Jdi na obsah Jdi na menu
 


BREAKING DOWN- DRUHÁ KNIHA- JACOB-8,9,10

28. 12. 2008
kniha 2 - Jacob PŘEDMLUVA Život tě vysaje, a potom zemřeš Jasně, měl bych být neskutečně šťastný. 8. Čekajíc, aby už ta zatracená bitva začala „Pro Boha, Paule, nemůžeš se vyvalovat ve svém vlastním domě?“ Paul, natáhlý přes celý můj gauč, sledující nějaký pitomý baseballový zápas na mé mizerné televizi, na mě jenom vycenil zuby a potom – opravdu pomalu – vzal jeden Dorito ze sáčku v jeho klíně a celý si ho strčil do pusy. Křoupání. „Ani nápad,“ řekl zatímco žvýkal. „Tvoje sestra říkala, že mám jít napřed a chovat se jako doma.“ Snažil jsem se znít, jako bych se ho právě nechystal praštit. „Už je tady Rachel?“ Nefungovalo to. Slyšel, kam jsem se přesunul a strčil si sáček za záda. Sáček se roztrhnul, jak ho svou váhou přimáčknul a rozmačkal brambůrky na kousky. Paul zvedl ruce v pěsti k obličeji jako boxer. „Zkus to, smrade. Já nepotřebuju Rachel, aby mě ochraňovala.“ Odfrkl jsem. „Jasně. Jakoby jsi za ní při první příležitosti nešel brečet.“ Rozesmál se a uvolnil se, spustíc ruce dolů. „Nepůjdu za holkou žalovat. Pokud budeš mít dobrou ránu, zůstane to jen mezi náma. A naopak, jasný?“ Jeho oči se obrátily k televizi. Zaútočil jsem. Když moje pěst dopadla, jeho nos vydal velmi uspokojující křupající zvuk. Pokusil se mě chytit, ale já uskočil pryč dřív, než mě stačil popadnout, v levé ruce držíc poničený sáček Doritos. „Zlomil jsi mi nos, debile.“ „Jenom mezi náma, jasný, Paule?“ Šel jsem odložit brambůrky pryč. Když jsem se otočil, Paul vrátil svůj nos do původní polohy, než stihl srůst křivě. Už mu přestala téct krev; vypadalo to, jako by neměla žádný důvod, stékat mu přes rty a odkapávat z brady. Zaklel, šklebíc se když si promnul na chrupavku. „Ty si takovej zmetek, Jacobe. Přísahám, že se radši půjdu poflakovat s Leah.“ „Au. Wow, vsadím se, že Leah se skutečně zamiluje, až uslyší, že s ní chceš strávit nějaký plnohodnotný čas. To jednoduše roztaví bariéry kolem jejího srdce.“ „Zapomeň, že jsem to řekl.“ „Samozřejmě. Jsem si jistý, že mi to neuklouzne.“ „Ahr,“ zavrčel a opřel se znovu do gauče, stírající zbytky krve z límce svého trička. „Jsi rychlej, smrade. To musím uznat.“ Vrátil svoji pozornost zpět ke zmatené hře. Chvilku jsem tam stál a potom odkráčel do svého pokoje, mumlajíc si něco o mimozemských únosech. Dříve jsi mohl vyprovokovat Paula k bitce téměř kvůli čemukoli. Nemusel jsi ho ani praštit – stačil ho nějak urazit. Samozřejmě že teď, když jsem opravdu chtěl dobrou vrčící, trhající, zlom-stromy rvačku, musel být tak vyzrálý. Nebylo už tak hrozné, že se další člen smečky otiskl – protože teď už to byly čtyři z deseti! Kdy to mělo přestat? Celá tahle závazná láska na první pohled byla naprosto nechutná! Musela to být moje sestra? Musel to být Paul? Když Rachel přijala domů z Washingtonská státní na konci letního semestru – promovala dřív, blbka – nejvíc jsem se obával, že bude obtížně udržet před ní naše tajemství. Nebyl jsem zvyklý přetvařovat se ve svém vlastním domě. To mě nutilo sympatizovat s dětmi jako Embry a Collin, jejichž rodiče nevěděli, že jsou vlkodlaci. Embryho matka si myslela, že prochází nějakým druhem rebelantského období. Byl permanentně zdrcený z neustálého vykrádání se ven, ale nebylo moc věcí, které s tím mohl dělat. Každou noc mu kontrolovala pokoj a každou noc byl opět prázdný. Ona vřískala, on stále mlčel a příští den opět nanovo. Zkoušeli jsme přemlouvat Sama, aby dal Embrymu volno a on mohl mámu zasvětit, ale Embry řekl, to nepřichází v úvahu. Tajemství bylo příliš důležité. Takže jsem musel přepnout, abych udržel naše tajemství. A potom, dva dny po Rachelině návratu domů, kolem ní Paul běžel na pláži. A čáry máry fuk – pravá láska! A když najdeš tvoji druhou polovičku, tajemství už nejsou nezbytná. Rachel se seznámila s celým příběhem. A já najednou dostal Paula jako bratra-v-zákonech. Věděl jsem, že z toho ani Billy nebyl moc nadšený. Ale zvládal to lépe než já. „Samozřejmě, utekl ke Clearwatersům“ bylo poslední dobou víc než časté. Neviděl jsem v tom žádnou závratnou změnu k lepšímu. Místo Paula všude plno Leah. Přemýšlel jsem se – doopravdy by mě kulka skrz spánek zabila nebo by po sobě zanechala jen opravdu velký nepořádek, který bych musel uklidit? Praštil jsem sebou na postel. Byl jsem unavený – od své poslední hlídky jsem nespal – ale věděl jsem, že neusnu. V hlavě se mi honilo příliš mnoho myšlenek, které se mi odrážely od lebky jako dezorientovaný roj včel. Hlučné. Neustále mě bodaly. Museli to být sršni, a ne včely. Včely po jednom bodnutí zemřou. A ty stejné myšlenky mě bodaly pořád znovu a znovu. Z toho čekání jsem se mohl zbláznit. Už to byly skoro čtyři týdny. Přepokládal jsem, ať tak či tak, že k nám brzy přijdou novinky. Celé noci jsem proseděl, představujíc si jakou podobu by to mohlo mít. Charlie vzlykající do telefonu – Bella a její manžel zahynuli při nehodě. Pád letadla? To by bylo těžké fingovat. A i kdyby ne, pijavice by se nerozmýšlely zabít hromadu kolemjdoucích, abych to učinili autentické. Proč by také ano? Možná by použili jen malé letadlo. Pravděpodobně měli jedno navíc. Nebo by vrah mohl přijet domů sám, neúspěšný ve svém pokusu přeměnit ji na jednu z nich? Nebo to vůbec nemuselo dojít tak daleko. Možná ji rozmáčknul jako balíček brambůrek v jeho snaze dostat se na další metu? Protože její život pro něj byl méně důležitý než jeho vlastní rozkoš… Příběh bude tak tragický – Bella zahyne při strašlivém neštěstí. Oběť lupiče, kterému se vymklo jeho přepadení. Udusivší se při večeři. Dopravní nehoda, jako moje máma. Tak běžné. Stává se to pořád. Přivezl by ji domů? Pohřbil tady pro Charlieho? Samozřejmě že obřad s uzavřenou rakví. Jako při pohřbu mé mámy… Mohl jsem jenom doufat, že se vrátí zpět, na můj dosah. Možná že nakonec žádná historka nebude. Možná že Charlie zavolá, aby se zeptal mého otce, jestli neslyšel něco o doktorovi Cullenovi, který se jednoho dne prostě neukázal v práci. Žádné odpovědi na žádném z telefonů Cullenových. Záhadný únos nějakou tajnou organizací... Možná že by velký bílý dům mohl vyhořet do základů a uvěznit všechny uvnitř. Samozřejmě že pro tohle by potřebovali těla. Osm lidí zhruba stejné velikosti. Spálení příliš moc na rozpoznání – příliš moc aby pomohly zubní záznamy. Cokoli z toho, bude to podvod – pro mě. Bude obtížné je najít, když nebudou chtít být nalezeni. Samozřejmě že jsem měl na hledání věčnost. Kdybys měl věčnost, mohl by jsi zkontrolovat každé stéblo z kupky sena, jedno po druhém, aby ses přesvědčil, jestli se tam nenachází jehla. Ale teď mi pomyšlení na prohledávání kupky sena nevadilo. Přinejmenším bych měl alespoň co dělat. Nenáviděl jsem skutečnost, že bych mohl ztratit svoji šanci. Dát pijavicím čas na útěk, pokud to byl jejich plán. Mohli bychom tam jít dneska v noci. Mohli bychom zabít každého z nich, koho bychom dokázali najít. Líbil se mi tento plán, protože jsem znal Edwarda dost dobře na to, abych věděl, že pokud bych zabil kohokoli z jejich spolku, dostal bych šanci skoncovat i s ním. Přišel by si pro pomstu. A já bych mu ji dal – nenechal bych svoje bratry srazit ho k zemi, jak to smečka dělávala. Byl by to jen on a já. A snad by lepší zvítězil. Ale Sam o tom nechtěl ani slyšet. Neporušíme smlouvu. Necháme je ji porušit. Jenom protože jsem neměli žádný důkaz, že Cullenovi udělali něco špatného. Zatím. Museli jsme dodat zatím, protože jsem všichni věděli, že to bylo nevyhnutelné. Bella se vrátí jako jeden z nich, nebo se nevrátí vůbec. Tak jako tak, lidský život bude ztracen. A to znamenalo, že hra bude moci začít. V jiné místnosti Paul hýkal jako osel. Možná přepnul na komedii. Možná že byla jen vtipná reklama. Každopádně mi to pěkně lezlo na nervy. Přemýšlel jsem, že mu znovu zlomím nos. Ale nebyl to Paul s kým jsem chtěl bojovat. Ne doopravdy. Snažil jsem se naslouchat jiným zvukům, větru prohánějícímu se v korunách stromů. Nebylo to stejné, ne skrze lidské uši. Bylo tu milion rozdílných hlasů větru, které jsem v tomhle těle nemohl slyšet. Ale i tyhle uši byly dost citlivé. Mohl jsem slyšet šustění stromů u cesty, zvuky aut projíždějící poslední zatáčkou, kde jsi konečně mohl spatřit pláž – výhled na ostrovy, skály a obrovský modrý oceán rozpínající se až za obzor. Policajti z La Push se vždycky nacházeli někde poblíž. Turisté si nikdy nevšimli značky omezující rychlost na opačné straně silnice. Mohl jsem slyšet hlasy před obchodem se suvenýry nacházejícím se na pláži. Mohl jsem slyšet zvonek, který se rozcinkal při každém otevření či zavření dveří. Mohl jsem slyšet Embryho mámu za pokladnou, tisknoucí účtenku. Mohl jsem slyšet příliv narážející na kamenitou pláž. Mohl jsem slyšet křik děti, když k nim ledová voda vyrazila příliš rychle a oni nestačili utéct. Mohl jsem slyšet jejich matky stěžující si na jejich mokré oblečení. A mohl jsem slyšet důvěrně známý hlas… Tak jsem se zaposlouchal do okolí, že mě náhlý výbuch Paulova oslího smíchu přinutil vyskočit z postele. „Vypadni z mého domu,“ zavrčel jsem. Vědíc, že by si toho stejně nevšímal, jsem se řídil svoji vlastní radu. Otevřel jsem okno a vyskočil na potemnělou cestu, abych se už na Paula nemusel dívat. Bylo by to příliš lákavé. Věděl jsem, že bych ho znovu praštil a Rachel už byla tak dost naštvaná. Viděla krev na jeho tričku a obviňovala mě, aniž by k tomu měla nějaký důkaz. Samozřejmě, že měla pravdu, ale stejně. Zamířil jsem dolů na pobřeží, ruce zastrčené v kapsách. Nikdo se na mě dvakrát nepodíval, když jsem procházel po První pláži. Na létě byla jedna příjemná věc – nikdo se nestaral, jestli jsi měl oblečeného ještě něco jiného než šortky. Následoval jsem důvěrně známý hlas, který jsem zaslechl, a dosti snadno nalez Quila. Byl na jižním konci půlměsíce, kterému se větší část turistů vyhýbala. Neustále se ze sebe chrlil příval upozornění. „Nelez do vody, Claire. No tak. Ne, nedělej to. Oh! Paráda, prcku. Opravdu chceš, aby mě Emily seřvala? Už tě nikdy nevezmu na pláž, pokud neuděláš – Oh, vážně? Nedělej – ahr. Myslíš si, jak náramně je to vtipné, co? Haha! Kdo se směje teď, co?“ Když jsem se k nim dostal, držel chichotající se batole ve vzduchu za kotník. V jedné ruce měla kyblíček, rifle promočené stejně jako on prakticky celou přední stranu trika. „Pět babek na tu holku,“ řekl jsem. „Čau, Jaku.“ Claire kňučela a hodila mrštila kyblíčkem na Quilova kolena. „Dolů, dolů!“ Sotva ji opatrně postavil na nohy, rozběhla se ke mně a omotala mi ručičky kolem nohy. „Sejda Jay!“ „Jak se vede, Claire?“ Zahihňala se. „Qwil e cély moký.“ „Všiml jsem si. Kde máš mámu?“ „Plyč, plyč, plyč,“ zpívala Claire. „Cwaire si haje s Qwilem cély den. Cwaire us nidy nepude domů.“ Pustila mě a běžela ke Quilovi. Odchytil ji a vysadil si ji na ramena. „To zní jako že jste skvělá dvojka.“ „Vlastně trojka,“ opravil mě Quil. „Zmeškal si večírek. Princeznovský téma. Donutila mě nosit korunku a potom Emily navrhla, že by na mě mohly vyzkoušet její nový šminky.“ „No teda, opravdu mě mrzí, že jsem to neviděl.“ „O nic nepřijdeš, Emily si to vyfotila. Vlastně jsem vypadal dost sexy.“ „Ty si takovovej vůl.“ Quil pokrčil rameny. „Claire se bavila. To byl účel.“ Protočila jsem oči. Bylo obtížné pohybovat se poblíž lidí, kteří se otiskli. Nezáleželo na tom, v jakém stádiu se nacházeli – ať už utahující se manželská oprátka u Sama nebo hodně zneužívaná chůva u Quila – ale z klidu a jistoty, kterou pokaždé vyzařovali, se mi chtělo vyloženě zvracet. Claire mu kňučela na ramenech a ukazovala na zem. „Kásný kaínek, Qwil! Po mě, po mě!“ „Který, prcku? Ten červený?“ „Ne celvený!“ Quil si kleknul – Claire zaječela a chytla se ho za vlasy jakoby byl kůň a ona na něm jela. „Ten modrý?“ „Ne, ne, ne…“ zpívalo děvčátko, nadšené její novou hrou. Ale to nejdivnější na tom bylo, že Quil si to užíval stejně jako ona. Neměl na tváři ten stejný výraz jako tolik rodičů-turistů – kdy-je-čas-na-spaní? obličej. Nikdy jste neviděli skutečné rodiče tak nadšené si hrát na cokoli, co si jejich přihlouplé děcko mohlo vymyslet. Viděl jsem Quila hodinu hrát si na schovku bez toho, aby ho to znudilo či otrávilo. A nemohl jsem si z něho ani kvůli tomu utahovat – příliš jsem mu záviděl. Napříč tomu, že jsem si myslel, že je na prd, že napřed musel přečkat dobrých čtrnáct let jako mnich, dokud Claire nebude v jeho věku – pro Quila bylo přinejmenším dobré, že vlkodlaci nestárnou. Ale dokonce celá ta doba ho očividně příliš netrápila. „Quile, už jsi někdy přemýšlel o randění?“ zeptal jsem se. „Co?“ „Ne, ne zutý!“ výskala Claire. „Však víš. Skutečná holka. Myslím, jen pro teď, víš? Na chvilky, kdy budeš mít pauzu od hlídání.“ Quil na mě zíral s otevřenou pusou. „Kásný kaínek! Kásný kaínek!“ křičela Claire, když jí nenabídl další možnost. Plácla ho hlavy svojí malou ručičkou. „Promiň, Claireičko. A co takhle ten fialový?“ „Ne,“ zahihňala se. „Ne filofý.“ „Poraď mi, moc tě prosím, prcku.“ Claire o tom popřemýšlela. „Elený,“ řekla nakonec. Quil zíral na kamínky a prohledával je. Vzal čtyři kamínky v různých odstínech zelené a nabídl jí je.“ „Našel jsem ho?“ „Jo!“ „Který to je?“ „Echny!!“ Předal jí kamínky do natažených ručiček. Zasmála se a okamžitě mu je vysypala na hlavu. Strojeně sebou trhnul, postavil se na nohy a vykročil k parkovišti. Pravděpodobně se o Claire strachoval, protože na sobě měla mokré oblečení. Byl horší než jakákoli paranoidní, přespříliš ochranitelská matka. „Promiň, jestli jsem byl předtím vlezlej, kámo, ohledně toho randění,“ řekl jsem. „To je v pohodě,“ řekl Quil. „Jenom mě to trochu zaskočilo. Nepřemýšlel jsem o tom.“ „Vsadím se, že by to pochopila. Však víš, až vyroste. Nenaštve se, že jsi měl svůj život, zatímco ona nosila plenky.“ „Ne, já vím. Jsem si jistej, že by to pochopila.“ Nic dalšího neřekl. „Ale ty to nechceš, že?“ hádal jsem. „Nedokážu si to představit,“ řekl tiše. „Já prostě… nevidím nikoho jinýho. Už si holek nevšímám, však víš. Nevidím jejich tváře.“ „Dej tohle dohromady s korunkou a šminkami a možná bude mít Claire jiný důvod se obávat.“ Quil se zasmál a poslal ke mně vzdušnou pusu. „Jsi v pátek volnej, Jacobe?“ „Jestli chceš,“ řekl jsem a zašklebil se. „Jo, myslím že jo.“ Na vteřinu zaváhal a potom řekl: „Už jsi někdy přemýšlel o randění?“ Povzdechl jsem si. To jsem si na sebe zase jednou upletl bič. „Víš, Jaku, možná by jsi měl přemýšlet o tom, že si pořídíš vlastní život. Neřekl to jako vtip. Jeho hlas byl soucitný. To to ještě zhoršovalo. „Nevidím je, Quile. Nevidím jejich tváře.“ Také si povzdechl. Někde v dáli, příliš slabě aby to přes vlny mohl slyšet někdo kromě nás dvou, stoupalo z lesa vytí. „Zatraceně, to je Sam,“ rozpoznal Quil. Jeho ruce vyletěly vzhůru a dotkly se Claire, jakoby se chtěl ujistit, že tam stále byla. „Nevím, kde je její máma!“ „Půjdu se podívat, co se děje. Jestli tě budeme potřebovat, dám ti vědět.“ Vychrlil jsem ze sebe tak rychle, že moje slova téměř splývala. „Proč ji nevezmeš ke Clearwatersům? Sue a Billy ji můžou pohlídat, když to bude potřeba. A stejně asi budou vědět, co se děje.“ „Fajn – tak už padej, Jaku!“ Rozběhl jsem se, ne po blátivé cestě skrz zaplevelený živý plot, ale nejkratší dráhou rovnou k lesu. Přeskočil jsem první linii naplaveného dřeva a střihl si to rovnou skrz šípky, stále běžící. V očích se mi objevily malé slzy, když se mi trny zabodly do kůže, ale ignoroval jsem to. Ty vpichy se zahojí ještě než se dostanu ke stromům. Zahnul jsem za obchod a přeběhl přes hlavní silnici. Někdo na mě zatroubil. Konečně v zákrytu stromů jsem se rozběhl rychleji, dělajíc delší kroky. Lidé by zírali, pokud bych tak běžel na otevřeném prostranství. Normální lidé by takhle rychle běžet nikdy nedokázali. Někdy jsem si myslel, že by mohlo být zábavné, zúčastnit se závodu – třeba Olympického triatlonu nebo tak něco. Bylo by boží sledovat výraz všech těch vrcholnejch atletů, kdybych nad nimi zvítězil. Ale byl jsem si stoprocentně jistý, že by na mě dělali spousty testů, aby se ujistily, že to nebyly steroidy v mé krvi, které mě vyhecovaly k takovému výkonu. Jakmile jsem byl ve skutečném lese, nesvazován cestami nebo domy, smykem jsem zastavil a shodil ze sebe šortky. Rychlými, nacvičenými pohyby jsem je sroloval a přivázal koženým provázkem ke kotníku. Zatímco jsem těsněji utahoval smyčku, začal jsem se opět pohybovat. Po páteři mi třepotal oheň, vysílajíc trhavé záškuby do mých rukou a nohou. Zabralo to sotva vteřinu. Pohltil mě žár a já pocítil tichý záblesk, který mě učinil něčím jiným. Dopadl jsem těžkými tlapami na travnatou půdu a natáhl zadní nohy, připraven vyrazit. Přeměna byla velice snadná, když jsem byl soustředěný jako teď. Už jsem neměl problémy s náladou. Kromě toho, když se mi to připletlo do cesty. Na půl vteřiny jsem si vybavil strašlivou chvílí na té nediskutovatelné napodobivě svatby. Byl jsem tak pomatený zuřivostí, že jsem nemohl ovládat svoje tělo. Byl jsem uvězněný, otřásající se a hořící, neschopný využít šance a zabít to monstrum stojící jen pár metrů ode mě. Byl jsem tak zmatený. Umírající touhou ho zabít. Zděšený možností ublížit jí. Moji přátelé byly na cestě. A potom, jsem byl konečně schopný přeměnit se, ale dostal jsem rozkaz od svého vůdce. Nařízení Alphy. Kdyby tam tu noc byly jen Embry a Quil bez Sama… byl bych pak schopný zabít vraha? Nenáviděl jsem, když Sam vydal rozkaz jako byl tento. Nenáviděl jsem pocit, že nemám na výběr. Že musím uposlechnout. A pak jsem si byl vědomí obecenstva. Nebyl jsem ve své hlavě sám. Neustále tak sebestředný, myslela si Leah. Hej, žádné pokrytectví, Leah, myslel jsem si nazpátek. Nechte toho, chlapi, řekl nám Sam. Nastalo ticho a já cítil Leahino trhnutí při slově chlapi. Přecitlivělá, jako obvykle. Sam předstíral, že si toho nevšimnul. Kde je Quil a Jared? Quil byl s Claire. Bere ji k Clearwatersům. Dobře. Sue se o ni postará. Jared šel za Kim, myslel si Embry. Dobrá šance neslyšet tě. Smečkou projelo tiché zavrčení. Zasténal jsem s nimi. Jestli se Jared ukáže, nesporně bude stále myslet na Kim. A nikdo si nebude chtít přehrávat, co do té doby dělal. Sam se posadil na zadní a zavil do vzduchu. Byl to signál a rozkaz v jednom. Smečka byla shromážděná několik mil východně od místa, kde jsem byl. Klusal jsem skrz hustý les přímo k nim. Leah, Embry a Paul už k nim také mířili. Leah byla blízko – dost abych mohl slyšet její kroky nepříliš vzdálené v lese. Pokračovali jsme souběžnými trasami, zvolíc si neběžet společně. No, nebudeme na něj čekat celý den. Bude nás muset dohonit později. O co jde, šéfe? Chtěl vědět Paul. Musíme si promluvit. Něco se stalo. Cítil jsem, jak Samovy myšlenky kmitají ke mně – a ne jenom Samovy, ale také Sethovy, Collinovy a Bradyho. Collin a Brady – nové přírůstky – dneska drželi hlídku se Samem, takže věděli, cokoli věděl on. Nevěděl jsem ale, proč už byl Seth venku a informován. Nebyl na řadě. Sethe, řekni jim, co jsi slyšel. Přidal jsem, abych se tam dostal co nejrychleji. Slyšel jsem, že i Leah se pohybuje rychleji. Nesnášela, když ji někdo předběhl. Být nejrychlejší byla jediná věc, které se domáhala. Zkus mě dohnat, blbče, zasyčela a pak se rozběhla nejrychleji, jak uměla. Zaryl jsem drápy do hlíny a vystřelil za ní. Sam se nezdál být v náladě, aby podporoval naše obvyklé postrkování. Jaku, Leah, dejte si pohov. Ani jeden z nás nezpomalil. Sam zavrčel, ale nechal to plavat. Sethe? Charlie obvolával všechny, dokud nenašel Billyho u mě doma.“ Jo, mluvil jsem s ním, přidal se Paul. Projel mnou otřes, když Seth myslel na Charlieho jméno To bylo ono. Konec čekání. Běžel jsem ještě rychleji, nutíc se k dýchání, neboť moje plíce jakoby zatuhly. Tak který příběh to byl? Zlobil se. Hádám, že Edward a Bella jsou doma už týden a… Tlak na prsou povolil. Byla živá. Nebo přinejmenším nebyla mrtvě mrtvá. Neuvědomoval jsem si, jak moc jiné to pro mě bude. Celý ten čas jsem na ni myslel, jako na mrtvou a teď jsem ji tak viděl. Viděl jsem, že nikdy neuvěřím, že by ji přivedl zpátky živou. Nemělo by na tom záležet, protože jsem věděl, co nastane. Jo, brácho, a tady jsou ty špatný zprávy. Charlie s ní mluvil a říkal, že nezněla dobře. Řekla mu, že je nemocná. Carlisle do toho vstoupil a řekl Charliemu, že Bella chytla nějakou vzácnou jihoamerickou nemoc. Řekl, že je v karanténě. Charlie šílí, protože mu nedovolili ji navštívit. Řekl, že ho nezajímá, jestli onemocní, ale Carlisle se nenechal obměkčit. Žádné návštěvy. Řekl Charliemu, že to bylo dost vážné, ale že dělá všechno, co může. Charlie si to celé dny nechával pro sebe, až teď zavolal Billymu. Podle něj zněla dneska ještě hůř. Když Seth skončil, nastalo vážné duchovní ticho. Všichni jsme rozuměli. Takže by měla zemřít na tuto nemoc. Nechali by ho podívat se na mrtvolu? Bledé, nehybné, nedýchající tělo? Museli počkat, než se dokáže nehýbat, než se dokáže udržet od zabití Charlieho a ostatních pozůstalých. Jak dlouho by to mohlo trvat? Pohřbili by ji? Prokopala by se sama ven, nebo by pro ni pijavice museli přijít? Ostatní tiše poslouchali moje spekulace. Myslel jsem na to mnohem víc, než kdokoli z nich. Leah a já jsme vstoupili na mýtinu prakticky ve stejný okamžik. Byla si jistá, že byla o délku nosu rychlejší. Posadila se vedle svého bratra, zatímco jsem klusal ke svému místu po Samově pravici. Paule se posunul a udělal tak pro mě místo. Divil jsem se, proč jsem jediný na nohou. Srst na zádech mi stála, ježatá netrpělivostí. Na co čekáme? Zeptal jsem se. Nikdo nic neřekl, ale cítil jsem jejich váhavé pocity. No tak! Smlouva byla porušena! Nemáme žádný důkaz – možná je skutečně nemocná… Tomu sám nevěříš! Dobře, je to velice podezřelé. Ale stále… Jacobe. Samovy myšlenky se zpomalily, váhal. Jsi si jistý, že tohle chceš? Je to opravdu správné? Všichni víme, co chce ona. Smlouva nezmiňuje nic o volbě oběti, Same! Je opravdu oběť? Nepřiřadil jsi jí ty tu nálepku? Ano! Jaku, pomyslel si Seth, nejsou naši nepřátelé. Sklapni, smrade! Jenom to že ty nějak zvráceně sympatizuješ s pijavicí nemění zákony. Jsou naši nepřátelé. Jsou na našem území. Vykopeme je ven. Nezajímá mě, jestli ses kdysi dávno bavil při boji po boku Edwarda Culena. A co budeš dělat, když Bella bude bojovat s nima, Jacobe? Co? Domáhal se odpovědi Seth. Už to víc není Bella. Chystáš se být ten, kdo ji složí? Nedokázal jsem zabránit bolestivému škubnutí svého těla. Ne, nebudeš. Tak, co? Chystáš se přinutit jednoho z nás, aby to udělal? A pak vůči němu na věčnost cítit nenávist? Já bych ne… Jistěže ne. Nejsi připravený na tento boj, Jacobe. Instinktivně jsem se přikrčil a vrčel na vlka pískového kožichu na druhé straně kruhu. Jacobe! Napomenul mě Sam. Sethe, mlč na chvilku. Seth přikývl svojí velkou hlavou. Sakra, co jsem zmeškal? Pomyslel si Quil, běžíc plnou rychlostí k místu shromáždění. Slyšel jsem o Charlieho telefonátu… Chystáme se k odchodu, řekl jsem mu. Proč neskočíš ke Kim a odtáhneš Jareda zubama? Budeme potřebovat všechny. Pojď rovnou sem, Quile, přikázal Sam. Ještě jsme nic nerozhodli. Zavrčel jsem. Jacobe, musím myslet na to, co je nejlepší pro smečku. Musím zvolit směr, abych vás nejlépe ochránil. Časy se změnili od té doby, co naši předkové uzavřeli smlouvu. Já… upřímně nevěřím, že jsou pro nás Cullenovy nebezpečím. A víme, že už tu moc dlouho nebudou. Nepochybně sotva řeknou svůj příběh, zmizí. Naše životy se vrátí do normálu, Normálu? Jestli na ně zaútočíme, Jacobe, budou se bránit. Bojíš se? Jsi opravdu připravený ztratit bratra? Odmlčel se. Nebo sestru? připojit dodatečně. Nebojím se zemřít. Já to vím, Jacobe. To je důvod, proč v tomto zbochybňuju tvůj úsudek. Zíral jsem mu do černých očí. Vzdáš čest smlouvě našich otců, nebo ne? Ctím svoji smečku. Dělám, co je nejlepší pro ně. Zbabělče. Vycenil zuby. Dost, Jacobe. Jsi přemožený. Samův duševní hlas se změnil, nabral divné dvojité zabarvení, takže jsme nemohly neuposlechnout. Hlas Alpha. Setkal se pohledem s každým vlkem v kruhu. Smečka nenapadne Cullenovi bez vyprovokování. Podstata smlouvy zůstává. Nejsou nebezpeční pro naše lidi ani pro lidi ve Forks. Bella Swanová se rozhodla sama, seznámena se všemi detaily, a my nepůjdeme potrestat naše někdejší spojence pro její volbu. Svatá pravda, pomyslel si Seth nadšeně. Myslím, že jsem ti řekl, abys mlčel, Sethe. Ups, Promiň, Same. Jacobe, kam si myslíš, že jdeš? Opustil jsem kruh, míříc na západ, takže jsem se k němu mohl otočit zády. Jdu se rozloučit se svým otcem. Očividně už pro mě nemá smysl tady tvrdnout. Aw, Jaku – nedělej to znovu! Sklapni, Sethe, okřiklo ho myšlenkou několik hlasů. Nechceme, abys odešel, řekl Sam, jeho myšlenka byla jemnější než předtím. Tak mě přinuť zůstat, Same. Seber mi svobodnou vůli. Učiň mě otrokem. Víš, že tohle neudělám. Tak potom už není, co říct. Utíkal jsem od nich pryč, opravdu se snažíc nemyslet na to, co bude následovat. Namísto toho jsem se soustředil na moje vzpomínky z dlouhých měsíců strávených ve vlčím těle, nechajíc ze sebe odkapávat svoji lidskost, dokud jsem nebyl víc zvíře než člověk. Žijící danou chvílí, jedíc když je hladové, spíc když je unavené, pijíc když je žíznivé, a běžící – běžící jen aby běželo. Jednoduché touhy, jednoduché odpovědi na tyto touhy. Bolest přicházela v jednodušších formách. Bolest z hladu. Bolest z chladného ledu pod tlapami. Bolest hlubokého škrábance, když večeře zdivočí. Každá bolest měla jednoduchou odpověď, jasný čin který ji ukončil. Ne jako být člověk. Jakmile jsem doběhl k blízkosti mému domu, přeměnil jsem se zpět do svého lidského těla. Potřeboval jsem být schopný přemýšlet v soukromí. Odvázal jsem šortky a natáhl si je, běžíc do domu. Dokázal jsem to. Skryl jsem, o čem jsem přemýšlel a teď bylo pro Sama příliš pozdě, aby mě zastavil. Už mě nemohl slyšet. Sam stanovil velmi jasné pravidlo. Smečka nezaútočí na Cullenovi. Fajn. Nezmínil se o individuálním útoku. Ani nápad, smečka dnes na nikoho nezaútočí. Ale já ano. 9. Jisté, jelikož peklo nevidí, že jeden přichází Ve skutečnosti jsem neplánoval rozloučit se se svým otcem. Konec konců, stačil by jeden rychlí telefonát Samovi a hra mohla skončit, ještě dřív než začala. Odřízli by mě a zatlačili zpátky. Pravděpodobně by mě zkusily naštvat, nebo dokonce zranit – nějak mě přinutit přeměnit se, aby Sam mohl vydat nový rozkaz. Ale Billy mě očekával, vědíc, že bych mohl být poblíž. Jen seděl na dvoře ve svém kolečkovém křesle s očima upřenýma přesně na místo, odkud jsem se vynořil zpoza stromů. Viděl jsem ho posuzovat můj směr – zamířil jsem kolem domu do své domácí garáže. „Máš minutku, Jaku?“ Smykem jsem zastavil. Podíval jsem se na něj a potom ke garáži. „No tak, hochu. Aspoň mi pomoz dovnitř.“ Zaťal jsem zuby, ale rozhodl se, že by bylo více pravděpodobné, že způsobí problémy se Samem, když s ním pár minut nepobudu. „Od kdy potřebuješ pomoct, starče?“ Zasmál se jeho hřmícím smíchem. „Moje ruce jsou vyčerpané. Tlačil jsem se celou cestu od Sue až sem.“ „Je to z kopce. Celou cestu jsi se vezl.“ Vytlačil jsem jeho křeslo po rampě, kterou jsem pro něho vyrobil, a zamířil do obýváku. „Přistihl si mě. Myslím, že jsem jel tak třicet mil za hodinu. Bylo to úžasné.“ „Rozmlátíš si křeslo. A potom se budeš soukat kolem na loktech.“ „Ani nápad. Bude tvoje práce nosit mě.“ „Nebudeš moct jít na moc míst.“ Billy položil ruce na kolečka a dopravil se k ledničce. „Zbylo nějaké jídlo?“ „Dostal jsi mě. Paul tady byl celej den, takže pravděpodobně ne.“ Billy si povzdechl. „Musím začít ukrývat potraviny, jestli se chceme vyhnout hladovění.“ Billyho žertovný tón zmizel, jeho oči změkly. „Máme ji doma jenom pár týdnů. Poprvé, co je tady tak dlouho. Je to těžké – děvčata byla straší než ty, když tvoje máma odešla. Dělá jim větší problémy být v tomhle domě.“ „Já vím.“ Rebeka nebyla doma ani jednou, od té doby co se vdala, ačkoli měla dobrou výmluvu. Letenky z Havaje byly pěkně drahé. Washingtonská státní byla dost blízko, takže Rachel neměla tu stejnou obranu. Brávala si kurzy přes letní semestry, pracovala dvojité směny o prázdninách v nějaké kavárně na koleji. Kdyby tu nebyl Paulovi, pravděpodobně by zase hezky rychle odjela. Možná proto ho odsud Billy nevykopal. „No, já jdu na něčem pracovat…“ vykročil jsem k zadním dveřím. „Počkej, Jaku. Neřekneš mi, co se stalo? Mám pro novinky zavolat Samovi?“ Stál jsem zády k němu, skrývajíc svůj obličej. „Nic se nestalo. Sam už se s nimi rozloučil. Hádám, že jsme teď všichni fanklub pijavic.“ „Jaku…“ „Nechci o tom mluvit.“ „Odcházíš, synu?“ V místnosti bylo dlouho ticho, zatímco jsem se rozhodoval, jak to říct. „Rachel si může vzít zpátky její pokoj. Vím, že nesnáší tu nafukovací matraci.“ „Než tě ztratit, radši by spala na zemi. Tak jako já.“ Odfrkl jsem si. „Jacobe, prosím. Jestli potřebuješ….pauzu. Dobře, vezmi si ji. Ale už ne tak dlouhou. Vrať se zpět.“ „Možná. Možná že můj podmět budou svatby. Uspořádej veselku Samovi, pak Rachel. Možná bude první Jared a Kim. Nejspíš bych si s sebou měl vzít oblek nebo tak něco.“ „Jaku, podívej se na mě.“ Pomalu jsem se k němu otočil. „Co je?“ Nekonečně dlouhou minutu mi upřeně hleděl do očí. „Kam jdeš?“ „Nikam určitě.“ Naklonil hlavu na stranu a jeho oči se zúžily. „Skutečně?“ Bez mrknutí jsme si vyměňovali upřené pohledy. Vteřiny plynuly. „Jacobe,“ řekl. Jeho hlas byl napjatý. „Jacobe, ne. Nestojí to za to.“ „Nevím, o čem to mluvíš.“ „Nech Bellu a Cullenovi být. Sam má pravdu.“ Další vteřinu jsem na něj zíral a pak překonal místnost dvěma dlouhými kroky. Popadl jsem telefon a odpojil kabel z krabičky i sluchátka. Zmuchlal jsem šedý drát v dlani. „Sbohem, tati.“ „Jaku, počkej-“ zavolal za mnou, ale já už byl venku ze dveří a utíkal. Motorka nebyla tak rychlá jako běh, ale bylo to víc diskrétní. Přemítal jsem, jak dlouho Billymu potrvá dopravit se dolů do obchodu a nají někoho s telefonem, kdo by mohl předat Samovi zprávu. Vsadil bych se, že Sam byl pořád ve vlčí podobě. Problém by byl, pokud by Paul přišel zpět na naše místo příliš brzy. Mohl by se ve vteřině proměnit a dát Samovi vědět, co jsem dělal… Ale o to jsem se nebál. Postupoval jsem, jak nejrychleji jsem mohl a pokud mě chytí, nějak se s nimi už vypořádám, když budu muset. Nakopl jsem motorku k životu a rozjel se dolů po blátivé cestě. Neohlížel jsem se, když jsem míjel dům. Hlavní cesta byla rušná vlivem turistů; proplétal jsem se mezi auty, poslouchajíc hromadné troubení a několik nadávek. Zahnul jsem na 101, neobtěžujíc se rozhlédnout. Jel jsem minutu rovně, abych se vyhnul srážce z minivanem. Ne že by mě zabila, ale určitě by mě zpomalila. Zlomeným kostem – přinejmenším těm velkým – trvalo dny než se naprosto uzdravily, jak jsem moc dobře věděl. Dálnice se trochu pročistila, takže jsem z motorky mohl vymáčknout osmdesátku. Ani jsem se nedotkl brzdy, dokud jsem nebyl blízko úzké cesty; byl jsem za vodou. Takhle daleko by Sam nepřišel, aby mě zastavil. Bylo příliš pozdě. Teď nastala ta chvíle – kdy jsem si byl jistý, že jsem to zvládl – abych začal přemýšlet, co přesně vlastně teď udělám. Zpomalil jsem na dvacet, proplétajíc se skrze stromy opatrněji, než bylo potřeba. Věděl jsem, že mě uslyší přicházet, motorka ne motorka, takže překvapení se nekonalo. Nebyl žádný způsob jak zamaskovat moje záměry. Edward uslyší moje plány, jakmile budu dostatečně blízko. Možná už je mohl slyšet. Ale myslel jsem si, že tohle stejně stále bude fungovat, protože jsem měl na své straně jeho ego. Chtěl se mnou bojovat sám. Takže tam prostě nakráčím, uvidím Samův ušlechtilý důkaz na vlastní oči a potom vyzvu Edwarda na souboj. Až skončím s ním, sejmu z těch ostatních co nejvíc budu moci, dokud nedostanou oni mě. Huh – zajímalo by mě, jestli Sam bude považovat moji smrt za provokaci. Pravděpodobně řekne, že jsem dostal, co jsem si zasloužil. Nebude chtít obtěžoval svoje krvežíznivé přátele. Cesta se otevřela v louku a její vůně mě uhodila do obličeje jako shnilé rajče. Ahr. Smradlaví upíři. Žaludek mi začal tepat. Zápach byl pronikavý – prosycený vůní člověka jako to bylo pokaždé, když jsem přišel – přesto ne tak hrozný, jako skrze můj vlčí nos. Nebyl jsem si jistý, co očekávat, ale v okolí velké bílé krypty nebyly žádné známky pohybu. Samozřejmě že věděli, že jsem tady byl. Vypnul jsem motor a poslouchal ticho. Teď jsem mohl slyšet napjatý, rozhněvaný šepot zpoza širokých dvojitých dveří. Někdo byl doma. Zaslechl jsem svoje jméno a usmál se, potěšen myšlenkou, že jsem je alespoň trochu vystresoval. Zhluboka jsem se nadchl - uvnitř mě už by to mohlo být jenom horší – a vyskočil schody na verandu. Dveře se otevřely dřív než se jich moje pěst vůbec dotkla a na prahu stál doktor, oči vážné. „Ahoj, Jacobe,“ řekl klidněji, než jsem očekával. „Jak se máš?“ Musel jsem dýchat pusou. Puch vylévající se zpoza dveří byl opravdu nesnesitelný. Byl jsem zklamaný, že to Carlisle přišel otevřít. Byl bych raději, kdyby přišel Edward s vyceněnými zuby. Carlisle byl tak… prostě lidský nebo tak něco. Možná že za to mohly jeho návštěvy u nás doma minulé jaro, když jsem na tom nebyl zrovna nejlíp. Bylo mi nepříjemné dívat se mu do obličeje a vědět, že ho plánuju zabít, pokud budu moci. „Slyšel jsem, že to Bella zvládla zpátky živá,“ řekl jsem. „Ehm, Jacobe, teď vážně není ta nejvhodnější chvíle.“ Doktor vypadal znepokojeně, ale ne způsobem, jaký jsem očekával. „Mohli bychom to nechat na později?“ Zíral jsem na něho jako opařený. Žádal o odložení smrtelného střetu na vhodnější chvíli? A potom jsem zaslechl Bellin hlas, nakřáplý a kostrbatý, a nedokázal jsem myslet na nic jiného. „Proč ne?“ zeptala se někoho. „Budeme to držet v tajnosti i před Jacobem? Jaký to má smysl?“ Její hlas nebyl takový, jaký jsem očekával. Snažil jsem se vybavit si hlasy mladých upírů, se kterými jsme bojovali na jaře, ale všechno, čeho jsem si všiml, bylo vrčení. Možná že novorození neměli tak pronikavé, zvučné hlasy jako ti starší. Možná všichni nový upíři zněli chraplavě. „Pojď dál, prosím, Jacobe,“ zaskřehotala Bella hlasitěji. Carlislovy oči se zúžili. Přemítal jsem, jestli je Bella žíznivá. I moje oči se zúžily. „Omluv mě,“ řekl jsem doktorovy, když jsem kolem mě procházel. Bylo to těžké – zahodit za hlavu všechny svoje instinkty a otočit se k jednomu z nich zády. Ale ne nemožné. Jestli tu bylo něco jako důvěryhodný upír, byl to nepochybně jejich laskavý vůdce. Držel bych se od Carlisle dál, kdyby boj začal. I bez něj tu bylo dost ostatních na zabití. Protáhl jsem se do domu, udržujíc záda ke stěně. Ta místnost mě zmátla – nezdála se mi povědomá. Naposledy, když jsem tady byl, bylo všechno vystrojené kvůli večírku. Teď bylo všechno světlé a bledé, včetně šesti upírů stojících ve skupince u bílé pohovky. Byly tu všichni, dohromady, ale to nebylo to, co mě přimrazilo na místo, kde jsem stál, a donutilo moji čelist padnout až na podlahu. Byl to Edward. Výraz na jeho tváři. Viděl jsem ho naštvaného, viděl jsem ho domýšlivého a jednou jsem ho viděl ublíženého. Ale tohle – tohle bylo více než utrpení. Jeho oči byly napůl šílené. Nevzhlédl, aby mě probodl pohledem. Zíral dolů na pohovku po svém boku s výrazem jakoby jeho tělo pohltily plameny. Nedokázal jsem si jeho muka ani užít. Mohl jsem myslet jen na jedinou věc, která by ho přinutila takhle se tvářit, a moje oči následovaly jeho. Spatřil jsem ji ve stejném okamžiku, jako jsem zachytil její vůni. Její teplou, čistou, lidskou vůni. Bella byla částečně skryta za opěradlem pohovky, schoulená do klubíčka, ruce ovinuté kolem kolen. Dlouhou vteřinu jsem nedokázal vidět nic kromě toho, že byla stále ta Bella, kterou jsem miloval, její kůže byla stále hebká, broskvová, její oči stále čokoládově hnědé. Moje srdce se divoce rozbušilo a já přemítal, jestli to nebyl jen nějaký lživý sen, že kterého jsem se měl právě probudit. Potom jsem ji opravdu uviděl. Pod očima měla temné kruhy, které jí vyskakovaly z vyčerpaného obličeje. Byla vážně hubenější? Její kůže vypadala napjatější, jakoby se přes ni její lícní kosti draly ven. Většinu z tmavých vlasů měla staženou do rozcuchaného culíku, ale několik pramínků jí zůstalo přilepených na čele a krku na potem lesknoucí se kůži. Její prsty a zápěstí vypadaly tak hubené, až to bylo děsivé. Byla nemocná. Velice nemocná. Byla to pravda. Historka, kterou Charlie vyprávěl Billymu, nebyl historka. Zatímco jsem na ni zíral, její kůže mírně zezelenala. Zlatovlasá pijavice – ta oslňují, Rosalie – se k ní sklonila, vstoupíc mi do výhledu, pohybujíc se zvláštním, ochranitelským způsobem. Tohle bylo špatné. Věděl jsem, jak se Bella cítí, prakticky vždycky – její myšlenky byly tak zřejmé; občas to bylo jakoby je měla napsané přímo na čele. Takže mi nemusela říkat všechny detaily, abych danou situaci pochopil. Věděl jsem, že Bella neměla Rosalii ráda. Viděl jsem to na pohybech jejích rtů, když s ní mluvila. A ne jen že by ji neměla ráda. Bála se jí. Nebo alespoň dřív to tak bylo. Když k ní Bella teď vzhlédla, nebylo tam ani známky po jejím strachu. Její výraz byl… omluvný nebo tak něco. Potom Rosalie ze země popadla mísu a podržela ji Belle pod bradou právě v čas, aby do ní hlasitě dopadla dávka zvratků. Edward padl na kolena vedle Belly – v očích mučednický pohled – a Rosalie zvedla ruku, varujíc ho, aby se držel dál. Nic z toho mi nedávalo smysl. Když mohla Bella zvednout hlavu, rozpačitě se na mě pousmála. „Omlouvám se za to,“ zašeptala ke mně. Edward tiše zasténal. Jeho hlava klesla k Bellině kolenům. Položila mu ruku na tvář. Jakoby ona utěšovala ho. Neuvědomoval jsem si, že mě k nim nohy nesou, dokud na mě Rosalie nezasyčela, náhle se objevíc mezi mnou a pohovkou. Byla jako postava v televizi. Nestaral jsem se o to, že tam byla. Nepřipadala mi skutečná. „Rose, ne,“ zašeptala Bella. „To je v pořádku.“ Bloncka mi uhnula z cesty, i když to neudělala zrovna nadšeně. Mračila se na mě, přikrčená Belle za hlavou, přichystaná ke skoku. Nikdy jsem ani nesnil o tom, že by mohlo být tak snadné ji ignorovat. „Bello, co se děje?“ zašeptal jsem. Bez rozmýšlení jsem také padl na kolena, sklánějíc se nad pohovkou vedle jejího… manžela. Nevypadalo, že by si mě všiml a já stěží vnímal jeho. Natáhl jsem se k její volné ruce a vzal ji do svých. Její kůže byla ledová. „Jsi v pořádku?“ To byla debilní otázka. Neodpověděla na ni. „Jsem tak ráda, že jsi za mnou dneska přišel, Jacobe,“ řekla. I přestože jsem věděl, že Edward nemůže slyšet její myšlenky, vypadalo to, že zaslechl něco, co já ne. Zasténal do deky, kterou byla přikrytá a ona ho pohladila po tváři. „Co se děje, Bello?“ naléhal jsem a pevněji jí stiskly studené, vyhublé prsty. Namísto odpovědi se rozhlédla po místnosti jakoby něco hledala, v pohledu prosbu i varování. Zíralo na ni šest párů znepokojených žlutých očí. Nakonec se obrátila k Rosalii. „Pomůžeš mi vstát, Rose?“ zeptala se. Rosalie přestala cenit zuby a střelila po mě nazlobeným pohledem, jakoby mi chtěla na místě utrhnout hlavu. Byl jsem si jistý, že to byl přesně ten případ. „Prosím, Rose.“ Bloncka se tvářila nesouhlasně, ale opřela se vedla Edwarda, který se nepohnul ani o centimetr. Opatrně Belle položila ruku kolem ramen. „Ne,“ zašeptal jsem. „Nevstávej…“ Vypadala tak slabá. „Odpovídám na tvoji otázku,“ odsekla, znějíc trochu víc jako normálně. Rosalie ji zvedla z pohovky. Edward zůstal, kde byl, tvář zkroucenou při pohledu na polštář. Deka sklouzla na zem k Beliným nohou. Bellino tělo bylo oteklé, její břicho trčelo ven divným, nezdravým způsobem. Bylo napjaté pod vybledlým šedým svetrem, který jí byl na ramenech a pažích příliš velký. Zbytek jí vypadal hubenější, jakoby z ní vyrostl velký hrb a vysával ji. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to znetvoření znamená – nerozuměl jsem, dokud ruce něžně nesložila na nafouklé břicho, jednu nahoru a jednu dolů. Jakoby ho chovala. Viděl jsem to, ale stále jsem tomu nemohl uvěřit. Naposledy jsem ji viděl před měsícem. Neexistoval způsob, jak by mohla být těhotná. Ne takhle těhotná. Až na to že byla. Nechtěl jsem se na to dívat, nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem si ho představit uvnitř jí. Nechtěl jsem vědět, že něco co, co tak šíleně nenávidím, znetvořilo tělo, které jsem miloval. Zvedl se mi žaludek a musel jsem polknout zvratky, které se mi hrnuly do krku. Ale bylo to ještě horší, mnohem horší. Její zdeformované tělo, kosti přes kůži se jí rýsující v obličeji. Mohl jsem jenom hádat, že takhle vypadala – tak těhotně, tak nezdravě – protože cokoli bylo uvnitř ní, bralo její život, aby nakrmilo ten svůj… Protože to bylo monstrum. Přesně jako jeho otec. Vždycky jsem věděl, že ji jednoho dne zabije. V jednu chvíli jsme byli oba na kolenou a najednou stál na nohou, tyčící se nade mnou. Jeho oči byly téměř černé, kruhy pod jeho očima tmavě fialové. „Ven, Jacobe,“ zavrčel. To už jsem také stál na nohou a díval se na něj seshora. Tohle bylo přesně to, proč jsem přišel. „Jdeme na to,“ souhlasil jsem. Ten obrovský, Emmett, se natlačil Edwardovi k boku s tím hladově vyhlížejícím, Jasperem, v závěsu. Vůbec mi to nevadilo. Možná moje smečka uklidí ty sračky, až mě dorazí. Možná ne. Na tom nezáleželo. Na krátký okamžik jsem střelil pohledem k dvoum postavám stojícím vzadu. Esme. Alice. Malá a rozptylující ženská. Byl jsem si jistý, že ostatní mě zabijí dřív, než se budu muset pustit do boje s nimi. Nechtěl jsem zabíjet holky…. Dokonce ani upíří holky. I když pro tu bloncku bych možná mohl udělat výjimku. „Ne,“ zalapala po dechu Bella a klopýtala dopředu sevřít Edwardovi ruku. Rosalie se pohybovala s ní, jakoby mezi nimi byl řetěz svazující je dohromady. „Jen si s ním potřebuji promluvit, Bello,“ řekl Edward tiše, mluvíc jenom k ní. Natáhl se k ní, aby se dotkl její tváře, aby ji pohladil. Tohle zbarvilo místnost do červena, donutilo mě vidět oheň – teď, po tom všem co jí provedl, měl stále dovoleno se jí takhle dotýkat. „Nepřepínej se,“ prosil ji. „Prosím, odpočívej. Oba budeme zpátky za pár minut.“ Podívala se mu do obličeje a pečlivě si ho prohlédla. Potom přikývla a zamířila zpět na pohovku. Rosalie jí pomohla posadit se. Bella na mě upřela pohled. „Buď slušný,“ naléhala. „A pak se vrať zpátky.“ Neodpověděl jsem. Dneska jsem nedával žádné sliby. Uhnul jsem pohledem a následoval Edwarda ven předními dveřmi. Nesouvislý hlas v mé hlavě poznamenal, že nebylo zas tak těžké oddělit ho od ostatních. Pokračoval v chůzi, nikdy se neohlídl, aby se podíval, jestli se nechystám skočit mu na nechráněná záda. Předpokládal jsem, že se nepotřebuje dívat. Poznal by, kdybych se rozhodl zaútočit. Což znamenalo, že budu to rozhodnutí muset udělat velice rychle. „Ještě nejsem připravený, nechat se od tebe zabít, Jacobe Blacku,“ zašeptal, když rychle kráčel od domu. „Budeš muset mít trochu trpělivosti.“ Jako bych se staral o jeho rozvrh. „Trpělivost není zrovna moje silná stránka,“ zabručel jsem bez dechu. Pokračoval v chůzi dobrých sto jardů dolů po silnici, pryč od domu, se mnou přímo za patami. Byl jsem rozpálený a prsty se mi třásly. Přesně na hraně, připravený a čekající. Zastavil bez varování a otočil se obličejem ke mně. Jeho výraz mě opět zmrazil. Na vteřinu jsem byl prostě děcko – děcko, které žilo celý život v tom stejném prťavém městě. Jen dítě. Protože jsem věděl, že budu muset žít mnohem déle, trpět mnohem víc, abych vůbec někdy pochopil tu pálivou bolest v Edwardových očích. Zvedl ruku jako kdyby si utíral pot z čela, ale jeho prsty mu škrábaly po obličeji jako by mu měli odtrhnout žulovou kůži. Jeho černé oči mu v důlcích plály, nezaostřené nebo vidící věci, které tam nebyly. Otevřel pusu, jakoby se chystal se chystal křičet, ale žádný zvuk mu z hrdla nevyšel. Tohle byl obličej, který by měl člověk, kdyby ho upalovali na hranici. Na chvíli jsem nebyl schopen mluvit. Bylo to příliš skutečné, ten obličej – viděl jsem přízrak toho vznášející se domem, viděl jsem jim to na očích, ale tohle to učinilo definitivním. Poslední hřebík do její rakve. „Zabíjí ji to, že? Umírá.“ A věděl jsem, že jakmile jsem to řekl, moje tvář byla zmírněným odrazem té jeho. Slabší, odlišná, protože jsem byl stále v šoku. Ještě mi to plně nedocházelo – stalo se to příliš rychle. On měl čas dostat se do této fáze. A bylo to rozdílné, protože já jsem ji ve své hlavě už tolikrát a tolika různými způsoby ztratil. A bylo to rozdílné, protože ona nikdy ve skutečnosti nebyla moje, abych ji doopravdy mohl ztratit. A bylo to rozdílné, protože tohle nebyla moje chyba. „Je to moje chyba,“ zašeptal Edward a podlomila se mu kolena. Dopadl na zem přede mě, zranitelný, nejsnazší cíl, jaký by jste si mohli představit. Ale byl jsem se chladný jako led – už ve mně žádný oheň nehořel. „Ano,“ naříkal do prachu, jakoby se zpovídal zemi. „Ano, zabíjí ji to.“ Jeho naprostá bezmocnost mě pobuřovala. Chtěl jsem boj, ne popravu. Kde byla jeho arogantní nadřazenost teď? „Tak proč něco Carlisle neudělá?“ zavrčel jsem. „Je to přece doktor, ne? Ať to z ní vyndá.“ Vzhlédl ke mně a odpověděl vyčerpaným klasem. Jakoby byl učitelka z mateřské školky a vysvětloval to nechápavým dětem už po desáté. „Nenechá nás.“ Vzal jsem si minutku, abych ty slova mohl vstřebat. Proboha, vždyť běžela přímo do rakve. Umírala pro pekelného zplozence. To byla tak typická Bella. „Znáš ji dobře,“ zašeptal. „Jak rychle vidíš… Neviděl jsem to. Ne v čas. Nechtěla se se mnou bavit při cestě domů, ne doopravdy. Myslel jsem, že je vyděšená – to by bylo normální. Myslel jsem, že je na mě naštvaná, protože ji do toho zatáhl, že ohrožují její život. Znovu. Nikdy jsem si ani nepředstavil, na co skutečně myslela, co řešila. Ne dokud nás moje rodina nečekala na letišti a ona neběžela přímo do Rosaliina náručí. Rosalliina! A pak jsem uslyšel, co si Rosalie myslela. Nechápal jsem to, dokud jsem to nezaslechl. Přesto ty tomu rozumíš po jedné vteřině…“ Napůl vzdychal, napůl naříkal. „Zpomal na chvilku. Nenechá vás.“ Sarkasmus mě pálil na jazyku. „Všimli jste si někdy, že je přesně tak silná jako normální padesátikilová holka? Jak blbí vy upíři jste? Podržte ji a uspěte.“ „Chtěl jsem to,“ zašeptal. „Carlisle by měl…“ Co, byli na to příliš vznešení? „Ne. Ne vznešení. Její bodyguard to komplikuje.“ Oh. Jeho příběh předtím nedával moc smysl, ale teď to do sebe perfektně zapadalo. Tak to ta bloncka dělala. Ale co z toho měla? To ta královna krásy opravdu tak hrozně chtěla, aby Bella umřela? „Možná,“ řekl. „Rosalie se na to přesně takhle nedívá.“ „Tak sejmětě první tu bloncku. Tvůj druh se může dát zase dohromady, ne? Proměňte ji na skládačku a postarejte se o Bellu.“ „Emmett a Esme ji zálohují. Emmett by nás nikdy nenechal… a Carlisle by mi nepomohl proti Esme…“ vytrácel se, jeho hlas mizel. „Měl si nechat Bellu se mnou.“ „Ano.“ Na to už bylo ale trochu pozdě. Možná na tohle všechno měl pomyslet dřív než jí pořídil život sající monstrum. Zíral na mě ze svého vlastního osobního pekla a já mohl spatřit, že se mnou souhlasil. „Nevěděli jsme to,“ řekl, slova téměř stejně neslyšitelná jako jeho dech. „Nikdy mě to ani nenapadlo. Nikdy předtím tu nebyl nikdo jako já a Bella. Jak jsme měli vědět, že člověk bude schopný zplodit dítě s jedním z nás-“ „Když by při tom procesu měli být lidé rozsápáni na cucky?“ „Ano,“ souhlasil napjatým šepotem. „Jsou tací, ti zvrhlí a krutí - incubus, succubus. Existují. Ale pokušení je pouze předehra k hostině. Nikdo nepřežije.“ Zatřepal hlavou, jakoby ho ta myšlenka pobuřovala. Jakoby on byl jiný. „Neuvědomil jsem si, že mají zvláštní jména pro to, co jsi,“ odsekl jsem. „Dokonce ani ty, Jacobe Blacku, mě nemůžeš nenávidět tak moc, jako se nenávidím já sám.“ Chyba, pomyslel jsem si, příliš vzteklý, abych mluvil. „Tím že mě teď zabiješ ji nezachráníš,“ řekl potichu. „Takže co?“ „Jacobe, musíš pro mě něco udělat.“ „Vyrobím ti peklo, parazite!“ Nepřestával na mě hledět těma napůl unavenýma, napůl šílenýma očima. „Pro ni?“ Pevně jsem zkousl. „Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych ji od tebe udržel dál. Každičkou zpropadenou věc. Je příliš pozdě.“ „Znáš ji, Jacobe. Jsi s ní propojený na úrovni, kterou pořád nechápu. Jsi její součástí, tak jako ona je tvou. Nebude mě poslouchat, protože si myslím, že ji podceňuji. Myslí si, že je na tohle dost silná…“ zakuckal se a potom polknul. „Možná bude poslouchat tebe.“ „Proč by měla?“ Vytáhl se na nohy, jeho oči hořely jasněji než předtím, divočeji. Přemítal jsem, jestli vážně začínal bláznit. Mohli se vůbec upíři zbláznit? „Možná,“ odpověděl na moji myšlenku. „Nevím to jistě. Ale připadám si tak.“ Zatřásl hlavou. „Zkouším to před ní ukrýt, protože stres jí jenom přitěžuje. Víc by toho už nemusela snést. Musím být soustředěný; mohl bych to ještě zhoršit. Ale na tom teď nezáleží. Musí tě poslechnout!“ „Nemůžu jí říct nic, co ty už by si jí neřekl. Co chceš, abych dělal? Řekl jí, že je hloupá? To už pravděpodobně stejně ví. Řekl jí, že umírá? Vsadím se, že ví i tohle.“ „Můžeš jí nabídnout to, co chce.“ Nerozuměl jsem mu. Součást jeho šílenství? „Nic jiného než udržet ji na živu mě nezajímá,“ řekl, najednou soustředěný. „Jestli chce dítě, může ho mít. Může jich mít klidně půl tuctu. Cokoli bude chtít.“ Na chvilku se odmlčel. „Může mít štěňátka, pokud to zabere.“ Naše upřené pohledy se na chvíli setkali a jeho tvář byla pod tou slabou vrstvovou kontroly šílená. Když jsem zpracoval jeho slova, přestal jsem se mračit a ústa se mi údivem otevřela. „Ale ne takhle!“ zasyčel předtím než jsem se mohl vzpamatovat. „Ne tahle věc, která jí vysává život, zatímco tady bezmocně stojím. Sleduji jak churaví a chřadne. Pozoruji, jak jí to ubližuje.“ Dýchal zrychleně, jakoby ho někdo praštil do slabin. „Musíš ji přinutit, to pochopit, Jacobe. Mě už nebude poslouchat. Rosalie je vždycky tam, živí její šílenství – povzbuzuje ji. Ochraňuje ji. Ne, ochraňuje to. Bellin život pro ni nic neznamená.“ Zvuk vycházející mi z hrdla zněl jako bych se dusil. Co to řekl? Co by měla Bella dělat? Mít dítě? Se mnou? Co? Jak? Vzdával se jí? Nebo si myslel, že jí nebude vadit, když si ji budeme přehazovat jak horkou bramboru? „Cokoli. Cokoli ji udrží na živu.“ „To je ta nejšílenější věc, jakou si kdy řekl,“ zabručel jsem. „Miluje tě.“ „Ne dost.“ „Je připravená zemřít, aby měla dítě. Možná přijme něco méně radikálního.“ „Copak ji neznáš?“ „Znám, znám. Bude potřeba hodně přesvědčování. Proto tě potřebuji. Víš, jak myslí. Přinuť ji pochopit.“ Nedokázal jsem myslet na to, co navrhoval. Bylo to příliš. Nemožné. Špatné. Zvrácené. Půjčit si Bellu na víkend a vrátit ji v pondělí ráno jako film do půjčovny? Tak nechutné. Tak lákavé. Nechtěl jsem o tom uvažovat, nechtěl jsem si to představovat, ale ty představy přicházely stejně. Snil jsem tímto způsobem o Belle tolikrát, a znovu když byla další možnost nás a pak byla jasná její volba, a ty představy jenom dráždily hnisající bolák, protože už nebyla žádná šance, vůbec nic. Nebyl jsem schopný si tenkrát pomoci. Nedokázal jsem se zastavit ani teď. Bella v mém obětí, Bella vzdychající moje jméno… Horší ale bylo, že tyhle nové představy, které jsem nikdy předtím neměl, by pro mě vůbec neměly existovat. Ještě ne. Kvůli té představě, jak jsem věděl, budu trpět celé roky, pokud bych ji nevyhnal z hlavy hned. Ale přilepila se tam, šíříc se mi mozkem jako plevel – jedovatý a nezdolatelný. Bella, zdravá a zářící, tak rozdílná od té co byla teď, ale přece částečně stejná: její tělo, ne zdeformovaní, ale změněné víc přirozenou cestou. Zakulacené mým dítětem. Snažil jsem se uprchnout tomu jedovatému plevelu ve své hlavě. „Přinutit Bellu pochopit? V jakém vesmíru to žiješ?“ „Alespoň to zkus.“ Rychle jsem zatřásl hlavou. Čekal, ignorujíc moji negativní odpověď, protože mohl slyšet bitvu mých myšlenek. „Odkud tahle psychologická oblbovačka pochází? To jsi vymyslel po cestě?“ „Nemyslel jsem na nic než na způsoby, jak ji zachránit, dokud jsem si neuvědomil, co se chystala udělat. Pro co by zemřela, aby to udělala. Ale nevěděl jsem, jak se s tebou zkontaktovat. Věděl jsem, že by si neposlouchal, kdybych zavolal. Brzy bych tě šel hledat, kdybys dnes nepřišel. Ale je těžké ji opustit, dokonce i na pár minut. Její stav… se mění z minuty na minuty. Ta věc… roste. Rychle. Nemůžu od ní teď odejít.“ „Co je to?“ „Nikdo z nás nemá sebemenší představu. Ale už teď je to silnější než ona.“ Najednou jsem to ve své hlavě mohl vidět – vidět oteklé monstrum trhající ji na kusy ze vnitř. „Pomoz mi to zastavit,“ zašeptal. „Pomoz mi, aby se tohle nestalo.“ „Jak? Nabídkou mých erotických služeb?“ Ani sebou netrhl, když jsem to vyslovil, ale já ano. „Ty jsi vážně blázen. Nebude o tom chtít ani slyšet.“ „Zkus to. Už není co ztratit. Jak by to mohlo uškodit?“ Mohlo by to uškodit mě. Copak už jsem od Belly nedostal dost odmítnutí i bez tohohle? „Malá bolest pro její záchranu? Je to tak vysoká cena?“ „Nebude to fungovat.“ „Možná ne. Možná ji to trochu zmate. Možná zaváhá nad svým rozhodnutím. Sebemenší pochybnost je všechno, co potřebuji.“ „A pak tu nabídku odpískáš? Jenom jsem žertoval, Bello? „Jestli chce dítě, tak ho dostane. Nebudu nic odvolávat.“ Nemohl jsem uvěřit, že jsem nad tím vůbec přemýšlel. Bella by mě za to praštila – ne že bych se toho obával, ale pravděpodobně by jí to znovu zlomilo ruku. Neměl bych ho nechat takhle se mnou mluvit, dělat mi bordel v hlavě. Měl bych ho okamžitě zabít. „Ne teď,“ zašeptal. „Ještě ne. Dobré či zlé, zničilo by ji to a ty to víš. Není potřeba být ukvapený. Jestli tě neposlechne, dostaneš svoji šanci. Ve chvíli, kdy Bellino srdce přestane bít, tě budu prosit, aby si mě zabil.“ „Nebudeš muset prosit dlouho.“ Koutky úst se mu zvedly do něčeho vzdáleně připomínajícího chabý úsměv. „S tím jsem počítal.“ „Tak potom jsme domluveni.“ Přikývl a natáhl jeho ledově kamennou ruku. Překousl jsem svůj odpor. Moje prsty se uzavřely kolem kamene a naše spojené ruce se jednou zatřásly. „Jsme domluveni,“ souhlasil. 10. Proč jsem prostě neodešel pryč? Jo vlastně, protože jsem idiot Cítil jsem se jako – jako já nevím co. Jako by tohle nebylo skutečné. Jako bych byl v nějaké temné verzi špatného sitcomu. Namísto toho, abych byl největší moula na škole, kterej chce pozvat hlavní roztleskávačku na maturitní ples, jsem byl skončil-na-druhém-místě vlkodlak, který chce požádat upírovu ženu, aby s ním žila na hromádce a rozmnožovala se. Paráda. Ne, neudělal bych to. Bylo to zvrácený a nemorální. Zapomenu na všechno, co říkal. Ale promluvím si s ní. Zkusím ji přesvědčit, aby mě poslouchala. A ona nebude. Ostatně jako vždycky. Když jsme se vraceli do domu, Edward neodpověděl ani nekomentoval moje myšlenky. Přemýšlel jsem nad místem, kde se rozhodl zastavit. Bylo dost daleko od domu, aby ostatní nemohli slyšet jeho šepot? To byl ten důvod? Možná. Když jsme prošli skrz dveře, oči zbylých Cullenů byly podezřívavé a zmatené. Nikdo se nedíval znechuceně nebo pobouřeně. Takže určitě neslyšeli, o jakou laskavost mě Edward žádal. Váhal jsem u otevřených dveřích, nejistý, co dělat teď. Bylo mi příjemněji tady, s trochou dýchatelného vzduchu proudícího z venku. Edward se svěšenými rameny kráčel do středu skupinky. Bella ho úzkostlivě pozorovala a pak její oči skočily na vteřinu na mě. Potom opět sledovala ho. Její obličej dostal šedý odstín a já mohl vidět, co si on myslel o stresu, který jsme jí navodili a který ji jenom přitěžoval. „Necháme Jacoba a Bellu promluvit si v soukromí,“ oznámil Edward. Jeho hlas zněl, jakoby patřil robotovi. „Jen přes moji mrtvolu,“ zasyčela na něj Rosalie. Stále se vznášela Bella za hlavou, jednu ze svých chladných rukou umístěnou majetnicky na Bellině bledé tváři. Edward se na ni ani nepodíval. „Bello,“ řekl stejně prázdným tónem. „Jacob s tebou chce mluvit. Bojíš se, zůstat s ním sama?“ Bella se na mě zmateně podívala, a pak se obrátila k Rosalii. „Rose, to je v pořádku. Jake mi neublíží. Jdi s Edwardem.“ „Může to být trik,“ varovala ji bloncka. „To si nemyslím,“ nesouhlasila s ní Bella. „Budeš nás mít s Carlislem neustále na očích, Rosalie,“ ujistil ji Edward. Bezcitný hlas zapraskal, ukazujíc tak hněv. „My jsme ti, kterých by se měla bát.“ „Ne,“ zašeptala Bella. Její oči se leskly, řasy mokré. „Ne, Edwarde. Já se ne…“ Zakroutil hlavou a nepatrně se usmál. Bylo bolestivé se na ten úsměv jenom podívat. „Takhle jsem to nemyslel, Bello. Jsem v pořádku. Netrap se kvůli mně.“ Nechutné. Měl pravdu – kamenovala se za to, že ranila jeho city. Ta holka byla typický mučedník. Nepochybně se narodila ve špatném století. Měla by žít v minulosti, kdy sama sebou z nějakého dobrého důvodu mohla nakrmit lvi. „Všichni,“ řekl Edward, jeho ruka strnule ukázala ke dveřím. „Prosím.“ Vyrovnanost, kterou se snažil udržet pro Bellu, byla vratká. Viděl jsem, jak blízko měl k tomu hořícímu muži, kterým byl venku. Ostatní to viděli také. Tiše zamířili ke dveřím, zatímco já jim uhnul z cesty. Pohybovali se rychle; moje srdce bilo dvakrát tak usilovně a pokoj se vyprázdnil až na Rosalii, zdráhající se uprostřed cesty, a Edwarda, stále čekajícího u dveří. „Rose,“ řekla Bella tiše. „Chci, abys šla.“ Bloncka probodla Edwarda pohledem a pak mu naznačila, aby šel první. Darovala mi dlouhé varovné zamračení a pak zmizela také. Jakmile jsme byli sami, střihl jsem si to přes pokoj a posadil se na podlahu vedle Belly. Vzal jsem její ledové ruce do mých, opatrně je masírujíc. „Díky, Jaku. To je příjemné.“ „Nebudu ti lhát, Bells. Jsi ohavná.“ „Já vím,“ povzdechla si. „Vypadám děsivě.“ „Jako příšera z močálu,“ souhlasil jsem. Zasmála se. „Je tak prima mít tě tady. Je příjemné se zase usmívat. Nevím, kolik dramat ještě snesu.“ Protočil jsem oči. „Fajn, fajn,“ souhlasila. „Způsobila jsem si to sama.“ „Jo, to teda jo. Na co proboha myslíš, Bells? Opravdu!“ „Požádal tě, abys na mě ječel?“ „Víceméně. Ačkoli nemůžu pochopit, proč si myslí, že mě budeš poslouchat. Nikdy předtím jsi to nedělala.“ Povzdechla si. „Já jsem ti říkal-,“ začal jsem. „Věděl jsi, že „Já jsem ti to říkal“ má ještě bratra, Jacobe?“ zeptala se, přerušíc tak moji myšlenku. „Jmenuje se „Zavři do pekla hubu“.“ „Hezký.“ Zeširoka se na mě usmála. Její kůže se těsněji napnula přes kosti. „Nemůžu si za to napsat plus – obšlehla jsem to z opakování Simpsonovich.“ „Tenhle jsem nepostřehl.“ „Byla to sranda.“ Zhruba minutu jsme nemluvili. Její ruce se začali trochu rozehřívat. „Opravdu tě požádal, abys se mnou promluvil?“ Kývl jsem. „Abych tě přinutil pochopit. To je bitva prohnaná ještě dřív, než vůbec začne.“ „Tak proč jsi souhlasil?“ Neodpověděl jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem to věděl. Věděl jsem tohle – každá vteřina, kterou jsem strávil s ní, jenom násobila bolest, kterou budu muset snášet později. Jako pro narkomana s omezenými zásobami, den zúčtování si pro mě přicházel. Čím víc si toho píchnu teď, tím drsnější to bude, když se moje zásoby vyčerpají. „Víš, že to vyjde,“ řekla po tiché minutě. „Věřím tomu.“ To mě znovu donutilo vidět červeně. „Je demence jeden z tvých symptomů?“ vybuchl jsem. Rozesmála se, napříč mému hněvu, který byl tak skutečný, že se moje ruce roztřásly okolo jejích. „Možná,“ řekla. „Neříkám, že se to bude jednoduché, Jaku. Ale jak bych mohla žít se vším, čím jsem prošla, a nevěřit v kouzlo té chvíle? „Kouzlo?“ „Obzvláště pro tebe,“ řekla. Usmívala se. Odtáhla z mých rukou jednu svoji a položila mi ji na tvář. Teplejší než předtím, ale stále jsem na své kůži cítil chlad, jaký způsobovala většina věcí. „Víc než kdokoli jiný jsi ty nějak zázračně pořád čekal, aby se pro tebe věci vyvinuly tím správným směrem.“ „O čem to blábolíš?“ Stále se usmívala. „Edward mi jednou řekl, jaké to bylo – ta věc s vaším otiskem. Řekl, že to bylo jako Sen noci svatojánské, jako kouzlo. Najdeš, koho opravdu hledáš, Jacobe, a možná pak všechno tohle bude dávat smysl.“ Kdyby nevypadala tak křehce, začal bych na ni křičet. Ale tak jak to bylo, jsem pouze zabručel. „Jestli si myslíš, že otisk by mohl dát smysl tomuhle šílenství…“ Bojoval jsem se slovy. „Vážně si myslíš, že jenom protože se já možná jednoho dne do někoho otisku, udělá to tohle správným?“ Píchnul jsem jí prstem do oteklého těla. „Řekni, jaký to mělo smysl, Bello! Jaký mělo smysl tě, že tě minuju? Jaký mělo smysl, že ty miluješ ho? Když umřeš“- ta slova se mi zamotala na jazyku – „jak by to někdy znovu mohlo být správné? Jaký je smysl vší té bolesti? Mojí, tvojí, jeho! Zabiješ ho také, ne že by mi to vadilo.“ Trhla sebou, ale já pokračoval. „Takže jaký je nakonec smysl tvojí zvrácené lovestory? Jestli tu nějaký smysl je, prosím ukaž mi ho, Bello, protože já ho nevidím.“ Povzdechla si. „Ještě ho neznám, Jaku. Ale prostě jenom… cítím… že z tohohle všeho vzejde něco dobrého, i když teď je to těžké vidět. Nejspíš bys to mohl nazvat vírou.“ „Umíráš pro nic, Bello! Zbytečně!“ Její ruka klesnula z mého obličeje na její nafouklé břicho a pohladila ho. Nemusela říkat nic, i přesto jsem věděl, co si myslela. Umírala pro to. „Neumřu,“ procedila skrz zuby a mohl jsem poznat, že opakovala věci, které už někdy předtím řekla. „Udržím moje srdce bijící. Jsem na to dost silná.“ „To je pěkná hovadina, Bello. Snažila ses udržet jen mimořádně dlouho.“ Vzal jsem její obličej do ruky. Nemusel jsem si připomínat, že jsem musel být opatrný. Všechno na ní doslova křičelo křehké. „Dokážu to. Dokážu to,“ mumlala, znějíc hodně podobně jako ta dětská knížka o malém motoru, který to nakonec dokázal. „Mě to tak nepřipadá. Takže jaký je tvůj plán? Doufám, že nějaký máš.“ Přikývla, ale nepodívala se mi do očí. „Věděl jsi, že Esme skočila z útesu? Když byla ještě člověk.“ „A?“ „A byla tak blízko smrti, že se jí ani neobtěžovali vzít do ambulance. Zavezli ji rovnou do márnice. Její srdce přesto stále tlouklo, když ji Carlisle našel…“ Tak tohle předtím mysle, když řekla, že udrží svoje srdce bijící. „Neplánuješ přežít jako člověk,“ prohlásil jsem dutě. „Ne. Nejsem hloupá.“ Setkala se s mým upřeným pohledem. „Hádám, že máš na to pravděpodobně svůj vlastní názor.“ „Pohotovostní zupířování,“ zabručel jsem. „S Esme to fungovalo. A Emmettem, Rosalii a dokonce i s Edwardem. Nikdo z nich na tom nebyl zrovna dobře. Carlisle je změnil jenom proto, že to bylo buď to nebo smrt. On životy neukončuje, zachraňuje je.“ Najednou jsem kvůli laskavému upířímu doktorovi pocítil bodnutí viny, tak jako předtím. Odstrčil jsem tu myšlenku pryč a začal znovu prosit. „Poslouchej mě, Bells. Nedělej to takhle.“ Jako předtím, když Charlie zavolal, nemohl jsem vidět, jak moc jiným mě to opravnu učiní. Uvědomoval jsem si, že abych zůstal na živu, potřebuju ji. V jakékoli podobě. Zhluboka jsem se nadechl. „Nečekej, dokud bude příliš pozdě, Bello. Ne takhle. Žij. Jo? Jenom žij. Nedělej mi to. Nedělej mu to.“ Můj hlas byt tvrdší, hlasitější. „Víš, co udělá, když zemřeš. Viděla jsi to už předtím. Chceš, aby se vrátil k těm italským zabijákům?“ Schoulila se na pohovce. Vynechal jsem tu část, že tentokrát to nebude nezbytné. Usiloval jsem, aby byl můj hlas jemnější a zeptal se: „Pamatuješ, když jsem byl rozsekánej těma novorozenýma? Co jsi mi řekla?“ Čekal jsem, ale nechystala se odpovědět. Pevně stiskla rty. „Řekla jsi mi, abych byl hodnej a poslouchal Carlisle,“ připomněl jsem jí. „A co jsem udělal? Poslouchal jsem upíra. Kvůli tobě.“ „Poslouchal jsi ho, protože to bylo správné.“ „Fajn – vyber si něco z toho.“ Zhluboka se nadechla. „Teď to není správné.“ Upřela pohled na svoje velké, zaoblené břicho a zašeptala bez dechu: „Nezabiju ho.“ Moje ruce se znovu roztřásly. „Pání, neslyšel jsem tu úžasnou novinku. Zdravý chlapeček, co? Měl jsem přinést nějaké modré balónky.“ Její obličej zrůžověl. Ta barva byla nádherná – a zabodla se mi do žaludku jako nůž. Vroubkovaný nůž, rezavý a kostrbatý. Přestával jsem se ovládat. Zase. „Nevím jistě, jestli je to kluk,“ přiznala trochu ostýchavě. „Ultrazvuk by nefungoval. Membrána kolem dítěte je příliš silná – jako jejich kůže. Takže je to tak trochu záhada. Ale v hlavě vždycky vidím kluka.“ „Není to žádné rozkošné miminko, Bello.“ „Uvidíme,“ řekla téměř samolibě. „Ty ne,“ zavrčel jsem. „Jsi strašněj pesimista, Jacobe. Rozhodně tu je šance, že z toho vyváznu.“ Nedokázal jsem odpovědět. Díval jsem se dolů, zhluboka dýchal a pokoušel se ovládnout svoji zuřivost. „Jaku,“ řekla, lepla mě po hlavě a následně pohladila po tváři. „Všechno bude fajn. Pšš. Je to v pořádku.“ Nevzhlédl jsem. „Ne. Nebude to fajn.“ Utřela mi něco mokrého z tváře. „Pšš.“ „O co jde, Bello?“ Zíral jsem na světlý koberec. Moje bosé nohy byly špinavé, zanechávající čmouhy Super. „Myslel jsem, celej smysl toho, proč jsi chtěla toho upíra víc než cokoli jiného. A teď se ho prostě vzdáváš? To je padlý na hlavu. Od kdy zoufale toužíš být mámou? Pokud jsi to tolik chtěla, proč sis vzala upíra?“ Byl jsem nebezpečně blízko nabídce, kterou chtěl, abych učinil. Viděl jsem, jak mě moje svoje slova táhnou na tu cestu, ale nedokázal jsem změnit jejich směr. Povzdychla si. „Takhle to není. Opravdu jsem se nezajímala o tom, mít dítě. Dokonce jsem na to ani nepomyslela. Není to jen o tom, mít dítě. Je to… no… tohle dítě.“ „Je to zabiják, Bello. Podívej se na sebe.“ „Není. Je to mnou. Jsem prostě slabá a lidská. Ale můžu to zvládnout, Jaku, můžu–“ „Aw, nech toho! Zmlkni, Bello. Můžeš těmahle blbostmi krmit svoji pijavici, ale mě neoblafneš. Víš, že to nezvládneš.“ Probodla mě pohledem. „To teda nevím. Jenom mě to trápí.“ „Trápí tě to,“ zopakoval jsem skrz zuby. Zalapala po dechu a sevřela si břicho. Moje zuřivost se zmizela, jako bych ji vypnul dálkovým ovládáním. „Jsem v pořádku,“ zafuněla. „Nic to není.“ Ale já neposlouchal; její ruce nechtěně vyhrnuly její svetr a já civěl, zděšený, na její obnaženou kůži. Její břicho vypadalo jako by něj byly fialovo-černým inkoustem nakresleny velké skvrny. Všimla si mého upřeného pohledu a stáhla látku zpět. „Je silný, to je všechno,“ řekla obraně. Inkoustové fleky byly modřiny. Konečně jsem pochopil jeho slova ohledně sledování, jak jí to ubližuje. Najednou jsem se i já cítil trochu šíleně. „Bello,“ řekl jsem. Zaslechla změnu v mém hlase. Vzhlédla, stále těžce oddychující, její oči zmatené. „Bello, nedělej to.“ „Jaku-“ „Poslouchej mě. Dobře? Jen poslouchej. Co kdyby…?“ „Co kdyby co?“ „Co kdyby tohle nebyla jediná možnost? Co kdyby to nebylo všechno nebo nic? Co kdyby si prostě poslechla Carlisle jako hodná holka a zůstala na živu?“ „Já ne-“ „Ještě jsem neskončil. Když zůstaneš na živu, můžeš začít od znovu. Tohle nefungovalo. Zkus to znovu.“ Zamračila se. Zvedla ruku a dotkla se místa, kde se moje obočí mačkalo k sobě. Chvilku mi přejížděla prsty po čele, zatímco se snažila to pochopit. „Nerozumím… Co tím myslíš, zkus to znovu? Nemůžeš si myslet, že by mě Edward nechal…? A co by to změnilo? Jsem si jistá, že všechny děti-“ „Ano,“ vybuchl jsem. „Všechny jeho děcka by byly stejný.“ Její unavený obličej byl čím dál tím víc zmatenější. „Co?“ Ale už jsem nic říkat nemusel. Nemělo to smysl. Nikdy bych nebyl schopný ji zachránit před ní samotnou. Nikdy jsem nebyl schopný to udělat. Potom zamrkala a já poznal, že jí to konečně došlo. „Oh. Ahr. Prosím tě, Jacobe. Opravdu si myslíš, že bych měla zabít svoje dítě a vyměnit ho za nějakou genetickou náhražku? Umělé oplodnění?“ Teď zuřila. „Proč bych chtěla mít dítě s někým, koho vůbec neznám? Předpokládám, že by v tom nebyl rozdíl? Prostě jen nějaké dítě?“ „Takhle jsem to nemyslel,“ zamumlal jsem. „Ne s někým, koho neznáš.“ Naklonila se ke mně. „Tak jak jsi to tedy myslel?“ „Nijak. Nemyslel jsem to nijak. Stejně jako vždycky.“ „Jak jsi na to přišel?“ „Zapomeň na to, Bello.“ Podezřívavě se zamračila. „To on chtěl, abys mi to řekl?“ Zaváhal jsem, překvapený, že na to přišla tak rychle. „Ne.“ „Řekl, že ano?“ „Ne, opravdu. Neřekl nic o umělém čemsi.“ Její tvář změkla a ona se opřela zpět do polštářů, vypadajíc vyčerpaně. Když znovu promluvila, její slova vůbec nepatřila mě. „Udělal by pro mě cokoli. A já mu tak moc ubližuju… Ale co si myslí? Že vyměním tohle“ – rukama si přejela po břichu – „za nějaké neznámé…“ Zamumlala tu poslední část a její hlas se zlomil. Její oči se leskly slzami. „Nemusíš mu ubližovat,“ zašeptal jsem. Prosit za něj mě pálilo v ústech jako jed, ale věděl jsem, že sázka na tento úhel pohledu měla pravděpodobně největší šanci na úspěch. Šancí asi jedna ku tisíci. „Mohla by si ho znovu učinit šťastným, Bello. A já si opravdu myslím, že začíná bláznit. Upřímně.“ Nezdálo se, že by mě poslouchala; rukou si stále kroužila po břiše, zatímco se kousala do rtu. Na nějakou dobu zavládlo ticho. Přemýšlel jsem, jestli byli Cullenovi hodně daleko. Naslouchali mému ubohému pokusu přesvědčit ji? „Ne s někým, koho neznám?“ mumlala si pro sebe. Trhnul jsem sebou. „Co přesně ti Edward řekl?“ zeptala se mě tiše. „Nic. Jen si myslel, že by si mě možná mohla poslechnout.“ „Ne tohle. O zkoušení to znovu.“ Její oči se zapily do mých a já poznal, že už jsem jí napověděl až dost. „Nic.“ Ústa se jí úžasem pootevřela. „Wow.“ Rozprostřelo se ticho a já slyšel, jak její srdce bije. Znovu jsem se podíval dolů na svoje nohy, neschopný se setkat s jejíma očima. „On by opravdu udělal cokoli, že?“ zašeptala. „Říkal jsem ti, že cvokatí. Doslova, Bells.“ „Jsem překvapená, že jsi to na něj nenapráskal. Abys ho dostal do problémů.“ Když jsem vzhlédl, zeširoka se usmívala. „Přemýšlel jsem o tom.“ Zkusil jsem jí opětovat její úsměv, ale tvář se mi stáhla jen do divného úšklebku. Věděla, co jsem nabízel a nechystala se na to pomyslet podruhé. Věděl jsem, že to neudělá. „Není moc věcí, co by jsi pro mě neudělal, viď?“ zašeptala. „Vážně nechápu, proč se vůbec obtěžuješ. Nezasloužím si to.“ „Přesto to nic nemění, že?“ „Ne tentokrát.“ Povzdechla si. „Přála bych si, abych ti to dokázala vysvětlil tak dobře, že by jsi pochopil. Nemůžu mu ublížit,“ ukázala si na břicho-„tak jako nedokážu vzít zbraň a zastřelit tě. Miluju ho.“ „Proč musíš vždycky milovat nesprávné věci, Bello?“ „Nemyslím si, že to tak je.“ Dostal jsem knedlík z mého krku, takže jsem dokázal znít tvrději, tak jako jsem chtěl. „Věř mi.“ Zvedl jsem se ze země. „Kam jdeš?“ „Nedělám tady nic užitečného.“ Vztáhla ke mně hubenou ruku, prosící. „Neodcházej.“ Cítil jsem, jak mě moje zvyky oslabují, snažíc se udržet mě v její blízkosti. „Já sem nepatřím. Musím se vrátit zpátky.“ „Proč si dneska přišel?“ zeptala se, stále se ke mně natahujíc. „Jen se přesvědčit, že jsi opravdu naživu. Nevěřil jsem, že jsi nemocná, jak tvrdil Charlie.“ Nedokázal jsem jí vyčíst z obličeje, jestli to zbaštila nebo ne. „Vrátíš se ještě? Předtím…“ „Nebudu se poflakovat kolem a sledovat, jak umíráš, Bello.“ Ustoupila. „Máš pravdu, máš pravdu. Měl by si jít.“ Zamířil jsem ke dveřím. „Nashle,“ zašeptala za mnou. „Miluju tě, Jaku.“ Skoro jsem se vrátil zpátky. Skoro jsem se otočil, padl na kolena a začal ji znovu prosit. Ale věděl jsem, že musím Bellu opustit, opustit její upřímnost předtím, než mě zabije, tak jako zabíjela sebe. „Jistě, jistě,“ mumlal jsem při cestě ven. Neviděl jsem poblíž žádné upíry. Ignoroval jsem moji motorku, stojící osamocenou uprostřed louky. Nebyla pro mě dostatečně rychlá. Můj táta musel vyšilovat – stejně jako Sam. Co by smečka usoudila z toho, že mě neslyšela? Vysvlékl jsem se, nestarajíc se o to, že se mohl někdo dívat, a rozběhl se. Explodoval jsem do vlčí podoby. Čekali. Jak jinak. Jacobe, Jaku, osm hlasů se rozeznělo úlevou. Pojď domů, teď to byl hlas Alpha a dával mi rozkazy. Sam běsnil. Cítil jsem, jak se Paul ztratil. Věděl jsem, že Billy a Rachel čekali na zprávy, co se se mnou stalo. Paul byl příliš nedočkavý sdělit jim dobré novinky, že jsem nebyl sežrán upíry, než aby si vyslechl celý příběh. Nemusel jsem říkat smečce, že jsem byl na cestě – mohli vidět rozmazaný les kolem mě, když jsem se rozběhl domů. Nemusel jsem jim ani říkat, že jsem byl napůl šílený. Ten nepořádek v mé hlavě byl očividný. Viděli celou tu hrůzu – Bellino kropenaté břicho; její chraplavý hlas: je silný, to je všechno; Edwardův obličej hořícího muže: sleduji jak churaví a chřadne... pozoruji, jak jí to ubližuje; Rosalie přikrčená za Beliným zesláblým tělem: Bellin život pro ni nic neznamená – a pro jednou, nikdo neměl co říct. Jejich šok mi mlčky křičel v hlavě. Nevyjádřitelný slovy. !!!! Byl jsem v půli cesty domů, než se z toho stihli vzpamatovat. Dali se do běhu, aby se se mnou setkali. Byla skoro tma – zapadající slunce se schovalo za mraky. Risknul jsem skok přes dálnici a uskutečnil ho, aniž bych byl kýmkoli spatřen. Setkali jsme se asi deset mil od La Push, na dřevorubci vytvořené mýtině, vklíněné mezi dvěma výběžky hor, kde nás nikdo nemohl vidět. Paul je dohnal ve stejnou chvíli jako já, takže smečka byla kompletní. V hlavě mi pulzovala spousta žvástů, které jsem nemohl rozeznat. Všichni hulákali na jednou. Samova srst byla rozježená, a když kráčel tam a zpátky kolem kruhu, bez přestání vrčel. Paul a Jared se za ním pohybovaly jako jeho stín, uši přilepené k hlavě. Všichni členové kruhu byli rozrušení, na nohách a tiše vrčící. Zpočátku byl jejich hněv nedefinovatelný a já myslel, že jeho cílem jsem já. Byl jsem příliš vykolejený, než aby mě to zajímalo. Mohli mi za obejití rozkazů udělat, cokoli chtěli. A potom se neostrý zmatek myšlenek začal pohybovat společně. Jaké to je? Co to znamená? Jaké to bude? Ne bezpečné. Nic dobrého. Riskantní. Nepřirozené. Příšerné. Opovržení hodné. To nemůžeme dovolit. Smečka teď chodila i myslela synchronizovaně, všichni kromě mě a jednoho dalšího. Seděl jsem vedle jednoho ze svých bratrů, příliš zmatený podívat se očima nebo myslí, kdo to vedle vlastně byl, zatímco smečka kroužila kolem nás. O tomhle ve smlouvě nic není. Všechny to ohrožuje. Pokoušel jsem se porozumět točícím se hlasům, snažíc se následovat klikatou cestičku myšlenek a spatřit, kde jsou ty nejdůležitější, ale nedávalo mi to žádný smysl. Výjevy v centru jejích myšlenek byly moje výjevy – ty nejhorší z nich. Belliny modřiny, Edwardův zmučený obličej. Také se toho obávají. Ale nic s tím neudělali. Ochraňují Bellu Swanovou. Nemůžeme to nechat nás ovlivnit. Bezpečí našich rodin, všech tady, je důležitější než jeden člověk. Pokud to nezabijí, budeme to muset udělat mi. Ochránit kmen. Ochránit naše rodiny. Musíme to zabít, než bude příliš pozdě. Další z mých vzpomínek, tentokrát Edwardova slova: Ta věc roste. Rychle. Snažil jsem se soustředit, rozeznávat jednotlivé hlasy. Není času nazbyt, pomyslel si Jared. To bude znamenat boj, upozornil Embry. Hodně zlej. Jsme připravení, tvrdil Paul. Budeme potřebovat moment překvapení na naší straně, pomyslel si Sam. Pokud se nám podaří je rozdělit, můžeme je sejmout každýho zvlášť. To zvýší naše šance na vítězství, myslel si Jared, začínajíc taktizovat. Zatřásl jsem hlavou, pomalu se zvedajíc na nohy. Cítil jsem se tady nestálý – jakoby mi kroužící vlci způsobovali závrať. Vlk vedle mě také vstal. Přitlačil svoje rameno na moje, opírající se o mě. Počkejte, pomyslel jsem si. Jejich pochodování se na krátký okamžik zastavilo, ale pak se opět dali do pohybu. Máme málo času, řekl Sam. Ale – co si myslíš? Dneska odpoledne jsi je nechtěl napadnout, protože se neprohřešili proti smlouvě. A teď plánuješ léčku, i když je smlouva stále neporušená? S tímto se v naší smlouvě nepočítalo, řekl Sam. Znamená to nebezpečí pro všechny lidi v okolí. Nevíme, co za stvůru Cullenovi zplodili, ale víme, že je to silné a rychle to roste. A bude to příliš mladé, aby to respektovalo jakoukoli smlouvu. Pamatuješ si na novorozené upíry, s kterými jsme bojovali? Divocí, násilní, nezajímající se o příčiny nebo omezení. Představ si jednoho takového, ale chráněného Culleny. Nevíme – snažil jsem se mu skočit do řeči. Nevíme, souhlasil. A v tomhle případě si nemůžeme dovolit zkoušet naše šance s neznámým. Můžeme jenom dovolit Cullenům přežívat, zatímco si budeme absolutně jistí, že nezpůsobí žádnou škodu. Téhle… věci se nedá věřit. Nemají to rádi o nic víc, než my. Sam vytáhl z mé mysli Rozáliin obličej, její ochranitelský postoj a vystavil ho všem na oči. Někteří jsou připraveni za to bojovat a nezáleží na tom, co to je. Je to jenom dítě, které se hlasitě domáhá ke slovu. Ne na dlouho, zašeptala Leah. Jaku, kámo, tohle je velkej problém, řekl Quil. Nemůžeme to prostě ignorovat. Děláš z komára velblouda, obhajoval jsem. Jediný, kdo je tady v nebezpečí, je Bella. Znovu díky svému vlastnímu rozhodnutí, řekl Sam. Ale tentokrát její volba ovlivňuje nás všechny. To si nemyslím. Nemůžeme to riskovat. Nepřipustíme, aby krvežíznivci lovili na našem území. Tak jim řekli, aby odešli, řekl vlk, který mě stále podporoval. Byl to Seth. Jak jinak. A ohrozit ostatní? Pokud krvežíznivci vkročí na naši půdu, zničíme je, bez ohledu na to, kde budou chtít lovit. Ochraňujeme všechny, které můžeme. Tohle je šílený, řekl jsem. Odpoledne ses bál vystavit smečku nebezpečí. Odpoledne jsem nevěděl, že jsou naše rodiny v nebezpečí. Nemůžu tomu uvěřit! Jak chceš zabít tu stvůru bez toho, abys zabil Bellu? Nic neřekl, ale ticho bylo prosyceno jeho názorem.´ Zavyl jsem. Je to člověk! Naše ochrana se na ni nevztahuje? Stejně umírá, myslela si Leah. My to jenom urychlíme. S vyceněnými zuby jsem odskočil od Setha přímo k jeho sestře. Chtěl jsem ji chňapnout za levou zadní nohy, když jsem ucítil Samovy zuby zakouslé mi do slabin, tahajíc mě zpět. Zavyl jsem bolestí a vztekem a otočil se na něj. Přestaň! rozkázal dvojitým zabarvením hlasu Alphy. Vypadalo to, jakoby se moje nohy ohýbaly pod mojí váhou. Trhnutím jsem zastavil, zvládajíc pouze silou vůle udržet se na nohou. Odvrátil ode mě pohled. Nebudeš na něj zlá, Leah, zavelel k ní. Bellino obětování je vysoká cena a všichni to musíme uznat. Je proti všemu, co zastupujeme, vzít lidský život. Dělání výjimek není zrovna radostná věc. Všichni pro to, co dneska večer uděláme, budeme truchlit. Dneska večer? zopakoval šokovaně Seth. Same – myslím, že bychom to měli víc prodiskutovat. Přinejmenším se poradit s Radou starších. Nemůžeš přece po nás chtít – Nemůžeme si teď tvoji shovívavost vůči Cullenům dovolit. Není čas na diskuze. Uděláš, jak ti bylo řečeno, Sethe. Sethovi se podlomily přední nohy a jeho hlava poklesla pod tíhou rozkazů od Alphy. Sam kolem nás dvou kráčel v těsných kruzích. Na tohle potřebujeme celou smečku. Jacobe, ty jsi náš nejsilnější bojovník. Dneska večer budeš bojovat po našem boku. Chápu, že je to pro tebe těžké, takž se budeš soustředit na jejich bojovníky – Emmetta a Jaspera Cullenovi. Nemusíš se zapojovat do… ostatních částí. Quil a Embry budou bojovat s tebou. Zatřásla se mi kolena; snažil jsem se udržet vzpřímeně, zatímco hlas Alphy poutal moji svobodnou vůli. Paul, Jared a já si vezmeme Edwarda a Rosalii. Usuzuju, podle informací co nám Jacom donesl, že to oni budou dohlížet na Bellu. Carlisle a Alice budou také určitě poblíž, možná i Esme. Brady, Collin, Seth a Leah se budou soustředit na ně. Kdokoli bude mít volnou cestu k – všichni jsme slyšeli jeho duševní zadrhnutí se nad Beliným jménem – té stvůře, využije ji. Její zničení je naší prioritou číslo jedna. Smečka zahřměla v nervózním souhlasu. Napětí, kvůli kterému všem vstávaly chlupy, skončilo. Chůze byla rychlejší a zvuk tlap, s nehty se zarývající do zeminy, na polosuché půdě byl ostřejší. Jenom Seth a já jsme se nehýbali, klidné oko uprostřed bouře cenících se zubů a svěšených uší. Sethův nos se téměř dotýkal země, skloněný pod tíhou Samových rozkazů. Cítil jsem jeho bolest z přicházející zrady. Pro něj tohle totiž byla zrada – během toho jediného dne příměří, boje po boku Edwarda Culena, se Seth opravdu stal upírovým přítelem. Přesto v něm nebyl žádný vzdor. Bude poslouchat bez ohledu na to, jak ho to zraňovalo. Neměl žádnou jinou možnost. A jakou možnost jsem měl já? Když mluvil Alpha, smečka ho následovala. Sam nikdy předtím své pravomoci takhle nevyužil; věděl jsem, že upřímně nesnášel dívat se na Setha, klečícího před ním jako otrok klečí před nohami svého pána. Neudělal by to, pokud by věřil, že je ještě nějaká jiná možnost. Nedokázal nám lhát, když naše mysli byly takto propojeny. Opravdu věřil, že bylo naší povinností zničit Bellu a monstrum, o které pečovala. Opravdu věřil, že jsme neměli času na zbyt. A věřil, že toho bylo dost, aby za to stálo zemřít. Viděl jsem, že on sám chtěl čelil Edwardovi; Edwardova schopnost číst naše myšlenky ho podle Sama činila největší hrozbou. Nenechal by někoho jiného podstoupit takové nebezpečí. Viděl Jaspera jako druhého nejhoršího soupeře, což bylo to, proč ho dal na starost mě. Věděl, že mám z celé smečky nejlepší šance vyhrát ten souboj. Nechal nejsnadnější cíle těm nejmladším vlkům a Leah. Drobná Alice bez svých vizí budoucnosti nebyla nebezpečná a z dob spojenectví jsme věděli, že Esme není bojovník. Carlisle by mohl být větší výzva, ale jeho nenávist k násilí ho oslabovala. Cítil jsem se ještě hůř než Seth, když jsem pozoroval Sama plánovat, snažíc se vymyslet způsob, který by dal každému členu smečky nejlepší šanci na přežití. Všechno bylo naruby. Odpoledne jsem já navrhoval zaútočit na ně. Ale Seth měl pravdu – nebyl jsem na ten boj připravený. Byl jsem oslepený nenávistí. Nerozmýšlel jsem nad tím, protože jsem musel vědět, co bych spatřil, kdyby ano. Carlisle Cullen. Hledíc na něho bez nenávisti zastiňující mi oči, jsem nedokázal popřít, že zabít ho byla vražda. Byl hodný. Hodný jako jakýkoli člověk, kterého jsme ochraňovali. Možná i lepší. Domníval jsem se, že ostatní také, ale u nich jsem to necítil tak silně. Neznal jsem je tak dobře. Byl to Carlisle, který nesnášel bojovat, dokonce i kdyby si tím měl zachránit život. Přesně proto by jsme ho byli schopni zabít – protože on by nechtěl, abychom my, jeho nepřátelé, zemřeli. Tohle bylo špatné. A nejenom protože zabití Belly by zabilo i mě, jako sebevražda. Vzchop se, Jacobe, rozkázal Sam. Kmen přichází první. Dneska jsem se mýlil, Same. Předtím jsi měl špatné důvody. Ale teď máme povinnost to vykonat. Napřímil jsem se. Ne. Sam zavrčel a přestal přede mnou přecházet. Zahleděl se mi do očí a skrz zuby mu vyklouzlo hluboké vrčení. Ano, nařídil Alpha, jeho dvojitě zabarvený hlas sršel žárem jeho autority. Dnes večer tu nejsou řádná zadní vrátka. Ty, Jacobe, budeš bojovat proti Cullenům s námi. Ty, s Quilem a Embrym, se postaráš o Jaspera a Emmett. Jsi zavázán chránit kmen. Tohle je, proč existuješ. Dostojíš své povinnosti. Moje ramena se shrbila, jakmile mě jeho nařízení rozdrtilo. Moje nohy selhaly a já ležel na břiše pod ním. Žádný člen smečky nemohl odmítnout Alphě.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář