Jdi na obsah Jdi na menu
 


BREAKING DOWN- TRETIA KNIHA- BELLA-19,20,21,22

28. 12. 2008
kniha 3 - Bella Soukromá láska je přepych, který můžeš mít jenom potom, co jsou všichni tvoji nepřátelé zlikvidováni. Do té doby jsou všichni, které miluješ, rukojmí, oslabující tvoji odvahu a kazící tvůj úsudek. Orson Scott Card Empire Už to nadále nebyla jen noční můra. Černý zástup k nám postupoval skrz ledovou mlhu, rozvířenou jejich kroky. Zemřeme, pomyslela jsem si zděšeně. Zoufale jsem potřebovala ten skvost, co jsem chránila, ale dokonce i pomyslet na to bylo odvedení pozornosti, které jsem si nemohla dovolit. Stále se přibližovali, jejich černé pláště se vlnily v rytmu jejich pohybu. Spatřila jsem jejich ruce barvy kostí sevřené do pěstí. Postupovali nezávisle na sobě, snažíc se k nám přijít ze všech stran. Měli početní převahu. Bylo po všem. A potom, jako blesk rozčísnuvší jasnou oblohu, byla scéna jiná. Přesto se nic nezměnilo – Volturiovi stále kráčeli přímo k nám, připraveni nás zabít. Vše, co se změnilo, bylo, jak to na mě působilo. Najednou jsem po tom lačnila. Chtěla jsem s nimi zamést podlahu. Jakmile jsem se přikrčila, na tváři úsměv, panický strach přešel do krvežíznivosti a já odhlalujíc zuby divoce zavrčela. 19. Spalující Ta bolest byla až matoucí. Přesně tak – byla jsem zmatená. Nemohla jsem to pochopit, nic z toho co se dělo, mi nedávalo smysl. Moje tělo se snažilo zahnat tu bolest a já byla znovu a znovu vtahována do temnoty, která mě zbavila několika vteřin nebo možná i minut utrpení, ale činila těžším udržet krok s realitou. Snažila jsem se je oddělit. Falešná realita byla černá a tolik to v ní nebolelo. Skutečná realita byla červená a cítila jsem se v ní, jako bych byla přeřezávána na půl, sražena autobusem, mlácena profesionálním boxerem, udupávána býky a ponořena do kyseliny. To všechno hezky najednou. V realitě se moje tělo kroutilo a převracelo, i když jsem se kvůli bolesti nemohla ani pohnout. V realitě nade mnou viselo vědomí, že bylo něco mnohem, mnohem důležitějšího než tohle utrpení, ale nebyla jsem si schopná vzpomenout, co to bylo. Realita přicházela tak rychle. V jednom okamžiku bylo všechno přesně tak, jak mělo být. Kolem dokola lidé, které jsem milovala. Úsměvy. Tak nějak, i když to bylo nepravděpodobné, se zdálo, že jsem měla dostat všechno, za co jsem bojovala. A potom se jedna drobná, nedůležitá věc pokazila. Sledovala jsem, jak se můj kelímek převrhl a tmavá vytékající krev znečistila do té doby dokonalou bílou. Reflexivně jsem se vrhla k nešťastné nehodě. Viděla jsem ty ostatní, rychlejší ruce, ale moje tělo pokračovalo v pohybu… Něco uvnitř mě sebou škublo na opačnou stranu. Trhání. Praskání. Bolest. Pohltila mě temnota, která byla následně odplavena vlnami utrpení. Nemohla jsem dýchat – už jednou předtím jsem se topila, ale tohle bylo jiné; do krku se mi nahrnula přílišná horkost. Kusy mě se tříštily, praskaly, trhaly na části… Další temnota. Když se bolest vrátila tentokrát, křičely kolem mě hlasy. „Placenta se musela oddělit!“ Projelo mnou něco mnohem ostřejšího než kterýkoli nůž – ta slova navzdory veškerému utrpení dávala smysl. Oddělená placenta – věděla jsem, co to znamenalo. Moje dítě uvnitř mě umíralo. „Dostaň ho ven!“ křičela jsem na Edwarda. Proč to ještě neudělal? „Nemůže dýchat! Udělej to hned!“ „Morfium-“ Chtěl čekat, dát mi analgetika, zatímco naše dítě umíralo?! „Ne! Hned-,“ vydala jsem ze sebe přidušeně, neschopná to dokončit. Temné skvrnky přikryly světlo v místnosti, zatímco se mi ledový bod, způsobující novou bolest, chladně zabodával do břicha. To mi nepřipadalo dobré – automaticky jsem se snažila ochránit svoje lůno, svoje dítě, svého maličkého Edwarda Jacoba, ale byla jsem příliš slabá. Plíce mě pálily, kyslík vyhořel. Ta bolest se znovu vytratila, napříč tomu že teď jsem se toho držela. Moje děťátko, moje děťátko umíralo… Jak dlouho uplynulo? Vteřiny, nebo minuty? Bolest byla pryč. Otupění. Nic jsem necítila. Dokonce jsem ještě pořád neviděla, ale alespoň slyšela. V mých plících byl znovu vzduch, prodírající se v drsných bublinách nahoru a dolů mým krkem. „Zůstaň se mnou, Bello! Slyšíš mě? Vydrž! Neopouštěj mě. Udrž svoje srdce tlukoucí!“ Jacob? Jacob byl pořád tady, stále se snažící mě zachránit. Samozřejmě, chtěla jsem mu říct. Samozřejmě že udržím svoje srdce tlukoucí. Neslíbila jsem jim to snad oběma? Pokoušela jsem se zaznamenat svoje srdce, najít ho, ale byla jsem příliš ztracena ve svém vlastním těle. Necítila jsem věci, které bych měla a nic se nezdálo být na správném místě. Zamrkala jsem a znovu prozřela. Spatřila jsem světlo. Nebylo to přesně to, co jsem hledala, ale pořád lepší než nic. Zatímco se moje oči snažily přizpůsobit jasné záři, Edward zašeptal: „Renesmee.“ Renesmee? Ne ten bledý, dokonalý syn z mých představ? Na vteřinu jsem upadla do šoku. A následně mě pohltila vlna tepla. Renesmee. Silou vůle jsem donutila svoje rty k pohybu, dokázala jsem na jazyku přeměnit bublinu vzduchu na slabý šepot. Přinutila jsem svoje strnulé ruce se nadzvednout. „Nech mě… Dej mi ji.“ Světlo tančilo, lámající se o Edwardovi křišťálové ruce. Ty jiskřičky prosycené červenou, krví, která pokrývala jeho kůži. A v jeho rukou bylo ještě víc červené. Něco malého a vzpírající ho se, obaleného krví. Dotkl se tím teplým tělíčkem mých zesláblých paží, téměř jako bych ji skutečně držela. Její mokrá kůže byla tak rozpálená – přesně jako Jacobova. Moje oči zaostřily; najednou bylo všechno naprosto jasné. Renesmee neplakala, ale její dýchání bylo zrychleno zděšením. Oči otevřené a výraz natolik polekaný, že to bylo téměř směšné. Maličká, dokonale oválná hlavička byla pokryta silnou vrstvou slepených, zakrvavených kudrlinek. Její duhovky byly povědomě – ale ohromeně – čokoládově hnědé. Pod vší tou krví vypadala její kůže bledě, krémově bílá. Kromě jejích líček, která byla zapálena červení. Její malý obličej byl naprosto dokonalý, až mě to omračovalo. Byla dokonce ještě krásnější než její otec. Neuvěřitelné. Nemožné. „Renesmee,“ zašeptala jsem. „Tak… překrásná.“ Ten neskutečně nádherný obličej se náhle usmál – širokým, záměrným úsměvem. Za těmi slabě růžovými rty byla plná sestava sněhově bílých zubů. Sklonila hlavičku k mému hrudníku, zanořujíc se do té hřejivosti. Její kůže byla teplá a hebká, ale ne takovým způsobem jako moje. Opět se objevila bolest – jen jeden horký řez. Zalapala jsem po dechu. A byla pryč. Moje dítě s tváří andílka zmizelo. Už jsem ji neviděla ani necítila. Ne! Chtěla jsem křičet. Vrať mi ji! Ale slabost byla příliš silná. Moje paže se mi na chvilku zdály jako z ochablé gumy, a potom už jsem je necítila vůbec. Necítila jsem ani sebe. Temnota zastínila moje oči ještě pevněji než předtím. Jako neprůhledná páska, pevná a stálá. Nepřikrývala však jen moje oči, ale také celé moje já s drtivou vahou. Bylo vyčerpávající se tomu vzpírat. Věděla jsem, že by bylo mnohem jednodušší to vzdát. Nechat tu temnotu zatlačit mě hlouběji a hlouběji a hloupěji, až na místo kde nebyla žádná bolest, únava, obavy nebo strach. Kdyby to bylo jenom na mě, nebyla bych schopná vzpírat se příliš dlouho. Byla jsem jen člověk, s úplně obyčejnou lidskou silou. Snažila jsem se udržet krok s nadpřirozenem už příliš dlouho, přesně jak řekl Jacob. Ale tohle nebylo jen o mě. Kdybych si teď vybrala tu lehčí možnost, nechala tu černou nicotu mě pohltit, ranilo by je to. Edward. Edward. Naše životy byly zamotané do jednoho vlákna. Přetni jedno, přetneš obě. Kdyby zmizel, nebyla bych schopná žít dál. Kdybych zmizelá já, ani od by to nedokázal. A svět bez Edwarda se zdál naprosto nesmyslný. Edward musel existovat. Jacob – který mi říkal svoje sbohem stále znovu a znovu, ale pokaždé se vrátil, když jsem ho potřebovala. Jacob, kterého jsem ranila už tolikrát, že by to mělo být trestné. Ublížit mu znovu, tentokrát ještě horším způsobem? Navzdory všemu tu pro mě zůstal. A teď všechno, co žádal, bylo, abych tu já setrvala pro něj. Ale byla tu taková tma, že jsem nemohla vidět ani jednu z těch tváří. Nic nevypadalo skutečně. A proto bylo ještě těžší to nevzdát. Přesto jsem se temnotě nepřestávala vzpínat, bylo to téměř jako reflex. Nezkoušela jsem ji nadzvednout. Jen jsem ji vzdorovala. Nedovolujíc jí úplně mě rozdrtit. Ta temnota byla těžká jako planeta, ale já nebyla Atlas; nemohla jsem ji podpírat. Všechno, co jsem dokázala, bylo nenechat se úplně vymazat. Byl vzorec mého života – vždycky neschopná vypořádat se s věcmi, které se mi vymkli z rukou, zaútočit na nepřítele nebo ho předběhnout. Vyvarovat se bolesti. Vždycky lidské a slabá. Jediná věc, kterou jsem byla schopná udělat, bylo pokračovat dál. Vydržet. Přežít. Stačilo to, abych se dostala až sem. Bude to muset stačit i dnes. Budu tohle snášet, dokud nepřijde pomoc. Věděla jsem, že Edward udělá všechno, co bude moci. Nevzdal by to. A stejně tak ani já. Držela jsem si tu temnotu neexistence od těla na špičkách palců. Přesto to nebylo dost – to odhodlání. Jak čas neúprosně postupoval dopředu, temnota získávala převahu a já potřebovala něco dalšího, z čeho bych čerpala potřebnou sílu. Nedokázala jsem si k sobě dokonce ani přitáhnout obraz Edwardova obličeje. Ani Jacobův, Alicin, Rosaliin, Charlieho, Renéein, Carlislelův nebo Esmein… Nic. Děsilo mě to, ale zároveň jsem uvažovala, jestli to znamenalo, že už bylo příliš pozdě. Cítila jsem, jak jsem sklouzávala dolů – nebylo nic, co by mě zadrželo. Ne! Tohle jsem musela přežít. Edward na mě byl závislý. Jacob. Charlie. Alice. Rosalie. Carlisle. Renée. Esme… Renesmee. A potom, napříč tomu že jsem stále nic neviděla, jsem náhle něco cítila. Jako člověk po amputaci končetin jsem si představovala, že znovu cítím svoje ruce. A v nich něco malého, tvrdého a opravdu velice teplého. Moje dítě. Mého malého útočníka. Zvládla jsem to. Navzdory všemu jsem měla dost síly, aby Renesmee přežila. Vydržela jsem, dokud ona sama nebyla dost silná na život beze mě. Ten bod tepla v mých domnělých končetinách mi připadal tak skutečný. Stiskla jsem to těsněji. Bylo to přesně v místě, kde by se mělo nacházet moje srdce. Pevně svírající hřejivou vzpomínku na svoji dceru jsem věděla, že budu schopná bojovat s temnotou tak dlouho, jak jen budu muset. Teplo kolem mého srdce se stávalo stále víc a víc skutečné, nabíralo na hřejivosti. Horkosti. Ten žár byl tak opravdový, že skoro ani nešlo uvěřit, že jsem si to jen představovala. Rozpálenější. Už nepříjemné. Příliš žhavé. Opravdu šíleně moc horké. Jako když popadnete špatný konec kulmy na vlasy – mojí automatickou reakcí bylo upustit tu rozpálenou věc v mých rukou. Jenže v mých rukou nic nebylo. Neměla jsem ruce složené na prsou. Moje ruce byly jen mrtvé věci ležící někde po mém boku. To horko bylo uvnitř mě. Ten spalující žár nabýval na intenzitě – rostl až dosáhl maxima, a potom znovu rostl, dokud nepřekonal všechno, co jsem kdy cítila. Za tím ohněm, který se mi teď proháněl hrudí, jsem narazila na svůj puls a uvědomila si, že jsem opět nalezla svoje srdce zrovna ve chvíli, kdy jsem si přála, aby to tak nebylo. Kdy jsem si přála, abych odejmula tu temnotu, když jsem měla ještě šanci. Chtěla jsem zvednout ruce, rozdrápat si hrudník a vyrvat z něj svoje srdce – cokoli, čím bych se zbavila tohohle utrpení. Ale necítila jsem paže, nedokázala pohnout ani jedním zmizelým prstem. James, drtící mi nohu pod svým chodidlem. To nic nebylo. Jako pohodlné místo k odpočinku na posteli s péřovou madrací. Teď bych to brala všemi deseti, klidně i stokrát po sobě. Sto prasknutí. Brala bych to a ještě za to byla vděčná. Dítě, kopy mi lámající žebra, protrhávající si skrze mě cestu kousek po kousku. To nic nebylo. Jen plavání v ledové vodě. Brala bych to tisíckrát za sebou. Brala bych to a ještě byla vděčná. Oheň se rozhořel ještě silněji a já chtěla křičet. Žebrat, aby mě hned někdo zabil, než budu muset prožít byť jen jednu další vteřinu s touhle bolestí. Ale nedokázala jsem pohnout rty. Ta tíha byla stále tady, tlačící na mě. Uvědomila jsem si, že mě neomezovala temnota; bylo to moje tělo. Tak těžké. Pohřbívající mě v plamenech, které si teď prokousávaly cestu z mého srdce, rozšiřující se do ramen a břicha, propalující si cestu nahoru mým krkem, olizující mi tváře. Proč jsem se nemohla hýbat? Proč jsem nemohla křičet? Tohle nebylo součástí těch příběhů. Moje mysl byla nesnesitelně čistá – zbystřená prudkou bolestí – takže jsem spatřila odpověď téměř ve stejnou chvíli, kdy jsem zformulovala ty otázky. Morfium. Připadalo mi to vzdálené milion mých vlastních úmrtí, co jsme to probírali – Edward, Carlisle a já. Edward a Carlisle doufali, že dostatečné množství analgetik by pomohlo překonat bolest způsobenou jedem. Carlisle to zkoušel na Emmettovi, ale jed byl v těle ještě před lékem, zalepíc mu žíly. Nebyl čas, aby lék zapůsobil. Nechala jsem svoji tvář hladkou a klidnou a děkovala svým mimořádně šťastným hvězdám, že Edward nemohl číst moje myšlenky. Protože už předtím jsem měla morfium a jed zaráz v organismu a znala jsem pravdu. Věděla jsem, že když si jed propaloval cestu skrz moje žíly, znecitlivění léky bylo naprosto bezvýznamné. Ale neexistovala možnost, že bych tu skutečnost zmínila. Nic, co by ho učinilo víc zdráhajíc se mě přeměnit. Nemyslela jsem, že morfium bude mít takovéhle účinky – že mě přimáčkne k zemi a nasadí mi roubík. Že mě bude držet znehybněnou, zatímco budu hořet. Znala jsem všechny ty příběhy. Věděla jsem, že když to Carlisleho spalovalo, vydržel dost tiše, aby se vyhnul objevení. Věděla jsem, že podle Rosalie jekot ničemu nepomohl. A doufala jsem, že bych možná mohla být jako Carlisle. Že uvěřím Rosaliiným slovům a nechám pusu zavřenou. Protože jsem věděla, že každý výkřik, který by mi unikl ze rtů, by trýznil Edwarda. Teď, když se moje přání naplnilo, to vypadalo jako špatný vtip. Když jsem nedokázala křičet, jak jsem jim měla říct, aby mě zabili? Všechno, co jsem chtěla, bylo umřít. Nikdy se nenarodit. Celý můj dosavadní život nepřevážil tuhle bolest. Nestálo za to procházet tím byť jen po jeden další úhoz srdce. Nechte mě umřít, nechte mě umřít, nechte umřít. A to byla jediná věc v celém vesmíru. Jenom spalující utrpení a moje neslyšné výkřiky, prosící smrt, aby přišla. Nic jiného, dokonce ani čas. To to učinilo neomezeným, bez začátku a bez konce. Jeden neustále pokračující okamžik bolesti. Jediná změna nastala když se náhle, nemožně, moje bolest zdvojnásobila. Spodní polovina mého těla, předtím otupěná morfiem, najednou hořela také. Nějaké přerušené spoje byly zaceleny – stmelené sežehujícími plameny. Nekonečný žár se rozběsnil. Mohlo to trvat vteřiny nebo dny, týdny nebo roky, ale nakonec čas zase začal něco znamenat. Tři věci se přihodily zaráz, prorostlé sebou navzájem tak, že jsem nevěděla, která přišla první: čas se znovu spustil, tíha morfia se vytrácela a já sílila. Cítila jsem, jak se ke mě vláda nad mým tělem v postupných vlnách vraceela, a tyhle vlny byly prvními známkami toho, že čas plynul. Zjistila jsem to, když jsem byla schopná zakývat špičkami nohou a prsty na rukou zohnout do pěstí. Zjistila jsem to, ale nejednala podle toho. Přestože se oheň ani o sebemenší kousíček nezmenšil – ve skutečnosti jsem začínala objevovat novou schopnost prožívání, novou vnímavost ke každému jednomu spalujícímu jazyku plamenů, které mi putovaly skrz žíly – odhalila jsem, že jsem o tom mohla přemýšlet. Vzpomněla jsem si, proč bych neměla křičet. Vzpomněla jsem si na důvod, proč jsem se zavázala vydržet tuhle nesnesitelnou bolest. Vzpomněla jsem si, že napříč tomu že mi to teď připadalo nemožné, bylo tu něco, co by mohlo stát za to utrpení. Ta tíha opustila moje tělo právě v čas, abych nepolevila. Pro kohokoli, kdo by mě pozoroval, by se nic nezměnilo. Ale pro mě, snažící se udržet křik a otřesy uzamčené uvnitř svého těla, kde nemohly ublížit nikomu dalšímu, to bylo jako kdybych přestala být uvázána ke kůlu, u kterého mě upalovali, a namísto toho ten kůl pevně sevřela, abych v tom ohni setrvala. Měla jsem jen dost síly tu nehnutě ležet, zatímco jsem hořela zaživa. Slyšela jsem stále jasněji a jasněji a pro označení čas počítala zběsilé údery svého srdce. Počítala jsem plytké nádechy, cezené skrz zuby. Počítala jsem pomalé, stálé nádechy, které přicházely odněkud zblízka vedle mě. Tyhle zvuky byly ze všech nejpomalejší, takže jsem se soustředila na ně. Označovaly nejdelší časové intervaly. Dokonce víc než hodinové kyvadlo mě tamty výdechy tlačily skrz spalující vteřiny vstříc konci. Pořád jsem sílila, moje myšlenky byly jasnější. Když se ozval nový zvuk, naslouchala jsem mu. Byly to lehké kroky, šepot vzduchu rozvířeného otvírajícími se dveřmi. Kroky se přiblížily a já ucítila tlak na vnitřní straně zápěstí. Nezpozorovala jsem studenost těch prstů. Ten oheň setřel všechny vzpomínky na chlad. „Stále žádná změna?“ „Žádná.“ Nejlehčí stisk, dech proti mé ožehnuté kůži. „Není tu jediného náznaku, že by morfium přestalo působit.“ „Já vím.“ „Bello? Slyšíš mě?“ Věděla jsem, beze vší pochybnosti, že kdybych povolila sevření zubů, ztratila bych to – ječela bych, vřískala, svíjela se a mlátila sebou. Kdybych otevřela oči, kdybych jenom pohnula prstem – jakákoli změna by znamenala ztrátu mého sebeovládání. „Bello? Bello, lásko? Můžeš otevřít oči? Můžeš mi stisknout ruku?“ Tlak na mých prstech. Bylo obtížné neodpovědět tomu hlasu, ale zůstala jsem nehybná. Věděla jsem, že ta bolest odrážející se mu ve hlase teď, byla zanedbatelná ve srovnání s tou, která by mohla být. Právě teď se jenom obával, že trpím. „Možná… Carlisle, možná jsem příliš otálel.“ Jeho hlas se utlumil; zlomil se na slově otálel. Moje odhodlání na chvíli zakolísalo. „Poslouchej její srdce, Edwarde. Bije dokonce silněji než Emmetovo. Nikdy jsem neslyšel něco tak plného života. Bude v pořádku.“ Ano, bylo správné zůstat potichu. Carlisle ho uklidní. Nemusel trpět se mnou. „A její – její páteř?“ „Její zranění nebyla o moc horší než Esmeina. Jed ji kompletně uzdraví.“ „Ale je tak nehybná. Musel jsem udělat něco špatně.“ „Nebo správně, Edwarde. Synu, udělal jsi všechno, co jsi mohl a dokonce i víc. Nejsem si jistý, jestli bych měl vytrvalost, důvěru vzít na sebe její záchranu. Přestaň se obviňovat. Bella bude v pořádku.“ Lámaný šepot. „Musí mít bolesti.“ „To nevíme. Měla v organismu spoustu morfia. Nevíme, jaký účinek to bude mít na její vnímání.“ Sotva patrný dotek v mé loketní jamce. Další šepot. „Bello, miluji tě. Bello, je mi to líto.“ Tak neskutečně moc jsem mu chtěla odpovědět, ale nemohla bych ještě zhoršit jeho bolest. Ne pokud jsem měla sílu vydržet v klidu. Přes tohle všechno ten mučivý oheň pokračoval v mém spalování. Ale v mé hlavě teď byla spousta volného prostoru. Prostoru na přemýšlení o jejich rozhovoru, na vzpomínání na proběhlé události, na pohled do budoucnosti. A i přesto tam pořád zbýval ten stejný nekonečný prostor pro utrpení. A také prostor pro obavy. Kde bylo moje dítě? Proč nebyla tady? Proč o ní nemluvili?“ „Ne, zůstanu tady,“ zašeptal Edward, odpovídající na nevyslovenou myšlenku. „Oni si to vyřeší sami.“ „Pozoruhodná situace,“ odpověděl Carlisle. „A to jsem si myslel, že už jsem viděl všechno.“ „Budu se tím zabývat později. My se tím budeme zabývat.“ Něco se zlehka přitisklo na moji rozpálenou dlaň. „Jsem si jistý, mezi námi pěti, že můžeme zabránit, aby se to zvrtlo do krveprolití.“ Edward si povzdechl. „Nejsem si jistý, kterou stranu si vybrat. Nejraději bych je seřezal oba. Tedy později.“ „Zajímá mě, co si bude myslet Bella – kterou stranu si vybere,“ přemítal Carlisle. Krátké, tiché, napjaté uchechtnutí. „Jsem si jistý, že mě překvapí. Tak jako vždycky.“ Carlisleovi kroky se opět vytratily a já zůstala flustrovaná, že se mi nedostalo dalšího vysvětlení. Mluvili tak záhadně jen aby mě naštvali? Vrátila jsem se zpátky k počítání Edwardových výdechů, abych měla alespoň nějaký přehled o čase. O desettisíc devět set čtyřicet tři výdechů později do místnosti proklouzly jiné kroky. Lehčí. Víc… rytmické. Zvláštní, že jsem mohla rozlišit nepatrné rozdíly mezi kroky, které jsem nikdy předtím nebyla schopna zaznamenat. „Jak dlouho ještě?“ zeptal se Edward. „Už ne moc dlouho,“ řekla mu Alice. „Vidíš, jak jasnou se stává? Vidím jí teď mnohem lépe.“ Povzdechla si. „Stále mírně zatrpklá?“ „Ano, mnohokrát ti děkuji, že jsi to nadhodil,“ zabručela. „Taky by jsi byl pokořený, kdyby jsi si uvědomil, že jsi byl spoutaný svojí vlastní podstatou. Vidím nejlépe upíry, protože jsem jeden z nich; lidi vidím dobře, protože jsem byla jeden z nich. Ale tuto neobvyklou polo-rasu nevidím vůbec, protože s ní nemám žádné zkušenosti. Pcha!“ „Soustřeď se, Alice.“ „Správně. Bellu teď vidím téměř bez námahy.“ Na dlouho se rozprostřelo ticho a potom si Edward povzdech. Byl to nový zvuk, šťastnější. „Opravdu bude v pořádku,“ vydechl. „Samozřejmě že ano.“ „Před dvěma dny jsi nebyla tak optimistická.“ „Před dvěma dny jsem dobře neviděla. Ale teď, když se zbavila všech slepých míst, je to hračka.“ „Mohla by jsi se kvůli mně na něco zaměřit? Na hodiny –odhadni jak dlouho.“ Alice si povzdechla. „Tak netrpělivý. Dobře. Dej mi vte-“ Poklidné dýchání. „Děkuji ti, Alice.“ Jeho hlas byl jasnější. Jak dlouho? Nemohli by to pro mě alespoň říct nahlas? Chtěla jsem toho tolik? Kolik dalších vteřin mě to bude ještě spalovat? Desettisíc? Dvacet? Další den – osmdesát šest tisíc čtyři sta? Nebo víc? „Bude okouzlující.“ Edward tiše zavrčel. „To byla vždycky.“ Alice si odfrkla. „Víš, jak to myslím. Podívej se na ni.“ Edward neodpověděl, ale Alicina slova mi poskytla naději, že jsem se možná nepodobala té dřevěné briketě, na kterou jsem se cítila. Připadalo mi, že jsem teď musela být jen ožehnutá hromádka kostí. Každá buňka mého těla byla spálená na popel. Slyšela jsem, jak Alice odplula z pokoje. Slyšela jsem šustění látky otírající se o sebe, když se hýbala. Slyšela jsem tiché bzučení světla zavěšeného u stropu. Slyšela jsem slabý vánek otírající se z venku o dům. Slyšela jsem všechno. V přízemí někdo sledoval basebalový zápas. Námořníci vyhrávali o dva body. „Jsem na řadě,“ zaslechla jsem Rosalii na někoho vyprsknout a v odpovědi se jí dostalo tichého zavrčení. „Dělej,“ varoval Emmett. Někdo zasyčel. Natahovala jsem uši, ale už ke mně nedolehlo nic než zápas. Baseball nebyl dostatečně zajímavý, aby moji pozornost odvedl od bolesti, takže jsem se znovu zaposlouchala do Edwardova dechu, počítajíc vteřiny. O dvacet jedna tisíc devět set sedmnáct a půl vteřiny později se bolest změnila. Dobrá stránka věci, začalo mi to ustupovat z konečků prstů a špiček. Sláblo to opravdu pomalu, ale přinejmenším se dělo něco nového. Tohle muselo být ono. Bolest byla na cestě pryč… A pak ta špatná stránka. Oheň v mém hrdle nebyl ten stejný jako předtím. Teď už jsem jenom nehořela, ale také byla vyprahlá. Vyschlá na kost. Tak žíznivá. Spalující oheň a spalující žízeň… A ještě jedna zlá novinka: Oheň uvnitř mého srdce ještě zesílil. Jak to bylo možné? Tlukot mého srdce, už tak příliš rychlí, se ještě vystupňoval – oheň doháněl jeho rytmus k novému šílenému tempu. „Carlisle,“ zavolal Edward. Jeho hlas byl slabý, ale zřetelný. Věděla jsem, že to Carlisle uslyší, pokud se bude nacházet vevnitř nebo v blízkosti domu. Žár ustupoval z mých dlaní, zanechávajíc je dokonale bezbolestné a chladné. Ale stahoval se do mého srdce, které planulo víc než slunce a bušilo novou, zběsilou rychlostí. Carlisle vstoupil do místnosti s Alicí po boku. Jejich kroky byly tak odlišné, že jsem mohla říct, že Carlisle byl nalevo a krůček před Alicí. „Poslouchejte,“ řekl jim Edward. Nejhlasitější zvuk v místnosti bylo moje bouřlivé srdce, tlukoucí do tempa ohně. „Ah, už je téměř po všem,“ konstatoval Carlisle. Moje úleva z jeho slov byla zastíněna mučivou bolestí v mém srdci. Moje zápěstí i kotníky byly osvobozeny. Oheň tam úplně zhasl. „Brzy,“ souhlasila Alice nedočkavě. „Seženu ostatní. Měla bych Rosalii…?“ „Ano – udržujte to dítě z dosahu.“ Co? Ne. Ne! Co to znamenalo, udržujte to dítě z dosahu? Co tím myslel? Moje prsty sebou cukly – rozčílené narušení mé dokonalé fasády. Místnost, až na moje divoce bušící srdce, ztichla, jak všichni na vteřinu přestali dýchat. Něčí ruka mi sevřela vzpurné prsty. „Bello? Bello, lásko?“ Dokázala bych mu odpovědět bez křiku? Chvilku jsem to zvažovala, ale ten oheň v mé hrudi stále sílil, stahující se tam z mých loktů a kolen. Lepší bude to nepokoušet. „Přivedu je rovnou nahoru,“ řekla Alice naléhavě a já slyšela zasvištění větru, jak vyrazila pryč. A potom – oh! Moje srdce bušilo rychlostí otáček vrtule helikoptéry, zvuk téměř nepřetržité noty; jako by mi to pilovalo žebra. Oheň ve středu mého hrudníku se rozzuřil, vysávající poslední pozůstatky plamenů ze zbytku mého těla, aby podnítil ještě víc sžírající žár. Bolest stačila na moje ochromení, na probojování se skrz moje železné sevření kůlu. Prohnula se mi záda, zakřivená jak mě oheň tlačil nahoru za mým srdcem. Když můj trup znovu klesl na stůl, nedovolila jsem žádnému dalšímu kousku svého těla porušit polohu. Uvnitř mě se odehrávala bitva – moje zběsilé srdce závodilo s útočícím ohněm. Nikdo nevyhrál. Oheň byl odsouzený k záhubě, neboť pohltil vše, co bylo spalitelné; moje srdce běželo vstříc svému poslednímu úderu. Oheň se sevřel, soustřeďujíc se na jediný zbývající lidský orgán s posledním, nesnesitelným náporem. Odezvou mu bylo hluboké, prázdně znějící bouchnutí. Moje srdce dvakrát vynechalo a potom tiše bouchlo už jen jednou. Naprosté ticho. Žádné dýchaní. Dokonce ani moje. Na chvilku byla absence bolesti všechno, co jsem mohla vnímat. Potom jsem otevřela oči a s úžasem zírala nad sebe. 20. Nové Všechno bylo tak jasné. Ostré. Vymezené. To zářivé světlo nade mnou bylo oslepující, a přesto jsem zřetelně viděla žhavá vlákna uvnitř žárovky. V té bílé záři jsem viděla všechny barvy duhy a na samém okraji spektra se nacházela barva osmá, kterou jsem nedokázala pojmenovat. Za tím světlem jsem dokázala rozlišit jednotlivé žilkování na tmavém dřevě, kterým byl obložený strop. Před ním jsem viděla strany částeček prachu poletujícím ve vzduchu, kterých se dotýkalo světlo, i ty tmavé, odlišné a oddělené. Rotovaly jako malé planetky, pohybující se kolem sebe ve svém nebeském tanci. Víření prachu bylo tak překrásné, že jsem se údivem nadechla; vzduch zasvištěl dolů mým krkem, rozviřujíc tak ty smítka. Nepřišlo mi to správné. Uvažovala jsem nad tím a uvědomila si, že problém spočíval v tom, že ten čin nedoprovázela žádná úleva. Nepotřebovala jsem vzduch. Moje plíce na něj nečekaly. Na jeho příchod reagovaly naprosto nevzrušeně. Nepotřebovala jsem vzduch, ale chtěla jsem ho. Díky němu jsem mohla ochutnat místnost kolem – ochutnat ta rozkošná zrníčka prachu, směs stojatého vzduchu promíseného s proudem nepatrně chladnějšího, přicházejícího z otevřených dveří. Ochutnat přepychový závan hedvábí. Ochutnat sotva patrnou stopu něčeho teplého a žádoucího. Něčeho, co by mělo být vlhké, ale nebylo… Ten pach mi žíznivě zapálil vysušené hrdlo - slabá připomínka žáru způsobeného jedem - přestože byl částečně překrytý chlórem a čpavkem. A nejvíce ze všeho jsem mohla ochutnat téměř medově sladkou vůni šeříků okořeněného příchutí slunce, což byly ty dvě nejsilnější a mě nejbližší věci. Slyšela jsem ostatní, teď už stejně jako já zase dýchající. Jejich dech zamíchal vůněmi, jednoduše odeženouc med a šeřík a sluneční svit, přinášejíc ke mně nové příchutě. Skořice, hyacint, hruška, mořská voda, pečící se chléb, ananas, vanilka, kůže, jablko, mech, levandule, čokoláda… Myslí mi proběhlo tucet různých přirovnání, ale žádné z nich nesedělo úplně přesně. Tak lahodné a příjemné. Televize v přízemí utichla a já slyšela, jak někdo – Rosalie? – zamířil do prvního patra. Také jsem zaslechla slabý, dunící rytmus s hlasem zběsile křičícím do bušení. Rap? Na chvilku mě to zmátlo, ale potom se ten zvuk vytrácel, jak auto se staženými okýnky míjelo dům. S trhnutím jsem pochopila, že přesně takhle to mělo být. Mohla jsem slyšet celou tu cestu až k dálnici? Neuvědomovala jsem si, že mě někdo držel za ruku, dokud ji ten někdo lehce nestiskl. Jako předtím ve snaze ukrýt se před bolestí, se moje tělo ohromením přitisklo ke stolu. Nebyl to dotyk, jaký jsem očekávala. Ta kůže sice byla dokonale hladká, ale nesprávné teploty. Nebyla chladná. Po údivem zmrazené vteřině odpovědělo moje tělo na neznámý dotyk způsobem, který mě šokoval ještě mnohem víc. Vzduch mi zasyčel nahoru krkem, prodírající si cestu skrz moje zaťaté zuby s tichým, výhružným zvukem, jaký vydává roj včel. Předtím než ze mě ten zvuk vůbec vyšel, se moje svaly napjaly a prohnuly, oddalujíc se od neznámého. Otočila jsem se tak rychle, že místnost by se měla změnit do rozmazané čmouhy – ale nezměnila. Viděla jsem každé jedno zrnko prachu, každou jednu třísku na dřevem obložených stěnách, každé jedno uvolněné vlákno do nejmenšího detailu, jak se po nich moje oči mihly. Takže jakmile jsem zjistila, že se obranně krčím u stěny – o šestnáctinu vteřiny později – už jsem chápala, co mě polekalo a že jsem reagovala přehnaně. Oh. Samozřejmě. Edward mi víc nebude připadat chladný. Teď už jsme měli stejnou teplotu. Zachovala jsem si svůj postoj po další osminu vteřiny, zvykajíc si na scénu přede mnou. Edward se nakláněl přes operační stůl, který byl mojí pohřební hranicí, ruku nataženou ke mně a na tváři dychtivý výraz. Edwardův obličej byla ta nejdůležitější věc, ale periferním viděním jsem jen pro jistotu přelítla všechno ostatní. Aktivoval se u mě nějaký obranný instinkt a já automaticky hledala jakoukoli známku nebezpečí. Moje upíří rodina čekala obezřetně u vzdálené stěny u dveří, Emmett a Jasper před nimi. Jako kdyby tady bylo nebezpečí. Rozšířily se mi nozdry, pátrajíc po hrozbě. Necítila jsem nic nepříhodného. Ta slabá vůně něčeho lahodného – ale zkažená štiplavými chemikáliemi – mě znovu pošimrala v hrdle a uvedla ho do bolestí a žáru. Alice vykukovala zpoza Jasperova loktu s širokým úsměvem na tváři; na jejích zubech jiskřilo světlo a vytvářelo další osmibarevnou duhu. Její výraz mě uklidnil a pomohl mi složit všechny kousky dohromady. Jasper a Emmett byly vepředu, aby chránili ostatní, jak jsem očekávala. Co mi ale nedošlo okamžitě bylo, že to já jsem byla tou hrozbou. Všechno tohle byla jen vedlejší činnost. Větší část mých smyslů a mé mysli se stále soustředila na Edwardovu tvář. Ještě nikdy předtím jsem ji neviděla. Kolikrát jsem na Edwarda zírala a žasla nad jeho krásou? Kolik hodin – dní, týdnů – svého života jsem strávila sněním o tom, co jsem považovala za dokonalé? Myslela jsem si, že jsem znala jeho obličej lépe než svůj vlastní. Myslela jsem si, že to byla jediná jistá materiální věc na celém světě: ta bezchybnost Edwardova obličeje. Stejně tak dobře jsem mohla být slepá. Poprvé bez utlumujících stínů a omezující slabosti lidství sundané mi z očí jsem spatřila jeho tvář. Zalapala jsem po dechu, probírající se svojí slovní zásobou, neschopná najít správný výraz. Potřebovala jsem lepší slova. V tomto bodě se ostatní části mé pozornosti dopátraly k závěru, že kromě mě se tady žádné nebezpečí nenacházelo a automaticky jsem se narovnala ze svého přikrčení; od té doby, co jsem ležela na stole, uplynula už téměř vteřina. Způsob, jakým se moje tělo pohybovalo, mě chvilkově zaujal. V okamžiku, kdy jsem uvažovala o narovnaném postoji, už jsem byla opět napřímená. Žádný krátký časový úsek, ve kterém by se ta změna přihodila; byla okamžitá, téměř jako kdybych se vůbec nepohnula. Opět nehybně jsem pokračovala v zírání do Edwardova obličeje. Pomalu se posunoval kolem stolu – každý krok zabral skoro půl vteřiny a vlnivě plynul, jako voda v řece proplétající se nad hladkými kameny – ruce stále rozpřáhnuté. Pozorovala jsem eleganci jeho postupu, vstřebávajíc ji svýma novýma očima. „Bello?“ zeptal se tichým, uklidňujícím tónem, ale obavy v jeho hlase napjatě rozvrstvily moje jméno. Nedokázala jsem okamžitě odpovědět, ztracená v sametových záhybech jeho hlasu. Byla to ta nejdokonalejší symfonie, symfonie jednoho nástroje, nástroje mnohem pronikavějším, než jakýkoli výrobek člověkem… „Bello, lásko? Omlouvám se, vím, že je to dezorientující. Ale jsi v naprostém pořádku. Všechno je v pořádku.“ Všechno? Moje mysl zašmátrala zpátky, vracíc se k mým posledním lidským hodinám. Už teď ty vzpomínky vypadaly mdle, jako bych je pozorovala skrz silný, temný závoj – protože moje lidské oči byly napůl slepé. Všechno bylo tak zastřené. Když řekl, že všechno bylo v pořádku, zahrnovalo to i Renesmee? Kde byla? S Rosalií? Snažila jsem se vzpomenout si na její obličej – věděla jsem, že byla překrásná – ale bylo rozčilující pokoušet se vidět skrz lidské vzpomínky. Její obličej byl zahalený v temnotě, tak chabě osvětlený… A co Jacob? Byl on v pořádku? Nenáviděl mě teď můj dlouho trpící nejlepší přítel? Vrátil se k Samově smečce? A Seth a Leah také? Byli Cullenovi v bezpečí, nebo moje přeměna zažehla válku se smečkou? Pokrývalo Edwardovo ujištění všechno z toho? Nebo se mě jen pokoušel uklidnit? A co Charlie? Co bych mu měla říct teď? Musel volat, zatímco mě to spalovalo. Co mu řekli? Co si myslel, že se mi stalo? Jak jsem se ten nepatrný zlomek vteřiny rozmýšlela, kterou otázku položit jako první, Edward se ke mně nejistě natáhl a konečky prstů mě pohladil po tváři. Hladné jako satén, jemné jako peří a teď přesně odpovídající teplotě mé kůže. Zdálo se, jakoby jeho dotyk prostupoval mojí kůží, přímo ke kostem na mé tváři. Ten pocit byl mravenčivý, elektrizující – procházel mi skrz kosti, dolů páteří a třepotal se mi v břiše. Počkat, pomyslela jsem si, jak třepotání rozkvetlo do horkosti, roztoužení. Nepředpokládala jsem, že o tohle přijdu? Nebylo součástí tohohle vzdaní se těchto pocitů? Byla jsem novorozený upír. Vyprahnutá, spalující bolest v mém krku to dokazovala. Věděla jsem, co s sebou neslo být novorozeným. Lidské emoce a touhy by se ke mně v nějaké podobě vrátily později, ale přijala jsem, že je nebudu cítit od začátku. Jenom žízeň. To bylo součástí, to bylo cenou. Souhlasila jsem ji zaplatit. Ale Edwardova ruka obkružovala rysy mé tváře jako satén pokrývající ocel, vysílajíc mi skrz vyschlé žíly touhu, putující mi od vrcholku hlavy až po špičky na nohou. Nadzvedl jedno dokonalé obočí, čekajíc až promluvím. Omotala jsem kolem něj ruce. Znovu to bylo, jako kdybych se vůbec nepohnula. V jednu chvíli jsem stála rovně a nehybně jako socha; a ve stejný okamžik byl v mém náručí. Teplo – nebo tak jsem to přinejmenším vnímala. S nasládlou, lahodnou vůní, kterou jsem svými tlumenými lidskými smysly nikdy nebyla schopná opravdu vstřebat, ale tohle byl stoprocentní Edward. Přitiskla jsem mu obličej na hladký hrudník. A potom nepohodlně přesunul váhu. Odtáhl se z mého objetí. Vzhlédla jsem mu do tváře, zmatená a vyděšená jeho reakcí. „Ehm… opatrně, Bello. Au.“ Jakmile jsem pochopila, trhla jsem rukama zpátky a zkřížila je za zády. Byla jsem tak silná. „Jejda,“ ušklíbla jsem se. Usmál se tím druhem úsměvu, který by mi zastavil srdce, kdyby ještě bilo. „Nepanikař, lásko,“ řekl, zvedajíc ruku, aby se dotkl mých rtů, rozevřených zděšením. „Jsi jen na chvíli trochu silnější než já.“ Stáhla jsem obočí. Tohle jsem věděla taky, ale připadalo mi to víc bizardní, než ostatní části tohohle skutečně neskutečného okamžiku. Byla jsem silnější než Edward. Donutila jsem ho říct au. Jeho ruka mě opět hladila po tváři a já dočista zapomněla na svoji úzkost, když další vlna touhy rozčeřila moje nehybné tělo. Ty pocity bylo o tolik intenzivnější, než jsem byla zvyklá, že bylo obtížné zůstat soustředěná, nehledě na mimořádný prostor v mé hlavě. Každý nový pocit mě ohromoval. Vzpomněla jsem si, co jednou Edward řekl – jeho hlas v mé hlavě byl chabý stín ve srovnání s křišťálovou, melodickou jasností, kterou jsem slyšela teď – že jeho dítě, naše dítě, se snadno rozptylovalo. Teď už jsem viděla proč. Vynaložila jsem intenzivní snahu o soustředění. Bylo tu něco, co jsem potřebovala říct. Ta nejdůležitější věc. Velice opatrně, tak opatrně že ten pohyb byl i rozeznatelný, jsem si vytáhla pravou ruku zpoza zad a zvedla ji, abych se dotkla jeho tváře. Odmítla jsem se nechat rozptýlit její perleťovou barvou nebo hedvábnou jemnosti jeho kůže nebo jiskřením, které mi přeskakovalo ve špičkách prstů. Zahleděla jsem se mu do očí a poprvé zaslechla svůj vlastní hlas. „Miluji tě,“ řekla jsem, ale znělo to spíš jako zpěv. Můj hlas zvonil a tetelil se jako zvonky. Odpověděl mi úsměvem, který mě uchvátil ještě víc, než když jsem byla člověkem; teď jsem ho totiž opravdu viděla. „Tak jako já miluji tebe,“ řekl mi. Vzal mou tvář do dlaní a sklonil se ke mně – dost pomalu, aby mi připomenul, že jsem musela být opatrná. Nejprve mě políbil šelestivě lehce, ale náhle silněji, divočeji. Snažila jsem se pamatovat si být na něj něžná, ale v návalu pocitů bylo obtížně vzpomenout si vůbec na něco, obtížné udržet jakékoli souvislé myšlenky. Bylo to, jako by mě nikdy předtím nepolíbil – jakoby tohle byl náš první polibek. A popravně, nikdy předtím mě takhle nepolíbil. Téměř mě to nutilo cítit se provinile. Bezesporu jsem byla porušením smlouvy. Nemělo mi být dovoleno tohle mít. Přestože jsem nepotřebovala kyslík, moje dýchání se zrychlilo, ženouc se stejně jako když jsem byla spalovaná. Ale tohle byl odlišný druh ohně. Někdo si odkašlal. Emmett. Rozpoznávala jsem přemýšlivý, posměvačný a rozzlobený zvuk v jednom. Úplně jsem zapomněla, že jsme nebyli sami. A potom mi došlo, že způsob, jakým jsem teď byla omotaná kolem Edwarda nebyl zrovna nejvhodnější do společnosti. Rozpačitě jsem dalším z okamžitých pohybů couvla o půl kroku. Edward se uchichtnul a posunul se se mnou, udržujíc svoje ruce těsně kolem mého pasu. Jeho obličej zářil – jakoby za jeho diamantovou kůží plápolaly bílé plameny. Abych se uklidnila, nepotřebně jsem se nadechla. Jak odlišný ten polibek byl! Četla jsem v jeho výrazu, zatímco jsem srovnávala nejasné lidské vzpomínky s těmito zřetelnými, intenzivními pocity. Vypadal… mírně namyšleně. „Tohle si přede mnou tajil,“ obvinila jsem ho svým zpěvným hlasem a nepatrně přimhouřila oči. Rozesmál se, ozářený úlevou, že už tomu všemu byl konec – strachu, bolesti, nejistotě, čekání, to vše teď bylo za námi. „V té době to byla svým způsobem nezbytnost,“ připomněl mi. „Nyní je řada na tobě, aby jsi mě nerozlámala.“ Zasmál se znovu. Samými úvahami o tom jsem svraštila čelo a náhle nebyl Edward jediný, kdo se smál. Carlisle vystoupil zpoza Emmetta a rychle zamířil přímo ke mně; jeho oči byly jen trochu ostražité, ale Jasper následoval jeho šlépěje. Ani Carlisleovu tvář jsem nikdy předtím neviděla, ne skutečně. Měla jsem podivné nutkání mrkat – jako bych zírala přímo do slunce. „Jak se cítíš, Bello?“ zeptal se. Přemýšlela jsem o tom šedesátičtvrtinu vteřiny. „Ohromeně. Je tu tak moc…“ řekla jsem do ztracena, znovu naslouchajíc zvonivým tónům svého hlasu. „Ano, může to být opravdu matoucí.“ Škubavě jsem přikývla. „Ale cítím se, jako bych to byla já. Tak nějak. To jsem nečekala.“ Edwardovi ruce můj pas slabě stiskly. „Říkal jsem ti to,“ zašeptal. „Impozantně se ovládáš,“ přemítal Carlisle. „Mnohem víc, než jsem já očekával, dokonce i s tím časem, který jsi měla, aby jsi se na tohle duševně připravila.“ Pomyslela jsem na prudké výkyvy rozpoložení, obtížně se soustřeďujíc, a zašeptala: „Tím jsi nejsem tak jistá.“ Vážně kývl a jeho skvostné oči se zatřpytily zaujetím. „Vypadá to, že tentokrát jsme morfiem pomohli. Pověz mi, co si pamatuješ z průběhu své přeměny?“ Zaváhala jsem, silně si uvědomujíc Edwardův dech otírající se mi o tvář, vysílající náznaky elektřiny skrz moji kůži. „Všechno předtím bylo… opravdu tlumené. Vzpomínám si, že dítě nemohlo dýchat…“ Podívala jsem se na Edwarda, na okamžik vyděšena tou vzpomínkou. „Renesmee je zdravá a v pořádku,“ slíbil se třpytem v očích, který jsem u něj nikdy dřív neviděla. Vyslovil její jméno se zdrženlivou vřelostí. Úctou. Stylem, jakým lidé hovoří o jejich bozích. „Co si pamatuješ potom?“ Soustředila jsem se na svůj kamenný výraz. Nikdy jsem nebyla moc dobrá lhářka. „Je těžké si to vybavit. Předtím to bylo tak tmavé. A potom… jsem otevřela oči a viděla všechno.“ „Úžasné,“ vydechl Carlisle s rozzářenýma očima. Proběhlo mnou rozčarování. Čekala jsem, že se mi do tváří nažene horkost a prozradí mě. A potom jsem si připomněla, že už se nikdy znovu červenat nebudu. Možná, že to Edwarda před pravdou ochrání. Přesto budu muset najít způsob, jak Carlisleho varovat. Jednoho dne. Pro případ že by někdy potřepoval stvořit dalšího upíra. Ta možnost mi připadala velice nepravděpodobná, takže jsem se díky tomu ohledně své lži cítila lépe. „Chci, abys popřemýšlela – řekla mi všechno, na co si vzpomeneš,“ naléhal Carlisle vzrušeně a já nedokázala zadržet úšklebek, který se mi objevil na tváři. Nechtěla jsem, abych musela pokračovat ve lhaní, protože bych mohla udělat chybu. Nechtěla jsem myslet na ty plameny. Na rozdíl od lidských vzpomínek byla tahle část dokonale jasná a já si uvědomila, že jsem si to mohla vybavit až s přílišnou přesností. „Oh, omlouvám se, Bello,“ řekl okamžitě. „Samozřejmě že tvoje žízeň musí být velice nepříjemná. Tento rozhovor může počkat.“ Než to zmínil, moje žízeň ve skutečnosti nebyla neovladatelná. V mé hlavě bylo šíleně moc prostoru. Oddělená část mého mozku hlídala to pálení v mém hrdle skoro jakoby to byl reflex. Způsobem, jakým můj starý mozek řídil dýchání a mrkání. Ale Carlisleův předpoklad přivedl to pálení do popředí mé mysli. Náhle byla ta vyprahlá bolest jediné, na co jsem dokázala myslet a čím víc jsem na ni myslela, tím víc to bolelo. Ruka mi vyletěla k hrdlu, jako bych zvenčí ty plameny mohla zadusit. Kůže na mém krku byla divná na dotek. Tak hladká, že byla jaksi měkká, přestože byla rovněž tvrdá jako kámen. Edward spustil jeho paže a vzal mě za volnou ruku, mírně se mnou trhnouc. „Pojďme na lov, Bello.“ Vyvalila jsem oči a bolest z žízně ustoupila, aby její místo mohl zabrat údiv. Já? Lovit? S Edwardem? Ale… jak? Nevěděla jsem, co dělat. Vyčetl to znepokojení z mého výrazu a povzbudivě se usmál. „Je to zcela jednoduché, lásko. Instinktivní. Neměj obavy, ukážu ti to.“ Když jsem se nepohnula, zeširoka se usmál tím jeho pokřiveným úsměvem a nadzvedl obočí. „Měl jsem dojem, že jsi mě vždycky chtěla vidět lovit.“ Zasmála jsem se v krátkém výbuchu humoru (část mě užasle naslouchala tomu zvonivému zvuku), jak mi jeho slova připomněla zamlžené lidské rozhovory. A potom jsem si vzala celou vteřinu na to, abych v hlavě spěšně proběhla skrz těchto několik prvních dní s Edwardem – pravý začátek mého života – abych na ně nikdy nezapomněla. Nečekala jsem, že bude tak nepříjemné vzpomínat. Jako bych se pokoušela mžourat skrz zakalenou vodu. Z Rosaliiny zkušenosti jsem věděla, že když budu na svoje lidské vzpomínky myslet dostatečně, postupem času o ně nepřijdu. Nechtěla jsem zapomenout ani na jednu minutu strávenou s Edwardem, dokonce ani teď, když se před námi rozprostírala věčnost. Budu se muset ujistit, že tyhle lidské vzpomínky budou zakořeněny do mé spolehlivé upíří mysli. „Můžeme?“ zeptal se Edward. Zvedl ruku, aby uchopil tu moji, která byla stále na mém krku. Jeho prsty hladce odstranily ten pilíř k mému hrdlu. „Nechci, aby jsi trpěla,“ dodal slabým šepotem. Takovým, jaký bych předtím nebyla schopna slyšet. „Jsem v pořádku,“ prohlásila jsem v přetrvávajícím lidském zvyku. „Počkej. Nejdřív.“ Bylo toho tady tolik. Ještě jsem se nedostala ke svým otázkám. Byly tu mnohem důležitější věci než bolest. Tentokrát promluvil Carlisle. „Ano?“ „Chci ji vidět. Renesmee.“ Bylo podivně obtížné říct její jméno. Moje dcera, na ta slova bylo dokonce ještě těžší vůbec pomyslet. Všechno to vypadalo tak vzdálené. Snažila jsem se vybavit si, jak jsem se cítila před třemi dny. Ruce se mi automaticky osvobodily z Edwardových a klesly k mému břichu. Ploché. Prázdné. Znovu vyplašená jsem svírala světlé hedvábí, zatímco zanedbatelná část mé mysli zaznamenala, že mě Alice musela obléknout. Věděla jsem, že uvnitř mě už nic nebylo a chabě si vybavovala to krvavé vyjmutí, ale fyzický důkaz bylo stále těžké vyvolat. Všechno, co jsem znala, byl ten milující útočník uvnitř mě. Venku vypadala jeho něco, co jsem si musela jen představovat. Blednoucí sen – sen, který byl z poloviny noční můrou. Zatímco jsem se potýkala se svým vnitřním zmatkem, spatřila jsem, jak si Edward a Carlisle vyměnili krátký, obezřetný pohled. „Co?“ dožadovala jsem se vysvětlení. „Bello,“ řekl Edward konejšivě. „To opravdu není dobrý nápad. Je napůl člověk, lásko. Její srdce bije a krev jí proudí v žilách. Dokud tvoje žízeň není stoprocentně pod kontrolou… Nechtěla by jsi ji přece vystavit nebezpečí, že ne?“ Zamračila jsem se. Samozřejmě že jsem to musela nechtít. Byla jsem nekontrolovatelná? Zmatená, ano. Snadno nesoustředěná, ano. Ale nebezpečná? Pro ni? Svoji dceru? Nemohla jsem si být jistá, že odpověď byla ne. Takže budu muset být trpělivá. To neznělo zrovna nejsnadněji. Protože dokud ji znovu neuvidím, nebude skutečná. Jen blednoucí sen… neznámý… „Kde je?“ Napnula jsem uši a z poschodí pod námi zaslechla tlukot srdce. A slyšela jsem dýchání víc jak jedné osoby – tiché, jakoby poslouchali také. Byl tam také třepetavý zvuk, předení, které jsem nedokázala zařadit… A to bušení srdce bylo natolik živé a přitažlivé, že se mi v ústech začal tvořit jed. Takže jsem se rozhodně musela naučit lovit dřív, než ji uvidím. Moje neznámé dítě. „Je s Rosalií?“ „Ano,“ odpověděl Edward krátce a já si všimlaa, že něco na co pomyslel, ho rozrušilo. Domnívala jsem se, že on a Rosalie už jejich neshody překonali. Propukla snad ta nevraživost znovu? Než jsem se stihla zeptat, odtáhl mi ruce z plochého břicha a opětovně se mnou zlehka trhnul. „Počkej,“ odporovala jsem zase, snažíc se soustředit. „A co Jacob? A Charlie? Řekni mi všechno, co jsem zameškala. Jak dlouho jsem vůbec byla… v bezvědomí?“ Nezdálo se, že by Edward zaznamenal moje zaváhání nad posledním slovem. Namísto toho si s Carlislem vyměnil další krátký, obezřetný pohled. „Co je špatně?“ zašeptala jsem. „Nic není špatně,“ prohlásil Carlisle, zdůrazňujíc poslední slovo zvláštním způsobem. „Ve skutečnosti se nic nijak výrazně nezměnilo – nevnímala jsi jen něco málo přes dva dny. Tyto věci postupují opravdu rychle. Edward odvedl prvotřídní práci. Úplná novinka – injekce s jedem přímo do tvého srdce byl jeho nápad.“ Odmlčel se, aby se na svého syna hrdě usmál a potom si povzdechl. „Jacob je stále tady a Charlie stále věří, že jsi nemocná. Myslí jsi, že jsi právě teď v Atlantě a podstupuješ nějaká testy v CDC. Dali jsme mu špatné číslo, takže je frustrovaný. Mluvil s Esme.“ „Měla bych mu zavolat…,“ zamumlala jsem si pro sebe, poslouchajíc svůj vlastní hlas a pochopíc tak nové potíže. Nepoznal by ho. Neuklidnilo by ho to. A potom zasáhlo dřívější udivení. „Vydrž – Jacob je pořád tady?“ Další letmý pohled. „Bello,“ řekl Edward rychle. „Je tu mnoho k probírání, ale nejdřív bychom se měli postarat o tebe. Musíš mít bolesti…“ Když na to poukázal, vzpomněla jsem si na žár ve svém hrdle a křečovitě polkla. „Ale Jacob –“ „Máme všechen čas světa na vysvětlování, lásko,“ připomněl mi něžně. Samozřejmě. Mohla jsem na odpověď ještě chvíli počkat; bude jednodušší poslouchat, když mě už nebude rozptylovat ta urputná bolest té pálivé žízně. „Dobře.“ „Počkat, počkat, počkat,“ ozvala se ode dveří Alice. Protančila skrz místnost neskutečně půvabně. Jako s Edwardem a Carlisle, pocítila jsem určitý údiv, když jsem ji poprvé opravdu pohlédla do tváře. Naprosto rozkošná. „Slíbil jsi, že na poprvé o toho můžu být! Co když vy dva proběhnete kolem něčeho odrážejícího?“ „Alice-,“ odporoval Edward. „Zabere to jenom vteřinku!“ A s tím Alice vystřelila s místnosti. Edward si povzdechl. „O čem to mluví?“ Ale to už byla Alice zpátky, nesouc obrovské, zlatě orámované zrcadlo z Rosaliina pokoje, které bylo bezmála dvakrát tak vysoké jako ona a několikrát tak široké. Jasper byl natolik nehybný a tichý, že jsem ho nezaznamenala, dokud nenásledoval Carlisleho. Teď se přesunul znovu, držíc se za Alicí, oči zamčené na mém výrazu. Protože to já jsem tady byla ta hrozba. Věděla jsem, že rovněž bude kontrolovat náladu kolem mě, takže musel cítit náraz údivu, když jsem zkoumala jeho tvář, poprvé ji vidíc zblízka. Skrz moje slepé lidské oči byly jizvy pozůstalé po jeho dřívějším životě s armádou novorozených na jihu téměř neviditelné. Jenom s ostrým světlem přivádějící jejich nepatrně vyvýšené tvary do jasnosti jsem mohla rozpoznat jejich existenci. Teď jsem viděla, že jizvy byly Jasperovým dominantním rysem. Bylo obtížné odtrhnout oči od jeho zpustošeného krku a spodní čelisti – obtížné uvěřit, že dokonce i upír mohl přežít takové množství kousnutí do jeho hrdla. Mimoděk jsem se obranně napnula. Jakýkoli upír, který by Jasper viděl, by zareagoval stejně. Ty jizvy byly jako světelné billboardy. Nebezpečný, hlásaly. Kolik upírů zkusilo Jaspera zabít? Stovky? Tisíce? Stejné množství, jako při svém pokusu zemřelo. Jasper obojí spatřil, pocítil moje hodnocení, moji obezřetnost a kysele se usmál. „Edward mi vyčetl, že jsem tě před svatbou nepostavila před zrcadlo,“ vysvětlila Alice, odvracejíc moji pozornost od svého děsivého milence. „Podruhé už se seřvat nenechám.“ „Seřvat?“ zeptal se Edward pochybovačně, nadzvedávajíc jedno obočí. „Možná že trochu zveličuju,“ zamumlala nepřítomně, když ke mně otočila zrcadlo. „A možná že tohle má výhradní dočinění s tvým vlastním voyuerským uspokojením,“ odporoval. Alice na něj mrkla. Uvědomovala jsem si tu výměnu názorů menší částí své soustředěnosti. Ta větší část byla upoutána osobou v zrcadle. Mojí první reakcí bylo lehkomyslné potěšení. Ta neznámá bytost na skle byla nepopíratelně krásná, docela jako Alice nebo Esme. I přes svoji nehybnost byla spanilá a bezchybný obličej měla bledý jako měsíc orámovaný jejími tmavými, hustými vlasy. Její končetiny byly hladké a pevné, kůže mírně se lesknoucí, svítící jako perla. Moje druhá reakce bylo zděšení. Kdo byla? Na první pohled jsem nikde v té hladké, dokonalé rovině jejích rysů nedokázala najít svoji tvář. A ty oči! Přestože jsem věděla, co očekávat, její oči skrz mě stejně vyslaly záchvěvy hrůzy. Celou tu chvilku, co jsem ji zkoumala a následně podle toho reagovala, byla její tvář dokonale klidná, obraz bohyně, neukazující nic ze zmatku rozvířeného uvnitř mě. A potom se její plné rty pohnuly. „Ty oči?“ zašeptala jsem, neochotná říct moje oči. „Jak dlouho?“ „Ztmavnou během několika měsíců,“ řekl Edward jemným, utěšujícím hlasem. „Zvířecí krev zředí barvu rychleji než strava z lidské krve. Nejprve přejdou do jantarové a posléze do zlaté.“ Moje oči budou zářit jako kruté rudé plameny po měsíce? „Měsíců?“ můj hlas byl teď vyšší, vystresovaný. To perfektní obočí v zrcadle se nevěřícně nadzvedlo nad jejíma žhnoucíma, sytě červenýma očima – jasnějšíma, než jsem kdy předtím viděla. Jasper postoupil o krok vpřed, znepokojen intenzitou mé náhlé úzkosti. Znal mladé upíry prostě až moc dobře; byly tyto emoce předzvěstí blížícího se selhání? Na moji otázku se mi nedostalo odpovědi. Odvrátila jsem pohled k Edwardovi a Alici. Jejich oči byly mírně nepřítomné – reagující na Jasperův neklid. Naslouchající té příčině, hledící přímo do bezprostřední budoucnosti. Znovu jsem se zhluboka, nepotřebně nadechla. „Ne, jsem v pořádku,“ slíbila jsem jim. Moje oči se mihly k cizince v zrcadle a zase zpátky. „Je toho jen… moc k vstřebání.“ Jasper svraštil čelo, zdůrazňující tak dvě jizvy nad levým okem. „Nemám tušení,“ zamumlal Edward. Žena v zrcadle se zamračila. „Jaká otázka mi ušla?“ Edward se zeširoka usmál. „Jasper si láme hlavu nad tím, jak to děláš.“ „Dělám co?“ „Ovládáš svoje emoce, Bello,“ odpověděl Jasper. „Nikdy jsem neviděl novorozeného to udělat – zastavit pocit takovýmhle způsobem. Byla jsi rozrušená, ale když sis všimla našeho znepokojení, ovládla jsi to a získala nad sebou znovu kontrolu. Byl jsem připravený pomoct, ale nepotřebovala jsi to.“ „To je špatné?“ zeptala jsem se. Jak jsem čekala na verdikt, moje tělo automaticky zamrzlo. „Ne,“ řekl, ale v hlase měl patrné pochybnosti. Edward mě pohladil po paži, jako kdyby mě pobízel k rozmrznutí. „Je to opravdu působivé, Bello, ale nechápeme to. Nevíme, jak dlouho to může vydržet.“ Část vteřiny jsem nad tím uvažovala. Kdy vybuchnu? Kdy se stanu se monstrem? Necítila jsem, že by to přicházelo… Ale možná tu nebyl způsob, jak takovou věc předvídat. „Tak co myslíš?“ zeptala se Alice už mírně netrpělivě, ukazujíc na zrcadlo. „Nejsem si jistá,“ kličkovala jsem, nechtíc připustit, jak vyděšená jsem opravdu byla. Zírala jsem na tu nádhernou ženu s děsivýma očima, hledajíc pozůstatky mě. Něco bylo ve tvaru jejích rtů – když jsi prohlédl skrz tu závratnou krásu, její horní ret byl opravdu nepatrně nevyvážený, trochu moc plný ve srovnání se spodním. Nález tohoto známého malého nedostatku mi trošičku zvedl náladu. Možná že i zbytek mě tam někde byl. Pokusně jsem zvedla ruku a žena v zrcadle zkopírovala můj pohyb, také se dotknouc tváře. Její karmínové oči mě obezřetně pozorovaly. Edward si povzdechl. Odvrátila jsem se od ní, abych pohlédla na něj, nadzvedávajíc obočí. „Zklamaný?“ zeptala jsem se, ale můj hlaholivý hlas byl lhostejný. Rozesmál se. „Ano,“ připustil. Cítila jsem, jak se údiv probil skrz vyrovnanou masku na mém obličeji, bezprostředně následován bolestí. Alice zavrčela. Jasper znovu zamířil vpřed, čekajíc až ztratím nervy. Ale Edward si jich nevšímal a pevně mi omotal ruce kolem mého opětovně ztuhlého těla, přitiskujíc mi rty na tvář. „Dosti jsem doufal, že ti budu schopen číst v mysli, když je teď mnohem podobnější mé vlastní,“ zamumlal. „A tady jsem, frustrovaný jako nikdy, přemítající, co by se ti eventuálně mohlo honit hlavou.“ Rázem jsem se cítila líp. „No dobře,“ řekla jsem zlehka, utěšena, že moje myšlenky byly stále jen moje. „Můj mozek nejspíš nikdy nebude fungovat správně. Alespoň jsem hezká.“ Jak jsem si na to zvykala, stávalo se jednodušším vtipkovat, cíleně myslet. Být sama sebou. Edward mi zavrčel do ucha. „Bello, nikdy jsi nebyla jenom hezká.“ Potom odtáhl obličej od toho mého a povzdechl si. „Dobře, dobře,“ řekl někomu. „Co?“ zajímala jsem se. „Činíš Jasper každou vteřinou více nervózního. Možná se trochu uklidní, když budeš po lovu.“ Podívala jsem se na Jasperův znepokojený výraz a přikývla. Pokud to přicházelo, nechtěla jsem vybuchnout tady. Lepší být obklopená stromy než rodinou. „Fajn. Jde se lovit,“ souhlasila jsem, chvějíc se napětím a s očekáváním se třesoucím žaludkem. Osvobodila jsem se z Edwardova objetí a držíc ho za ruku jsem se otočila zády k neznámé krásce v zrcadle. 21. První lov „Oknem?“ zeptala jsem se, zírajíc na zem dvě poschodí pode mnou. Nikdy jsem se sama o sobě opravdu nebála výšek, ale moci vidět všechny ty detaily s takovou jasností činilo tu vyhlídku mnohem méně přitažlivou. Hrany kamenů dole byly ostřejší, než bych si představovala. Edward se usmál. „Je to nejbližší východ. Ale pokud se bojíš, mohu tě vzít do náručí.“ „Máme celou věčnost a tebe trápí čas, který by zabralo sejít dolů k zadním dveřím?“ Nepatrně se zamračil. „Renesmee a Jacob jsou v přízemí…“ „Aha.“ Správně. Teď jsem byla nestvůra. Musela jsem se držet v dostatečné vzdálenosti od pachů, které my mohly vzbudit moji divokou stránku. Od lidí, které jsem obzvláště milovala. Dokonce i od těch, které jsem vůbec neznala. „Je Renesmee… v pořádku… ve společnosti Jacoba?“ zašeptala jsem. Opožděně jsem si uvědomila, že to tlukot Jacobova srdce ke mně doléhal z přízemí. Znovu jsem napnula uši, ale slyšela jsem jen stabilní puls. „Nemá ji zrovna v lásce.“ Edward zvláštním způsobem našpulil rty. „Věř mi, je v naprostém bezpečí. Vím přesně, co si Jacob myslí.“ „Samozřejmě,“ zamumlala jsem a znovu se zahleděla na zem. „Nejistá?“ zeptal se. „Trochu. Nevím, jak…“ Byla jsem si dobře vědoma rodiny za svými zády, vše mlčky pozorující. Tedy většinou mlčky. Emmett v sobě více méně úspěšně zadržoval smích. Jediná chyba a smíchy se bude válet po zemi… Potom teprve vtipy o tom, že na světě existuje jenom jeden nemotorný upír, začnou… Také tyto šaty – které na mě musela Alice natáhnout někdy v době, kdy jsem byla tou spalující bolestí příliš otupělá, abych to zaznamenala – nebyly zrovna to, co bych zvolila na skákání nebo lovení. Těsně obepínající ledově modré hedvábí? Na co si myslela, že to budu potřebovat? Konal se snad později koktejlový večírek? „Sleduj mě,“ řekl Edward. A potom velice přirozeně vykročil z vysokého, otevřeného okna a padal. Bedlivě jsem ho pozorovala, analyzujíc úhel, do kterého ohnul kolena, aby ztlumil dopad. Jeho přistání bylo opravdu nehlučné – tlumené zadunění, které by stejně tak dobře mohlo způsobit tiché zavření dveří nebo kniha lehce položená na stůl. Nevypadalo to obtížně. Samým soustředěním jsem zaťala zuby, snažíc se zopakovat jeho bezstarostný krok do prázdna. Ha! Připadalo mi, že se ke mně země přibližovala natolik pomalu, že byla naprostá hračka umístit chodidla – jaké boty mi to Alice nazula? Lodičky na jehlovém podpatku? zbláznila se – umístit moje hloupé boty přesně tak, aby v přistání nebyl žádný rozdíl od obyčejného kroku vpřed na rovném povrchu. Vstřebala jsem náraz polštářky chodidel, nechtíc zlomit ty tenké jehly. Moje přistání mi připadalo stejně tiché jako jeho. Zeširoka jsem se na něj zazubila. „Jasně. Brnkačka.“ Usmál se zpátky. „Bello?“ „Ano?“ „Bylo to mimořádně graciézní – dokonce i na upíra.“ Chvilku jsem o tom uvažovala a následně se radostně rozzářila. Kdyby to byla jen obyčejná fráze, Emmett by se rozesmál. Ale nikomu jeho poznámka vtipná nepřipadala, takže to musela být pravda. Bylo to vůbec poprvé v celičkém mém životě, kdy někdo ve spojitosti s mou osobou použil slovo graciézní… a stejně tak v celé mé existenci. „Děkuji ti,“ řekla jsem mu. Potom jsem sundala z nohou stříbrné saténové boty a obloučkem je společně hodila zpátky otevřeným oknem. Možná trochu namáhavě, ale zaslechla jsem, jak je někdo chytil dřív, než mohly poškodit obložení. „Její smysl pro módu se nezlepšil tak moc jako její rovnováha,“ zareptala Alice. Edward mě vzal za ruku – nedokázala jsem přestat žasnout nad jemností a příjemnou teplotou jeho kůže – a vyrazil skrz dvorek za domem ke břehu řeky. Bez vynaložení sebemenší námahy jsem mu kráčela po boku. Všechno fyzické se zdálo naprosto jednoduché. „Budeme plavat?“ zeptala jsem se, když zastavil vedle vody. „A zničit tak tvoje půvabné šaty? Ne. Přeskočíme.“ Uvažujíc nad tím jsem našpulila rty. Řeka tady byla široká něco kolem padesáti yardů. „Ty první,“ řekla jsem. Dotkl se mé tváře, ustoupil o dva rychlé, dlouhé kroky dozadu a potom se rozběhl, vymrštíc se z rovného kamene pevně usazeného v břehu. Studovala jsem ten záblesk pohybu, když se překlenul nad vodou, dokončíc jeho salto těsně předtím, než zmizel mezi hustými stromy na druhé straně řeky. „Vejtaho,“ zamumlala jsem a zaslechla jeho neviditelný smích. Jen pro jistotu jsem couvla o pět kroků a zhluboka se nadechla. Najednou jsem byla opět plná obav. Ne z pádu nebo zranění – bála jsem se, že ublížím lesu. Chvilku trvalo, než se to spustilo, ale teď už jsem to cítila – otevřeně se projevující, masivní sílu, pulzující mi v končetinách. Najednou jsem si byla jistá, že pokud bych si chtěla prohloubit tunel pod řeku, prodrápat nebo protlouct si cestu přímo skrz tvrdé horniny pod sebou, netrvalo by mi to příliš dlouho. Věci okolo mě – stromy, křoviny, kameny… dům – všechno teď vypadlo strašně křehce. Se zoufalou nadějí, že Esme některý ze stromů naproti nijak zvlášť nemiluje, jsem udělala první rychlí krok. A vzápětí se zarazila, když mi satén, obepínající moje tělo, utvořil na stehně zbrusu nový rozparek. Alice! Alespoň že Alice vždycky zacházela s oblečením, jako kdyby bylo jen na jedno použití, takže by jí tohle nemělo vadit. Nahrbila jsem se, abych mezi prsty opatrně uchopila lem šatů na nepoškozené straně a, vyvíjejíc nejmenší možný nátlak, jsem šaty roztrhla po celé délce stehna. Potom jsem podle tohoto vzoru poupravila i druhou stranu. Mnohem lepší. Z domu ke mně dolehl tlumený smích a dokonce i zvuk zatínání něčích zubů. Smích přicházel z poschodí i přízemí a já bez námahy rozpoznala ten kompletně jiný, hrubý, hrdelní smích z prvního patra. Takže Jacob se díval taky? Neměla jsem nejmenší tušení, na co teď myslel nebo co tady ještě dělal. Představovala jsem si naše setkání – pokud mi kdy dokáže odpustit – ve vzdálené budoucnosti, kdy budu víc stabilní a kdy už čas stihne zacelit ty hluboké rány, které jsem zanechala v jeho srdci. Neohlédla jsem se, abych se na něj podívala, hlídajíc výlevy své nálady. Nebylo by příliš dobré nechat jakoukoli emoci přílišně ovládnout moji mysl. Jasperovy obavy mě v tom jenom utvrdily. Než se budu moct vypořádat s čímkoli jiným, musela jsem si zalovit. Pokusila jsem se všechno ostatní hodit za hlavu, abych se mohla soustředit. „Bello?“ zavolal Edward z lesa a jeho hlas se přibližoval. „Chtěla by jsi to vidět ještě jednou?“ Samozřejmě že jsem si všechno perfektně pamatovala a nechtěla jsem dát Emmettovi další důvod, jak se znovu pobavit na mém vzdělávání. Tohle bylo tělesné – mělo by to být instinktivní. Takže jsem se zhluboka nadechla a rozběhla se k řece. Bez omezení těsné sukně zabralo dosáhnutí okraje řeky jen jeden dlouhý krok. Jen osmdesáti čtvrtina vteřiny a přesto to byla spousta času – moje oči i mysl pracovaly tak rychle, že ten jeden krok bohatě stačil. Bylo prosté umístit pravé chodidlo přesně proti hladkému kamenu a odrazit se tak, abych svoje tělo vymrštila do vzduchu. Věnovala jsem víc pozornosti zacílení než-li síle, takže jsem její potřebné množství neodhadla správně – ale přinejmenším to nebyl omyl, díky kterému bych se namočila. Padesát yardů byla jednoduše naprosto zanedbatelná vzdálenost… Bylo to divné, závratné, vzrušující, a příliš krátké. Neuplynula ještě ani vteřina a už jsem se nacházela na druhé straně. Očekávala jsem, že porost hustých stromů bude problém, ale překvapivě byl užitečný. Bylo samozřejmé natáhnout před sebe ruku, jakmile jsem hluboko v lese odtušila, že se pode mnou znovu nacházela pevná zem, a chytit se blízké větve; mírně jsem se zhoupla a přistála na špičkách na široké větvi smrku, dobrých patnáct stop nad zemí. Úžasné. Přes zvuk svého zvonivého, radostného smíchu jsem slyšela, jak ke mně upaloval Edward. Můj skok byl dvakrát tak dlouhý jako jeho. Když dorazil ke stromu, na kterém jsem se nacházela, oči měl rozšířené. Mrštně jsem seskočila z větve a nehlučně mu přistála u boku. „Bylo to dobrý?“ zajímala jsem se, vzrušením zrychleně oddechujíc. „Velice.“ Souhlasně se usmál, ale jeho nenucený tón nepasoval k překvapenému výrazu v jeho očích. „Můžeme to udělat znovu?“ „Soustřeď se, Bello – jdeme na lov.“ „No jo, správně,“ kývla jsem. „Lov.“ „Následuj mě… jestli to dokážeš.“ Zeširoka se zazubil, zčista jasna se tváříc posměvačně, a vyrazil. Byl rychlejší než já. Nemohla jsem pochopit, jak dokázal nohama pohybovat tak příšerně rychle, ale bylo to mimo mě. Nicméně jsem byla silnější a každý můj krok se délkou rovnal třem jeho. Takže jsem skrz pavučinou živé zeleně postupovala po jeho boku, a ne za ním. Jak jsem běžela, nedokázala jsem si pomoct od tichého, vzrušeného smíchu; smíchu, který mě ani nezpomaloval ani nenarušoval moje soustředění. Konečně jsem pochopila, proč Edward nikdy, když běžel, nenarazil do stromu – ta otázka pro mě vždycky byla záhadou.Byl to zvláštní pocit, rovnováha mezi rychlostí a bystrostí. Nahoru, dolů a skrz husté, nefritové bludiště takovým tempem, že všechno kolem mě by mělo splynout do zelené, rozmazané šmouhy. Přesto jsem jasně viděla každý jeden titěrný lístek na všech malých větvičkách všech zanedbatelných keřů, které jsem míjela. Vítr doprovázející moji rychlost si pohrával s mými vlasy i roztrhanými šaty a přestože jsem věděla, že to tak ve skutečnosti být nemohlo, hřál mě na kůži. Přesně jako drsné podloží lesa nemohlo být pro moje bosé chodidla jako samet a jako šoupání končetin o moji kůži nemohlo být jako pohlazení peříčky. Les byl mnohem živější. Než jsem si kdy uvědomovala – drobnými stvořeníčky, jejichž existenci bych nikdy ani nehádala, se listí kolem mě jenom hemžilo. Když jsme je minuli, zůstávali tiší, dech zrychlený strachem. Vypadalo to, že zvířata reagovala na náš pach rozumněji než lidé. Zajisté, na mě to mělo úplně opačný účinek. Stále jsem čekala, že se co nevidět zadýchám, ale můj dech přicházel bez námahy. Tak jako jsem čekala, že mě začnou pálit svaly, ale zdálo se, že moje síla rostla, jak jsem si na svoje dlouhé kroky zvykala. Moje mílové kroky se ještě prodloužily, takže brzy se musel on snažit udržet tempo se mnou. Znovu jsem se nadšeně rozesmála, když jsem zpozorovala, že za mnou zaostával. Moje bosé nohy se teď dotýkaly země tak zřídka, že jsem si připadala spíš jako bych letěla a ne běžela. „Bello,“ zavolal suše, dokonce líně. Nic jiného jsem neslyšela; zastavil. Krátce jsem uvažovala o vzpouře. Ale nakonec jsem se s povzdechem otočila a vrátila se nějakých sto yardů zpátky k němu. S očekáváním jsem na něj pohlédla. Usmíval se, jedno obočí nadzvednuté. Byl tak nádherný, že jsem na něj dokázala jenom zírat. „Chceš zůstat v zemi?“ zeptal se pobaveně. „Nebo jsi plánovala pokračovat až do Kanady?“ „Tady je to fajn,“ souhlasila jsem, víc se soustředíc na fascinující pohyby jeho rtů než na slova, která z nich vycházela. Bylo těžké nerozptylovat se se vší tou novotou, poskytovanou mýma dokonalejšíma očima. „Co budeme lovit?“ „Losy. Vybral jsem ti napoprvé něco snadnějšího…“ Jeho hlas přešel do ztracena, když jsem při těch slovech mírně přimhouřila oči. Ale nechystala jsem se s ním hádat; byla jsem příliš žíznivá. Jakmile jsem začala myslet na ten vyprahlý žár v mém hrdle, na nic jiného už jsem myslet nedokázala. Rozhodně se to zhoršovalo. V puse jsem měla jako v červnu ve čtyři odpoledne v Údolí smrti. „Kde?“ zeptala jsem se, netrpělivě prozkoumávajíc místa mezi stromy. Teď, když jsem žízni věnovala plnou pozornost, zdálo se, že prolezla všechny moje ostatní myšlenky, prosakující i do příjemných vzpomínek na běhání, na Edwardovi rty, jejich líbání a… spalující žízeň. Nedokázala jsem se jí zbavit. „Stůj klidně,“ řekl, položíc mi ruce něžně na ramena. Naléhavost mé žízně byla jeho dotykem chvilkově potlačena. „Teď zavři oči,“ zamumlal. Když jsem ho poslechla, přesunul ruce k mému obličeji, hladíc mě po lícních kostech. Cítila jsem, jak mi zrychloval dech a opět krátce čekala na ruměnce, které už nepřijdou. „Poslouchej,“ nabádal mě. „Co slyšíš?“ Mohla jsem říct všechno; jeho dokonalý hlas, jeho dech, jeho rty, otírající se o sebe, když mluvil, šepot peří, které si ptáci upravovali v korunách stromů, jejich třepetavý tlukot srdce, listí javoru drhnoucí o sebe, sotva patrný dupot mravenců, pochodujících za sebou v dlouhé řadě nahoru po kmenu nejbližšího stromu. Ale věděla jsem, že myslel něco konkrétního, takže jsem našpicovala uši, pátrajíc po něčem odlišném než po tichém hučení života, které mě obkličovalo. Blízko nás bylo otevřené prostranství – vítr, prohánějící se skrz nechráněnou trávu měl jiný zvuk – a malý potůček se dnem posázeným kameny. A tam, blízko hluku vody, se nacházelo cákání způsobované jazyky, hlasitý tlukot silných srdcí, pumpujících proudy teplé krve… Bylo to, jakoby se mi stěny hrdla stáhly a neprodyšně uzavřely. „U potoka, severovýchodním směrem?“ zeptala jsem se, oči stále zavřené. „Ano,“ souhlasil. „Nyní… počkej znovu na vánek a… co cítíš?“ Hlavně jeho – jeho podivnou medově-liliově-sluneční vůni. Ale taktéž pronikavý, zemitý pach hniloby a mechu, pryskyřici na věčně zelených stromech, teplé, téměř oříškové aroma malých hlodavců, strachy se choulících pod kořeny stromů. A potom se znovu přihlásila ke slovu čistá vůně vody, která byla navzdory mé žízni neatraktivní. Soustředila jsem se směrem k vodě a našla pach, který musel patřit k tomu šplouchajícímu hluku a bušícím srdcím. Další teplá vůně, pronikavá a štiplavá, silnější než ostatní. Téměř tak nevábná jako potůček. Nakrčila jsem nos. Uchichtl se. „Já vím – musíš si na to zvyknout. „Tři?“ hádala jsem. „Pět. V zadu mezi stromy jsou dva další.“ „Co mám dělal teď?“ Jeho hlas zněl, jakoby se usmíval. „Co máš chuť dělat?“ Uvažovala jsem o tom, oči stále zavřené, jak jsem naslouchala a vdechovala tu vůni. Další nával spalující bolesti, narušující moje vnímání a náhle ten teplý, palčivý pach nebyl tak úplně nepřijatelný. Přinejmenším to bude něco horkého a vlhkého v mých vyschlých ústech. Prudce jsem otevřela oči. „Nepřemýšlej o tom,“ doporučil, když odtáhnul ruce od mého obličeje a o krok ustoupil. „Prostě následuj svůj instinkt.“ Zamířila jsem za tou vůní, stěží si uvědomujíc svůj pohyb, jak jsem se vznášela dolů po stráni k blízké louce, kterou protékal potůček. Moje tělo se automaticky přikrčilo, jak jsem zaváhala na kapradím lemovaným okrajem lesa. Viděla jsem velkého samce, s rozvětveným parožím korunujícím mu hlavu, na okraji potoka a skvrnité siluety čtyřech dalších zvířat, pomalým tempem mířících na východ do lesa. Soustředila jsem se na pach samce, na horký bod na jeho chundelatém krku, kde vřelost pulzovala nejsilněji. Dělilo nás jenom třicet yardů – dva nebo tři skoky. Napjala jsem se k tomu prvnímu. Ale jakmile se moje svaly přichystaly, vítr se obrátil, nyní vanouc silněji a z jihu. Nepřestala jsem uvažovat, vyřítíc se zpoza stromů cestou kolmou k té, kterou jsem původně plánovala, vyplašíc losa a ženouc se za novou vůní natolik lákavou, že jsem prostě neměla na výběr. Bylo to jako přikázání. Ta vůně mě dokonale ovládla. Soustředěně jsem ji sledovala, vnímajíc jenom žízeň a pach, který sliboval její uhašení. Žízeň se stále zhoršovala, že teď byla natolik bolestivá, že zamlžila všechny moje ostatní myšlenky a částečně mi připomínala jed, který mi vypaloval žíly. Byla tu jen jediná věc, která teď mohla narušit moji soustředěnost, instinkt silnější, základnější než potřeba uhasit ten žár – instinkt chránit se před nebezpečím. Pud sebezáchovy. Náhle jsem zaregistrovala, že jsem byla pronásledována. Tah neodolatelné vůně válčil s nutkáním otočit se a bránit svou kořist. V hrudi se mi vytvořila zvuková bublina a varovně jsem vycenila zuby. Mé nohy zpomalily, potřeba chránit si záda bojovala proti touze uhasit žízeň. A když jsem zaslechla, že mě můj pronásledovatel dohání, obrana zvítězila. Jak jsem se přikrčila, sílící zvuk si dral cestu nahoru mým hrdlem. Divoké vrčení, přicházející s mých vlastních úst bylo natolik neočekávané, že mě na moment probralo. Znejistělo mě a vyčistilo mi na vteřinu hlavu - žízní poháněný opar ustupoval, ačkoli mě ta žízeň stále spalovala. Vítr se obrátil, foukajíc mi na tvář vůni mokré země a přicházejícího deště, uvolňujíc mě z dalšího ohnivého sevření té vůně - vůně tak lahodné, že mohla být jenom lidská. Edward váhal několik stop ode mě, ruce zvednuté, jako kdyby mě chtěl obejmout - nebo mě zarazit. Jeho obličej byl soustředěný a opatrný, když jsem se zděšeně zarazila. Uvědomila jsem si, že jsem se ho chystala napadnout. S tvrdým trhnutím jsem se narovnala z obranného přikrčení. Znovu soustředěná jsem zadržela dech, obávající se moci vůně, která vířila z jihu. Všiml si, že se mi do tváře vracela soudnost a udělal krok směrem ke mě, při němž spustil ruce. „Musím se odsud dostat pryč,“ procedila jsem skrz zuby, využívajíc dech, který jsem měla. Přes tvář se mu přehnal úžas. „Můžeš odejít?“ Neměla jsem čas zeptat se ho, co tím myslel. Věděla jsem, že schopnost jasně myslet bude trvat jenom tak dlouho, jak budu schopná nemyslet na – Znovu jsem se dala do běhu, přímý sprint rovnou na sever, soustřeďujíc se výhradně na nepříjemný pocit nedostatku smyslů, který se zdál být jedinou reakcí mého těla na nedostatek vzduchu. Mým jediným cílem bylo utéct dostatečně daleko, aby se vůně za mnou úplně ztratila. Aby bylo nemožné ji nalézt, i kdybych změnila svůj názor.... Znovu jsem si uvědomovala svého pronásledovatele, ale tentokrát jsem byla při smyslech. Přemáhala jsem instinkt nadechnout se - použít vůni ve vzduchu k ujištění, že to byl Edward. Nemusela jsem ale bojovat dlouho; ačkoli jsem běžela rychleji, než kdy před tím, hnala jsem se jako kometa skrz nejkratší cestu, kterou jsem mezi stromy nacházela; Edward mě po chvilce dohonil. Napadla mě nová myšlenka a zastavila jsem, nohy pevně umístěné na zemi. Byla jsem si jistá, že tady už to muselo být bezpečné, ale radši jsem stejně zadržovala dech. Edward proletěl okolo mě, překvapený mým náhlým zamrznutím. Otočil se a ve vteřině byl po mém boku. Položil mi ruce na ramena a zahleděl se mi do očí, šok byl ještě pořád emocí převládající v jeho tváři. „Jak jsi to udělala?“ domáhal se vysvětlení. „Nechal jsi mě, abych tě před tím porazila, že jo?“ domáhala jsem se nazpět, ignorující jeho otázku. A já si myslela, že jsem si vedla tak dobře! Když jsem otevřela ústa, ochutnala jsem vzduch – teď byl neznečištěný, beze stopy podmanivé vůně, která by trýznila moji žízeň. Normálně jsem se nadechla. Zakroutil hlavou, odmítajíc odbočit. „Bello, jak jsi to udělala?“ „Utekla? Zadržela jsem dech.“ „Ale jak jsi přestala lovit?“ „Když ses objevil za mnou... Promiň mi to.“ „ Proč se mi omlouváš? To já jsem ten, který byl příšerně neopatrný. Předpokládal jsem, že nikdo tak daleko od cesty nebude, ale měl jsem to nejdřív zkontrolovat. Taková hloupá chyba! Ty se nemáš za co omlouvat.“ „Ale já jsem na tebe vrčela!“ Byla jsem pořád ještě zděšená, že jsem byla fyzicky schopná takového rouhání. „Samozřejmě, že ano. To je přirozené. Ale nemůžu pochopit, jak jsi dokázala utéct.“ „Co jiného jsem mohla udělat?“ zeptala jsem se. Jeho reakce mě zmátla – co chtěl, aby se stalo? „Mohl to být někdo, koho znám!“ Vylekal mě, najednou vybuchnouc v hlasitý smích, zakloníc hlavu a dovolujíc zvuku odrážet se o stromy. „Proč se mi směješ?“ Najednou utichl a všimla jsem si, že byl opět obezřetný. Udrž to pod kontrolou, nabádala jsem se. Musela jsem si dávat pozor na svůj hněv. Jako kdybych byla mladý vlkodlak a ne upír. „Nesměji se tobě, Bello. Směji se, protože jsem šokovaný. A jsem šokovaný, protože jsem naprosto ohromený.“ „Proč?“ „Neměla by jsi být schopná dělat nic z tohoto. Neměla by jsi být tak.....tak racionální. Neměla by jsi být schopná stát tu a bavit se o tom se mnou tiše a klidně. A ze všeho nejvíc by jsi neměla být schopná zastavit se uprostřed lovu, když je ve vzduchu vůně lidské krve. I zralý upíři s tím mají problémy – pokaždé dáváme velký pozor na to, kde lovíme, abychom se nevystavovali pokušení. Bello, ty se chováš jako kdyby jsi byla stará celá desetiletí a ne pouhé dny.“ „Oh.“ Ale věděla jsem, že to bude obtížné. To proto jsem byla tak ostražitá. Čekala jsem, že to bude těžší. Znovu mi položil ruce na obličej a jeho oči byly plné úžasu. „Co bych dal za to, abych ti mohl jen na moment nahlédnout do mysli.“ Tak silné emoce. Byla jsem připravená na tu žíznivou část, ale ne na tohle. Byla jsem si tak jistá, že když se mě dotkne, nebude to stejné. No, popravdě, nebylo to stejné. Bylo to silnější. Natáhla jsem se, abych zmapovala jeho obličej; moje prsty se zarazily na jeho rtech. „Myslela jsem si, že se takhle nebudu cítit ještě dlouhou dobu?“ Moje nejistota z toho udělala otázku. „Ale pořád tě chci.“ Šokovaně zamrkal. „Jak se na tohle vůbec dokážeš soustředit? Nejsi nesnesitelně žíznivá?“ Samozřejmě, že teď jsem byla, když mi to zase připomněl! Snažila jsem se polknout a pak si povzdechla, zavírajíc oči, jako jsem musela před tím, abych se dokázala lépe koncentrovat. Nechala jsem své smysly rozprostřít se kolem sebe, tentokrát napjatá v případě dalšího útoku té lahodné, zakázané vůně. Edward spustil ruce, dokonce ani nedýchal, zatímco jsem poslouchala hlouběji a hlouběji do pavučiny zeleného života, oddělující vůně a zvuky od něčeho ne úplně odpuzujícího moji žízeň. Byla tu špetka něčeho jiného, mdlá stopa na východě.... Prudce jsem otevřela oči, ale stále jsem se soustředila na bystřejší smysly, když jsem se otočila a mlčky zamířila na východ. Země stoupala strmě nahoru a já jsem běžela v dravém přikrčení, kličkující nejsnazší cestou mezi stromy. Edwardovu přítomnost jsem spíše cítila než viděla, letěl tiše lesem a nechal mě vést. Jak jsme se dostávali výš, vegetace řídla; vůně smůly a pryskyřice rostla silněji, jako stopa, kterou jsem následovala – byla to teplá vůně, ostřejší i přitažlivější než vůně losa. Ještě několik vteřin a slyšela jsem tlumené dopady ohromných chodidel, o tolik decentnější než klapaní kopyt. Zvuk stoupal – jakoby byl ve větvích víc než na zemi. Automaticky jsem skočila na větev, čímž jsem získala strategicky vyšší pozici, v půli cesty na vysoko se tyčící stříbrné jedle. Měkké dunění tlap pokračovalo plíživě pode mnou; bohatá vůně byla příšerně blízko. Moje oči určily pohyb spojený se zvukem a já jsem spatřila žlutohnědou kůži ohromné kočky, která se plížila dole podél široké větve jedle, vlevo od mého bidýlka. Byla obrovská – určitě čtyřikrát tak velká jako já. Její oči byly zaměřené na zem; tahle kočka lovila také. Zachytila jsem vůni něčeho menšího, jemnou vedle vůně mé kořisti, krčící se ve křoví pod stromem. Pumin ocas sebou křečovitě škubl, jak se připravovala ke skoku. Vrhla jsem se do vzduchu a přistála na větvi, kterou puma okupoval. Ucítila chvění dřeva a otočila se, řvouc překvapením a vzdorem. Drápala do prostoru mezi námi, oči planoucí zuřivostí. Napůl pomatená žízní jsem ignorovala ty odhalené tesáky a hákovité drápy a vrhla se na ni, srážející nás oba na lesní půdu. Nebyl to moc velký boj. Podle toho, jaký vliv měly její ostré drápy na moji kůži, to klidně mohly být hladící prsty. Její zuby se nemohly zakousnout do mého ramena nebo hrdla. Její váha nebyla ničím. Moje zuby spolehlivě vyhledaly její hrdlo a její instinktivní odpor byl žalostně slabý proti mé síle. Moje čelist se snadno uzamkla přes konkrétní bod, kde se soustředil průtok tepla. Šlo to bez odporu, jako kousání do másla. Moje zuby byly ocelové žiletky; prořezávaly se kožešinou, tukem a šlachami, jako kdyby tam ani nebyly. Chutnalo to divně, ale krev byla horká a mokrá, a i přes horlivou rychlost, ve které jsem pila, to utišilo moji drásající, spalující žízeň. Kočičí zápach stále více slábl a její výkřiky se zastavily s bubláním. Teplo krve se rozbíhalo celým mým tělem, ohřívajíc dokonce i konečky mých prstů a špičky nohou. Puma skončil dříve než jsem já. Když vyschla, moje žízeň znovu vzplanula a já s odporem odstrčila její zdechlinu od svého těla. Jak jsem po tom všem mohla být ještě žíznivá? Napřímila jsem se v jednom rychlém pohybu. Stojící jsem si uvědomila, že jsem už více nebyla čistá. Otřela jsem si obličej o zadní stranu ruky a zkusila si upravit oblečení. Drápy, které byly tak neúspěšné proti mé kůži, měly s tenkým saténem větší úspěch. „Hmm,“ zamručel Edward. Vzhlédla jsem a spatřila ho uvolněně se opírajícího o kmen stromu, sledujícího mě se zamyšleným pohledem na tváři. „Nejspíš jsem si mohla vést lépe.“ Byla jsem pokrytá špínou, vlasy zamotané a rozdrápané šaty potřísněné krví. Když se Edward vrátil z lovu, nikdy takhle nevypadal. „Vedla sis velice dobře,“ ujistil mě. „Bylo pro mě jenom... obtížnější tě pozorovat, než by mělo být.“ Zmateně jsem zvedla obočí. „Je mi to proti srsti,“ vysvětloval, „nechat tě bojovat s pumou. Celou dobu jsem měl záchvat úzkosti.“ „Hlupáčku.“ „Já vím. Starým zvykům se těžko odnaučíš. Nicméně se mi líbí, jak sis vylepšila šaty.“ Pokud bych se mohla červenat, červenala bych se. Změnila jsem téma. „Proč jsem pořád žíznivá?“ „Protože jsi mladá.“ Povzdychla jsem si. „Nepředpokládám, že by poblíž byly nějaké další pumy.“ „Ne, ale je tu hodně jelenů.“ Zašklebila jsem se. „Ti nevoní tak dobře.“ „Býložravci. Masožravci voní víc jako lidé,“ vysvětlil. „Ne tak moc,“ oponovala jsem, snažíc se nevzpomínat. „Můžeme se vrátit zpátky,“ řekl vážně, ale v očích mu přeskakovaly jiskřičky škádlení. „Kdokoli tam venku byl, pokud to byli muži, nejspíš by jim nevadilo zemřít tvojí rukou.“ Upřeným pohledem znovu přejel přes moje zničené oblečení. „Vlastně ve chvíli, kdy by tě spatřili, by si mysleli, že už mrtví jsou a přišli do nebe.“ Obrátila jsem oči v sloup a odfrkla si. „Pojďme lovit nějaké smradlavé býložravce.“ Jak jsme běželi směrem k domu, našli jsme velké stádo jelenů ušatých. Teď, když jsem se do toho dostala, lovil Edward se mnou. Skolila jsem velkého samce a nadělala jsem skoro stejně tak nepořádku, jako to bylo s pumou. Byl hotov se dvěma dříve než já s jedním, neměl rozcuchané vlasy a ani kapku krve na bílé košili. Naháněli jsme rozptýlené, vyděšené stádo, ale tentokrát jsem ho namísto dalšího krmení pečlivě sledovala, abych spatřila, jak elegantně byl schopný lovit. Po všech těch okamžicích, kdy jsem si přála, aby mě Edward nemusel opustit, když šel lovil, se mi teď tajně trochu ulevilo. Protože jsem si byla jistá, že vidět tohle by bylo děsivé. Hrůzostrašné. Tím, že bych ho viděla lovit, by pro mě konečně vypadal jako upír. Samozřejmě to bylo rozdílné z tohoto pohledu, když jsem sama byla upírem. Ale pochybovala jsem o tom, že dokonce i moje lidské oči by přehlédly tu krásu v tom. Sledovat Edwarda lovit byla překvapivě smyslná zkušenost. Jeho hladký skok byl jako vlnitý úder hada; jeho ruce byly tak jisté, tak silné, tak naprosto nepopsatelné; jeho plné rty, přetažené půvabně přes jeho zářící zuby, byly dokonalé. Byl nádherný. Zaplavila mě náhlá vlna pýchy a touhy. Byl můj. Teď už ho ode mě nemohlo nikdy nic oddělit. Byla jsem příliš silná, než aby mě od něj dokázali odtrhnout Byl opravdu rychlý. Otočil se ke mě a zvědavě zíral na můj škodolibý výraz. „Už nemáš žízeň?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny. „Rozptýlil jsi mě. Jsi v tom mnohem lepší než já.“ „Století praxe,“ usmál se. Jeho oči teď měli znepokojivě rozkošnou medově zlatou barvu. „Jenom jedno,“ opravila jsem ho. Zasmál se. „Jsi pro dnes hotová? Nebo chceš pokračovat?“ „Hotová, myslím.“ Cítila jsem se plná, tak nějak nalitá. Nebyla jsem si jistá, kolik tekutin by se ještě do mého těla vešlo. Ale pálení v mém hrdle jenom zesláblo. A znovu jsem si uvědomila, že žízeň byla prostě nevyhnutelná součást tohoto života. Ale stálo to za to. Cítila jsem, že jsem to měla pod kontrolou. Možná byl můj pocit bezpečí falešný, ale cítila jsem se docela dobře, že jsem dnes nikoho nezabila. Pokud jsem mohla odolat úplně cizím lidem, byla bych schopná ustát vlkodlaka a napůl upíří dítě, které miluji? „Chci vidět Renesmee,“ řekla jsem. Teď, když byla moje žízeň zkrocená (pokud to nic moc blízkého nenaruší), bylo těžké zapomenout na moje předešlé obavy. Chtěla jsem porovnat cizince, kterým byla moje dcera, s bytostí, kterou jsem před třemi dny milovala. Bylo to tak zvláštní, tak špatné nemít ji už uvnitř sebe. Náhle jsem se cítila prázdná a neklidná. Natáhl ke mě ruku. Vzala jsem ji a jeho kůži byla na dotyk teplejší než před tím. Jeho tváře byly slabě zarudlé, stíny pod jeho očima skoro úplně zmizely. Nebyla jsem schopná odolat tomu, abych znovu nepohladila jeho obličej. A znovu. Jak jsem zírala do jeho zářivě zlatých očí, nějak jsem zapomněla, že jsem čekala na odpověď na svoji žádost. Bylo to skoro tak těžké jako odtrhnout se od vůně lidské krve, ale nějakým způsobem jsem si v hlavě uchovala rozhodnutí být opatrná, když jsem si stoupla na špičky a ovinula kolem něj ruce. Jemně. Nebyl ve svých pohybech tak váhavý; jeho paže se uzamkly kolem mého pasu a přitlačili mě těsně k němu. Jeho rty narážely na moje, ale na dotyk byly měkké. Moje rty se už víc netvarovaly kolem jeho; držely svůj vlastní tvar. Jako před tím, bylo to jako kdyby dotyk jeho kůže, jeho rtů, jeho rukou, prostupoval skrz mou hladkou, tvrdou kůži až do morku mých nových kostí. Nedokázala jsem si představit, že bych ho mohla milovat ještě víc než před tím. Moje stará mysl nebyla schopná vydržet takové množství lásky. Moje staré srdce nebylo dost silné, aby to uneslo. Možná že tohle byla ta část ze mě, která měla v mém novém životě ještě zesílit. Jako Charlisleho soucit a Esmina oddanost. Asi bych nikdy nebyla schopná dělat něco tak zajímavého nebo zvláštního jako uměli Edward, Alice a Jasper. Možná jenom budu milovat Edwarda víc než kdokoli v historii světa vůbec kdy někoho miloval. S tím jsem mohla žít. Pamatovala jsem si části z toho - kroucení mých prstů v jeho vlasech, zkoumání plochy jeho hrudi - ale jiné části byly tak nové. On byl nový. Byla to úplně nová zkušenost, s Edwardem líbajícím mě tak nebojácně, tak silně. Odpověděla jsem na jeho náruživost a náhle jsem padali. „Hups,“ řekla jsem a on se pode mnou rozesmál. „Nechtěla jsem tě takhle povalit. Jsi v pořádku?“ Pohladil mě po tváři. „Nepatrně lépe než v pořádku.“ A potom jeho tvář pokřivil zmatený výraz. „Renesmee?“ zeptal se nejistě, zkoušejíc zjistit, co jsem v té chvíli chtěla nejvíc. Velmi těžká otázka, neboť jsem chtěla tolik věcí najednou. Evidentně by nebyl úplně proti tomu, abychom odložili naši zpáteční cestu, a tak bylo těžké myslet na něco jiného kromě jeho kůže na mé – z mých šatů toho opravdu moc nezbylo. Ale moje vzpomínky na Renesmee, před a po narození, se pro mě stávaly stále víc neskutečné. Více nepravděpodobné. Všechny moje vzpomínky na ni byly lidské; lpěla nad nimi aura nepřirozenosti. Nic se nezdálo skutečné, pokud jsem to neviděla těmato očima, nedotkla se toho těmato rukama. Každou minutou ztrácela existence toho malého cizince na skutečnosti. „Renesmee,“ souhlasila jsem posmutněle a vyšvihla jsem se zpátky na nohy, táhajíc ho s sebou. 22. Slíbený To, že jsem na Renesmee myslela, ji přivedlo do centra dění v mé cizí, nové a prostorné, ale těkavé mysli. Tolik otázek. „Pověz mi o ní,“ naléhala jsem, když mě vzal za ruku. Naše spojení nás vůbec nezpomalovalo. „Je jako nic jiného na světě,“ řekl mi a v jeho hlase byl zase zvuk skoro náboženské oddanosti. Pocítila jsem ostré bodnutí žárlivosti nad tímto cizincem. On ji znal a já ne. To nebylo fér. „Jak moc se podobá tobě? Jak moc mě? Nebo vlastně jaké jsem byla.“ „Zdá se to být docela rovnoměrně rozdělené.“ „Byla teplokrevná,“ vzpomněla jsem si. „Ano, její srdce tluče, i když o něco rychleji než lidské. Také její teplota je o něco vyšší než normálně. Může spát.“ „Vážně?“ „Opravdu dobře na novorozence. Jsme jediní rodiče na světě, kteří spánek nepotřebují, a naše dítě už prospí celou noc.“ Zasmál se. Líbilo se mi, jakým způsobem řekl naše dítě. Tahle slova ji dělala víc skutečnou. „Má přesně tvoji barvu očí – takže se alespoň po tom všem neztratila.“ Usmál se na mě. „Jsou tak nádherné.“ „A upíří část?“ zeptala jsem se. „Její kůže se zdá stejně neproniknutelná jako ta naše. Ne že by někdo snil o tom to zkusit.“ Mírně šokovaně jsem na něj mrkla. „Samozřejmě to nikdo nezkusí,“ ujišťoval mě znovu. „Její strava... no, dává přednost pití krve. Carlisle pokračuje v pokusech přemluvit ji k tomu, aby pila také i nějaké dětské kašičky, ale ona s tím nemá zrovna moc trpělivosti. Nemohu říct, že bych ji z toho obviňoval - odporně zapáchající věci, dokonce i na lidské jídlo.“ Teď jsem na něj zírala s otevřenými ústy. Znělo to, jako kdyby spolu mluvili. „Přemluvit ji?“ „Překvapivě je opravdu inteligentní. A dělá pokroky neuvěřitelnou rychlostí. I když nemluví – zatím – komunikuje docela efektivně.“ „Nemluví. Zatím.“ Zpomalil nás a nechal mě to vstřebat. „Co myslíš tím, že efektivně komunikuje?“ dožadovala jsem se vysvětlení. „Myslím, že pro tebe bude snazší… když to uvidíš na vlastní oči. Je obtížné to popsat.“ Uvažovala jsem nad tím. Věděla jsem, že tu byla spousta věcí, které jsem musela vidět na vlastní oči před tím, než se stanou skutečností. Nebyla jsem si jistá, jak moc jsem na to byla připravená, a tak jsem změnila téma. „Proč je Jacob pořád tady?“ zajímala jsem se. „Jak to může vydržet? Proč by to měl snášet?“ Můj zvonivý hlas se trochu zatřásl. „Proč by měl trpět ještě víc?“ „Jacob netrpí,“ řekl Edward zvláštním novým tónem. „Ačkoli jsem ochotný jeho stav změnit,“ přidal skrz zuby. „Edwarde!“ zasyčela jsem a trhla s ním, aby zastavil (a pocítila při tom trochu samolibého vzrušení, že jsem to byla schopná udělat). „Jak to vůbec můžeš říct? Jacob se vzdal všeho, jenom aby nás ochránil! Čím jsem ho donutila projít -!“ Cukla jsem sebou při mlhavé vzpomínce na hanbu a vinu. Teď mi připadalo zvláštní, že jsem ho předtím tak moc potřebovala. Ten pocit prázdnosti, když nebyl v mojí blízkosti, zmizel; musela to být jen lidská slabost. „Sama uvidíš, proč to mohu říct,“ zabručel Edward. „Slíbil jsem mu, že ho to nechám vysvětlit, ale pochybuji, že to uvidíš výrazně jinak než já. Ale samozřejmě se často pletu v tvých myšlenkách, že ano?“ Našpulil rty a zadíval se na mě. „Vysvětlit co?“ Edward zakroutil hlavou. „Slíbil jsem to. I když opravdu nevím, jestli mu vlastně ještě něco dlužím....“ Zaťal zuby. „Edwarde, nerozumím tomu.“ Hlavu mi naplnila směs frustrace a rozhořčení. Pohladil mě po líčku a potom se mírně pousmál, když se moje tvář v odpovědi vyhladila; touha okamžitě přemohla zlost. „Vím, že je to obtížnější, než jak se tváříš. Pamatuji si to.“ „Jsem nerada zmatená.“ „Já vím. Pojďme domů, ať to všechno můžeš sama vidět.“ Když mluvil o návratu domů, jeho oči přejely po zbytcích mých šatů, a zamračil se. „Hmm.“ Po půl vteřině přemýšlení rozepnul svou košili a podržel ji tak, abych se do ní mohla obléknout. „To je to tak zlé?“ Ušklíbl se. Prostrčila jsem ruce do rukávů a potom jsem rychle zapnula knoflíky přes svůj roztrhaný korzet. Samozřejmě že tím pádem zůstal bez košile a bylo nemožné, aby mě to nerozptylovalo. „Dáme si závod,“ řekla jsem a pak ho varovala, „a ne že mě tentokrát zase necháš vyhrát!“ Pustil mou ruku a zazubil se. „Na tvé znamení...“ Najít si cestu do mého nového domova bylo jednodušší, než když mé staré já procházelo Charlieho ulicí. Naše vůně zanechala zřetelnou stopu, snadnou na sledování, i když jsme běželi, jak nejrychleji jsme mohli. Edward mě porážel, dokud jsme se nedostali k řece. Riskla jsem to a skočila dřív, zkoušejíc využít k vítězství svou extra sílu. „Ha!“ zajásala jsem, když jsem slyšela, že se mé nohy dotkly trávy jako první. Poslouchajíc jeho přistání, jsem zaslechla něco neočekávaného. Něco hlučného a příliš blízkého. Bušící srdce. Edward byl ve stejné vteřině vedle mě, jeho ruce se tvrdě přitiskly na vršek mých paží. „Nedýchej,“ upozornil mě naléhavě. Snažila jsem se nezpanikařit, když jsem se zarazila v půli nádechu. Moje oči byly jedinou věci, která se hýbala, instinktivně těkající ve snaze najít zdroj toho zvuku. Jacob stál na hranici, kde se les dotýkal trávníku Cullenových, ruce zkřížené na prsou a čelist pevně sevřenou. Schované v lese za ním jsem slyšela dvě větší srdce a slabé křupání kapradí pod velkými zvířecími tlapami. „Opatrně, Jacobe,“ upozornil ho Edward. Z lesa se ozvalo znepokojené zavrčení. „Možná že tohle není nejlepší způsob-“ „Myslíš, že by bylo lepší, nechat ji jít první k miminku?“ přerušil ho Jacob. „Je bezpečnější zjistit, jak se bude Belle dařit se mnou. Já se léčím rychle.“ Tohle byl test? Zkusit, jestli nezabiju Jacoba předtím, než se pokusím nezabít Renesmee? Bylo mi špatně tím nejzvláštnějším způsobem – nemělo to nic společného s mým žaludkem, jenom s mojí myslí. Byl to Edwardův nápad? S úzkostí jsem vzhlédla k jeho obličej; Edward se na moment zamyslel a pak se jeho výraz změnil ze znepokojení na něco jiného. Pokrčil rameny, a když promluvil, v jeho hlase byl závan nepřátelství. „Je to tvůj krk, hádám.“ Zavrčení, které se ozvalo z lesa, bylo tentokrát rozzuřené; Leah, bez pochyby. Co to s Edwardem bylo? Neměl by po tom všem, čím jsme si prošli, cítit k mému nejlepšímu příteli aspoň trochu vlídnosti? Myslela jsem si – možná pošetile – že Edward byl teď tak nějak Jacobovým přítelem. Musela jsem si to asi špatně vyložit. Ale co to vyváděl Jacob? Proč by se nabídl jako test na ochranu Renesmee? Vůbec mi to nedávalo smysl. Dokonce i když naše přátelství přežilo... A když se teď moji oči setkaly s Jacobovými, pomyslela jsem si, že možná ano. Pořád vypadal jako můj nejlepší přítel. Ale on nebyl ten, který se změnil. Jak jsem mu asi připadala? Pak se usmál tím povědomým úsměvem, úsměvem spřízněné duše, a já jsem si byla jistá, že naše přátelství zůstalo nedotčené. Bylo to jako předtím, když jsem se s ním poflakovala v jeho podomácku udělané garáži, prostě dva přátelé, kteří zabíjejí čas. Přirozené a normální. Znovu jsem si uvědomila, že ta zvláštní potřeba, kterou jsem předtím cítila, byla úplně pryč. Byl jenom můj přítel, tak jako to mělo být. Nicméně jsem pořád nechápala, co to teď dělal. Byl opravdu tak nezištný, že by se mě pokusil ochránit – svým vlastním životem – od toho, abych v nekontrolovaném zlomku vteřinu udělala něco, čeho bych navždy v utrpení litovala? To, čím jsem se stala, překročilo hranice tolerantnosti, přesto zázračně zvládl zůstat mým přítelem. Jacob byl jeden z nejlepších lidí, které jsem znala, ale toto se zdálo být až moc na akceptování od kohokoli. Jeho úšklebek se rozšířil a on se jemně otřásl. „Musím to říct, Bello. Jsi jak z muzea pro zrůdy.“ Zašklebila jsem se na něj zpět, lehce jsem se dostávajíc do starých zvyků. Tohle byla část z něho, které jsem rozuměla. Edward zavrčel. „Dávej si pozor na to, co říkáš, kříženče.“ Zpoza mne zavál vítr a já jsem rychle naplnila plíce bezpečným vzduchem, takže jsem mohla mluvit. „Ne, má pravdu. Ty oči jsou opravdu něco, že jo?“ „Super děsivé. Ale není to tak špatné, jak jsem si myslel, že to bude.“ „Bože – díky za úžasný kompliment!“ Obrátil oči v sloup. „Víš, co jsem tím myslel. Pořád vypadáš jako ty – tak nějak. Možná to není vzhled tak moc jako že... ty jsi Bella. Nemyslel jsem si, že to bude, jakoby jsi tu pořád byla.“ Znovu se na mě usmál, bez známky hořkosti nebo odporu kdekoli na jeho obličeji. Pak se uchichtl a řekl: „V každém případě, hádám, že si na ty oči brzo zvyknu.“ „Zvykneš?“ zeptala jsem se zmateně. Bylo úžasné, že jsme byli pořád přátelé, ale nebylo to jako by jsme spolu měli trávit hodně času. Přes obličej mu přeběhl zvláštní výraz, který vymazal jeho úsměv. Byla to skoro… vina? Potom se jeho oči přesunuly na Edwarda. „Díky,“ řekl. „Nebyl jsem si jistý, jestli jí to dokážeš zatajit, i když jsi to slíbil. Obvykle jí dáš všechno, co chce.“ „Možná doufám, že se naštve a utrhne ti hlavu,“ nadhodil Edward. Jacob si odfrkl. „O co tady jde? Snažíte se mi vy dva něco zatajit?“ dožadovala jsem se nedůvěřivě. „Vysvětlím ti to později,“ řekl Jacob rozpačitě – jako kdyby to skutečně nezamýšlel. Potom změnil téma. „Nejdřív rozjedeme tuhle show.“ Jeho úsměv se teď stal výzvou, když se ke mě začal pomalu přibližovat. Ozval se ukňučený protest a potom Leahyno šedé tělo vyklouzlo zpoza stromů za ním. Vyšší, pískově zbarvený Seth byl hned za ní. „Uklidněte se, lidi,“ řekl Jacob. „Nepleťte se do toho.“ Byla jsem ráda, že ho neposlechli, ale jenom ho následovali o trochu pomaleji. Vítr se utišil; neodfoukl by jeho pach ode mě. Přišel ke mě natolik blízko, že jsem mohla ve vzduchu mezi námi cítit teplo jeho těla. Moje hrdlo se na odezvu rozpálilo. „No tak, Bells. Udělej to nejhorší.“ Leah zasyčela. Nechtěla jsem dýchat. Nebylo správné Jacoba takhle nebezpečně využívat, i když to sám nabízel. Ale nemohla jsem utéct před logikou. Jak jinak jsem si mohla být jistá, že Renesmee neublížím? „Já tady zestárnu, Bello,“ posmíval se Jacob. „Dobře, technicky vzato ne, ale ty chápeš, jak to myslím. No tak, začmuchej.“ „Podrž mě,“ řekla jsem Edwardovi, tlačíc se na jeho hruď. Jeho ruce pořádně sevřely moje paže. Uzamkla jsem své svaly v jedné pozici, doufajíc, že je budu schopná udržet zmrazené. Odhodlala jsem se, že se mi bude dařit aspoň tak dobře jako na lovu. Přinejhorším přestanu dýchat a uteču. Nervózně jsem se malinko nadechla nosem, připravená na cokoli. Bolelo to jenom trochu, ale moje hrdlo bylo už dávno otupělé tím žárem. Jacob nevoněl o moc víc lidsky než puma. V jeho krvi byla zvířecí hořkost, která mě okamžitě odpudila. Ačkoli byl hlasitý, mokrý zvuk jeho srdce přitažlivý, vůně, která ho následovala, mi svraštila můj nos. Díky té vůni bylo skutečně snazší umírnit mou reakci na zvuk a teplo jeho pulsující krve. Znovu jsem se nadechla a uvolnila se. „Aha. Teď už chápu, co tím všichni mysleli. Smrdíš, Jacobe.“ Edward se rozesmál; jeho ruce sklouzly z mých ramen a omotaly se kolem mého pasu. Seth v harmonii s Edwardem radostně zaštěkal; přišel o něco blíže, zatímco Leah o několik kroků ustoupila. A pak, když jsem uslyšela Emmetův hluboký, zřetelný chechot, trochu tlumený skleněnou zdí mezi námi, jsem si uvědomila další publikum. „Podívejme, kdopak to mluví,“ řekl Jacob, teatrálně si ucpávajíc nos. Jeho tvář se vůbec nesvraštila, zatímco mě Edward objímal, dokonce ani když se Edward uklidnil a zašeptal mi do ucha "miluji tě". Jacob se pořád šklebil. To ve mě probudilo naději, že mezi námi bude všechno v pořádku, tak jak to už dlouho nebylo. Možná jsem teď mohla být skutečně jeho přítelkyně, když mnou byl dostatečně fyzicky znechucený, že mě nemohl milovat tak jako předtím. Možná to bylo všechno, co bylo potřeba. „Dobře, takže jsem prošla, že jo?“ řekla jsem. „A teď už mi řeknete, co je tím velkým tajemstvím?“ Jacob znervózněl. „Není to nic, s čím by sis teď měla dělat starosti...“ Slyšela jsem, jak se Emmett znovu uchichtl – zvuk očekávání. Trvala bych na svém, ale když jsem poslouchala Emmetta, slyšela jsem také jiné zvuky. Sedm dýchajících lidé. Jeden pár plic se hýbal rychleji než ostatní. Jenom jedno srdce se třepetalo jako ptačí křídla, lehké a rychlé. Bylo to úplně jiné. Moje dcera byla na druhé straně této tenké skleněné zdi. Nemohla jsem ji vidět – světlo se odráželo od reflexního okna jako zrcadlo. Viděla jsem jenom sebe, vypadajíc velmi zvláštně – tak bíle a klidně – v porovnání s Jacobem. Nebo v porovnání s Edwardem, vypadajícím úplně dokonale. „Renesmee,“ zašeptala jsem. Stres ze mě znovu učinil sochu. Renesmee nebude vonět jako zvíře. Vystavím ji nebezpečí? „Pojď a uvidíš,“ zamumlal Edward. „Vím, že to dokážeš.“ „Pomůžeš mi?“ zašeptala jsem přes nehybné rty. „Jistěže ano.“ „A Emmett a Jasper – jen pro jistotu?“ „Postaráme se o tebe, Bello. Neboj se, budeme připravení. Nikdo z nás by neriskoval Renesmee. Myslím, že budeš překvapená, jak si nás všechny zcela omotala kolem svých malých prstíků. Bude v naprostém bezpečí, ať se stane cokoli.“ Moje touha vidět ji, porozumět zbožnosti v jeho hlase, zlomila moji ztuhlou pózu. Vykročila jsem vpřed. A v ten moment mi stál Jacob v cestě, v obličeji zračící se obavy. „Jsi si jistý, pijavice?“ dožadoval se u Edwarda, jeho hlas zněl jakoby skoro prosil. Nikdy jsem ho neslyšela takhle k Edwardovi mluvit. „Nelíbí se mi to. Možná by měla počkat -“ „Měl jsi svůj test, Jacobe.“ To byl Jacobův test? „Ale -,“ začal Jacob „Ale nic,“ dokončil Edward, náhle popuzený. „Bella potřebuje vidět naši dceru. Uhni.“ Jacob po mě střelil zvláštním, šíleným pohledem a pak se otočil a běžel dovnitř do domu. Edward zavrčel. Nechápala jsem jejich hádku a ani jsem se na ni nemohla soustředit. Byla jsem schopná myslet jen na rozmazané dítě v mých vzpomínkách a bojovat s mlhou, zkoušejíc si skutečně vzpomenout na její obličej. „Můžeme?“ zeptal se Edward a jeho hlas byl znovu něžný. Nervózně jsem přikývla. Pevně stiskl moji ruku a vedl mě do domu. Rozesmátí na mě čekali v řadě, která byla jak na přivítanou, tak na obranu. Rosalie byla několik kroků za nimi, blízko hlavních dveří. Byla sama do té doby, než se k ní přidal Jacob. Ten se postavil před ni, blíž než bylo normální. Nechápala jsem jejich blízkost, která jim zřejmě nebyla moc příjemná; vypadalo to, jako by oba chtěli ucuknout. Někdo velmi malý se natahoval vpřed z Rosaliina náručí, vyhlížející zpoza Jacoba. Okamžitě měla moji absolutní pozornost, každou moji myšlenku, takovým způsobem, jakým je nic nevlastnilo od té doby, co jsem otevřela oči. „Byla jsem mimo jenom dva dny?“ zalapala jsem po dechu nevěřícně. To cizí dítě v Rosaliině náručí muselo být týdny, pokud ne měsíce staré. Byla snad 2krát větší než dítě v mé zamlžené vzpomínce, a když se ke mě natahovala, vypadalo to, že lehce drží svůj trup. Její lesklé bronzové vlasy jí zatočené v prstýnkách dosahovaly až po ramena. Její čokoládově hnědé oči mě se zájmem, který nebyl dětský, prozkoumávaly; bylo to dospělé, uvědomělé a inteligentní. Zvedla ruku, natahujíc se na moment mým směrem, a pak se natáhla zpátky, aby se dotkla Rosaliina krku. Kdyby její krásný a dokonalý obličej nebyl ohromující, nedokázala bych uvěřit, že to bylo stejné dítě. Moje dítě. Ale Edward v jejích rysech byl a byla jsem tam i já, v barvě jejích očích a líček. Dokonce i Charlie měl zastoupení v jejích hustých vlnách, i když se jejich barva shodovala s Edwardovou. Musela být naše. Nemožné, ale přesto pravda. To, že jsem tohoto nepředvídatelného človíčka viděla, ji nedělalo skutečnější. Jen víc fantastickou Rosalie si přiložila ruku ke krku a zamumlala: „Ano, to je ona.“ Renesmeeiny oči zůstaly zahleděné do mých. A potom, tak jako to udělala jen sekundu po jejím násilném porodu, se na mě usmála. Brilantní záblesk malých, perfektně bílých zubů. Váhajíc jsem udělala nejistý krok vpřed. Všichni se bleskově pohnuli. Emmett a Jasper byli v mžiku přede mnou, rameno na rameni, ruce připravené. Edward mě zezadu stiskl, prsty znovu sevřené kolem mých pažích. Dokonce i Carlisle a Esme se přesunuli, aby zaujali místo vedle Emmetta a Jaspera, zatímco Rosalie ustupovala ke dveří, ruce přitisknuté na Renesmee. Jacob se také pohnul, udržujíc před nimi svůj ochranářský postoj. Alice byla jediná, kdo zůstal na místě. „Ale no tak, dejte jí nějaké body k dobru,“ přela se s nimi. „Nechtěla nic udělat. Vy byste se chtěli taky podívat zblízka.“ Alice měla pravdu. Kontrolovala jsem se. Byla jsem připravena na všechno – na vůni tak nemožně neodolatelnou, jako byla lidská vůně v lese. Pokušení tady nebylo vůbec srovnatelné. Renesmeeina vůně byla vyrovnaná, na hranici mezi vůní toho nejkrásnějšího parfému a vůní nejlahodnějšího jídla. Byl tam dostatek sladké upíří vůně, aby udržela lidskou část od toho, aby byla ohromující. Byla jsem schopná to zvládnout. Byla jsem si jistá. „Jsem v pořádku,“ slíbila jsem, poplácávajíc Edwardovu ruku na mé paži. Pak jsem zaváhala a přidala: „I když raději se drž blízko, jenom pro jistotu.“ Jasperovi oči byly pevné a soustředěné. Věděla jsem, že zjišťoval moje emoce a pracoval na tom, aby je nastavil do úplné pohody. Cítila jsem, jak Edward uvolnil mé ruce, když přečetl Jasperův odhad. Ale i když to měl Jasper z první ruky, nevypadal nějak moc jistě. Když uslyšelo můj hlas, dítě, o které se všichni tolik báli, se snažilo vyprostit z Rosaliiny náruče a natahovalo se ke mě. Z nějakého důvodu byl její výraz netrpělivý. „Jazzi, Eme, nechte nás projít. Bella má situaci pod kontrolou.“ „Edwarde, ten risk -,“ řekl Jasper. „Minimální. Poslouchej Jaspere – na lovu zachytila vůni nějakých turistů, kteří byli na špatném místě ve špatný čas...“ Slyšela jsem, jak se Carlisle šokovaně nadechl. Esmein obličej byl najednou plný obav, které zápasily se soucitem. Jasperovi oči se rozšířily, ale přikývl jenom maličko, jako by Edwardova slova odpovídala na nějakou otázku v jeho hlavě. Jacobovi rty se smrštily do znechucené grimasy. Emmett pokrčil rameny. Rosalie se snažila udržet v náručí vzpírající se dítě a vypadala dokonce méně znepokojená než Emmett. Alicin výraz mi ukazoval, že jsem ji neoblafla. Její zúžené oči, soustředěné s hořící intenzitou na mé půjčené tričko, se více obávaly toho, co jsem udělala se svými šaty, než o cokoli jiného. „Edwarde!“ řekl poplašeně Carlisle. „Jak můžeš být tak nezodpovědný?“ „Já vím, Carlisle, já vím. Byl jsem prostě hloupý. Měl jsem počkat, abych se ujistil, že jsme v bezpečné zóně, než jsem ji pustil.“ „Edwarde,“ zamumlala jsem zahanbená tím, jak se na mě dívali. Bylo to, jako by se pokoušeli vidět světlejší červenou v mých očích. „Má absolutní právo mě kárat, Bello,“ řekl Edward a zazubil se. „Udělal jsem obrovskou chybu. A skutečnost, že jsi silnější než kdokoli, koho jsem kdy potkal, to nemění.“ Alice protočila oči. „Dobrý vtip, Edwarde.“ „Nedělal jsem si legraci. Jenom jsem vysvětloval Jasperovi, proč jsem si jistý, že to Bella zvládne. Není mojí chybou, že si z toho všichni vyvodili závěr.“ „Počkej,“ zašeptal Jasper. „Ona lidi nelovila?“ „Začala,“ řekl Edward a očividně si to užíval. Semkla jsem rty. „Byla naprosto soustředěná na lov.“ „Co se stalo?“ vstoupil do toho Carlisle. Jeho oči byly najednou jasné, na tváři se mu usazoval užaslý úsměv. Připomnělo mi to, jak chtěl nedávno vědět detaily mých prvních zážitků. Nadšení z nových informací. Edward se k němu naklonil a vysvětloval. „Slyšela mě za sebou a bránila se. Ještě před tím, než moje snaha dohonit ji přerušila její soustředění, se z něj vytrhla. Ještě nikdy jsem neviděl nic, co by se jí podobalo. Najednou si uvědomila, co se děje a potom... zadržela dech a utíkala pryč.“ „Zpomal,“ zamumlal Emmett, „Vážně?“ „Neříká to správně,“ zamručela jsem, zahanbená více než předtím. „Vynechal tu část, kdy jsem na něj vrčela.“ „Poprali jste se?“ vyptával se nedočkavě Emmett. „Ne! Samozřejmě že ne.“ „Ne, fakt? Tys ho opravdu nenapadla?“ „Emmette!“ zaprotestovala jsem. „Ou, jaká škoda,“ zaúpěl Emmett. „Ty jsi tu nejspíš jediná, kdo ho může sejmout – když se ti nedostane do hlavy, aby podváděl – a měla jsi taky perfektní výmluvu.“ Povzdechl si. „Umírám touhou vidět, jak by se mu dařilo bez té jeho výhody.“ Ledově jsem se na něj zahleděla. „To bych nikdy neudělala.“ Jasperův zamračený pohled mě zaujal; vypadal ještě více rozrušený než předtím. Edward Jaspera pěstí výsměšně praštil do ramene. „Vidíš, co tím myslím?“ „To není přirozené,“ zamumlal Jasper. „Mohla tě napadnout – je jenom hodiny stará!“ rozčilovala se Esme, pokládajíc si ruku na srdce. „Ach, mohli jsme tě ztratit.“ Nedávala jsem příliš pozor, teď když Edward ztratil pointu jeho vtipu. Zírala jsem na překrásné dítě u dveří, které na mě pořád upřeně hledělo. Její maličké ručičky se ke mě natahovaly, jako by přesně věděla, kdo jsem. Mé ruce se automaticky zvedly a napodobily její. „Edwarde,“ řekla jsem, naklánějící se okolo Jaspera, abych ji viděla lépe. „Prosím?“ Jasperovi zuby byly semklé; nepohnul se. „Jazzi, tohle jsi ještě nikdy neviděl,“ řekla tiše Alice. „Věř mi.“ Jejich oči se na moment setkaly a pak Jasper přikývl. Uhnul mi z cesty, ale položil jednu ruku na mé rameno a pohyboval se se mnou, když jsem pomalu kráčela vpřed. Rozmýšlela jsem nad každým krokem, než jsem ho udělala, analyzujíc svoje rozpoložení. Oheň v mém hrdle, pozice všech okolo mě. Jak silná jsem se cítila oproti tomu, jak dobře by mě byli schopni zkrotit. Byl to pomalý proces. A potom to dítě v Rosaliině náručí, pořád bojující a natahující se, zatímco její výraz byl více a více podrážděný, vydalo vysoký zvonivý nářek. Všichni reagovali jako kdyby – stejně jako já – nikdy před tím její hlas neslyšeli. V sekundě ji obklopili, nechajíc mě stát o samotě, zaraženou na místě. Zvuk Renesmeeina pláče mnou projel, zabodávajíc mě do země. Moje oči zvláštně pálily, jako kdyby chtěly slzet. Vypadalo to, jako by na ní měli všichni ruce, hladící a konejšící. Všichni kromě mě. „O co jde? Je zraněná? Co se stalo?“ Byl to Jacobův hlas, který byl hlasitější a úzkostlivě se vyvyšoval nad ostatní. V šoku jsem sledovala, jak se po Renesmee natáhl a pak ve zděšení pozorovala, jak mu ji Rosalie bez boje vydala. „Ne, je v pořádku,“ ujišťovala ho. Rosalie ujišťovala Jacoba? Renesmee šla k Jacobovi docela ochotně, položila svou mrňavou ruku na jeho líci a pak se kroutila dokola, aby se ke mě znovu natáhla. „Vidíš?“ řekla mu Rosalie. „Ona prostě jenom chce Bellu.“ „Ona chce mě?“ zašeptala jsem. Renesmeeiny oči – moje oči – na mě netrpělivě hleděly. Edward skočil dozadu ke mě, položil své ruce lehce na mé ramena a postrčil mě dopředu. „Čekala na tebe skoro 3 dny,“ připomenul mi. Teď jsme od ní byli jenom pár stop. Zdálo se, jako by teplo z jejího těla vyletělo, aby se mě mohlo dotknout. A nebo to byl Jacob, kdo se třásl. Jak jsem se přibližovala, viděla jsem jeho chvějící se ruce. A nyní, navzdory jeho zřejmé úzkosti, byla jeho tvář víc klidná, než jsem ji kdy viděla. „Jaku – jsem v pohodě,“ řekla jsem mu. Zachvátila mě panika, když jsem viděla Renesmee v jeho třesoucím se náručí, ale pracovala jsem na tom, abych se udržela v klidu. Zamračil se na mě, oči soustředěné, jako by ho panika zachvátila také, když pomyslel na Renesmee v mém náručí. Renesmee dychtivě zakňourala a natáhla se. Své malé ručičky mačkala znovu a znovu do pěstiček. Něco ve mě v ten moment zapadlo na své místo. Ten zvuk jejího pláče, povědomost jejích očí, způsob, jakým se zdála být pro tohle setkání mnohem víc netrpělivá než já – všechno zapadalo do sebe, do nejpřirozenější zákonitosti, když sevřela vzduch mezi námi. Najednou byla úplně skutečná a já jsem ji samozřejmě znala. Bylo naprosto přirozené, že jsem udělala ten poslední lehký krok a natáhla se pro ni. Jak jsem ji k sobě jemně přitiskla, dávala jsem ruce přesně tam, kam se hodily nejvíce. Jacob nechal své ruce natažené, takže jsem ji mohla pochovat, ale nechtěl ji pustit. Trochu se zatřásl, když se naše kůže dotkla. Jeho kůže, pro mě vždy tak teplá, byla teď na dotek jako otevřený oheň. Měla skoro stejnou teplotu jako Renesmeeina. Možná o jeden nebo dva stupně jiná. Zdálo se, že Renesmee vůbec nevnímá chlad mé kůže, a nebo na něj už byla zvyklá. Podívala se nahoru a usmála se na mě, ukazujíc své malé, rovné zoubky a dva ďolíčky ve tvářích. Potom se velmi opatrně natáhla k mému obličeji. V tu chvíli, co to udělala, se všechny ruce, svírající mé tělo, napjaly, očekávajíc mou reakci. Skoro jsem si toho nevšimla. Lapala jsem po dechu, omráčená a vyděšená těmi zvláštními alarmujícími obrazy, které zaplnily moji mysl. Připadalo mi to jako velice silná vzpomínka – pořád jsem se mohla dívat svýma očima, zatímco jsem to sledovala ve své hlavě – ale bylo to úplně neznámé. Zírala jsem skrz to do Renesmeeina očekávajícího obličeje, snažíc se porozumět tomu, co se dělo. Snažíc se udržet svůj klid. Kromě toho, že ty obrazy byly šokující a neznámé, byly také nějakým způsobem špatné – skoro jsem v nich rozpoznávala svůj vlastní obličej, můj starý obličej, ale byl mimo, obrácený. Rychle jsem pochopila, že jsem viděla svůj obličej tak, jak ho viděli ostatní, spíš než jako odraz v zrcadle. Můj obličej ze vzpomínek byl zkroucený, zničený, zahalení v potu a krvi. I přesto se můj výraz v této vizi změnil na zbožňující úsměv; moje hnědé oči zářily. Obraz se zvětšil a můj obličej se přiblížil k nespatřenému, vyhlídkovému bodu a potom náhle zmizel. Renesmeeina ručka sklouzla z mého líčka. Široce se usmívala, ve tvářích znovu ďolíčky. V pokoji bylo až na tlukot srdcí úplné ticho. Nikdo kromě Jacoba a Renesmee nedýchal. Ticho pokračovalo; vypadalo to, jako by čekali, až něco řeknu. „Co... to… bylo?“ podařilo se mi vykuckat. „Co jsi viděla?“ zeptala se zvědavě Rosalie, naklánějící se kolem Jacoba, který v ten moment vypadal úplně mimo. „Co ti ukázala?“ „To ona mi to ukázala?“ zašeptala jsem. „Říkal jsem ti, že je obtížné to vysvětlit,“ zamumlal mi Edward do ucha. „Ale je to efektivní způsob komunikace.“ „Co to bylo?“ zeptal se Jacob. Několikrát jsem rychle zamrkala. „No, já. Myslím. Ale vypadala jsem hrozně.“ „To byla jediná vzpomínka, kterou na tebe měla,“ vysvětloval Edward. Bylo jasné, že jakmile na to pomyslela, viděl, co mi ukazovala. Pořád byl přikrčený a jeho hlas byl po přehrání té vzpomínky hrubý. „Chtěla, aby jsi věděla, že zná souvislosti, že ví, kdo jsi.“ „Ale jak to udělala?“ Zdálo se, že Renesmee vůbec nezajímalo nepochopení v mých očích. Jemně se usmála a natáhla se pro kadeř mých vlasů. „Jak mohu já slyšet myšlenky? Jak Alice vidí budoucnost?“ zeptal se řečnicky Edward a potom pokrčil rameny. „Je nadaná.“ „Je to pozoruhodný obrat,“ řekl Edwardovi Carlisle. „Jako by dělala přesný opak toho, co děláš ty.“ „Zajímavé,“ souhlasil Edward. „Uvažoval jsem...“ Věděla jsem, že budou spekulovat dál, ale nestarala jsem se o to. Zírala jsem na ten nejkrásnější obličej na světe. Byla teplo v mém náručí, připomínající mi okamžik, kdy temnota skoro vyhrála, kdy na světe nezůstalo nic, kvůli čemu mělo cenu vydržet. Nic tak silného, aby mě to vytálo z drtící temnoty. Chvíli, kdy jsem pomyslela na Renesmee a našla něco, co bych nikdy neopustila. „Taky si tě pamatuji,“ řekla jsem jí tiše. Připadalo mi úplně přirozené nahnout se a přitisknout své rty na její čelo. Voněla nádherně. Vůně její kůže rozpálila mé hrdlo, ale bylo jednoduché to ignorovat. Nezničila jsem radost z tohoto okamžiku. Renesmee byla skutečná a já jsem ji znala. Byla ta stejná, pro kterou bych bojovala od začátku. Moje malá bojovnice, ta která mě milovala, už když byla uvnitř mě. Napůl Edward, perfektní a rozkošná. Napůl já – což ji překvapivě dělalo spíše lepší než horší. Celou dobu jsem měla pravdu. Stálo za to bojovat za ni. „Je v pořádku,“ zamumlala Alice nejspíš Jasperovi. Mohla jsem cítit, jak váhali, nevěřili mi. „Nepokoušeli jsme to na jeden den už dost?“ zeptal se Jacob hlasem, který byl díky stresu lehce vyšší. „Fajn, Bella si vede dobře, ale netlačme na to.“ Zírala jsem na něj velmi podrážděně. Jasper vedle mě neklidně začmuchal. Byli jsme všichni namačkaní tak blízko, že každý malinký pohyb vypadal strašně velký. „Co máš za problém, Jacobe?“ ohradila jsem se. Lehce jsem zatáhala za jeho ruce, které držely Renesmee a on jen udělal krok blíž ke mě. Tiskl se na mě a Renesmee se dotýkala obou našich tváří. Edward na něj zasyčel. „To, že to chápu, neznamená, že tě odsud nevyhodím, Jacobe. Bella si vede neuvěřitelně dobře. Nenič jí tento moment.“ „Pomůžu mu tě vyhodit, pse,“ slíbila Rosalie hlasem plným hněvu. „Dlužím ti kopanec do břicha.“ Očividně se v tomto vztahu nic nezměnilo, pokud se tedy spíš nezhoršil. Zírala jsem na Jacoba úzkostlivým, napůl zuřivým výrazem. Jeho oči byly uzamknuté na Renesmeeině obličeji. Protože byli všichni namačkáni na sobě, musel se v tu chvíli dotýkat alespoň šesti různých upírů a vypadalo to, že ho to vůbec nevzrušuje. Udělal by opravdu tohle všechno, jen aby mě ochránil přede mnou samotnou? Co se mohlo jenom stát během mojí proměny – mojí změny v něco, co nesnášel – aby ho to obměkčilo natolik, aby pochopil, proč to bylo nezbytné? Přemýšlela jsem nad tím, když jsem ho pozorovala, jak hledí na moji dceru. Díval se na ni jako… jako kdyby byl slepý muž, který poprvé spatří slunce. „Ne!“ zalapala jsem po dechu. Jasper scvakl zuby a Edwardovy ruce se ovinuly kolem mé hrudi jako hadi. V té chvíli vzal Jacob Renesmee z mé náruče a já se ani nesnažila mu v tom zabránit. Protože jsem cítila, že to přicházelo – zlom, na který všichni tak čekali. „Rose,“ procedila jsem skrz zuby velmi pomalu. „Vezmi Renesmee.“ Rosalie natáhla ruce a Jacob jí podal moji dceru. Oba přede mnou ustupovali. „Edwarde, nechci tě zranit, tak mě prosím pusť.“ Zaváhal. „Běž se postavit před Renesmee,“ navrhla jsem. Zamyslel se a pak mě pustil. Útočně jsem se přikrčila a udělala jsem dva kroky směrem k Jacobovi. „To jsi neudělal,“ zavrčela jsem na něj. Ustupoval s dlaněmi nahoru, zkoušejíc mi domluvit. „Víš, že to není něco, co bych mohl ovlivnit.“ „Ty pitomý podvraťáku! Jak jsi mohl? Moje dítě!“ Jak jsem se k němu přibližovala, couval ven zadními dveřmi, napůl utíkajíc pozpátku ze schodů. „Nebyl to můj nápad, Bello!“ „Držela jsem ji všeho všudy jednou a ty už si myslíš, že na ni máš nějaký debilní vlčí nárok? Ona je moje.“ „Můžu se podělit,“ řekl prosebně, jak ustupoval napříč trávníkem. „Zaplať,“ slyšela jsem za sebou říct Emmetta. Malá část mého mozku uvažovala, kdo by se vsadil, že tohle přijde. Moc jsem se tím nezatěžovala. Byla jsem příliš rozzuřená. „Jak se opovažuješ otisknout se do mého dítěte? Zbláznil ses?“ „Nebylo to úmyslné!“ Trval na svém, ustupujíc mezi stromy. Pak už nebyl sám. Objevili se dva obrovští vlci, kteří ho obklopili z obou stran. Leah na mě zacvakala zuby. Skrz mé zuby se zpět k ní prodralo hrůzostrašné zavrčení. Ten zvuk mě zneklidnil, ale ne dostatečně na to, aby zastavila můj postup. „Bello, mohla by ses pokusit chvilku poslouchat? Prosím?“ žadonil Jacob. „Leah, stáhni se,“ přidal. Leah na mě ohrnula pysky a zůstala na místě. „Proč bych měla poslouchat?“ zasyčela jsem. Zuřivost ovládla mou mysl a zahalila všechno ostatní. „Protože jsi to byla ty, kdo mi tohle řekl. Pamatuješ si? Řekla jsi, že si oba navzájem patříme do svých životů, ne? Že jsme rodina. Řekla jsi, že takhle máme ty a já být. No... teď jsme. Je to tak, jak jsi chtěla.“ Zuřivě jsem se na něj hleděla. Matně jsem si vzpomínala na tahle slova. Ale můj nový, rychlý mozek byl dva kroky napřed jeho nesmyslům. „Ty si myslíš, že budeš součástí mé rodiny jako můj zeť!“ zaječela jsem. Můj zvonivý hlas se prodral o dvě oktávy výš, ale pořád zněl jako hudba. Emmett se zasmál. „Zastav ji, Edwarde,“ zamumlala Esme. „Bude nešťastná, pokud mu ublíží.“ Ale necítila jsem za sebou žádnou činnost. „Ne!“ naléhal Jacob ve stejnou chvíli. „Jak se na to vůbec můžeš takhle dívat? Je jenom miminko, proboha!“ „O to mi jde!“ křičela jsem. „Víš, že na ni takovým způsobem nemyslím! Myslíš si, že by mě Edward nechal žít tak dlouho, pokud bych myslel? Já jenom chci, aby byla v bezpečí a šťastná – je na tom něco špatného? Je to tak moc odlišného od toho, co pro ni chceš ty?“ vracel mi křik zpátky. Po těchto slovech jsem se skrčila a zavrčela na něj. „No není úžasná?“ slyšela jsem zamumlat Edwarda. „Ani jednou se mu nesnažila prokousnout hrdlo,“ souhlasil Carlisle a zněl ohromeně. „Fajn, tentokrát jsi vyhrál,“ řekl neochotně Emmett. „Drž se od ní dál,“ zasyčela jsem na Jacoba. „To nemůžu!“ „Zkus to. Nynějškem počínaje,“ procedila jsem skrz zuby. „To nejde. Pamatuješ si, jak moc si mě před třemi dny chtěla u sebe? Jak těžké bylo, když jsme nebyli spolu? Už to tak necítíš, že jo? Už je to pryč, viď?“ Zírala jsem a nebyla si jistá, co mi tím naznačoval. „To byla ona,“ řekl mi. „Od úplného začátku. Už tenkrát jsme museli být spolu.“ Vzpomněla jsem si a pochopila; maličkatá část za mě si oddychla, že se tahle šílenost vysvětlila. Ale tahle úleva mě nějakým způsobem jen víc rozzuřila. Očekával snad, že mi tohle bude stačit? Že se s tím díky jednomu malému objasnění vyrovnám? „Uteč, dokud ještě můžeš,“ vyhrožovala jsem. „No tak, Bells! Nessie mě má taky ráda,“ trval na svém. Ztuhla jsem, přestala dýchat. Za sebou jsem neslyšela nic, což byla jejich úzkostlivá reakce. „Jak... jsi jí to řekl?“ Jacob ustoupil o delší krok, snažíc se vypadat nesměle. „No,“ zamumlal, „to jméno, které jsi vymyslela, je tak trochu jazykolam a –“ „Ty jsi dal mojí dceři přezdívku po Lochneské příšeře?“ zaječela jsem. A potom jsem se vrhla na jeho hrdlo.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář