chlapec, o kterém se mi za uplynulý týden čtyřikrát zdálo, byl rozhodně člověk; jeho tváře se červenaly a jeho oči byly světle zelené. Ale přesně jako to jiné dítě, se třásl strachem a zoufalstvím, když ho Volturiové obklíčili. V tomto snu bylo obojí, nové i staré, a já jednoduše musela ochránit to neznámé dítě. Nebyla žádná jiná možnost. Ale věděla jsem, že selžu. Pozoroval zármutek zračící se mi v obličeji. „Jak ti můžu pomoci?“ Setřásla jsem to ze sebe. „Jsou to jenom sny, Edwarde.“ „Chceš, abych ti zpíval? Klidně budu zpívat celou noc, pokud to zažene tvoje špatné sny.“ „Nejsou všechny tak špatné. Některé jsou hezké. Tak… barevné. Pod vodou, s rybami a korály. Vypadá to, jakoby se to vážně dělo – nevím, že sním. Možná že tenhle ostrov je ten problém. Všechno je tu tak zářivé.“ „Chceš jet domů?“ „Ne. Ne, ještě ne. Můžeme zůstat ještě o chvilku déle?“ „Můžeme zůstat jak dlouho jen budeš chtít, Bello,“ slíbil mi. „Kdy začíná semestr? Předtím jsem tomu nevěnovala pozornost.“ Povzdechl si. Možná že znovu začal pobrukovat, ale usnula jsem dřív, než jsem si tím mohla být jistá. S trhnutím jsem se probudila do tmy. Můj sen byl příliš skutečný… tak živý, tak intenzivní… Hlasitě jsem lapala po dechu, zmatená potemnělou místností. Jenom před vteřinou to vypadalo, že jsem pod oslnivým sluncem. „Bello?“ zašeptal Edward, pevně mě objal a jemně se mnou zatřásl. „Jsi v pořádku, lásko?“ Oddechla jsem si. Jenom sen. Ne skutečnost. K mému naprostému úžasu se mi z očí bez varování vylily slzy a brázdily si cestu po mých tvářích. „Bello!“ řekl – hlasitěji a naléhavěji. „Co se děje?“ Utřel mi z rozpálených tváří slzy, ale další okamžitě zaujaly jejich místo. „Byl to jenom sen.“ Nemohla jsem zadržet vzlyky, které mi lámaly hlas. Moje slzy postrádaly smysl, ale nemohla jsem ovládnout enormní zármutek, který mě svíral. Tak moc jsem si přála, aby ten sen byl skutečný. „Už je dobře, lásko, jsi v pořádku. Jsem tady.“ Houpal mě v náručí, aby mě ukonejšil. „Měla jsi další noční můru? Nebylo to skutečné, nebylo to skutečné.“ „Noční můru ne.“ Zatřásla jsem hlavou a hřbetem ruky si protřela oči. „Byl to krásný sen.“ Můj hlas se znovu zlomil. „Tak proč pláčeš?“ zeptal se zmateně. „Protože jsem se probudila,“ naříkala jsem, těsně mu ovinula ruce kolem krku a vzlykala mu do kůže na krku. Krátce se mé logice zasmál, ale znělo to napjatě a znepokojeně. „Všechno je v pořádku, Bello. Zhluboka dýchej.“ „Bylo to tak skutečné,“ brečela jsem. „Chtěla jsem, aby to bylo skutečné.“ „Povez mi o tom,“ naléhal. „Možná to pomůže.“ „Byli jsme na pláži…“ Hlas mi selhal. Odtáhla jsem se od něj, abych mu mohla očima plnýma slz pohlédnout do dychtivého andělského obličeje, zastíněného temnotou. Napjatě jsem na něj zírala, zatímco můj bezdůvodný žal začal ustupovat. „A?“ vybídl mě k pokračování. Zamrkala jsem, abych z očí vyhnala překážející slzy. „Oh, Edwarde…“ „Řekni mi to, Bello,“ prosil, oči zmítané obavami z bolesti v mém hlasy. Ale já nemohla. Místo toho jsem sevřela ruce kolem jeho krku a horečně uzamčena jeho rty svými. Nebyla to touha – nýbrž naléhavá potřeba ukázat mu příčinu své bolesti. Jeho odpověď byla stejná jako vždycky, ale rychle ji následovalo jeho odmítnutí. Bojoval se mnou se tak jemně, jak v jeho úžasu dokázal, držíc mě za ramena v bezpečné vzdálenosti od sebe. „Ne, Bello,“ trval na svém, dívajíc se na mě jakoby se obával, že jsem se zbláznila. Poraženecky jsem spustila paže, bizardní slzy mi čerstvým přívalem zalily tvář a z hrdla se mi draly nové vzlyky. Měl pravdu – musela jsem být šílená. Zmučeně se na mě zahleděl. „O-o-o-omlouvám se,“ vzlykala jsem. Přitáhl si mě na mramorovou hruď a pevně mě objal. „Já nemůžu, Bello, nemůžu!“ naříkal zoufale. „Prosím,“ žebrala jsem mu tlumeně do kůže. „Prosím, Edwarde?“ Nemohla jsem říct, jestli se pohnul, protože mi slzy třásly hlasem, nebo jestli nebyl připravený dohodnout se, když jsem tak z nenadání zaútočila, nebo jestli byly jeho potřeby v tu chvíli jednoduše stejně nesnesitelné jako moje vlastní. Ale cokoli to způsobilo, se vzdávajícím se povzdechem si přitáhl moje rty zpět na ty jeho. A my pokračovali, kde můj sen skončil. Když jsem se ráno probudila, zůstala jsem nehybně ležet a snažila se zhluboka oddechovat. Bála jsem se otevřít oči. Ležela jsem Edwardovi na hrudi, ale nehýbal se, dokonce jsem kolem sebe neměla ani obmotané jeho ruce. To bylo špatné znamení. Bála jsem se ukázat, že jsem vzhůru a čelit jeho hněvu – nezáleželo na tom, ke komu bude dnes směřovaný. Opatrně jsem pootevřela oči a nakukovala skrz řasy. Strnule se díval vzhůru na tmavý strop, ruce složené pod hlavou. Zvedla jsem se na loktu, takže jsem mu lépe viděla do tváře. Byla klidná, bezvýrazná. „Do jak velkých potíží jsem se dostala?“ zeptala jsem se potichu. „Obrovských,“ řekl, ale sklonil hlavu a škodolibě se usmál. Oddechla jsem si. „Omlouvám se,“ řekla jsem. „Nemínila jsem… No, nevím přesně, co to včera v noci bylo.“ Zatřásla jsem hlavou při vzpomínce na nesmyslné slzy a zdrcující zármutek. „Nikdy jsi mi neřekla, o čem sníš.“ „Nejspíš ne – ale tak nějak jsem ti to spíš ukázala.“ Nervózně jsem se zasmála. „Oh,“ řekl. Jeho oči se rozšířily a potom zamrkal. „Zajímavé.“ „Byl to překrásný sen,“ zamumlala jsem. Nekomentoval to, takže jsem se o několik vteřin později zeptala: „Je mi odpuštěno?“ „Přemýšlím o tom.“ Posadila jsem se, plánujíc sebe sama zkontrolovat – přinejmenším jsem neviděla žádné peří. Ale když jsem se pohnula, pohltila mě zvláštní vlna závrati. Zavrávorala jsem a spadla zpátky do polštářů. „Wow… motá se mi hlava.“ V té chvíli jsem kolem sebe měla jeho ruce. „Dlouho si spala. Dvanáct hodin.“ „Dvanáct?“ To nebylo možné. Zatímco jsem mluvila, zběžně jsem se přelétla pohledem, snažíc se být nenápadná. Vypadala jsem v pořádku. Modřiny na mých rukou byly stále žluté, týden staré. Zkusmo jsem se protáhla. Cítila jsem se dobře. No, vlastně momentálně víc než dobře. „Už jsi dokončila prohlídku?“ Stydlivě jsem přikývla. „Vypadá to, že všechny polštáře přežily.“ „Naneštěstí nemůžu říct to stejné o tvé, ehm, noční košili.“ Kývl k patě postele, kde bylo po hedvábném povlečení rozházeno několik kusů černé látky. „Taková škoda,“ řekla jsem. „Tahle se mi líbila.“ „Mě taky.“ „Jaké jsou další oběti?“ zeptala jsem se bojácně. „Budu muset Esme koupit novou postel,“ přiznal a ohlídl se za ramena. Následovala jsem jeho pohled a spatřila obrovské kusy dřeva, které byly viditelně urvané z levé strany průčelí postele. „Hmm.“ Zamračila jsem se. „Nemyslíš, že jsem to měla slyšet?“ „Zvykneš být mimořádně nevšímavá, když tvoji pozornost upoutá něco jiného.“ „Byla jsem trochu zaneprázdněná,“ přiznala jsem a zrudla. Dotkl se mých červenajících se tváří a povzdechl si. „Tohle mi bude opravdu chybět.“ S obavami jsem se mu podívala do obličeje, hledajíc jakoukoli známku hněvu nebo výčitek. Vrátil mi můj upřený pohled, jeho výraz byl klidný, ale jinak nečitelný. „Jak se cítíš?“ Rozesmál se.“ „Co?“ nechápala jsem. „Tváříš se tak provinile - jako bys spáchala nějaký zločin.“ „Cítím se provinile,“ zamumlala jsem. „Tak jsi svedla svého povolného manžela. To není hrdelní zločin.“ Škádlil mě. Tváře se mi zapálili. „Svedla je mírně zavádějící.“ „Možná že jsem to řekl špatně,“ připustil. „Nezlobíš se?“ Žalostně se usmál. „Nezlobím se.“ „Jak to že ne?“ „No…“ odmlčel se. „Zaprvé, jsem ti neublížil. Tentokrát bylo snazší se kontrolovat.“ Znovu se podíval po zničené posteli. „Možná protože jsem měl lepší představu, co očekávat.“ Na tváři se mi roztáhl úsměv plný naděje. „Říkala jsem ti, že to je celé jen o praxi.“ Protočil oči. Zakručelo mi v břichu a on se začal smát. „Čas na snídani pro člověka?“ zeptal se. „Prosím,“ řekla jsem a vyskočila z postele. Pohybovala jsem se příliš rychle a opilecky zavrávorala, než jsem opět nabyla rovnováhu. Chytil mě, než jsem mohla vrazit do stolku. „Jsi v pořádku?“ „Jestli nebudu v příštím životě lepé fyzicky nadaná, budu se dožadovat vrácení peněz.“ To ráno jsem si vařila sama, osmažila si nějaká vajíčka – byla jsem příliš hladová, než abych chystala něco složitějšího. Nedočkavě jsem vyprázdnila talíř během několika krátkých minut. „Od kdy jíš volská oka?“ zeptal se. „Od teď.“ „Víš vůbec, kolik vajíček jsi za uplynulý týden měla?“ Otevřel koš na odpadky pod umyvadlem – byl plný prázdných modrých krabiček. „Příšerné,“ řekla jsem, po tom co jsem spolkla horké sousto. „Tohle místo je zaneřáděné mou chutí k jídlu.“A mými sny a pochybnou rovnováhou. „Ale líbí se mi tu. Měli bychom asi odjet brzo, abych se dostavili na Dartmouth včas, že? Nejspíš si budeme muset najít nějaký byt a tak podobně.“ Posadil se vedle mě. „Už můžeš toho vysokoškolského nadšení nechat – dostala jsi, co jsi chtěla. A neuzavřeli jsme žádnou dohodu, takže to není tvoje povinnost.“ Odfkla jsem. „Nepředstírala jsem to, Edwarde. Nechci strávit svůj zbytý čas plánováním, jako to dělají někteří lidé. Copak asi dneska Belle oblečeme?“ řekla jsem, snažíc se napodobit jeho hlas. Nestydatě se rozesmál. „Vážně chci ještě chvíli zůstat člověkem.“ Předklonila jsem se a přitiskla mu ruce na obnažený hrudník. „Ještě toho nemám dost.“ Podezřívavě se na mě podíval. „Tohohle?“ zeptal se, chytíc mi ruce, které se pohybovaly dolů po jeho břiše. „Sex byl celou tu dobu klíč k úspěchu?“ Protočil oči. „Proč mě to jenom nenapadlo?“ zamumlal sarkasticky. „Mohl jsem si ušetřit hodně hádek.“ Rozesmála jsem se. „Jo, nejspíš jo.“ „Ty jsi tak lidská,“ řekl znovu. „Já vím.“ Na tváři se mu objevil náznak úsměvu. „Takže jdeme na Dartmouth? Opravdu?“ „Pravděpodobně neprolezu ani prvním semestrem.“ „Budu tě doučovat.“ Teď už se skutečně usmíval. „Vysokou si zamiluješ.“ „Myslíš, že takhle pozdě seženeme nějaký byt?“ Ušklíbl se, vypadajíc trochu provinile. „Tak nějak už tam dům vlastně máme. Jen tak pro jistotu.“ „Koupil jsi dům?“ „Nemovitost je dobrá investice.“ Nadzvedla jsem obočí, ale nakonec to nechala plavat. „Tak to jsme potom připravení.“ „Musím dávat pozor, jestli chceme udržet tvoji „před fázi“ ještě o trochu déle…“ „Ano, nebe zařídilo, že potřebuju ochranu před tanky.“ Ušklíbl se. „Jak dlouho můžeme zůstat?“ zajímala jsem se. „Času máme dost. Několik dalších týdnů, jestli budeš chtít. A potom můžeme navštívit Charlieho, než odjedeme do New Hampshireu. Mohly bychom strávit Vánoce s Renée…“ Vykresloval svými slovy velice šťastnou bezprostřední budoucnost, bezbolestnou pro všechny zúčastněné. Jacobův šuplík, do té doby zapomenutý, zarachotil a já poupravila myšlenku – pro skoro všechny. Tohle mi to neulehčovalo. Teď, když jsem objevila, jak naprosto úžasné může být být člověkem, mě lákalo nechat svoje plány plavat. Osmnáct nebo devatenáct, devatenáct nebo dvacet… Skutečně na tom záleží? Za rok se přece tolik nezměním. A být člověkem s Edwardem po boku… Volba byla ze dne na den složitější. „Několik týdnů,“ souhlasila jsem. A potom, protože se mi zdálo, že nemáme dost času, jsem dodala, „Přemýšlela jsem – pamatuješ, co jsem říkala o té věci s praxí?“ Začal se smát. „Mohla by si s tímhle nápadem chvilku počkat? Slyším loď. Museli přijet uklidit.“ Chtěl, abych s tím chvilku počkala. Takže to znamená, že mě od zdokonalování se nebude odrazovat? Usmála jsem se. „Dovol mi vysvětlit Gustavovi nepořádek v bílém pokoji, a potom můžeme jít ven. Je tu hezké místo na jihu v džungli – “ „Nechci jít ven. Dneska se odmítám táhnout přes celý ostrov. Chci zůstat tady a pustit si film.“ Semknul rty, zkoušíc se nezačít smát mému otrávenému tónu. „Dobře, cokoli chceš. Proč nějaký nevybereš, zatímco půjdu otevřít dveře?“ „Neslyšela jsem klepání.“ Natočil hlavu stranou a poslouchal. O půl vteřiny později se ozvalo tiché, nesmělé klepnutí na dveře. Vycenil na mě zuby a zamířil do haly. Prohrabovala jsem se přihrádkami pod velkou televizí a začala prozkoumávat názvy. Měli tu víc filmů než v půjčovně. Zaslechla jsem Edwardův tichý, sametový hlas, když procházel halou a bavil se s někým plynulou portugalštinou. Jiný, hrubší, lidský hlas mu odpovídal stejným jazykem. Edward je vedl do pokoje, ukazujíc cestou ke kuchyni. Dva obyvatelé Brazílie vedle něho vypadali neuvěřitelně malí a tmaví. Jeden z nich byl zavalitý muž a druhý vychrtlá žena, ale obou obličeje zdobily vrásky. Edward na mě ukázal s hrdým úsměvem a já zaslechla svoje jméno doprovázené záplavou neznámých slov. Nepatrně jsem zčervenala, když jsem pomyslela na ochmýřený nepořádek v bílém pokoji, se kterým se brzy setkají. Malý muž se na mě zdvořile usmál. Ale ta vychrtlá žena, s kůží čokoládové barvy, se neusmívala. Zírala na mě se směsicí šoku, obav, ale nejvíce ze všeho strachu. Než jsem mohla zareagovat, Edward jim dal pokyn, aby ho následovali do slepičino kurníku a byli pryč. Když se znovu objevil, byl sám. Rychle přešel ke mně a ovinul mi ruce kolem pasu. „Co je s ní?“ zašeptala jsem naléhavě, pamatujíc si její zděšený výraz. Nevzrušeně pokrčil rameny. „Kaure je Indiánka, patří do kmene Ticuna. Je příšerně pověrčivá – nebo ty by si to mohla nazvat spíš informovaná – na někoho, kdo žije v novodobém světě. Tuší, kdo jsem, nebo je přinejmenším docela blízko.“ Stále nezněl znepokojeně. „Mají tady jejich vlastní pověsti. Libishomen – krev-pijící démon, který loví výhradně krásné ženy.“ Potěšeně se na mě podíval. Výhradě krásné ženy? Dobře, to byl druh lichotky. „Vypadala vyděšeně,“ řekla jsem. „To je – ale hlavně se bojí o tebe.“ „Mě?“ „Obává se, proč tě tady mám tak samotnou.“ Ďábelsky se usmál a podíval se na stěnu z filmů. „Proč jsi pro nás nevybrala nějaký film? To je přece přijatelná lidská věc, kterou můžeme dělat.“ „Jasně, jsem si jistá, že film ji přesvědčí, že jsi člověk.“ Zasmála jsem se, položila mu ruce kolem krku a stoupla si na špičky. Sklonil se, žabych ho mohla políbit. Jeho ruce se kolem mě utáhly, zvedajíc mě z podlahy, aby se nemusel ohýbat. „Film, schfilm,“ mumlala jsem, když se jeho rty pohybovaly dolů po mém krku, a laskala ho v bronzových vlasech. Potom jsem zaslechla zajíknutí se a on mě neočekávaně postavil na zem. Kaure stála zmrazená v hale, ve vlasech peří, a velký pytel ještě z více peřím ruce, s výrazem naprostého zděšení. Zírala na mě, jako bych měla utéct, a já zčervenala a sklopila oči k podlaze. Uvědomila si, co dělá a zamumlala něco, co i napříč neznámému jazyku, byla nepochybně omluva. Edward se usmál a odpověděl jí přátelským hlasem. Odvrátila od nás temné oči a pokračovala v cestě. „Myslela si, co si myslím, že si myslela, že ano?“ zamumlala jsem. Rozesmál se nad mojí zamotanou větou. „Ano.“ „Tady,“ řekla jsem, natáhla se do přihrádky a popadla film. „Pusť tohle a můžeme předstírat, že se díváme.“ Byl to starý muzikál se smějícími se tvářemi a načechranými šaty na obalu. „Opravdu hodné líbánek,“ odsouhlasil Edward. Zatímco herci na obrazovce tancovali na svižnou úvodní píseň, svalila jsem se na pohovku a přitulila se k Edwardovi. „Vrátíme se teď zpátky do bílého pokoje? Zajímala jsem se. „Nevím… Už jsem rozbil postel v jiném pokoji – možná že když omezíme ničení jen na jedno místo v domě, Esme nás sem ještě někdy pozve.“ Zeširoka jsem se usmála. „Takže nastane ještě víc ničení?“ Výraz mé tváře ho rozesmál. „Myslím, že možná bude bezpečnější, když si to předem promyslíme, než abych čekal, až se na mě znovu vrhneš.“ „Uvidíme,“ souhlasila uvolněně, ale krev mi v žilách pulzovala jako o závod. „Děje se něco s tvým srdcem?“ „Ani nápad. Jsem zdravá jako řípa.“ Odmlčela jsem se. „Chceš jít prozkoumat zónu na ničení?“ „Možná by bylo víc zdvořilé počkat, dokud nebudeme sami. Ty si možná nevšimneš, jak trhám nábytek na kusy, ale je by jsem pravděpodobně vyděsil.“ Po pravdě už jsem zapomněla, že v domě jsou ještě další lidé. „Čert aby to vzal.“ Gustavo a Kaure se přesunovali rychle skrz dům, zatímco já netrpělivě čekala až skončí a snažila se věnovat pozornost žili-šťastně-až-na-věky na obrazovce. Začala jsem usínat - přestože jsem podle Edwarda prospala půl dne – když mě polekal hrubý hlas. Edward, chovající mě v náručí, odpověděl Gustavovi plynulou portugalštinou. Gustavo kývl a rychle odešel předními dveřmi. „Jsou hotovi,“ řekl mi Edward. „Takže to znamená, že jsme sami?“ „Co takhle dát si nejdřív oběd?“ navrhl. Kousla jsem se do rtu, zmítaná nerozhodností. Byla jsem pořádně hladová. Znal můj obličej tak dobře, že ani nevadilo, že mi nedokázal číst myšlenky. „Tohle se nám vymyká z rukou,“ stěžovala jsem si, když jsem se konečně cítila plná. „Chceš si jít dneska odpoledne zaplavat s delfíny – spálit kalorie?“ zeptal se. „Možná později. Mám lepší nápad na pálení kalorií.“ „Jakýpak?“ „No, zůstalo tu ještě nechutné množství postelí-“ Ale nedokončila jsem to. Už mě zvedal do náručí a jeho rty umlčely ty moje, když mě nadlidskou rychlostí nesl do modrého pokoje. 7. Neočekávané Pohltila mě tma. Mohla jsem vidět jejich temně nachové oči lesknoucí se touhou, lačnící po zabíjení. Vycenili své ostré zuby – někteří vrčeli, jiní se usmívali. Slyšela jsem za sebou brečící dítě, ale nemohla jsem se otočit a podívat se na něj. Ačkoli jsem zoufale toužila ujistit se, že je v bezpečí, nemohla jsem se teď přestat soustředit. Stále se přibližovali, jejich černé pláště se vlnily v rytmu jejich pohybu. Spatřila jsem jejich ruce barvy kostí sevřené do pěstí. Postupovali nezávisle na sobě, snažíc se k nám přijít ze všech stran. Byly jsme obklíčeni. Zemřeme. A potom, jako blesk rozčísnuvší jasnou oblohu, byla scéna jiná. Přesto se nic nezměnilo – Volturiovi stále kráčeli přímo k nám, připraveni nás zabít. Vše, co se změnilo, bylo, jak to na mě působilo. Najednou jsem po tom lačnila. Chtěla jsem s nimi zamést podlahu. Jakmile jsem se přikrčila, na tváři úsměv, panický strach přešel do krvežíznivosti a já odhlalujíc zuby divoce zavrčela. Bleskově jsem se posadila, zděšením vytržena z vlastního snu. Místnost byla temná a vzduch nesnesitelně teplý. Pot mi slepil vlasy a stékal dolů po krku. Prohmatala jsem prázdné, rozžhavené prostěradlo. „Edwarde?“ A potom moje prsty narazily na něco hladkého, rovného a tuhého. List papíru, přeložený na půl. Vzala jsem ho do ruky, přešla pokoj k vypínači a rozsvítila. Na vnější straně listu bylo napsáno Paní Cullenová. Doufám, že se neprobudíš a nevšimneš si mé nepřítomnosti, ale pokud ano, vrátím se velmi brzy. Odjel jsem na pevninu na lov. Jdi zase spát, a až se opět probudíš, už tady budu. Miluji tě. Povzdechla jsem si. Byli jsme tu zhruba dva týdny, takže jsem měla očekávat, že bude muset odjet, ale nějak jsem si neuvědomovala, že už to bylo tak dlouho. Zdálo se, že jsme tady žily mimo vliv času, ve svém vlastním dokonalém světě. Setřela jsem si pot z čela. Cítila jsem se absolutně bdělá, napříč tomu že hodiny na stolku říkaly, že bylo jen něco málo po jedné. Věděla jsem, že nebudu schopná znovu usnout tak rozpálená a lepkavá, jak jsem se cítila. To se ani nezmiňuji o skutečnosti, že pokud bych vypnula světla a zavřela oči, nepochybně bych ve své hlavě uviděla ty plížící se černé postavy. Vstala jsem a potulovala se bezcílně potemnělým domem, rozsvěcujíc světla. Skončila jsem v kuchyni a rozhodla se, že bych možná mohla naleznout utěšení v náruči jídla. Prohrabávala jsem se ledničkou, dokud jsem nenašla všechny ingredience potřebné na zhotovení smaženého kuřete. Prskání a syčení kuřete na pánvi byl domov připomínající zvuk; zatímco naplňoval ticho, cítila jsem se méně nervózní. Vonělo to tak dobře, že jsem začala jíst rovnou z pánve a spálila si tak jazyk. Ale páté nebo šesté sousto už se mu zdálo dost chladné, abych si ho mohla pořádně vychutnat. Žvýkala jsem pomaleji. Nechutnalo to nějak zvláštně? Zkontrolovala jsem maso a bylo ze všech stran bílé, ale začala jsem pochybovat, jestli už bylo úplně hotové. Znovu jsem si zkušebně ukousla; a žvýkla dvakrát. Rozhodně špatné. Vyskočila jsem a vyplivla to do umyvadla. Najednou se mi zdála vůně kuřete na oleji odporná. Vzala jsem talíř a vysypala jeho obsah do odpadků a následně otevřela okno, snažíc se vyhnat ten zápach pryč. Z venku se přihnal chladivý vánek a příjemně po hladil po kůži. Neočekávaně jsem se cítila naprosto vyčerpaná, ale nešla jsem zpátky do dusné ložnice. Otevřela jsem všechna okna v pokoji s televizí a lehla si na gauč přímo pod ně. Pustila jsem si film, který jsme už jednou sledovali, a usnula ještě dřív, než skončila svižná úvodní píseň. Když jsem znovu otevřela oči, slunce už bylo v půli cestě na oblohu, ale nebylo to světlo, co mě vzbudilo. Omotaly se kolem mě studené ruce a přitáhly mě k němu. V tu stejnou chvíli mi žaludkem projela intenzivní bolest, skoro jako by mi do něj někdo vší silou praštil. „Omlouvám se,“ zamumlal Edward, když mi utíral studenou rukou vlhké čelo. „Tolik k důkladnosti. Nepomyslel jsem na to, jak horko ti bude, když odejdu. Budu sem muset nechat nainstalovat klimatizaci, než znovu půjdu pryč.“ Nemohla jsem se soustředit na nic z toho, co říkat. „Omluv mě!“ zajíkla jsem se a bojovala o svobodu s jeho pažemi. Automaticky povolil svůj stisk. „Bello?“ Rozběhla jsem se ke koupelně s rukama přitisknutýma na puse. Cítila jsem se tak strašně, že jsem se ani nestarala – nejdřív - že byl se mnou, zatímco jsem se přikrčila k záchodové míse a intenzivně zvracela. „Bello? Co se děje?“ Ještě jsem nebyla schopná odpovědět. Úzkostlivě mě pohladil, držíc mi vlasy z obličeje, čekajíc dokud nebudu moct znovu dýchat. „Zatracené kuře,“ sténala jsem. „Jsi v pořádku?“ Jeho hlas byl napjatý. „Budu,“ zafuněla jsem. „Je to jenom otrava jídlem. Na tohle se nemusíš dívat. Jdi pryč.“ „Nepřipadá v úvahu, Bello.“ „Jdi pryč,“ zasténala jsem znovu, pokoušejíc se vstát, abych si mohla vypláchnout pusu. Laskavě mi pomohl, ignorujíc slabé strkance, kterými jsem ho odháněla. Po tom, co byla moje pusa čistá, mě odnesl do postele a pomohl mi posadit se, podbírajíc mě rukama. „Otrava jídlem?“ „Jo,“ kuňkla jsem. „Včera večer jsem si dělala kuře. Chutnalo nějak zvláštně, tak jsem ho vyhodila. Ale nejdřív jsem ho trochu snědla.“ Přiložil mi hladnou ruku na čelo. Bylo to příjemné. „Jak se cítíš?“ Chvilku jsem o tom musela přemýšlet. Zvedání žaludku pominulo stejně rychle, jako přišlo a já se cítila stejně jako všechna ostatní rána. „Úplně normálně. Vlastně trochu vyhladověle.“ Donutil mě hodinu počkat a vypít velkou sklenici vody, než mi osmažil nějaká vajíčka. Cítila jsem se naprosto normálně, jen trochu unaveně, jelikož jsem byla vzhůru uprostřed noci. Pustil CNN – byli jsme tak mimo civilizaci, že klidně mohla začít třetí světová válka a my bychom o tom neměli ani zdáni – a já mu ospale lenošila na klíně. Novinky ze světa mě nudily, takže jsem se otočila k němu, abych ho políbila. Přesně jako ráno mi při tom pohybu palčivě bodlo u žaludku. Odvrátila jsem se od něj a přitiskla si ruku na pusu. Věděla jsem, že tentokrát jsem to do koupelny neměla šanci stihnout, takže jsem běžela do kuchyně k umyvadlu. Znovu mi držel vlasy. „Možná bychom se měli vrátit do Ria, aby se na tebe podíval doktor,“ navrhl starostlivě, když jsem si vyplachovala pusu. Zakroutila jsem hlavou a zamířila do haly. Doktoři znamenají jehly. „Pudu v pořádku hned, jak si vyčistím zuby.“ Když už jsem neměla v ústech tu odpornou pachuť, prohledávala jsem kufr ve snaze najít sadu první pomoci, kterou pro mě Alice sbalila, plnou lidských věcí jako byly obvazy, léky proti bolesti a – co mě teď zajímalo nejvíc- Pepto-Bismol. Možná by se mi tím mohlo podařit umoudřit můj žaludek a potom se jít posadit dolů za Edwardem. Ale ještě předtím, než jsem Pepto našla, narazila jsem na něco jiného, co mi Alice zabalila. Zvedla jsem malou modrou krabičku a dlouho na ni zírala, zapomenouc na všechno ostatní. Potom jsem v hlavě začala počítat. Jednou. Podruhé. A znovu. Polekalo mě zaklepání na dveře; malá krabička spadla zpátky do kufru. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward skrz dřevo. „Udělalo se ti znovu špatně?“ „Ano a ne,“ řekla jsem, ale můj hlas zněl přiškrceně. Tentokrát zněl víc ustaraně. „Bello? Mohu jít, prosím, dovnitř?“ „D…obře?“ Vstoupil a zhodnotil moji pozici, sedíc se zkříženýma nohama na zemi před kufrem, i můj výraz, prázdný a strnule hledící do zdi. Posadil se vedle mě a znovu mi položil ruku na čelo. „Co se děj?“ „Kolik dní uplynulo od svatby?“ zašeptala jsem. „Sedmnáct,“ odpověděl automaticky. „Bello, co se děje?“ Znovu jsem počítala, zvedajíc prst a ukazujíc mu tak, aby počkal, a mumlala si pro sebe čísla. Předtím jsem se mýlila. Byli jsme tady déle, než jsem si myslela. Začala jsem znovu. „Bello!“ zašeptal naléhavě. „Zblázním se tady.“ Zkusila jsem polknout. Nešlo to. Takže jsem se natáhla do kufru a prohledávala ho, dokud jsem znovu nenašla malou modrou krabičku tampónu. Mlčky jsem ji zvedla. Zmateně na mě zíral. „Co? Máš nevolnosti z PMS? „Ne,“ zvládla jsem se nezakuckat. „Ne, Edwarde. Snažím se ti říct, že moje perioda se o pět dní zpozdila.“ Jeho výraz se nezměnil. Bylo to, jako bych nic neřekla. „Nemyslím si, že mám otravu z jídla,“ dodala jsem, Neodpověděl. Přeměnil se v sochu. „Ty sny,“ mumlala jsem si pro sebe. „Pořád jen spánek. Pláč. Všechno to jídlo. Oh. Oh. Oh.“ Edwardovy oči byly tak skelné, jakoby mě už nemohl vidět. Mimoděk jsem si položila ruku na břicho. „Oh!“ zapištěla jsem znovu. Vyhoupla jsem se na nohy, uvolníc se z Edwardových nehybných rukou. Ještě jsem se nepřevlékla z krátkých hedvábných šortek a živůtku, co jsem nosila na spaní. Vyhrnula jsem modrou látku a zírala na svoje břicho. „Nemožné,“ zašeptala jsem. Nemněla jsem absolutně žádné zkušenosti s těhotenstvím, dětmi nebo jakékoli jiné části tohoto světa, ale nebyla jsem idiot. Jestli jsem byla těhotná, moje tělo by to ještě ani nezaregistrovalo. Nemohla bych mít ranní nevolnosti. Nemohla bych změnit svoje stravovací nebo spací návyky. Rozhodně jsem nemohla mít malou, ale rozpoznatelnou vybouleninu trčící mi mezi boky. Zastrčila jsem břicho a nadále ho zkoumala ze všech možných úhlů, jakoby mohlo zmizet při dopadu správného světla. Přejížděla jsem prsty přes domnělou vybouleninu, překvapená, jak kamenně tvrdá byla. „Nemožné,“ zopakovala jsem, protože, vyboulenina nebo ne vyboulenina, perioda nebo ne perioda (a tady byla rozhodně ne perioda, protože nikdy předtím se mi neopozdila), nebyla tu žádná možnost, jak bych mohla být těhotná. Vždyť jediná osoba, se kterou jsem měla sex, byl upír. Upír, který byl zmrazený v době svého kousnutí bez sebemenší možnosti posunout se vpřed. Takže musel existovat způsob, jak tohle vysvětlit. Něco se mnou bylo špatně. Záhadné Jihoamerické onemocnění s příznaky těhotenství, jenom zrychlenými… A potom jsem si na něco vzpomněla – to ráno, co jsem prohledávala internet, mi připadalo roky vzdálené. Seděla jsem u starého stolu ve svém potemnělém pokoji v Charlieho domě, zírala na starodávný počítač a zaníceně studovala internetovou stránku nazvanou „Upíři od A až do Z.“ Bylo to méně než dvacet čtyři hodin, co se mě Jacob Black snažil pobavit Quileutskými pověstmi, v které ještě nevěřil, a řekl mi, že Edward je upír. Úzkostlivě jsem očima přejížděla po první stránce, která byla vyhrazená upířím mýtům ve světě. Filipínský Danag, hebrejský Estrie, rumunský Varacolaci, italský Stregoni benefici (legenda vlastně založená na mém novém otci-v-zákonech dříve žijící u Volturiových, ne že bych o té době něco věděla)… Když se příběhy stávaly stále více a více nepravděpodobnými, věnovala jsem jim stále méně a méně pozornosti. Z dalších stránek jsem si pamatovala jenom nejasné útržky. Ve většině případů mi připadaly jako výmluvy vymyšlené, aby vysvětlily věci jako narůstající kojeneckou úmrtnost – a cizoložství. Ne, drahoušku, nemám milenku. Ta sexy žena, co jsi viděla odcházet z domu, byla ďábelská stvůra. Mám štěstí, že jsem nepřišel o život! (Samozřejmě, s tím co jsem věděla o Tanye a jejích sestrách, jsem předpokládala, že některé z těchto výmluv byly pravdivé.) A pak tam byla jedna od ženy. Jak mě můžeš obviňovat, že tě podvádím – jenom proto, že přijedeš domů po dvou letech strávených na moři a já jsem těhotná? Byl to upír. Zhypnotizoval mě svojí záhadnými upířími schopnostmi… To byla část definice upírů – schopnost zplodit dítě s jejich nešťastnými oběťmi. Zmateně jsem zatřásla hlavou. Ale… Myslela jsem na Esme a obzvláště na Rosalii. Upíři nemohou mít děti. Kdyby nějaká taková možnost existovala, Rosalie by na ni už přišla. Tato část o upírech nebyla nic víc než pověst. Až na to že… no, tady byl rozdíl. Samozřejmě že Rosalie nemohla počít dítě, protože byla zmražena ve stavu, v jakém se nacházela, když byla proměněna. Naprosto nezměněná. Ale těla lidských žen se mění, aby mohly nosit dítě. Zaprvé, mají periodu, a za druhé ty obrovské změny, které musí prodělat, aby jejich dítě mohlo růst. To Rozáliino tělo nemohlo. Ale moje mohlo. Moje ano. Dotkla jsem se vybouleniny na břiše, která tam včera ještě nebyla. A lidský muž – no, zůstává prakticky stejný od puberty až do smrti. Vzpomněla jsem si na triviální zajímavost posbíranou kdo ví odkud: Charlie Chaplin měl sedmnáct, když se stal otcem svého prvního dítěte. Muži nemají nic jako rok těhotenství nebo období plodnosti. Samozřejmě, jak by někdo mohl vědět, jestli upíří muži mohou mít děti, když jejich partnerky nemohou? To upíři se nedokázali ovládnout, aby otestovali tuto teorii s lidskou ženou? Nebo k nim necítili dostatečnou náklonnost? Mohla jsem myslet jen na jediné. Část mě se probírala skrz všechna fakta, vzpomínky a spekulace, zatímco ta druhá půlka – část, která postrádala schopnost pohnout byť jen tím nejmenším svalem – byla příliš omráčená na nějaké normální činnosti. Nemohla jsem pohnout rty, abych promluvila a požádala Edwarda, aby mi, prosím, vysvětlil, o co šlo. Potřebovala jsem se vrátit zpátky, kde seděl a dotknout se ho, ale moje tělo nechtělo poslouchat. Dokázala jsem jenom zírat na svoje vlastní šokované oči v zrcadle a prsty tlačit na vybouleninu na břiše. A potom, jako v mé živé noční můře z minulé noci, se scéna náhle změnila. Všechno, co jsem viděla v zrcadle, vypadalo úplně jinak, aniž by něco bylo skutečně jiné. Podmět, který všechno změnil, byl ten, že jsem na dlani ucítila jemné malé šťouchnutí – ze vnitř mého těla. Ve stejnou chvíli Edwardův telefon zazvonil, pronikavě a dožadujíc se pozornosti. Snažila jsem se to nevnímat, zatímco jsem si, čekajíc, tiskla dlaň na břicho. Sotva jsem zpozorovala, že mi po tvářích tečou neznámé, tiché slzy. Telefon nepřestával zvonit. Doufala jsem, že ho Edward zvedne – já totiž prožívala svoji chvilku. Pravděpodobně tu největší ve svém životě. Cink! Cink! Cink! Konečně moje mrzutost přebila všechno ostatní. Padla jsem na kolena vedle Edwarda - všimla jsem si, že se pohybuji mnohem víc opatrně, tisíckrát víc si uvědomujíc každý z mých pohybů – a prohledávala mu kapsy, dokud jsem telefon nenašla. Napůl očekávajíc, že rozmrzne a zvedne ho sám, ale stále byl dokonale nehybný. Poznala jsem číslo a mohla snadněji uhádnout, proč dotyčná osoba volala. „Ahoj, Alice,“ řekla jsem. Můj hlas nezněl o moc lépe než před chvílí. Odkašlala jsem si. „Bello? Bello, jsi v pořádku?“ „Jo. Ehm. Je tam Carlisle?“ „Je. Děje se něco?“ „Nejsem si… stoprocentně… jistá.“ „Je Edward v pořádku?“ zeptala se ostražitě. Zavolala do prostoru Carlislovo jméno a potom požadovala vysvětlení „Proč nevzal telefon?“ než jsem stačila odpovědět na její první otázku. „Nejsem si jistá.“ „Bello, co se děje? Viděla jsem jenom-“ „Co jsi viděla?“ Nastalo ticho. „Je tady Carlisle,“ řekla nakonec. Cítila jsem se, jakoby mi do žil vstříkli ledovou vodu. Kdybyi Alice ve vizi viděla mě se zelenookým, andělským obličejem obdařeným dítětem v náručí, odpověděla by mi, že ano? Zatímco jsem vteřinu čekala, než předá telefon Caslisleovi, vize, kterou jsem si představovala, že Alice měla, mi tančila za víčky. Malinké, překrásné miminko, dokonce víc krásné než ten chlapec v mých snech – mrňavý Edward v mém náručí. Do žil se mi nahrnula horkost, odhánějící předchozí led pryč. „Bello, tady Carlisle. Co se děje?“ „Já-“ Nebyla jsem si jistá, jak odpovědět. Bude se mým závěrům smát a řekne mi, že jsem šílená? Měla jsem prostě jen další barvitý sen? „Trochu se bojím o Edwarda… Mohou upíři upadnout do šoku?“ „Byl zraněn?“ Carlisleův hlas byl najednou naléhavý. „Ne, ne,“ ujistila jsem ho. „Jenom… překvapený.“ „Nerozumím ti, Bello.“ „Myslím si… no, myslím si že…možná…možná bych mohla být…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Těhotná.“ Jakmile jsem to vyslovila, ucítila jsem další slabé bouchnutí v břiše a automaticky mi k němu vyletěla ruka. Dlouhou pauzu přerušil až Carlisleův lékařský výcvik. „Kdy byl první den tvého poslední menstruačního cyklu?“ Než jsem mohla odpovědět s jistotou, v duchu jsem si to přepočítala. „Šestnáct dní před svatbou.“ „Jak se cítíš?“ „Divně,“ řekla jsem mu a zlomil se mi hlas. Po tváři mi stekl další proud slz. „Tohle bude znít šíleně – vím, že je příliš brzy na cokoli z tohoto. Možná že jsem šílená. Ale mám zvláštní sny a pořád jen jím a pláču a zvracím a… a… přísahám, že se ve mně právě něco pohnulo.“ Edward zvedl hlavu. Samou úlevou jsem si oddechla. Natáhl ruku pro telefon, obličej bílý a tvrdý. „Um, myslím, že Edward s tebou chce mluvit.“ „Dej mi ho,“ řekl Carlisle s napjetím ve hlase. Když jsem Edwardovi dávala telefon do natažené ruky, nebyla jsem si úplně jistá, jestli vůbec dokáže mluvit. Přitiskl si ho k uchu. „Je to možné?“ zašeptal. Dlouho jenom poslouchal, zírající nepřítomně do prázdna. „A Bella?“ zeptal se. Jak mluvil, obtočil kolem mě ruku a přitiskl mě ke svému boku. Poslouchal snad nekonečně dlouho, když znovu promluvil. „Ano. Ano, budu.“ Odložil telefon od ucha a ukončil hovor. V tu stejnou chvíli vytočil nové číslo. „Co Carlisle říkal?“ zeptala jsem se netrpělivě. „Myslí si, že jsi těhotná,“ odpověděl mdlým hlasem Edward. Ta slova vyslala chvění dolů po mé páteři. Ten malý útočník uvnitř mě se zatřásl. „Komu voláš?“zeptala jsem se, když si přiložil telefon zpátky k uchu. „Na letiště. Jedeme domů.“ Edward telefonoval víc jak hodinu bez přestávky. Odhadovala jsem, že zařizoval náš let domů, ale nemohla jsem si tím být jistá, protože nemluvil anglicky. Znělo to, jakoby se s někým dohadoval; mluvil hodně skrz zuby. Zatímco se dohadoval, stíhal ještě balit. Točil se po místnosti jako rozzuřené tornádo, ignorujíc fakt, že za sebou napáchal spoustu škody. Hodil na postel nějaké moje oblečení bez toho, aby se na ně podíval, takže jsem předpokládala, že nastal čas, abych se oblékla. Pokračoval ve své hádce, divoce gestikulující, zatímco jsem se převlékla. Když jsem už déle nemohla snášet negativní vibrace vyzařující z něj, tiše jsem opustila místnost. Z jeho zuřivé soustředěnosti se mi dělalo špatně od žaludku – ne jako ta ranní nevolnost, jen nepříjemně. Chtěla jsem počkat někde jinde, než tahle jeho nálada odezní. Nemohla jsem mluvit s tímhle ledovým, soustředěným Edwardem, který mě upřímně trochu děsil. Opět jsem skončila v kuchyni a sádla do kredence pro balené preclíků. Nepřítomně jsem jeden z nich začala žvýkat, zírajíc ven oknem na písek, kamení, stromy a oceán, všechno třpytící se na slunci. Někdo do mě šťouchnul. „Já vím,“ řekla jsem. „Ani jeden z nás nechce odejít.“ Zírala jsem ven ještě chvíli, ale útočník neodpověděl. „Nerozumím tomu,“ zašeptala jsem. „Co je tady špatného?“ Překvapivé rozhodně. Udivující rovněž. Ale špatného? Ne. Tak proč potom Edward tak běsnil? Zkoušela jsem o tom uvažovat. Možná že nebylo tak matoucí, že nás Edward chtěl okamžitě dostat domů. Chtěl, aby mě Carlisle vyšetři, ujistil se, že můj předpoklad je správný – mimo to mi to totiž nedávalo absolutně žádný smysl. Pravděpodobně chtěli přijít na to, proč jsem byla už tak těhotná, s vybouleninou, kopáním a tím vším. To totiž rozhodně nebylo normální. Jakmile jsem nad tím jednou popřemýšlela, byla jsem si tím jistá. Musel se bát o dítě. Já se do té vyšilovací části ještě nedostala. Můj mozek pracoval pomaleji než jeho – byl stále uvězněný v údivu nad výjevem, který předtím vytvořil; malinké, překrásné dítě s Edwardovýma očima – zelenýma, jako měl, když byl člověkem – odpočívající v mém náručí. Doufala jsem, že bude mít také Edwardův obličej, bez jakýchkoliv znaků ode mě. Bylo vtipné, jak naprosto nezbytnou se tato vize neočekávaně stala. Po prvním malém dotyku se celý svět otočil. Kde předtím byla jen jedna věc, bez které jsem nedokázala žít, teď byly dvě. Nebyly tu žádné dělící čáry – moje láska se mezi nimi neštěpila. Bylo to spíš jakoby se moje srdce zvětšilo, oteklo na dvakrát takovou velikost. A všechen ten extra prostor už byl zabraný. Nárůst byl téměř závratný. Nikdy předtím jsem Rosaliině bolesti a odporu skutečně nerozuměla. Nedokázala jsem si sama sebe představit jako matku, nikdy jsem to nechtěla. Bylo snadné Edwardovi říct, že se nestarám o to, jestli mu budu moct dát dítě, protože to byla pravda. Děti na mě nikdy moc nepůsobily. Zdály se mi jako hlasité nestvůrky, často ulepené od nějakého druhu sladkostí. Nikdy jsem si s nimi moc nerozuměla. Když jsem snila o tom, že budu mít bratra, vždycky jsem si představovala staršího bratra. Někoho, kdo by se o mě staral, než abych já se musela starat o něj. Dítě, Edwardovo dítě, bylo ale úplně jiný případ. Chtěla jsem ho, jako jsem chtěla kyslík k dýchání. Ne volba – nezbytnost. Možná jsem jenom měla hodně špatnou představivost. Možná proto jsem si nebyla schopná představit, jak budu milovat být vdaná, dokud se tak nestalo – neschopná vidět, že chci dítě, dokud jedno nebylo na cestě… Jakmile jsem si položila ruce na břicho, čekajíc na další kopnutí, po tvářích mi opět začaly stékat slzy. „Bello?“ Otočila jsem se, obezřetná nad jeho tónem. Byl tak chladný. Jeho obličej odrážel jeho hlas, prázdný a tvrdý. A potom uviděl, že jsem brečela. „Bello!“ V mžiku přeběhl místnost a položil mi ruce na tváře. „Bolí tě něco?“ „Ne, ne-“ Přitiskl si mě na hruď. „Neboj se. Za šestnáct hodin budeme doma. Budeš v pořádku. Carlisle už bude připravený, když se tam dostaneme. Postaráme se o to a ty budeš v pořádku, budeš v pořádku.“ „Postaráme se o to? Co tím myslíš?“ Trochu se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. „Odstraníme z tebe tu věc, než ti bude moct ublížit. Neboj se. Nedovolím, aby ti to ublížilo.“ „Tu věc?“ zalapala jsem po dechu. Prudce se ode mě odvrátil a podíval se k předním dveřím. „Sakra! Zapomněl jsem, že má dnes přijít Gustavo. Zbavím se ho a hned jsem zpátky.“ Vypařil se z místnosti. Opírala jsem se o linku. Třásla se mi kolena. Edward právě nazval mého malého útočníka věcí. Řekl, že ho Carlisle odstraní. „Ne,“ zašeptala jsem. To nebylo správné. Nezajímal se o to dítě. Chtěl mu ublížit. Ten nádherný obraz v mé hlavě se neočekávaně změnil, přešel v něco temného. Moje krásné dítě brečící mi ve slabých rukou, které ho nedokážou ochránit… Co jsem měla dělat? Byla bych schopná je přesvědčit? A co když ne? Vysvětlilo by tohle Alicino nezvyklé mlčení, když jsem s ní volala? Bylo tohle, co viděla? Edwarda a Carlisle zabíjející bledé, dokonalé dítě ještě předtím, než se mohlo narodit? „Ne,“ zašeptala jsem znovu odhodlaněji. To se nestane. Nedovolím to. Opět jsem zaslechla, jak Edward mluví portugalsky. Opět hádající se. Jeho hlas se přibližoval a já slyšela, jak podrážděně vrčí. Potom jsem zaslechla jiný hlas, slabší a plachý. Ženský hlas. Přišel do kuchyně, vedouc ji za sebou, a pokračoval přímo ke mně. Utřel mi slzy z tváří a zamumlal mi do ucha jeho tenkými, tvrdými rty. „Naléhá, abychom spotřebovali jídlo, které přinesla – udělá pro nás večeři.“ Kdyby byl méně napjatý, méně zuřivý, věděla jsem, že by protočil oči. „Je to záminka – chce se ujistit, že jsem tě ještě nezabil.“ Jeho hlas byl na konci úplně ledový. Kaure nervózně zamířila k lince s rukama plnýma nádobí. Přála bych si, abych uměla mluvit portugalsky, nebo aby moje španělština obsahovala víc než jen základy a mohla bych tak zkusit té ženě, která se odvážila k nahněvanému upírovi, jen aby mě zkontrolovala, poděkovat. Její oči mezi námi přeskakovaly. Viděla jsem její hodnocení barvy mých tváří, vlhkosti v mých očích. Mumlajíc něco, čemu jsem nerozuměla, položila nádobí na linku. Edward na ní něco vyštěkl; ještě nikdy předtím jsem ho nezažila tak nezdvořilého. Otočila se a víření vzduchu způsobené její dlouhou sukní přineslo vůni jídla přímo do mého obličeje. Bylo to pronikavé – cibule a ryba. Když se mi navalilo, otočila jsem se k umyvadlu. Cítila jsem Edwardovi ruce na čele a v uších mi hučel jeho konejšivý šepot. Jeho ruce na vteřinu zmizely a já zaslechla, jak se zabouchla lednička. Pach milosrdně zmizel s tím zvukem a Edwardovy ruce znovu chladily můj obličej. Tak, to bylo rychlé. Vypláchla jsem si pusu, zatímco mě hladil po tváři. V břichu mě opět mírně šťouchlo. To je v pořádku. Jsme v pořádku, myslela jsem si ke své vyboulenině. Edward mě otočil a objal. Opřela jsem mu hlavu o rameno, ruce si instinktivně složíc na břiše. Zaslechla jsem mírně zajíknutí a vzhlédla. Ta žena byla pořád tady, váhavě postávajíc ve dveřích, s rukama napůl rozpaženýma, jakoby hledala nějaký způsob, jak pomoci. Její oči se upíraly na moje ruce, rozšířené údivem, a ústa měla nepřítomně otevřená. Potom po dechu zalapal Edward a neočekávaně obrátil tvář k té ženě, opatrně mě tlačíc za svoje tělo. Jeho ruku jsem měla položenou na břiše, jak mě držel za sebou. Najednou na něj Kaure začala křičet – hlasitě, zběsile. Její nesrozumitelná slova letěla napříč místností jako nože. Po tom co se napřímila, udělala dva kroky směrem k nám. Navzdory její zuřivosti bylo snadné spatřit hrůzu v jejích očích. Edward k ní také vykročil a já svírala jeho ruku, bojíc se o tu ženu. Ale když přerušil její příval neznámých slov, jeho hlas ve mně vyvolal překvapení, zvláště pak uvážíme-li, jak rázný byl, když na něj ještě neječela. Teď mluvil pomalu, prosebně. Ne jenom to, ale i zvuk byl jiný, víc hrdelní, ne tak rytmický. Došlo mi, že už nemluví portugalsky. Na chvíli na něj ta žena zmateně zírala a její oči se zúžily, jakmile vykřikla dlouho otázku v tom stejném cizím jazyce. Sledovala jsem, jak jeho obličej posmutněl a zvážněl a jak následně přikývl. Rychle o krok ustoupila a zakopla o svoji vlastní nohu. Natáhl se k ní, gestikulující směrem ke mně a potom mi položil ruku na tvář. Rozzlobeně odpověděla, mavajíc k němu vyčítavě rukama. Když skončila, promluvil znovu tím stejným pomalým, naléhavým hlasem. Její výraz se změnil – když mluvil, zírala na něj s pochybnostmi ve tváři a její oči se opětovně mihly k mému zmatenému obličeji. Když ztichnul, vypadala, jakoby o něčem uvažovala. Přeskakovala pohledem mezi námi a potom, zřejmě nevědomky, udělala krok vpřed. Hýbala rukama, napodobujíc tvar podobný balonu vyčnívající jí z břicha. Lekla jsem se – obsahují její pověsti o oběti upírů tohle? Mohla skutečně vědět něco o tom, co ve mně roste? Tentokrát záměrně, udělala několik kroků směrem k nám a zeptala se na několik krátkých otázek, na které napjatě odpověděl. Potom se zeptal on – jen jeden rychlý dotaz. Zaváhala a potom pomalu zakroutila hlavou. Když znovu promluvil, jeho hlas byl tak zoufalý, že jsem k němu šokovaně zvedla hlavu. Jeho tvář byla napjatá bolestí. V odpovědi kráče pomalu k nám, dokud nebyla dost blízko, aby položila její malé ručky přes moje na moje břicho. Řekla portugalsky jedno slovo. „Morte,“ vydechla tiše. Potom se otočila, ramena skloněná, jako kdyby díky rozhovoru o několik let zestárla a odešla z místnosti. Na tohle byla moje španělština dostačující. Edward znovu zmrzl, zírající za ní se zmučeným výrazem upevněným na tváři. O chvilku později jsem zaslechla motor lodě mizející do ztracena. Nehýbal se, dokud jsem nevykročila ke koupelně. Chytil mě za rameno. „Kam jdeš?“ Jeho hlas byl šepot plný bolesti. „Vyčistit si znovu zuby.“ „Nedělej si starosti s tím, co řekla. Jsou to jenom pověsti, staré lži vymyšlené pro pobavení.“ „Ničemu jsem nerozuměla,“ řekla jsem mu, přestože to nebyla tak úplně pravda. Jako kdybych mohla něco zavrhnout jen pro to, že to byla pověst. Můj život se ze všech stránek točil okolo pověstí. Byly plné pravdy. „Sbalil jsem ti kartáček. Donesu ti ho.“ Odešel přede mnou do ložnice. „Odjíždíme brzy?“ zavolala jsem za nim „Jakmile budeš hotová.“ Počkal na můj kartáček, aby ho mohl znovu zabalit, pochodující mlčky po ložnici. Podala jsem mu ho, když jsem skončila. „Zanesu tašky na loď.“ „Edwarde-“ Otočil se zpět ke mně. „Ano?“ Zaváhala jsem, snažíc se vymyslet nějaký způsob, jak získat několik vteřin o samotě. „Mohl by jsi… zabalit nějaké jídlo? Však víš, pro případ že bych znovu dostala hlad.“ „Samozřejmě,“ řekl a jeho oči byly najednou tak laskavé. „Ničeho se neboj. Budeme u Carlisle jen za několik málo hodin, opravdu. Tohle všechno brzy skončí.“ Kývla jsem, nevěříc svému hlasu. Otočil se a odešel z místnosti, v každé ruce jeden velký kufr. Popadla jsem mobil, který nechal na stolku. Nebylo mu vůbec podobné zapomínat věci – zapomenout, že má přijít Gustavo, nechat jeho telefon ležet tady. Byl tak že vystresovaný, že nebyl prakticky ani sám sebou. Otevřela jsem ho a projížděla skrz seznam kontaktů. Byla jsem ráda, že měl vypnuté zvuky, obávající se, že by mě mohl chytit. Byl už teď na lodi? Nebo dokonce zpátky? Slyšel by mě v kuchyně, kdybych šeptala? Našla jsem číslo, které jsem chtěla, to na které jsem předtím ještě nikdy nevolala. Zmáčkla jsem volat a roztřesený prsty se dopravila telefon k uchu. „Haló?“ odpověděl melodický hlas. „Rosalie?“ zašeptala jsem. „Tady Bella. Prosím. Musíš mi pomoct.“